27. 6. 2008

Doporučené hry pro GB/GBC

Původní GameBoy a i GameBoy Color jsou z dnešního hlediska historické konzole, u kterých je navíc ten problém (na rozdíl od GBA například), že v bazarech nevídám úplně běžně hry pro tyto systémy a pokud ano, tak jen blbosti, kterých se chtěl každý zbavit. Budeme se tedy muset odkázat na emulátory a tím pádem chtě nechtě nelegální zdroj softwaru. Předesílám, že emulátor handheldu je vždy v nevýhodě, že jste obvykle přikováni k PC nebo jinému pevnému stroji, ale jsou i emulátory na Nintendo DS, Sony PSP, případně věci typu GamePark (GP32 či GP2X). Originálky pak lze nacpat i do GBA (DS již není kompatibilní). Takže - čemu byste z té záplavy měli věnovat pozornost?

GameBoy:

Legend of Zelda - Link's Awakening - je neuvěřitelné, jak tato první přenosná Zelda ovlivnila sérii a jak se zapsala do srdcí nás všech. Nemluvě o tom, že to byla moje první Zelda vůbec.
Wario Land - luxusní hopsačky, vlastně první inkarance Waria - dokázaly zaujmout nevšedním odklonem od Mario série zcela novými prvky. Škoda, že od GBA výše se to začalo celkem kazit.
Metroid 2 - Return of Samus - co naděláme - Nintedo vždy sázelo na nejlepší franchisy a ani tentokrát se neminulu. Jedna z nejlepších her na GameBoye vůbec.
Super Mario Land - tady není moc co dodávat. Oba díly jsou nejkrystaličtějšími hopsačkami v celé své kráse. Perličkou je hudba, která je zde zcela nová, originální a kterou zná každý Mario fanda, ačkoliv jej tyto hry na GB i minuly.
Tetris - tečka.
Gargoyle's Quest - výborná kombinace japan RPG ve skvělé grafice, doporučuji!
Dragon Heart - neznámé krokovací RPG pro GameBoy, které nemohu než vnutit.

GameBoy Color:

Legend of Zelda - hned tři hry. Jednak remake Link's Awakening DX a pak dvou hra Oracle of Seasons a Oracle of Ages. Všechno patří do zlatého fondu.
Metal Gear Solid - Ghost Babel - první přenosný Snake. A kvalitativně mu není moc co vytknout. Dokonce se dá říci, že slavný Snake Eater čerpal inspiraci v mnoha bodech právě v této hře.
WarioLand 3 - "další díl Waria" v tomto případě znamená "po čertech dobrá hra".

Další hry případně doplním časem.

Doporučené hry pro PS3

Problém Playstation 3 je množství her, které je v současné době poměrně žalostné, co se kvalitních titulů týče. Takže co si určitě kupte:

Metal Gear Solid 4 - bez diskuze vrchol herního designu, uměleckého díly a uzavření příběhu jedné obrovské ságy. Jedna z nejlepších her všech dob.
Gran Turismo 5 (Prologue) - v současné době je k dispozici jen placená demoverze "Prologue", ale již ta dává tušit, že výsledná hra bude pokračování v zajetých kolejích.
GTA4 - Nico Belic není ani náhodou lepší než CJ ze San Andreas. Nico Belic je někdo úplně jiný a nesnese příměr jen tak s kýmkoliv. GTA4 není konkurence San Andreas. Je to jedna z nejluxusnějších her, jeden z nejintenzivnějších herních zážitků právě proto, že jde o úplně novou hru. Nelze než doporučit.
Soul Calibur 4 - proti veškerému očekávání jde o velice svěží a živou bojovku s plejádou dobrých nápadů a svižnou hratelností - easy to learn, hard to master.
Demon's Souls - vzhledem k roku 2009 jde o velice obtížnou, ale zároveň velice uspokojivé akční RPG, které si na nic nehraje. Geniální práce s leveldesignem a originální přístup k hráči v kombinaci s neopakovatelnou atmosférou znamená, že tuto hru prostě musíte mít.

Jestli něco vyjde časem, tak to sem doplním.

Doporučené hry pro GC

Lidé se mne často ptají, jaké hry bych jim doporučil pro Nintendo GameCube. Tady je rozdíl GameCube proti konkurenci. Her je mnohem méně, ale obvykle jde o opravdu dobré záležitosti. Doposud jsem shromáždil seznam těchto her, které by měl mít povinně každý majitel GC v knihovničce. Nejde nutně o "desítkové" tituly, ale o hry, kvůli kterým má smysl si GC koupit. A hry, které má smysl si koupit samozřejmě - kdybychom zabrousili do nelegální sféry, tak her vhodných k zahrání je více. Ještě ale dodám, že Nintendo Wii je s GC plně kompatibilní (ale musíte si koupit GC controller a memory kartu).

Legend of Zelda - Windwaker - podle mnohých jde o nejlepší Zeldu všech dob a s přihlédnutím k Link to the Past to bude asi pravda. I kdyby toto měla být jediná hra, kterou si kdy na GC zahrajete, neváhejte ani sekundu!
Metroid Prime - Nintendo v této hře poprvé okusilo trojrozměrný pocit při zachování chutě dvourozměrné střílečky. Že jde o jednu z nejpovedenějších her všech dob je jasné. A to platí pro oba díly.
Resident Evil 4 - klasika má kořeny (pro někoho kupodivu) právě v této konzoli. Nemá smysl hledat dále.
Eternal Darkness - hra, která si hraje s vámi místo toho, aby to bylo obráceně. Unikátní akční adventura v natolik horrorovém pojetí, že se budete chtít upřímně (zabít) opít.
Legend of Zelda - Twilight Princess - jedna z posledních velkých her pro GC se nakonec dočkala větší slávy na Wii, ale pokud touto konzolí nedisponujete - neváhejte! Vyjma ovládání a zrcadlovost jde o identickou hru!
Pikmin - oba díly jsou naprosto ujetou akční adventurou, kterou si prostě musíte zahrát. Tak svěží koncept nenajdete pod každým kamenem. Škoda, že Olimar se dočkal na Wii inkarnace zatím jen v Super Smash Bros. Brawl.
Super Smash Bros. Melee - nejlepší mlátička až pro čtyři hráče. Sice má slabší single, ale která bojovka nemá (krom Brawlu)? Na GC navíc není moc alternativ...
Ikaruga - klasická 2D střílečka ála Xenon s velice ujeťáckým konceptem požírání barevných vln energií... nutnost.
Tales of Symphonia - jedno z mála klasických japan RPG pro Game Cube, které se navíc výtečně povedlo a nemělo by vám tedy chybět.
StarFox Adventures - kvalitní vykrádačka Zeldy v perfektní grafice a atmosféře s výtečným gameplayem a designem.
Soul Calibur 2 - hrát v klasické bojovce za Linka ze Zeldy se vám podaří jenom v Soul Calibur 2. Ne snad, že by to byla jinak špatná hra - právě naopak! Hraje se skvěle a majitelé GC by ji měli mít.
Killer 7 - ujetá střílečka jakoby z prvního pohledu, ale více připomíná klasické automatovky. Suma sumárum - už jen kvůli té grafice byste měli hře dát šanci podlehnou jí.
Timesplitters - jedna z nejoriginálnějších FPS všech dob ve dvou dílech, jejíž vynechání se trestá hraním na prvním XBOXu.
Metal Gear Solid: Twin Snakes - dá se namítnout, že jde o pouhý remake klasické hry z Playstation. Není to ale tak docela přesné - nad tímto remakem bděl sám Hideo Kojima a vyřádil se na něm. Pomineme-li fantastickou grafiku, je zde rozšířena nebo kompletně předělána snad každá scéna, takže to má celkově větší grády. Staromilci se na hru nemohou dívat, ale za mne jasné doporučení!


Časem budu průběžně doplňovat další zajímavé tituly.

Doporučené hry pro GBA

Lidé se mne často ptají, jaké hry bych jim doporučil pro Nintendo GameBoy Advance. Nemusíme si nic namlouvat - 90% veškeré GBA produkce stojí za starou belu (a to ještě v lepším případě), takže člověk musí pečlivě vybírat. Doposud jsem shromáždil seznam těchto her, které by měl mít povinně každý majitel GBA v knihovničce. Nejde nutně o "desítkové" tituly, ale o hry, kvůli kterým má smysl si GBA koupit. A hry, které má smysl si koupit samozřejmě - kdybychom zabrousili do nelegální sféry, tak her vhodných k zahrání je více. Ještě ale dodám, že Nintendo DS je s GBA plně kompatibilní.

Golden Sun - perfektní japan RPG ve dvou dílech.
Castlevania - co se dá dělat, tyhle 2D akční RPG se neomrzí asi nikdy.
Tony Hawk Pro Skater 3 - od opuštění 2D konceptu do isometrické 3D grafiky jsme se dočkali těch nejlepších akčních her vůbec.
Legend of Zelda - Minish Cap - nejlepší Zelda pro GBA, parádně dlouhé a krásné dobrodružství.
Legend of Zelda - Link to the Past - remake ze SNES, který je ovšem povinný i v této inkaranci.
Advance Wars - oba díly patří do platinového fondu tahových strategií.
Final Fantasy 5+6 Advance - remaky ze SNES patří mezi to nejlepší na poli japan RPG, co lze na GBA najít.
Final Fantasy Tactics Advance - vedle Ogre Battles jde o nejlepší tahovku s RPG prvky. Obtížná jako peklo, ale hratelná jako víno.
Metroid Zero Mission- takřka bezchybná hopsačka, plnohodnotný pokračovatel klasických hopsaček / stříleček se skvělou grafikou a atmosférou.
Rebelstar Tactical Command - kupodivu jediná varianta na UFO. Nutnost.

Časem budu průběžně doplňovat další zajímavé tituly.

Doporučené hry pro PS2

Lidé se mne často ptají, jaké hry bych jim doporučil pro Sony Playstation 2. Nemusíme si nic namlouvat - 90% veškeré PS2 produkce stojí za starou belu (a to ještě v lepším případě), takže člověk musí pečlivě vybírat. Doposud jsem shromáždil seznam těchto her, které by měl mít povinně každý majitel PS2 v knihovničce. Nejde nutně o "desítkové" tituly, ale o hry, kvůli kterým má smysl si PS2 koupit. A hry, které má smysl si koupit samozřejmě - kdybychom zabrousili do nelegální sféry, tak her vhodných k zahrání je více.

Shadow of Colossus + ICO - jedny z nejlepších her všech dob pro svou inovaci, atmosféru a příběh. Povinnost po dovršení patnícti let věku, jinak skočte do jámy s otrávenými žiletkami.
Metal Gear Solid
- oba dva díly včetně jejich remaků považuji za jeden z vrcholů herního nebe. Kdo nehrál, jakoby nebyl.
Final Fantasy X + XII - klasické japan RPG a neklasické japan RPG. To první kvůli příběhu, to druhé kvůli inovaci. Vzor pro hry široko daleko.
Tekken 5 - ačkoliv na trojku nelze dosáhnout, Tekken 5 je vrcholem bojových her "vzdáleně připomínajících realitu". Kombinace jsou sice trochu přeplácané, ale nakonec ano - tohle je to pravé!
Soul Calibur 3 - přímá konkurence k Tekkenovi zaujme zejména začátečnické hráče pro snadnost kombíček. Přitom propracovanost systému je neuvěřitelná a proto doporučuji všemi deseti.
Grand Theft Auto - od třetího dílu po San Andreas (když přehlédneme nepříliš kvalitní "Stories" hry z PSP) - pokud hovoříme hlavně o posledním jmenovaném - jde o svatý grál hratelnosti a zábavnosti. Nepřekonatelný titul, který museli autoři ve čtvrtém díle "překonat" tak, že udělali úplně jinou hru.
Gran Turismo 4 - jeden z nejdokonalejší automobilových hratelných pseudosimulátorů. Hra, kter přes chladné plechy kapot má prostě duši a nechává konkurenci daleko za sebou.
Rogue Galaxy - jediná konkurence Final Fantasy 12 na poli netradičních japan RPG. Skvělá story, skvělý svět, mnoho možností k vyžití a prima souboje - o grafice, hudbě a namluvení nemluvě. Hit!
God of War - oba díly patří mezi nejlepší akční hry všech dob. Sympatický hlavní hrdina a tunolitry krve.
Burnout Revenge - oproti všem ostatním vítězí díky filmovému režimu "udělej co největší bouračku". Ryzí zábavnost!
Devil May Cry - button mashing nalezl své útočiště. Pokud si chcete poměřit s kamarády velikost svého ega, DMC je ideální měřítko.
Katamari Damacy - nejúchylnější hra všech dob obohacená o neuvěřitelnou hratelnost. Hovnivál v japonském vydání se stal právem jednou z nejobdivovanějších her všech dob.

Časem budu průběžně doplňovat další zajímavé tituly.

Doporučené hry pro PSP

Lidé se mne často ptají, jaké hry bych jim doporučil pro Sony PSP. Nemusíme si nic namlouvat - 99% veškeré PSP produkce stojí za starou belu (a to ještě v lepším případě), takže člověk musí pečlivě vybírat. Doposud jsem shromáždil seznam těchto her, které by měl mít povinně každý majitel PSP v knihovničce. Nejde nutně o "desítkové" tituly, ale o hry, kvůli kterým má smysl si PSP koupit. A hry, které má smysl si koupit samozřejmě - kdybychom zabrousili do nelegální sféry, tak her vhodných k zahrání je více.

Loco Roco - fantasticky zábavná originální hopsačka s unikátním zpracováním. Až na tu pekelnou dětinskost patrně nejlepší hra na PSP.
Patapon - podobně, jako Loco Roco - jde o velice jednuduchou a stylizovanou hru, jejíž síla je v jednoduchosti. Nenechte si ji ale ujít!
Exit - oba díly této logické záchranářské hry patří mezi to nejzábavnější, co si lze na handheldech představit.
Metal Gear Solid Portable Ops - co dělal Big Boss po operaci Snake Eater? Vytvořil zárodek armády a systému Patriots. Jak se to stalo odhaluje tato hra.
Metal Gear Solid Ac!d - oba díly této hry jsou často kritizovány a to právem ze dvou důvodů - za prvé zde vystupuje alternativní Solid Snake, který nemá s příběhem původních her nic společného a za druhé - velice pomalý gameplay daný karetním určováním akcí. Přesto se mi hry moc líbí a všem je vřele doporučuji.
Jeanne D'Arc - perfektní tahová strategie se skvělou atmosférou a grafikou. Japonská stylizace evropské legendy je prostě mistrovská.
Popolcroix - roztomilé japan RPG v pixel artové grafice.
Tekken - Dark Ressurection - ke hře mám zejména tu výhradu, že jde o remake Tekkena 5 s pár novými arénami a dvěmi novými postavami. Ovládání je maličko komplikovanější, ale nakonec - je to velice dobrá hra.
Burnout Legends - jen málo her z PS2 se podařilo tak věrně přenést původní kvality na PSP. Burnout je vzorem toho, že když se chce, tak to jde.
Dissidia Final Fantasy - nenechte se odradit faktem, že jde v zásadě o bojovou hru. Paleta nabídky postav s opravdu precizně zpracovanými tahy je v kombinaci s perfektní grafikou živoucím důkazem, že lze udělat bitky "jako ve filmu" hratelně. Zábava na dlouhé zimní večery zaručena.
Gran Turismo PSP - je pravda, že paleta možností této hry není úplně srovnatelná s tím, co bychom čekali od značky Gran Turismo. Chybí kariéra a detailní tuning vozů. Nic to ale nemění na tom, že jde o naprosto špičkovou závodní hru s perfektní atmosférou a hratelností. Samotný styl hraní nejvíce připomíná GT2, grafikou se ale blíží GT3, nabídkou aut a tratí spíše GT4. Ruku do ohně - vyhrané auta půjdou naimportovat do plné verze GT5. Hra měla vyjít o pár let dřív, aby způsobila poprask, ale i tak je to nutnost.
GTA Chinatown Wars - Nestává se často, že by hra, určená původně pro výkonnostně slabý handheld Nintenda DS, byl portován pro PSP. Pro slabé prodeje byl tento port ale skoro nutností - markantně vylepšená grafika vyvažuje nepřítomnost dotykové obrazovky na minihry a i když je nového obsahu celkem pomálu, nelze konstatovat, než že jde o jednu z nejlepších her pro tento systém.

Časem budu průběžně doplňovat další zajímavé tituly.

Doporučené hry pro DS

Lidé se mne často ptají, jaké hry bych jim doporučil pro Nintendo DS. Nemusíme si nic namlouvat - 90% veškeré DS produkce stojí za starou belu (a to ještě v lepším případě), takže člověk musí pečlivě vybírat. Doposud jsem shromáždil seznam těchto her, které by měl mít povinně každý majitel DS v knihovničce. Nejde nutně o "desítkové" tituly, ale o hry, kvůli kterým má smysl si DS koupit. A hry, které má smysl si koupit samozřejmě - kdybychom zabrousili do nelegální sféry, tak her vhodných k zahrání je více.

Mario Kart DS - tak kvůli této hře jste si kupovali DS, ne?
Okamiden - překvapivě povedený "port" z Playstation 2. Jde o novou hru ve stejném prostředí, ale hrajeme za děti hlavních postav z první hry. Krom aspektu neuvěřitelné roztomilosti je zde zajímavý soubojový systém, skvělá atmosféra a plnotučná délka hry.
GTA Chinatown Wars - mistři z Rockstar ukázali, zač je toho loket. Přenosné GTA4 s neuvěřitelným technickým zpracováním při zachování všech elementárních prvků a obohacené o vtipné a zábavné minihry. Liberty City v kapse - nutnost!
Professor Layton - ať už sáhnete po jakémkoliv díle, stanete se svědky série nejzábavnějších logických hádanek vůbec - a to vše v krásném balení a s příjemnou atmosférou. Unikátní hra, která sice nepotřebuje v zásadě formu počítačové hry, ale přesto jednoznačně vyniká.Mario Kart DS - co naplat, masakrální hratelnost i v online vytváří nejlepší sázku na jistotu.
Legend of Zelda - Phantom Hourglass - "nejlepší Zelda pro DS do vydání Spirit Tracks" s perfektní "Windwaker" grafikou, skvělým ovládáním a jinak - klasická Zelda hodna vaší pozornosti.
Legend of Zelda - Spirit Tracks - nejlepší Zelda na DS, bez debat. Plná originálních nápadů a skvělé atmosféry, naprostá nutnost pro majitele DS!

Nintendogs - no dobře, ale prostě tahle hra vydrží dva měsíce, i když jde o zatraceně vylepšené tamagotchi.
Animal Crossing - nejlepší volba pro milovníky alternativního života v digitální realitě.
Metroid Prime Hunters - unikátní FPS střílečka, bez které je majitel konzole jen poloviční osobnost.
Tony Hawk - v současné době jsou k dispozici cca 3 díly, každý, se svou specifikací. Pravdou ale je, že jde pokaždé o unikátní zážitek na poli akčních her maskovaných za sporty, to se musí nechat.
New Super Mario Bros. - 2D hopsačka obohacená o tunu nápadů a přinášející zpět ten správný hopsací feel. Asi nejlepší volba vůbec.
Elite Beat Agents - perfektní rytmická hra, která přesně demonstruje, v čem DSko exceluje - precizní ovládání stylusem.
Warioware Touched - sbírka dvou set miniher je velice atraktivní zejména pro jednoho hráče. Ulítlá stylizace a nápady jsou hlavním motivem ke koupi.
Ace Attorney - v současné době jsou k dispozici cca 4 díly této hry, přičemž bych nejraději doporučil všechny, ačkoliv první je povinný a třetí asi nejlepší. Klasická adventura s neklasickými prvky.
Castlevania - opět - asi 4 díly, každý je skvělý, ale nejlepší je asi Dawn of Sorrow.
Final Fantasy 3+4 - a časem se dočkáme asi i dalších dílů. Remaky původních her pro NES tvoří to nejlepší z fondu klasických japan RPG a to i přes dneska šílenou obtížnost.
Final Fantasy 12 - Revenant Wings - velice dobře posuzovaná realtime strategie s RPG prvky a silným příběhem.
Final Fantasy Tactcis A2 - pokračování z GBA sice nepřináší mnoho novinek, ale jde o nejlepší turnbased strategii ve fantasy hávu s takto dobrou story.
Hotel Dusk - Room 215 - atmosférická adventura jako řemen, naprostná nutnost bez diskuze.
Advanced Wars - Dual Strike je asi nejlepší volbou na poli "Battle Isle" tahových strategií, ale Day of Ruins jsou také výborné hlavně kvůli temnějšímu pojetí a online multiplayeru.
Tetris DS - lepší, než Fukův Tetris 2 a navíc s online multiplayerem. Až deset hráčů v běsnení, které jste dosud nezažili.

Časem budu průběžně doplňovat další zajímavé tituly.

Doporučené hry pro Wii

Lidé se mne často ptají, jaké hry bych jim doporučil pro Nintendo Wii. Nemusíme si nic namlouvat - 90% veškeré Wii produkce stojí za starou belu (a to ještě v lepším případě), takže člověk musí pečlivě vybírat. Doposud jsem shromáždil seznam těchto her, které by měl mít povinně každý majitel Wii v knihovničce. Nejde nutně o "desítkové" tituly, ale o hry, kvůli kterým má smysl si Wii koupit. A hry, které má smysl si koupit samozřejmě - kdybychom zabrousili do nelegální sféry, tak her vhodných k zahrání je více.

Wii Sports - to je snad jasná povinnost.
Legend of Zelda - Twilight Princess - "nejlepší Zelda na Wii", ale opravdu - je to krásná hra.
Mario Strikers - sportovní hry opravdu nehraju, ale tenhle akční fotbálek zaujme zejména při více hráčích na dlouho.
Madworld - extrémně násilná, extrémně vtipná, extrémně zábavná, extrémně ovladatelná, extrémně stylová a extrémně chytlavá hra. Madworld je jedna z her, která dovedla nejlépe využít ovládání i technické možnosti a stvořili tak na této platformě originální zážitek.
No More Heroes - perfektní parodie na všechno možné s brutální akcí, skvělým "Star Wars" ovládáním a unikátní retro atmosférou, humorem a grafikou. Jediný problém - PAL verze je cenzurovaná a nejde tedy skoro hrát:(.
Super Smash Bros. Brawl - Co naplat - bojovka s 35 (nejen) Nintendo postavičkami s perfektní hratelností a ovládáním, které každý n00b ovládne za 10 minut, s bonusy na objevování na rok dopředu? Není nutno váhat. Jediný problém - GameCube controller nutný.
Resident Evil 4 - sice jde o remake z GameCube, ale díky ovládání se z RE4 stává jednou z nejlepších her všech dob, kterou by každý Wiičkař měl znát nazpaměť!
Bully - sice jde o remake z PS2, ale pozornost si tato hra zaslouží. Wii má překopané ovládání (nechci říct k lepšímu nebo k horšímu - prostě jiné, ale pořád skvěle hratelné) a minimum bonusového obsahu - ale jelikož je tato hra nedoceněná z PS2, měli byste se jí věnovat alespoň na Wii. Jediný problém - v EU pod názvem Canis Canem Edit.
Ókami - prakticky to samé, co Bully. Remake z PS2, který kupodivu trpí trochu necitlivým ovládáním štětce, ale skvěle hratelná hra, která vyšla ke konci života PS2 a je tedy trochu zanedbána.
Battalion Wars 2 - málokdo to ví, ale série Advanced Wars a Battalion Wars jsou úzce provázány. Toto je hodně akční strategie s pěknou, stylizovanou grafikou a hromadou dobrých nápadů. Obecně je celá hra tak unikátní, že ji buď budete milovat nebo nenávidět.
Metroid Prime 3 - excelentně zvládnuté pokračování. Pokud jste si kladli otázku, jak zpracovat 2D arkádu do 3D tak, aby zůstalo zachováno všechno z obojího, zahrajte si Metroid Prime. Skvělé ovládání. Nejlepší FPS na Wii. V podstatě nemá cenu kupovat jinak, než v Metroid Prime Trilogy kolekci!
Ghost Squad - šílená střílečka - remake z automatu. Jenom tři levely, ale prakticky s nekonečnou replayability dělá z této hry, kterou můžou hrát až 4 hráči najednou, lahůdku na každou párty (a nemusí se hrát Ninja nebo Beach modifikace). Ideální policajti v akci. Jediný problém - původní grafika z roku raz-dva.
Eledees - sbírání elektrických skřítků v perfektním fyzikálním enginu skvěle demonstruje možnosti detekce pohybu a polohy v prostoru Wiimote. I přes dětský vzhled hry je to nutnost.
Warioware Smooth Moves - přes 200 ulítlých miniher. I v singlu zábava na dlouho, při více lidech jedna z nejlepších zábaviček vůbec.
Super Mario Galaxy - co dodat - nejinovativnější hra nejen roku 2007. Prostě luxuska! PLUS druhý díl překoná vaše očekávání!
Mario Kart Wii - pro někoho zklamání, pro někoho vrchol. Pravda je, že online multiplayer dělá z této hry povinnost pro všechny a to včetně ovládání, nových prvků - a to přes slabší grafiku a málo nových tratí. Jediný problém (jako u všech multiplayerů na Wii) - Friend Codes.
Wii Fit - tlaková podložka je opravdu prdel, mám to doma, ale bacha - to není hra, ale regulerní trénink, ale fakt dobrej.
Dead Space Extraction Point - Wii se stalo prakticky výhradní doménou on-rails stříleček. Očekávání spin-offu povedeného horroru Dead Space nepřínášelo moc nadějí. Opak je pravdou. Excelentně zpracovaná akce, mnoho inovací a hlavně zachována atmosféra původní hry. Perfektní prequel a zábavná hra pro otrlejší hráče!
Resident Evil Darkside Chronicles - převyprávění Resident Evil 2 a Code Veronica ve velice atmosférické grafice s dynamickou kamerou a povedeným filmovým dojmem. Zatímco předchozí díl Umbrella Chronicles bych doporučil jen ztěží, toto je sázka na jistotu.
Tatsunoko vs Capcom - prakticky jediná "normální" bojovka ve stylu Street Fighter / Capcom na Wii. Jde o přímé pokračování VS série (například vynikající Marvel vs Capcom 2), ale je jednodušší na ovládání a ovládnutí, takže je vhodná pro začátečníky a mírně pokročilé. Ale i ti nejzkušenější se budou bavit u šílené grafické stylizace. Překvapivě dobře se hraje na samotném Wiimotu, ale GameCube ovladač je samozřejmě lepší. Online s minimálními lagy, takže není co řešit.
Monster Hunter Tri - jediná hra na Wii, která se může pyšnit titulem "hardcore". Hra na stovky hodin, lidově zvaná samohonka nebo masturbace. Chcete-li objevovat obří unikátní svět, lovit monstra (i s kamarády online) a vylepšovat si zbraně či zbroj ad absurdum, je Monster Hunter Tri jediná volba na Wii. Jediná ale neznamená, že by to byla znouzectnost!
New Super Mario Bros. Wii - 2D hopsačka s tradiční obtížností, hromadami nových nápadů a multiplayerem až pro čtyři hráče, kdy přehledností překonává Little Big Planet. Nenechte se zmást, tahle hrá vás vypeče.
Metroid Other M - unikátní mix herních žánrů od Team Ninja se Samus Aran v hlavní roli. Pokud člověk překousně poněkud přepálenou "amerikanizaci" základního děje, bude odměnět zajímavým příběhem, tunami nevídaných událostí a strmě stoupající křivkou hratelnosti.

Časem budu průběžně doplňovat další zajímavé tituly.

Call of Duty 4

Vytrženo z kontextu...

Mno a když mám válečnou hru, kde se postavičky za něž hraju prakticky nedají zabít, protože mají úžasnou schopnost regenerace - tak to opravdu neberu. To na prvním místě.

Dřív, než začne někdo pomazanej vykřikovat něco o tom, že CoD přece není žádná realistická hra atd - klid. Všichni dobře víme, že CoD série je arkádovitá záležitost. Chtít ale od hry, kde si hraju na válku s lidmi to, aby se tvářila jako válka s lidmi, to snad není tak smělý požadavek, že ne? V Doomovi se umíralo, v Quake se umíralo, v Half Life se umíralo - akorát v CoD2 a výše se neumírá. Takže ona ta válka je tak nějak o srandě. Nebo o komerci? A na kom zálěží, jestli to sežereme i s navijákem?

A než někdo pomazanej rozvede polemiku o tom, jaký to má vliv na hratelnost, atmosféru atd. - klid. O tohle přece vůbec nejde. Jde o to, že nějací papaláši chtěj jen vydělat prachy, takže udělají hru, kterou dohraje každá lamka, aby si pak mohla tahat triko, kolikrát denně ten CoD4 dohraje, hlavně, aby hráč netrpěl frustrací, že mu to nejde, nevadí, že je to krátké a nudné se zápornou AI panáků, uděláme tomu hype, podplatíme pár magacínů a ono to půjde. Mno pak přijdou experti na hry, jaké lze vídat zejména tady, co si budeme namlouvat, kteří jsou zmanipulovaní, kteří si nechali vnutit myšlenku že právě krátké a zmršené hry jsou to pravé, aby vyskočili jako čertík z krabičky, blábolíce něco o tom, že CoD4 je nejlepší. Abychom si to urovnali - kdokoli tvrdí, že CoD4 je něco více, než nepovedená průměrná střílečka s desetinou délky normálních her, nemá ani vkus, ani rozum, ani volební, natož rozmnožovací právo - někdo takový by měl dobrovolně spáchat sebevraždu a v lepším případě prodat svoje tělo na medicínské pokusy či spíše do panoptika oblud.

Nezpomínejme, o čem jsou hry. O zábavě. Někoho možná CoD4 baví. Tak ať si ho koupí, budu se ťukat na čelo, ale budiž. Ale číst sračky, které nejenže nejsou pravdivé a vychází obvykle z toho, že komentující viděl tři hry v životě (z toho dvě jsou Motorstorm a Motorstorm při online hře), to opravdu ne.

...

CoD4 je reklamou na Persil / super cool nesmrtelnou US armádu, vedle které je prakticky jakákoliv jiná "normální hra" uměleckým skvostem z pera Felliniho. Však také ne nadarmo si Hideo Kojima v MGS4 z hráčů FPS stříleček (a CoD4 je jakýsi tušený objekt kritiky) utahuje. Budoucnost komerční války má těžiště v hráčích FPS her, protože si myslí, že válka je něco cool.

0/10

Hack PSN je snadnější, než ztratit médium se hrou

Jsou lidé, kteří mají nějaké osobní preference, které jsou více méně pochopitelné - rozhodně se nad nimi nehodlám nijak vzrušovat. Horší je, když tomu zmíněný člověk začne dávat naprosto nesmyslné argumentace, které tlačí do extrému, až ze sebe udělá blba. Například debata o originálních hrách - krabicovka vs digitální download. Někdo má raději krabice, jiný zase digitál, každému podle jeho potřeb. Ovšem výtečná je argumentace, že hmatatelné médium je lepší z důvodu fyzického vlastnictví originálu (už tady se musím pozastavit, že ztratit nebo poškodit médium je určitě jednodušší, než hacknout můj účet na Playstation Network a "ukrást" mi tam nakoupené originály, ale budiž).

TRAGEDY : Můžeš zálohovat na externí disk. Ale je to zytečnost, protože si to kdykoli můžeš zdarma stáhnout znovu.

DJLARD: I kdyz se nekdo hackne na PSN a vse treba blokne???

TRAGEDY: Jako myslíš že někdo hackne Sony servery a všechny uživatelský účty smaže včetně záloh? :) Jak asi myslíš že je tento scénář pravděpodobný? :16)

DJLARD: Jsou takovi blazni... Jednoho znam...

26. 6. 2008

Kung Fu Panda

Velice mne překvapil Kung Fu Panda na DS. Podobně jako vzorový film. Původně jsem to ani nechtěl hrát / vidět, ale náhoda tomu chtěla, že jsem se do toho docela dostal a jsem poměrně spokojený. Jediným problémem je dětské pojetí hry. Jakmile tohle člověk překousne, bude odměněn.

Hned ovládání pomocí šipek a stylusu má perfektní odezvu a skvěle se to ovládá. Ťukáním se chytají objekty, tažením se hází, případně útočí. Je možné útočit ve všech směrech, takže protivníka chytit, vyhodit nad sebe a útočit zespoda - tempo hry je tomu přizpůsobené, u složitějších triků se na chvíli zastaví čas a my můžeme v klidu zaměřit.

Další pochvala jde ke skvělé 3D grafice, která patří rozhodně mezi lepší průměr, co se technologie týče, ale hlavně design krásně zapadá, takže je na to radost pohledět - a to přesto, že jde v jádru věci o klasickou 2D hopsačku. Velice dobrou ovšem, s bitkami, které by mohl Double Dragon závidět. Mise jsou proložené 2D ručně kreslenými obrázky, radost pohledět.

Prakticky celá hra je i nadabovaná a obecně zvuková stránka věci je na výši. Prostě se to dobře hraje, kouká i poslouchá. Jestli to nebude moc krátké, tak si to snad i koupím!

20. 6. 2008

Burnout Revenge

Ta hra mne hodně překvapila, protože ačkoli je to od EA, je to mnohonásobně zábavnější, než všechny nextgen NFS dohromady. Zdá se mi, že to má stejný engine, jako například Most Wanted, ale je to obohacené o absurdní efekty jisker, výbuchů, odlesků, blurů a dalších peesta nextgenů (toto je poprvé, co jsem pod vlivem sekty užil slovo "peesta", ačkoli nevím, co to znamená - tak snad jsem to použil na správném místě ;). Celej trik spočívá v tom, že hra má velmi zábavnou náplň. I to samotné ježdění na tři kola je sranda, protože se stále konfrontujeme s protivníky ála Rollcage. Vlastně Rollcage minus originální auta minus zbraně je Burnout se zaměřením na havárie aut. Krom ježdění po okruzích jsou tady klasické elimination, časová jízda a podobně. Hlavní důraz je ale opravdu na bouračky - destrukcí okolních vozů (nejen protivníků, ale samotného městského provozu) získáváte třeba čas navíc a je to vlastně i jedna disciplína, zničit auta v určité celkové hodnotě v omezeném časovém limitu. Co mne ale nejvíce pobavilo je režim, kterému pracovně říkám "generální zkouška hromadné bouračky v hong kongském akčním filmu" - jde zkrátka o to se dobře rozjet, napálit to do kolemjedoucích vozů, nejlépe na nějaké frekventované křižovatce a pak jen sledovat, jak do vás narážejí další vozy, náklaďáky, busy a tak podobně. Čím větší bouračka, tím lépe.

Hra je okořeněná samozřejmě nitrem (přibývá kontinuálně za rychlou jízdu, bourání do aut atd.), dále pak "crashbreaker", což je vestavěná vodíková puma, která se dá aktivovat po vybourání se nebo ve výše zmíněném hromadně bouracím režimu pro lepší efekt z havárie a řetězové reakci exploze. Totiž po vybourání se či po výbuchu je totiž možné omezeně ovládat vrak vašeho vozu a tak znepříjemnit protivníkům průjezd místem, kde jste se vysekali. Toto celé vede k tomu, že nezávisle na umístění v čele závodu dostáváte extra hodnocení za "kvalitu jízdy" - pokud rozsekáte dost aut, jezdíte nebezpečně, skáčete a ničíte co se dá, může být počet celkově získaných bodů vysoký i přesto, že závod nevyhrajete. Postupem v kariéře se odemykají další vozy, tratě a featury.

Co musím vyzdvihnout je jednak technické zpracování a hlavně samotné tratě. Ty jsou na PS2, ale i vůči PC autíčkám neuvěřitelně dlouhé a vzhledem k tomu, že jsou obohaceny o desítky zkratek, málokdy se stane, že při jízdě na tři kola bych jel pokaždé stejně - pokaždé jedu jinudy, takže ten pocit závodění v ulicích je bezvadný. Grafika je velmi slušná, velice rychlá, hudba také na úrovni. Vzhledem k tomu, že hratelnost a styl hraní nejvíce připomíná Rollcage nebo Wipeout, bezvadně jsem se bavil po těch 12 hodin, co jsem jel prakticky v kuse (střídali jsme se o gamepad s kamarádem a překonávali vlastní rekordy v hromadných bouračkách).

Co musím vytknout jsou velmi dlouhé loadingy, které jsou navíc nesmyslně časté. Při restartu levelu závodů - to prostě nechápu, zvláště vzhledem k tomu, že při hromadných bouračkách (které jsou tedy na menším prostranství) k loadingu při restartu nedochází (resp. jen k velice krátkému). A nezdá se mi, že by se levely streamovaly. Dokonce i to blbé menu se loaduje stejně dlouho, jako normální level. Tohle nechápu. Druhá věc, co mi začala vadit později, byla ta, že ulice jsou poměrně mrtvé, chybí mi lidé. Ne snad, že bych je chtěl rozmašlovat jako v Carmageddonu, ale trochu krve by neškodilo - takhle projet kavárnou - zkratkou je celkem nuda ;). Poslední věcí, ale to je takový evergreen u autíček, je fakt, že se hra od půlky dále opakuje. Jsem momentálně v 70% hry, všechny tratě odemčené, auta téměř všechny a také featury téměř odemčeny. Přitom postup na další úroveň obtížnosti je dán čistě ježděním většího a většího počtu tratí. Jediným hnacím motorem jsou momentálně pro mne hromadné bouračky, které svojí zábavností překonávají i třeba takový Flatout (pokud hovoříme o minihrách s řidičem) a které se odehrávají pokaždé na jiném a unikátním prostranství.

Celkem 7/10.

Mercenaries

Právě jsem dostal kárové "J", ta mise s mega dělem, jak nejprve musíš vykydlit sedm malejch děl... lítal jsem tam s LHX, vyhejbal se AA raketám, sejmuli mně, naštěstí těsně u země, probojoval jsem se panzerfaustem až nahoru, všude lítaj vrtulníky, stíhačky, desítky vojáků, jeepů, tanků... mezitím lítám jako kybernetická myška, přivolávám podporu s lékárnama, abych (tak na desátý pokus ;) spocenej jak myš nasadil pouta hlavnímu šmejdovi... a pokračujeme ;).

Výtečný mission design, neopakují se ani vzdáleně, velmi mne pobavila mise s reportérem, jak natáčí zajímavé momenty války a já ho kreju. Nejvíc mne ale baví ta totální destrukce - někam vlítnout s tankem a všechny budovy zahladit, včetně hradeb (typicky NK Black Gate), má to skvělou atmosféru, docela dobrý hlášky, dobré ovládání (tolerantní autoaim), mnoho vozidel... vytknul bych pár bugů (některé hru zlehčují, jako třeba že obvykle přežiju výbuch vozidla, ve kterém sedím a naopak - někdy se mne protijedoucí auto jen dotkne a jsem tuhej), nejvíce asi vadí občas zmatený popis misí (naposled jsem vytuhnul v misi, kdy jsem měl zničit spadlé letadlo - to bylo na sračky a opravdu mne nenapadlo, že pro splnění mise do něj ještě musím napálit dvě rány RPG), ale je to minimální. Pominu-li to, že hře chybí vysloveně originální prvky (což ve výsledku zas tak moc nevadí, je to osvěžující zábava) bych dal 8 z 10.

Tak Mercenaries mají u mne další bod k dobru! Po zajmutí druhého esa se totiž hra přesunula do nové lokace! Hory pěkně, zasněžené, bombardování vesnic... čili rozloha hry dvakrát větší, než se zdá na první pohled. A to v první mapě nemám všechny mise vedlejší udělané, jdu celkem přímo za nosem. Ale jako zábava, ty mise se zajímáním eso lidí jsou vždy na extra ostrově a je to dost dlouhé a těžké (a ofkóz bez možnosti sejvování). Hra má teda dost bugů, ale dá se s nimi žít, mnohé spíš pomáhají, není to možná úplně originální hra, ale ta atmosféra a adrenalinová akce mne fakt dostává do kolen, skvělá hra!

Mercenaries dám na chvíli k ledu. Díky bugům se místy stávají nehratelnými. Konkrétně mise, kde mám rozvézt inspektory po elektrárnách na inspekci - přijedu tam, vykydlim, inspektory vyložim, hlídám a ... nenaložím je zpátky. Sedím v autě, troubím, oni jakoby přiběhnou, začnou se motat kolem vozu, pobíhají z místa na místo, ale už zkrátka nenastoupí nebo nastoupí jen jeden... Dvakrát se mi už něco podobného stalo, ale to byla jen jedna osoba, která mne mohla následovat pěšmo, což se jako nouze dalo snést. Tady jsou čtyři postavy (odprásknu-li si někoho z nich, konec mise), navíc neuvěřitelně pomalé, takže jakmile jim zmizím z dohledu, zastaví se a nechám-li je takhle několik minut (co třeba je potřeba, když připravuju elektrárnu k uvítání jejím vystřílením), tak je také konec mise. Řešením by možná bylo nechat si sejmout tři inspektory, ale to je dost nerealizovatelné, neboť je nelze samostatně ovládat, jen jako hlouček a to nejde (a stále to není záruka, že ten poslední nastoupí). Přitom na začátku mise nastoupí všichni ochotně, zkouším různá vozidla, stejný výsledek. Tak tohle je jako moc špatné, nutno říci, dneska jsem tu misi dělal asi desetkrát. A to jsem v 80% hry... chjo.

GTA: Vice City Stories

Jinak posledních pár dnů hraju Vice City Stories, více méně z nudy, protože to není náročný žánr... a kupodivu mne to baví (na rozdíl od Liberty City Stories, které byly více méně trapné). Vic je velkej sympaťák, i když v zásadě blbec. Příběh hry je standardní, leč co se mu musí nechat je boření tabu, co má Rockstar v malíku. Například scéna s dětskou prostitucí mne celkem překvapila, čtrnáctileté šlpaky jako zboží. Podobně tak je to první a jediné GTA, ve kterém funguje výchova mimina ;). A také rozšiřování impéria ála San Andreas je zpracováno dobře, je tady možnost brát hodně sidequest misí. Nepatřím mezi fanatické závisláky na GTA hrách, ale baví mne, možná proto jsem celkem k těmto klonům kritický, přesto VCS mne tak nějak přikovalo, asi za to může ten negr v hlavní roli. A to vše i přes dost slabou grafiku. Nejlepší je na hře bezesporu atmosféra osmdesátek - ty radio stanice plné hitů mého dětství jsou prostě super. Momentálně jsem ve dvaceti procentech hry a hodnotil bych na 6-7/10. Milé překvapení, i když to není bomba - pro období sucha je to docela ucházející titul.

Motorstorm

Tak jsem si dneska zahrál trochu víc Motorstorm. Díky HD rozlišení hra vypadá docela slušně, ale nic extra, jako launchová hra docela slabota - jak to tak chodí. Totální neinteraktivita s okolím, to opěvované bahno teda jako opravdu nic, než moc, traviny tak nějak nereagují na moje kola (prostě ta textura prochází skrz pneumatiku bez povšimnutí, což při jízdě osmi trucků pampou trochu zarazí - časem to přestanete vnímat) a textury v nějakém nižším rozlišení. Mno, hratelně průměr, graficky průměr, v zásadě primitivní launch titul, který si nezaslouží povyk, ani pozornost - je to asi jako Excite Truck na Wii, čili obyč, ale na svoje nejlepší hry si PS3 počká. Srovnání s fantastickým (renderovaným) trailerem je totálně mimo mísu (JOE tvrdí opak). Zejtra otestuju Resistance.

Garouden Break Blow - Fist or Twist

Zatím japonská verze, čert ví, jestli bude poangličtěná, ale u bojovek to zas tak nevadí.
Každopádně jde o poměrně solidní koncept bojovky, který opouští zaběhlé téma mutací Tekkena, Soul Calibru či Street Fightera - tlačítka ovládají jednotlivé končetiny + blok (mix Tekkena a SC), ale komba jsou založeny na rychlosti mačkání tlačítek. Takže kombo A+B+A je nejsilnější, když namačkáte rychle Aaaaa + Bbbbb + Aaaaa - první stisk tlačítka je iniciační, máte půl vteřiny na rychlé mačkání, pak musíte iniciovat B, pokračovat s ním a nakonec A. Když zmáčknete prostě A-B-A, tak je to základní tříranné kombo, když jej ale namačkáte s doplňkovejma rychloklikama, tak se kombo rozjede na až osmiranné. První tři tahy jsou vždy jakoby zpomalené, ale pak jen koukáte, jak postavička rozjede plejádu následujících úderů - což trvá asi tři čtyři vteřiny. Takže se kombinují rychlé výpady, které se dají vykrýt, funguje systém counterů a úhybů. Podobně tak jsou udělané chytky, když někoho povalíte na zem, tak každé tlačítko značí, jakou končetinu drtit (popř. drtit všechno) a zase rychlým mačkáním zvyšujeme sílu.
Graficky je hra hodně zvláštní, technologicky zajímavě použité stínování, vypadá to docela dobře. Animace propracované, ale vede hlavně krvavost - ring je velmi rychle poset zuby, útržky oblečení, kalužemi krve, dokonce utrženými prsty (ale MK vytrhávání páteří není ;).
Postavy nemají jeden healthbar, ale jde o přetahovanou o energii, takže hra se více blíží bojovkám typu wrestling nebo box.
Dobře se na to kouká, hraje se to hodně zmateně, zábava dobrá (hlavně po pár jointech ;), ale hlavní nevýhodou je bolest v rukou - takhle mne palce nikdy nebolely.

Tomb Raider Legend

Tomb Raider Legend dohráno. Nejsem nijak extra na Laru Croftovou vysazený, první díl mne celkem bavil, dvojka méně, trojka ještě méně a čtyřka zase celkem jo, ale nedohráno.... Legend mne překvapil i potěšil v několika bodech. Nevím, jak je tomu u dílů, co mne minuly, ale velmi mne potěšilo upuštění od konceptu frustrujících bludišť a tlačítek, u kterých netušíme, co dělají. Hádanky v prostoru dobře vymyšlené, ale v zásadě nejde moc o hádanky, řešení je vždy jednoznačně. Překvapila mne přítomnost příběhu, který ačkoliv je velice primitivní, udržel moji pozornost před usnutím. Je podáván v husí formě, tedy feministicky, ale celkem to k tomu patří. Zasazení do nejrozličnějších krajin je dobré, krom kobek si užijeme také dost urbanistiky, což se mi líbí. Přehlednost v rámci levelu je velice slušná, může za to také vkusná a nepřeplácaná grafika a odpovídající ovládání, kdy neztrácím přehled ani během bitev. Nejhorší na hře je její krátkost. Celkem 9 hodin relativní zábavy je hodně málo. Hra odsejpá, sem tam akční sekvence mačkání ltačítek, sem tam jízda na motorce, člověk se i baví a najednou konec. Sejvuje se po konci levelu nebo po checkpointu, které jsou ovšem celek husté, což by nevadilo. Dokonce i po stránce příběhu je to jakési nedomrlé. Sice mne Lara pobavila svým hereckým výkonem v závěrečné animaci, ale jinak to bylo celkem zklamání. Menší obtížnosti jsem přikládal větší rozsáhlost. Člověka sice může hnát touha po dalších oblečcích Lary, což znamená nalézání extra tajných míst, ale osobně mne to nechává zcela chladným. Croft Manor, tréningový level, je sice hezký na pohled, ale jinak nudný a nemotivující k nalezení tajných míst. Co se dá dělat, dávám 4/10.

Rumble Roses

Jo mimochodem jsem se pustil do Rumble Roses a je to strašně komická hra. Je mi jasné, že autoři se sotva mohli domnívat, že vytvoří seriózní hru, ale fakt je takový, že je to celkem zábavné ;). Krom manga prsatic hra totiž nabízí solidní wrestlingové vyžití. Největší chybou hry je její malá variabilita. Arény jsou v zásadě stejné, postavy mají v zásadě identické tahy, resp. způsob jejich vyvolání, jejich animační stránka je naopak pokaždé unikátní a vypadá to dobře. Předností je také opravdu dobrá grafika a animace postav, slabší prostředí není tolik vnímáno, ale zápas v bahně jsem si představoval jinak ;). Ve Story Mode je před každým zápasem krátká animace, odhalující dějové pozadí každé zápasnice. Po dokončení hry se vždy odemknou bonusové hadry a nová postava. Celkem tam je okolo třiceti figurek. Dobrým bonusem jsou poschovávané zbraně mimo arénu a hratelný systém chytek a conterů. Hra je celkově velmi primitivní, ale jako na 10 m inut odreagování se, než se smahne něco lepšího, je to celkem slušné ;). Hodnocení tentokrát nebudu udělovat, bylo by dost nízké z objektvního hlediska, ale zase záchvaty smíchu, co ve mně hra vyvolala svým vyzněním, jsou body k dobru, takže těžko říci.

Mahunt 2 uncensored BETA (!)

Mám za sebou cca 5 (cca 3 hodiny hraní) misí a první dojmy jsou takové, jakože rozporuplné. Trochu faktografie - na hře nepoznám, co je chyba hry jako takové a co je chyba bety, takže některé mnou jmenované zápory berme s rezervou. Každopádně musím nejvíce zkritizovat grafiku a ovládání. Grafika je nic moc, Rockstar udržují San Andreas engine při životě dost dlouho, ale vyjma Bully je grafika horší a horší. Hrubé modely, hrubé textury, divné efekty, nic moc teda jako. Možná je to tou betou, těžko říct. (Mimochodem obrázky Manhuntu 2 pro Wii jsou desetkrát hezčí). Ovládání je dost o hubu, neboť pravý analog nebyl využit pro tradiční rozhlížení - prakticky se do hry vůbec nezapojuje! Levý analog chodí panákem dopředu - dozadu plus rotuje - DĚS! Sice jsme takhle hráli Resi 4, ale jako tady se mi to moc nehodí. Nakonec si člověk zvykne na všechno, ale proč opustili tradiční koncept ovládání (že by kvůli Wii, které má jen jeden analog???). Jinak úkroky jsou na L2+R2, lze se přitisknout ke zdi, běhá se křížkem, kolečko je univerzální USE klávesa atd.

Ale ke hře - děj nás přivádí do blázince pro nejtěžší případy masových vrahů a podobné drobotiny, kde se protrhnou mříže a dojde k chaosu. V něm se vymotá Danny, hlavní obrýlený hrdina, který po letech na fetu ztratil paměť a to, co mu v hlavě zůstalo, ho děsí. Jeho parťákem a našeptávačem je spoluvězeň, s jehož pomocí Danny uteče. Proč se ocitl ve vězení, jak se tam dostal, co se dělo během jeho dětství - to vše chce zjistit. Brání mu v tom akorát hon na jeho osobu - Manhunt.

Hra jako taková má takřka nulový designový posun od prvního dílu. Herní princypy zachovány i přes změnu ovládání, pomalá plíživá akce, která by se dala nejlépe přirovnat Splinter Cellu, akorát mnohem těžší při přímé konfrontaci s nepřáteli. Nejoriginálnější jsou na hře pochopitelně popravy. S každou zbraní děláme tři druhy instantního odkráglování, odstupňované podle brutality - tím se pak liší konečné score na konci mise. Přibylo ale mnoho nových způsobů popravy. Například skokem ze střechy (výživné) nebo možnost někoho zavraždit ve správném okamžiku na správném místě - například toaletní mísa se promění ve vražednou zbraň, když u ní zezadu přepadneme močící osobu. Takových míst je ve hře hodně.

Bohužel - ačkoliv jsou jednotlivé popravy velmi dobře vymyšleny (například páčidlo strčené delší stranou do krku v celé délce a vytrhnutí přední stranou těla - s vytrženou čelistí a hrudní kostí), díky grafice to nevypadá nic moc extra. Flákanec krve na kameře navíc decentně zakryje nejhorší masakr - ale to ani ne tak kvůli cenzuře, jako kvůli zakrytí grafických chyb. Občas prosvitne kus "normální" grafiky a řekněme, že to vlastně není násilné.

O tom nás ale přesvědčí zvuková stránka věci, která je výtečná. Veškeré zvuky - od rozstřelu lebky sekerou po lámání kostí či vyhřezávání střev je akusticky mrazivě dobře zpracováno, navozuje to dobrý pocit z vraždění - doprovázeno chrchlavým bubláním výkřiků úst plných krve a vlastních jater - špička. Danny nešetří své protivníky a ačkoliv v pěstním souboji obvykle prohraje (zejména při přesile dvou a více lidí nemá cenu vůbec bojovat, ale zásadně zdrhat). A mimochodem velmi široká paleta hlášek a dialogů ve hře - perfektní.

Ke cti atmosféry hry musím dodat vhodně vymyšlené interiéry a exteriéry, výtečné animace živých i umírajících, odpovídající hudbu a rozšuměný "televizní" obraz, který lze během normálního hraní ale vypnout. Vězení, Váš domov (kde sledujeme duchařské flashbacky z minulosti - znásilňování a bití otcem atd.), diskotéky - tím vším si Danny musí projít, aby si vybavil paměť. Ačkoliv je AI v podstatě velmi tupá, ve hře Vám nepřijde divné, že jeden nepřítel najde druhého v kaluži krve a nechá ho to takřka chladným (jasně, na chvíli zbystří smysli a pak si řekne "no co, tady furt někdo chcípá"). Manhunt je ale i jinak zlý, nejenom, když jde o krev. V úvodní misi se budeme muset vyhýbat koprofilním kolegům, jenž na nás močí a házejí výkaly nabrané do dlaní ze slipů. Bez chyby.

Hra je ale v zásadě dost pitomá, co se inovací týče. Samotné ingame nápady (usekni hlavu nepříteli a ukaži ji do úzkého okýnka hlídači, aby tě pustil dovnitř) jsou celkem prima a komicky podtrhují brutalitu, leč herní náplň "schovej se, vražda, krok dopředu, opakuj" je časem docela nudná. Největší motivací jsou tedy dějové flashbacky (které jsou dobře zpracované) a nové a nové druhy poprav s novými zbraněmi. Marně jsem čekal na spolupráci s mým kolegou (který se ale zdá je stejně jen v Dannyho hlavě), kdy by násilí "dva na jednoho" vyšlo ještě více najevo a otevřelo tak prostory netušeným rovinám brutality (trhání těl, usekávání končetin, ustřihávání jazyka zahradnickými nůžkami atd.) - takhle je Danny vlastně morálně celkem v cajku - zabíjí ty, kteří by jej samotného chtěli vidět v penálu a je to pěkně mano-a-mano - i když jsou útoky vedené zezadu.

Celkově bych řekl, že je to dobrá odpočinkovka, ale jestliže se v dalších misích náplň nezmění, tak to ani nové zbraně nezachrání. Nejhorší je na hře opravdu slabá grafika, někde tak na úrovni PSX. Ale jinak jde o slušné horrorové béčko, takže v nějaké výplni času se na to mrknout - ale nic asi víc.

God of War 2

Tak jsem si včera po pauze sedl opět ke God of War 2 a dopracoval jsem se k Diovi. Trvalo mi to cca 5 hodin a jsem u final battlu. Ten si vychutnám dneska ;).

Ale jako dojmy - naprosto bezchybná hra. Extrémně dobře vyvážená obtížnost - po deseti úmrtích v jedné pasáži se nabídne možnost zapnutí easy mode, ale výchozí je "NO", takže jsem odolal a jedu stále na normal - a to včetně ÚŽASNÉHO boss fightu se sestrami osudu, který překonává všechny fajty, co jsem v sérii GoW doposud viděl. Naprostý luxus, kombinace puzzle a skill boje - zpomalování času, skákání po přichýtech, odrážení střel - zakončené orgastickou sekvencí sestrovraždy - PERFEKTNÍ. Obtížnost je v této pasáži DOST vysoká. Při prvním pokusu (boj s první sestrou) jsem dostal na prdel, ovšem postupně jsem se dostal do fáze, kdy bojuji s druhou sestrou (nebudu spoilovat, ale jako JO!) a na konci s oběma sestrami naráz, kdy se člověk teleportuje v čase a prostoru jako blázen. V kombinaci s luxusním level designem, plnohodnotným využívání prakticky všech skillů a skvělou grafikou jde o pastvu pro oči, kdy se Vaše prsty musí dvacet minut soustředit - takhle mně ještě prsty po bossovi nebolely!

Překvapení - ač na samotném konci hry, stále mi zůstaly dva volné sloty na magii - nelinearita? Překvapení - ač na samotném konci hry, našel jsem jen tři upgrady zdraví a many - celkem jich je tuším šest nebo osm- jsou mnohem lépe poschovávané. Pozitivní konstatování - hra je celkově o něco kratší, než jednička, ale je to dáno absencí frustrujících hopsacích pasáží (ve hře se naskáčeme dost, ale prakticky vždy bez problémů) a prázdných lokací - GoW2 je rozmanitý jako tělo erotické tanečnice posypané flitry ve světle disco koule. V žádné pasáži nestrávíme více, než patnáct minut času (+ boss fight, které jsou četné a dobré). Pozitivní konstatování - gameplay je obecně více soustředěn dle tématu - řežba - puzzle - bossfight - každá pasáž ve stejné míře. Negativní konstatování - posledních 15% hry je zoufale skoupých na savepointy. Checkpointy jsou všude, to je v pohodě, ale já chtěl jít včera opravdu brzo spát a nechtěl jsem nechat běžet PS2 celou noc...

Tak v pátek padl po poctivém půlhodinovém souboji (zemřel jsem cca 6x) Zeus. Nutno říci, že taktika na jeho druhou / třetí fázi byla dost jednoduchá, ale zdlouhavá, čekal jsem trochu větší masakr, jakým byla série finálních battlů v prvním díle - i když je fakt, že sestry Osudu byly dost náročné. Dějově mne ovšem hra celkem uspokojila - to ovšem pouze s vědomím, že v březnu vyjde třetí díl pro PSP. Jinak bych asi trochu prskal. Každopádně - GoW2 překonává o velký kus svého předchůdce, což je dobře a zázrak najednou, takže hodnocení 9/10 naprosto odpovídá. Jde o vrchol PS2 akčních her, který patří do platiny must have titulů.

Rogue Galaxy

FF12 dostalo silnou konkurenci.

Již před půl rokem, kdy vyšla NTSC verze, vzbudilo Rogue Galaxy zasloužený obdiv. Pirátská verze, která se šířila torrenty ale narazila na problém s prostorem na DVD - totiž obě vrstvy jsou využity do posledního bitu - a jelikož dual layer DVD nepodporují zrovna všechny čipy - tak se hra sekala přibližně v polovině (v sedmé kapitole ze třinácti). Hru jsem tenkrát zkusil a hraní předčasně ukončil někde v třetí kapitole (úvodní džungle), jelikož jsem věděl, že tahle hra je dobrá, ba dokonce výtečná a že si ji musím koupit. Tak se stalo a půl roku poté jsem se dočkal PAL release.

Jděte a kupte si to, tohle je nářez.

Rogue Galaxy není pro každého, ale jsem přesvědčen, že musí sednout všem milovníkům tradičních japan RPG s příhlednutím k akčním (ale stále dost taktickým) soubojům a k netradičnímu vývoji postav (resp. jejich development skillů je na můj vkus trochu ujetý, pokud se někomu nezdál vývoj skillů ve FF12, tak si tady bude připadat jako alenka v říši divů), který ovšem má přesnou logiku a využití. K tomu si přidejte silnou atmosféru, velmi dobrý příběh (který ovšem neskrývá silné sklony ke klišé), extrémně rozmanité prostředí a voila - výtečně se to hraje! Není co řešit.

Jaster Rogue byl ještě mimino, když jej na schodech kostela, jako pohozeného sirotka, našel Raoul, místní kněz, jenž se ho ujal a vychoval. Po sedmnácti letech zmítá galaxií válka a Jaster jako typický naivka by si strašně přál opustit pouštní planetu na okraji hvězdokupy a vydat se do vesmíru a pokud možno ukončit válku, samozřejmě. Náhoda tomu chtěla, že město napadl obří netvor, který začal ničit jednu ulici po druhé. Jaster vybíhá z kostela stvůru zastavit.

Takovýto netvor je však lákavou návnadou pro lovce lebek a jeden z nich, jménem Desert Claw, se proto ocitne ve městě. Při pouličních bitkách se střetne s Jasterem a věnuje mu svůj legendární meč. Po té se Desert Claw vytratí a z dálky pozoruje, jestli Jaster porazí netvora. Konec příběhu mohl být na dosah, kdyby se neobjevily dvě figurky, které verbují lovce do služeb velkého piráta Durgengoa. Tito si spletou Jastera s Desert Clawem - to právě díky jeho meči. Jaster se tak stane součástí soukromé armády lovců, což je jakási šťastná náhoda - vždy chtěl být vesmírným pirátem. A vůbec - analogie s Hvězdnými Válkami není náhodná a vyskytuje se i v dalších fázích děje.

Tady už začíná hra. Navštívíte mnoho planet, kde budete objevovat jednotlivé národy, civilizace, technologie, příběhy, konflikty a tak dále - vše jak má být. Navíc je hra silně obohacena o vedlejší činnosti - lov brouků (a jejich trénování a souboje ála Pokémoni), mixování předmětů (žábák je prostě sladkej!), hlavně sbírat lovecké trofeje a stoupat s nimi v žebříčku lovců a třeba těžit materiály a vyrábět z nich vlastní předměty v továrně. To vše nezávisle na tom, jak se hodláte do hry ponořit, pokud Vás to nezajímá, nemusíte, hra se dá dohrát v pohodě i bez těchto featur, i když s nimi je to mnohem lepší, to je jasné.

Základem jsou bitky - jakožto prakticky jediný způsob získávání peněz a zkušeností. Ty probíhají realtime, ale ve skutečnosti je jejich rytmus mnohem více podobný klasickému ATB. Totiž postavy mohou útočit jen po určitou dobu, pak se musí chvíli odpočinout - během tohoto odpočinku se lze jen pohybovat nebo blokovat. Úspěšný blok vyústí v možnost protiútoku, ale zase ne všechny útoky jdou blokovat. Útočí se klasicky křížkem (primární zbraň), dále pak čtverečkem (sekundární zbraň, obvykle nějaká pistole), kolečkem se skáče (lze útočit ze vzduchu - což je často potřeba) a trojúhelník vyvolává battle menu. To se zapauzuje čas a my se můžeme přepínat mezi postavami, vyvolávat kouzla či používat předměty. Všechny tyto činnosti v battle menu však vyčerpávají action points, čili nemůžete klikat na předměty v tomto menu donekonečna - je nutno pak pauzu zrušit a chvíli nechat postavu odpočinout (blokujíce se).

Velmi dobrá je možnost dirigovat další dvě postavy v partě (chodíte tedy stále ve třech) - je několik základních taktik, mezi kterými se lze rychle přepínat. Dále je velmi dobré, že během bitky samotné postavy navrhují další postup - jestli smějí použít nějaký skill nebo předmět - vy jim to pomocí L1 a L2 povolíte nebo L3 zakážete. Tyto jejich rady zvyšují dynamiku soubojů, nemusíte pauzovat a obvykle jsou jejich rady celkem logické (v zásadě vždy nabízí buď heal nebo kouzlo na destrukci). Za velmi dobrý zlepšovák považuji také inteligentně navržené medikamenty. Například antidote léčí automaticky celou partu, základní healing potion léčí vždy 50% zdraví, existuje zde TriHeal - tedy 100% léčení na celou partu, dostupné znovuoživení a také TriRessurect, který doplní nejen všechno zdraví všem, ale i oživí případně mrtvé. Rovněž savepointy jsou inteligentně rozmístěné a doplňují zdraví (navíc se lze mezi objevenými savepointy neomezeně teleportovat - výtečný nápad!), takže leveling v blízkosti těchto bodů je radostí. Obchodů je všude dostatek (jak v nejhlubší džungli tak ve vězení tak v továrně), postavy získávají plynule dost zkušeností (momentálně mám postavy na lvl20) a i ty bossfighty jsou více méně spíše o grafické podívané, než o nějaké frustraci.

Nepřátel je mnoho a mnoho. Od obligátních po velmi unikátní. Dočkáme se starých dobrých mimiců, maskujících se za truhlu s pokladem, dále tématických potvor dle prostředí - různé kytky, slizouni, zvěř, fantasy havěť, roboti či humanoidi. Souboje jsou náhodné, což je podle mne tristní a autoři si zaslouží nakopat do koulí, na druhou stranu jak jsem naznačil dříve - není problém si nakoupit dost (levných) lahviček a bitky prostě protrpět. Zisk z každé bitky je poměrně dobrý, obvykle pokryje náklady na léčení a ještě přidá navrch nějaké předměty. Velmi dobré ale je, že bitky se odehrávají bez extra loadingy - do aktuální lokace se prostě dosadí příšery (které více či méně efektně nastoupí - gorily slezou ze stromů po liánách a podobně), Vy je vyřežete, zobrazí se tabulka se zkušenostmi a jede se dál. Rychle a bez problémů. Jelikož prostředí Rogue Galaxy je spíše uzavřené, tak se dá téměř vždy ze souboje útéct nějakým směrem. Pokud se vzdálíte omylem (například při zuřivé obraně), můžete se jedním kliknutím vrátit zpět do bitevní vřavy. Po vyhrané bitvě získají postavy zkušenosti, peníze a předměty a také se jim zlepší vlastnosti zbraní - ty pak dávají lepší damage a tak dále. S rozvojem schopností pak učíte postavy speciální komba, které formou namačkávání správných tlačítek na extra obrazovce uštědří nepříteli i desetinásobně větší damage (a navíc to skvěle vypadá).

Jelikož je Jaster především lovec (či si na něj hraje - konec konců jej všichni mají za Desert Clawa), tak mají souboje ještě několik dalších důvodů existence (které by bez random encaunterů byly těžko realizovatelné) - jednak sbíráte Mince. Ty dostanete za Výzvy (obyčejný souboj okořeněný nějakou podmínkou - například vykydlit nepřítele v časovém limitu, bez použití léčiv, bez použití kouzel nebo kombinace jmenovaného) - tím zvyšujete svou obecnou reputaci. Pak jsou tady zadání, které zjišťujete, až když je splníte - například vybití 30ti příšer jednoho druhu. Těchto zadání je celkem přes 200 a jsou rozděleny podle planet. Za každý splněný úkol dostanete hunter body - takže stoupáte v žebříčku lovců výše a výše - za deset hodin hraní jsem získal splěním desítky zadání přibližně 25.000 bodů a dostal jsem se tak na 95té místo v žebříčku ze sta nejlepších lovců galaxie - na špici hitparády je samozřejmě opravdový Desert Claw s 262.000 body. No a poslední je boss hunting, za což máme extra body a extra předměty.

Bossové jsou lahůdkoví. Obvykle se odehrávají v extra prostředích, bossové mají speciální postupy k jejich vykydlení, není tomu co vytknout. Jak jsem výše hovořil o snadnosti bitek díky dostupným léčivům, tak zase u bossů, pokud je dlouho nemůžete zranit, se objeví malá nápověda. Rovněž je vidět zdravíčko bossů, takže není problém rychle odhalit nejsprávnější taktiku. Hra je tedy dynamická a zároveň nás nebuzeruje, což je dobře. Co je ale špatně jsou náhodné úmrtí. I když se autoři snažili bitky vyvážit, tak jejich frekvence občas opravdu překračuje veškerou míru, ale jejich hlavní problém je náhodné úmrtí. Potkáte desetkrát za sebou podobnou skupinu nepřátel, které devětkrát bez jediného škrábance vymažete z povrchu zemského, leč na desáté setkání Vás zrubou během pěti vteřin, že nestihnete ani říct "ressurection". Nepochopil jsem to. Hra pak pokračuje po loadingu - na checkpointy se zapomělo. Tohle je snad jediný, i když opravdu velký zápor, který bych bitkám vytknul. Na druhou stranu se stačí držet zlatého pravidla platícího již od dob Dungeon Mastera. Máš-li půlku zdraví - doléčit! Máš-li půlku many - doplnit! S tímto přístupem se výskyt náhodných úmrtí dá celkem dobře eliminovat.

Nejen bitvami je Jaster živ. Trochu rozvleklý začátek hry nás jednak rychle seznámí se všemi základními prvky hry (které lze pak v helpu číst dokola), jako třeba s fialovým žabákem, který umí mixovat předměty. Jde o velmi dobrý způsob, jak zachovat již nepoužívané zbraně. Prodat je? Jsou téměř bezcenné. Ale pokud jsme je používali v boji a zvýšili mezitím jejich vlastnosti na maximum, můžeme vždy dvojici zfůzovat a získat tak nějakou novou věc. Tu můžeme opět používat v boji, vymaxovat si ji a opět spojit s nějakou další zbraní. Takto se postupně můžeme proalchymit až k unikátním špičkovým zbraním, což je skvělý způsob, jak hráče formou této minihry motivovat ke střídání zbraní (tedy i těch slabých). Navíc při kombinování záleží i na pořadí vkládání zbraní, tedy A+B!=B+A. Kombinací je tedy mnoho a je jen na nás, jestli si dáme tu práci s jejich objevováním. Úspěšné recepty se zapisují do logu, takže není problém operaci kdykoli zopakovat.

Vývoj postav je zvláštní, má svoji vnitřní logiku, ale nemůžu říct, že mi přijde ideální. Je totiž dost náhodný. Krom klasického expení a zvyšování maximální hodnoty zdravíčka a many má každá postava jakýsi vývojový strom skillů, který je z počátku prázdný. My můžeme do několika startovních políček vkládat určité předměty a pokud zaplníme všechna políčka, postava se naučí daný skill. Ty základní vyžadují vložení jednoho objektu, ty silnější chtějí tři až čtyři a ty vrcholové třeba sedm i víc. Proč je tento systém náhodný? No za prvé - předměty, jenž se dají vkládat do polí nacházíme náhodně v bitkách. Nelze tedy usoudit, kde jak a proč trénovat jaký skill. A za druhé - není jasné, co skill dělá až do doby, než jej získáme - takže se nedá říci, jestli vůbec daný skill má smysl. Jasně, můžeme loadnout pozici, ale je to vopruz. V tom výsledku mám u Jastera, jako hlavního charakteru, odemknuto desítku skillů, ale u ostatních postav jen 2-3 a to jen proto, že jsem měl prostě smůlu při nalézání artefaktů. Abych ale nalil čistého vína - tento systém mi přijde trochu příliš ujetý - zatímco FF12 použilo systém netradiční, ale velmi dobře navržený (skvělý zkrátka - protože originální a logický), ale přesto je tento systém hratelný. Vlastně jde o takovou minihru - zkrátka jednou za čas si projdete skill tree a nasázíte tam objekty - a podle citu odhadnete, který skill se Vám líbí víc - nebo můžete složitě experimentovat load / save s náhodnými bitkami a jednotlivé skilly si ozkoušet. Hra Vám zkrátka nic nenutí.

Nejlepší na hře je její rozmanitost. Jelikož jde o scifi podle vzoru Star Wars, setkáme se s mnoha rasami na mnoha planetách, každá se svou kulturou postavami a specifickou atmosférou. Potkáme stovky NPC, každá má svou hlášku (ve které se nezřídka může skrývat nápověda) a ačkoliv spíše jen lelkují ve své lokaci, lze své oko potěšit pohledem na vesnice v džungli nebo pozorovat ruch scifi velkoměsta, kdy se nám nad hlavami prohánějí vznášedla. Zde odvedli autoři kus práce a stává se to jením z nejhlavnějším důvodem, proč si hru zahrát. Pocit, že jsem "tam" je zde doveden takřka k dokonalosti, už dlouho jsem si neužil hru, která by mi umožnila se jen tak flákat a sledovat scenerie v nejrůznějších úhlech.

Mám ale k level / game designu jednu výtku, která mne trápí ale už u mnoha her - bohužel Rogue Galaxy není výjimkou. Jde o bedny. Prostě truhly. Jsou všude. Zapadlé v džungli. Schované v temné uličce. Jsou ve vězení. Jsou v korporacích. Všude zkrátka narazíte na truhlu. Copak za třicet let existence herního průmyslu není možné vymyslet jiný způsob, jak distribuovat předměty hráči? Jasně, bedny s extra výbavou jsou dobře poschovávané, ale stále si kladu otázku, proč to musí být ty samé truhly. Nemůžou to být schránky ve zdech, poklopy na zemi, šuplíky ve stolech interiérů nebo milion dalších úložných prostor, ale musí to být pokaždé ta zelená truhla. Místy je to dost pěst na oko, ale obecně je to prostě lenost autorů pro invenci. Úplně slyším ty rádobyjapanofily, jak vykřikují něco o tracicích japan RPG, ale upřímně řečeno mně to nezajímá. V dokonale vypadajícím a fungujícím světě či galaxii, jaký nám autoři předkládají mi tohle přijde jako nesmysl. Od prvního Final Fantasy uteklo přecejen již dvacet let. Vedle inovací v ostatních aspektech hry mi tohle přijde jako výsměch.

Na závěr jsem si nechal technické zpracování. Je skvělé, to se musí nechat. Streamovaný svět (kdy se loadovacího kolečka dočkáme jen při teleportech) je pochopitelně trochu osekaný o efekty, čehož autoři využili vtipně tím, že celá grafika je prohnaná celshading filtrem, čili postavičky jsou jakoby vystřižené z komixu, stejně tak veškeré objekty a prostředí. Díky tomu snadno odpustíte neexistenci nějaký odlesků nebo složitých stínů, hra prostě vypadá velice dobře. Samozřejmě výjimkou jsou bitvy, které jsou plné jisker, ohně, výbuchů a implozí, což je společně s dobře udělanou kamerou pastva pro oči. Stejně tak aktivace kouzel a schopností zabírá extra animaci, kterou můžete po omrzení tlačítkem urychlit - i komba vypadají skvěle (hlavně po té, co se naučíte sekvenci namačkávat z paměti a můžete se tedy soustředit na obraz samotný). Hra je navíc proložená mnoha renderovanými animacemi, které ale jen dotahují grafiku hry k dokonalosti, nijak nemění její charakter. Ve stejných šlépějích jde i hudba - jedním slovem bezchybná. Jednak jí je opravdu hodně, vkusně se mění a přesně podtrhuje atmosféru. Není to sice na soundtrack, ale nemáte chuť jí vypnout. Korunou tomu všemu nasazuje bezchybný dabing všech postav. Vhodně zvolení herci (a nepříliš odfláklá synchronizace úst při mluvení) s dobře napsanými dialogy tvoří opravdu dobré scény, kdy se někdy pousmějete (zejména při výstupech C3PO-like robota) a někdy zamrazí. Nutno podotknout, že příběh hry není šokující, že byste z něj chtěli plakat nebo se řehtat, ale uspokojí Vás a hlavně je celkem napínavý, pohltí Vás, dost na to, aby se Vám o hře v noci zdálo. A právě dabing v tom dělá kus práce. Ještě dodám, že i během "normálního" hraní utrousí Vaše postavy v partě nějakou sednoucí poznámku, dělají tak z nemluvných otroků Vašeho gamepadu živé osobnosti. Postavičky zkrátka komentují dění kolem sebe. Palec nahoru!

Rogue Galaxy oplývá nezvyklou mírou detailnosti. Všechny věci, co Vás kdy na japan RPG štvaly jsou tady buď odstraněny nebo vylepšeny či přemorfovány na úroveň, kdy Vám přijdou optimální. Například leveling - nemusíte když nemáte náladu, souboje nejsou zas tak těžké - tak se prostě můžete jen teleportovat mezi lokalitami. Dobré také je, že ačkoliv máte vždy jen tři aktivní členy party, tak podíl zkušeností (cca 75%) získávají i postavy neaktivní. Výtečně pojatý level design Vám umožňuje adventurní přístup k věci - sbírání a používání předmětů na správných místech. Nebo třeba na mapě lokality se Vám zobrazuje, kam máte jít, přibližný směr, ale již ne, kudy se tam přesně dostat, takže na křižovatkách máte takový ten dobrý pocit exploringu. A ve hře jsou řídce i skákací pasáže - ale buďme klidní, nejde o frustraci, z plošinek prakticky nelze spadnout. Prostě ten svět má hlavu a patu, je to více, než jenom trojrozměrná mapa s texturou.

Chyb jsem zatím příliš neobjevil. Ale musím ještě do vínku přidat trochu nedotažené ovládání, resp. chování kamery. Totiž pod tlačítkem R1 se skrývá blokování a pod R2 centrování kamery. Souboje jsou pak někdy více než zmatené, když je kamera beze změny, ačkoliv se Jaster dívá někam směrem k Vám, tedy nic nevidíte. Tak si vycentrujete kameru, žeano. Bohužel se tou dobou obvykle blokujete (konec konců nevidíte, kdo stojí před vámi) - takže si musíte dalším prstem (a prsteníček, lidově zvaný "fakáč" nemám zrovna hbitý) pomoci. To se Vám spíš vyplatí drtit křížek pro útok do neznáma - lepší, než riskovat zásah při upuštění bloku. Podobně tak má kamera další výtku v naprosto imbecilním nastavení invertního pohybu. Ať už máte nastavení invertní kamery oblíbené jakékoliv, při přepnutí z third person to first person pohledu se toto ovládání automaticky otočí! V options s tím neuděláte bohužel nic. Za další celkem závažnou chybu považuji absenci širokoúhlého zobrazení, o progressive scanu nemluvě. Škoda.

Celkově bych to celé shrnul takto: mám za sebou 10 hodin hraní, kdy mám odhaleno 90% všech herních featur a čeká mne jenom bažení po příběhu a vývoj postav k dokonalosti, kdy se budu snažit vyrobit nové zbraně, předměty a sbírat brouky - to vše v nových a nových světech. Těším se na to velmi moc. Pokud jsem nyní někde u poloviny hry, tak tuto polovinu hodnotím 9/10. Jde o výjimečný kus zábavného titulu, který podtrhuje jakýsi vrchol PS2 her. Možná ne úplně technologicky, proti možnému očekávání (i když streaming v tomto formátu celé galaxie je určitě nevídaný), ale rozhodně hratelně. Jde o další důkaz, že PS2 má na to nás něčím obohatit.

P.S.- Vím že se na PAL regiony u SONY tradičně sere, ale neodpustím si poznatek - hra při startu nabízí možnost volby obrazu mezi PAL a NTSC, přičemž je obecně známo, že hra dělaná primírně pro NTSC region bude v PALu vypadat hůře nebo divně. Ovšem překvapení - při zapnutí NTSC zobrazení se totálně rozhodí snychronizace jakéhokoliv zvuku s obrazem! Damn you SONY!

Persona 3

Jak mne mohla takováhle "blbost" zaujmout je neuvěřitelné. V jádru je hra abstraktní směsicí Sims, chození do školy, vyvolávání duchů, sebevražd a to vše v tahových soubojích v random dungeonech ;). Celkově jde o to, že mladý chlapec je přemístěn na novou školu a to ne náhodou. Vždy o půlnoci se na chvíli zastaví čas, což normální lidé nevnímají - a začne "temná hodina", kdy se svět zaplní netvory, kteří zbaští každého, kdo je vidí. A je pár paranormálních jedinců, kteří je vidí a bojují s nimi. Jedním z nich je náš hrdina, aniž by o tom věděl. Hned ze začátku se dostane do spolku, které vede intezivní boj proti těmto temným stvůrám. Ovšem boj není snadný - nejefektivněji se bojuje tak, že se vyvolávají speciální duchoandělé. A ti se vyvolávají tak, že se vyvolávající osoba musí zavraždit - či se o to pokusit - vyvolaná emoce na poslední chvíli vyvolá duchoanděla. A ten pak plní vaše rozkazy. Totální zvrhlost prostě - no a sem tam se při pokusu o sebevraždu nepřesvědčíte sami o svém úkonu dostatečně, takže duch nepřijde (nebo si ustřelíte palici). Každopádně náplní hry je chození v random dungeonech a mýcení příšer v pěkném tahovém systému, který má plno zajímavých nápadů (například po kritickém zásahu můžeme útočit tou samou postavou ještě jednou... nebo když omráčíme všechny nepřátele najednou, tak je možnost udělat tzv. hromadný útok, kdy celá parta nepřátele poníží masakrem) a v moc pěkné grafice. Krom zbraní jsou teda důležití duchové - ale tady je háček. Kde je vzít? A tady nastupuje druhá polovina hry, totálně odlišná. S duchy se totiž nejlépe seznámíte tak, že poznáváte lidi. Vy, jako nový student ve městě, máte na začátku jen jednoho ducha. Ráno jdete do školy, účastníte se vyučování a navazujete kontakty - chodíte do kroužků, do kina, do hospody, na kafe, balíte ženské atd. atd. Jakmile se s někým novým seznámíte, přibude vám nový duch. Každá osoba má svého unikátního. Tento duch je pak použitelný na několik vlastních kouzel. Čím více pak vztah s danou osobou prohlubujete, tím silnější je duch a jeho kouzla. Jo a nejde zdaleka jenom o vztahy přátelské - budete mít i rivaly, nepřátele a podobně. Celkem nás čeká stovka duchů. V bitvě ale můžete mít aktivního jenom jednoho (lze tedy mezi nimi přepínat, ale jen v rámci jednoho tahu), takže dostáváme možnost duchy mixovat, čímž nejenom spojíme existující kouzla do jednoho, kompaktního balení, ale často přibude nové, unikátní. Duchy lze mixovat po dvou, ale i po třech - a lze mixovat i mixy. Takže šílenost. Tahle hra se strašně blbě popisuje, protože už jen sociální část je dost propracovaná a jelikož mám za sebou teprve asi 8 hodin, nevím, jak se to vyvrbí. Ale první dojmy rozhodně 8/10 - pokud máte rádi alternativu, je to dost zajímavé.

Project Snowblind

Toho jsem si nedávno koupil v "Deus Ex Antologii" za 250 Kč. Bohužel, můj notebook nerozchodil ani Deus Ex 2 ani Project Snowblind, údajně duchovního pokračovatele. Takže jsem si jej stáhl pro PS2 a nemohu si pomoci - ta hra je dobrá! Po úvodní střílecí pasáži jsem se dostal do poměrně sympatického cyberpunkového prostředí, kterému sice chybí trochu toho hereckého umění (většina dialogů je patos nad patos), ale zase se to dobře hraje. Autoaim není přítomen, ale dobře navolená citlivost ano. Dal jsem si samozřejmě menší obtížnost, abych se nenervoval, ale odsejpá to. Nejsem nijak daleko, protože jsem předtím rozehrál Personu 3 a tohle měl být odpočinek - ale hell yeah - tohle si dám ještě pořádně. První dojem na 7/10.

Max Payne

Na PC se mi Max dostal do pařátů velice brzy po vydání, ale na mém Celeronu 400 s Rivou TNT byl velice líný až nehratelný, takže jsem si řekl, že si jej zahraju na PS2, kde poběží plynule. Jenže doba utekla, mezitím jsem dohrál i druhý díl na PC... ale teď jsem si k tomu sednul a že to zkusim, pár misí. No. Je to skoro stejné, jako na PC, to se musí nechat. Ale to ovládání! Boha jeho. Nejenže není autoaim, ale navíc se nedá nastavit citlivost analogu (bodlo by se rozdílně pro normal a bullet time), takže hra se stává dost frustrující od začátku. Ve třetí misi jsem si na to docela zvykl, ale zase jsem si uvědomil, jak může být ta samá hra po letech zoufale nudná ;). Takže nedoporučuji, i když to není nejhorší ;). Dojmy 4/10, ale nedohrál jsem to - leč umím si to představit.

Red Faction

Jedna z her, která mne na PC minula a kterou jsem chtěl vždycky vyzkoušet. A protože doomovky na PC mi lezou krkem, proč si to nedat na PS2 ;). Překvapivě má hra velice dobře odladěný autoaim, takže se hraje výtečně i na gamepadu. Děj hry nic moc, samotná akce průměrná, ale interaktivita s prostředím je slušná, i když jsem podle dobového hype čekal asi o něco víc. Líbí se mi ale atmosféra, scifi tohoto druhu já celkem rád, zbraňový arzenál slušný, AI nepřátel nulová, ale je to sranda. Komentáře do vysílačky a motivace hrát - to tam všechno je. Neměl jsem to čas dojet, ale první dojmy jsou na 6/10.

Warhammer 40k - Fire Warrior

Slušná doomovka s pěknou grafikou a ovládáním, která neurazí, ale ani příliš nepotěší. Zoufale nudné prostředí je prokládáno slušnou akcí a místy velice dobrou grafikou. Ale děj 0, atmosféra 0. Dostal jsem se na konec asi během pěti hodin na easy a rozhodně jsem od začátku neměl pocit, že bych to chtěl hrát znova. Celkem 3/10 - jen pro veliké fandy, co dohrávají všechno z WH4k světa.

Zone of Enders - Second Runner

První díl mne minul, ale hrál jsem spinoff na GBA, tak jsem to chtěl zkusit. Hergot je to dobrý! Jde o Kojimovou oblíbenou vizi megarobotů, kteří nemají nic jiného na práci, než se vzájemně kydlit. A je to docela sranda! Krom velice krásné grafiky po stránce designu (ale i technologie) ovládáme sto metrů vysokého robota, mrštného jak lasička a ozbrojeného jako bin Ládin. Hra je celkem jednoduchá. Jde o akci. Robot má několik možností útoku, které v jednoduchém ovládání aktivujete. Po odhalení taktiky jde o poctivou holomajznu plnou laserů, raket, střepin, borcení baráků a tak dále. Samozřejmě - před bitkou je nějaký úkol, jako někde něco najít a podobně, ale není to žádná sláva. Akorátže Kojima má smysl pro anime, takže na ty bitky se fantasticky kouká! Situace, kdy raketami ochromíte nepřítele, abyste jej v zápětí rozdrtili o skálu nebo prorazili skrz zeď - nebo když se na vás sesype roj stíhaček jako mouchy a vy je hromadně likvidujete polonaváděnými lasery, kdy po sobě házíte kusy baráků... no jako je to mazaka! No a druhou věcí je story, krom perfektní atmosféry je docela chytlavá. Vše se točí okolo kolonii na Marsu, kterou ovládl generál, jenž nemá problém s morálkou a jde si vyřídit účty se zemí. Součástí jsou falešné reklamy na zemi, aby tam přijelo co nejvíce nových kolonistů a tak dále. Armády se skládají převážně z bitevních robotů - LEV - kteří jsou řízeni svými operátory - runnery - a to ve spojení jak tělesném, tak duševním. Mno a tento náš milý generál se postupně propracoval k velice silné zbrani, se kterou chce smést celou planetu do pekla (aka Death Star). Jenže - je tady jeden LEV, který je unikátní a který je navržen tak, aby zmíněnou zbraň zničil. Tento LEV se jmenuje ADA a je to nejlepší bitevní robot, jaký kdy byl sestrojen. Náš hrdina se k Adě dostal náhodou, ale přesto ho generál našel, odchytil a... odpráskl. Mrtvé tělo hlavního hrdiny dostali na starosti nejbližší pobočníci generála, z nichž jeden je nastrčený rebel. Tomu se podaří zachránit život našemu prostřelenému hrdinovi, ovšem něco za něco - výměnou mu bude jeho srdce a plíce suplovat ADA, která na rozkaz ukončí jeho životní funkce (vylučování nebylo zmíněno). A tak se hlavní hrdina vydává na pouť, kdy je doslova loutkou v rukách rebelů a uklidňuje ho jenom to, že odprásknutí generála bude i jeho osobní pomstou. Cestou potkáte hodně postav - třeba prvního runnera Ady, již téměř dospělého chlapce atd. Součástí DVD je také shrnutí předchozího děje, takže jste více méně v obraze. Líbí se mi ale prolínání anime a 3D grafiky. V dialozích se obvykle setkáme s first person pohledem - z kajty LEVa, ale je přítomno jedno nebo dvě pip, kde je anime hrdina a druhý účastník dialogu. No jako atmosféru to má super.

Akorát se o to ještě více těším na Policenauts...

Heavenly Sword

Jo jinak jsem dojel Heavenly Sword. Čistej čas asi sedm hodin :(. Ale není to nejhorší, z bazaru za 900 (a je to zřejmě nejvíce bazarovaná hra, jelikož počet kusů ve vitríně výrazně převyšoval počet jiných bazarových her)... Shrnul bych to takto:
Začátek hry je humus vopruz. GoW2 vypadá lépe, než první levely HS!
V první třetině hry získáme Heavenly Sword a nejenže to začne být zábavné, ale navíc se diametrálně zlepší grafika.
Po půlce hry přijde stereotyp, ale máme možnost jednu pasáž hrát za jinou postavu jiným stylem - a to docela osvěží.
Stereotyp pokračuje.
Konec hry je ale najednou nečekaně orgastický. Dlouho jsem se těšil na hru, kde budou OPRAVDU MASOVÉ scény. HS mne uspokojilo. Odhadem tak 5000 vojáků se na vás vrhne a vy je čistíte - z počátku dělem, následně bazukou a nakonec mečem.
Bossové jsou docela hezcí, ale z herního hlediska nic moc. Nebyla je radost zabíjet. Finální boss byl docela zklamání, i když byl hodně tuhej. Měl ale jen tři fáze, které se od sebe prakticky nelišily a hlavně - boss má obrovská křídla, kterejma zakreje celou obrazovku a vidím hovno. Nakonec jsem ho dal, i když mi zbyl jen pixel zdravíčka - to zase jako jo, to bylo fajne.
Musím ale pochválit cutscény a hlavně herecké výkony s dabingem hlavních záporáků. Mají neuvěřitelně vtipný náboj a precizní animaci tváře - radost pohledět, to mně fakt bavilo.
Story jako taková je ale dost slabá. Vyvolená Nariko, bla bla bla, meč posvátný, bla bla bla, všechny zabije, bla bla bla a obětuje se, konec.
Celkově - hra mne chvílemi velice bavila, chvílemi jsem kroutil hlavou, žádné bonusy (po dohrání hry se odemkne "Hell" obtížnost - ale kdo by to hrál podruhé?), občas jsem se smál - inu 6,5/10, ať nežeru. Vykradenej GoW, místy docela dobře vykradenej, ale celkově žádnej zázrak a to vše v délce silně podprůměrné. Pro zajímavost - jde asi o největší hru na PS3 - 18 GB.

Legend of Zelda - Twilight Princess

Takže bych to chtěl trochu shrnout - prvních deset hodin hraní nejnovější Zeldy pro Nintendo Wii. POZOR - SPOILERY! Připravte se na nejlepší - Zelda TP je totiž přesně to, co jsme chtěli. Oproti Minish Capu se totiž jedná de facto o pokračování Ocarina of Time, ovšem v jejím alternativním zakončení, kdy Link zůstává ve své dospělé podobě a s Eponou si žije v klidu a v míru v malé vesničce daleko od královského města v Hyrule. Tam nachází nové přátele a vzory. Krom projíždění na koni, se kterým dělá nebezpečné skoky, čímž občas Eponu trochu zraní (a je mu to vyčiněno) také nahání kozy do stáje a obecně se věnuje prostému selskému životu. To ovšem až do doby, než přišlo Přítmí, které pohltilo Hyrule a umlčelo bohy světla.

Link je vyvolen, aby oživil bohy světla a vrátil krajině původní ráz. To bohužel není tak snadné, protože díky jeho tetování na ruce (tři triangly) sice může odolávat Přítmí, ale to pouze v podobě vlka - což není úplně pohodlné, ani pro něj zvyklé. Naštěstí si v Přítmí Link najde kamarádku Midnu, která jej provází v podobě stínu (když je Link ve své lidské podobě) či v podobě žokeje (vlčí podoba), která je sice trochu despotická, ale v zásadě chce Linkovi v jeho poslání pomoci. Po setkání s Dark formou princezny Zeldy se hra rozjíždí naplno (první tři hodiny hraní, které shrnuji v těchto řádcích, jsou de facto tutorial). Příběh se rozvíjí dál podle toho, jak postupně osvobozujete království od Přítmí, jak je zvykem, odhalujete menší story, které doplňují hlavní quest. Atmosféra celé hry je velmi temná, je to dáno jak stylem grafiky (výtečný design plus výtečné efekty) tak příběhem, stísněností dungeonů a tak dále.

Celkově je Twilight Princess nejtemnější Zeldou vůbec, dotahuje Ocarina of Time do dokonalosti. Když jsme se přesunuli od uměleckého dojmu k tomu hernímu, hra opravdu "trpí" tím, že vychází z OoT. Uvozovky jsou na místě - koncepčně hra skutečně vypadá podobně - tedy skvěle, protože OoT je jistě nejlepší Zelda všech dob, ovšem jak detaily tak základní kameny věci jsou dotaženy k dokonalosti a hlavně je tady opravdu plejáda novinek - a to jak v koncepci dungeonů, hádanek, soubojů, tak náplni questů a v neposlední řadě ovládání. U něj se zastavím. Wiimote a nunchuck - obě součásti je pro hraní potřeba. Od začátku, co byla Zelda na Wii ohlášena, se vědělo, že bitky budou ovládány pohybem ovladačů. Výkřiky, že Vám při hraní upadnou ruce nabývaly na důležitosti. Naštěstí to dopadlo více než dobře. Samotné švihání a rotační útok se děje lehce prudkým, ale i krátkým pohybem ovladače na obě strany, prakticky s ním trochu zastřesete a je to. K tomu jen dodám, že vyjma tohoto standardního útoku máme k dispozici útok s výskokem, který je na tlačítku a dále pak speciální útoky, vycházející z pozice Linka a nepřítele - opět na tlačítku. Ve Vlčí formě to fugnuje podobně, navíc je ale k dispozici útok Midny - opět na tlačítku.

Abych to shrnul, soubojů je tady méně, takže se nebojte únavy zápěstí a končetin (s Wii Sports se to NEDÁ srovnat - hraju celou dobu pohodlně rozvalen v křesle). Wiimote je ale velmi vhodné naopak na zaměřování lukem či bumerangem, zejména na vzdálenější cíle, na které "nedosáhne" automatické zaměřování známé z ostatních 3D Zeld. To je naopak velmi snadné a intuitivní, jako třeba na myši. Jedinou zatím výjimkou, ale teda spíše kladnou, byl souboj na pláních Hyrule, kdy sedíce v sedle Epony honíte po pláních bosse a do toho Vás pronásledují desítky bojovníků na osedlaných kancích, kteří po Vás střílejí zápalné šípy a sekají Vás, nenechají Vás spočinout a neustále Vás obkličují - což ve výsledků znamenalo, že jsem poskakoval v sedě v křesle, střídavě kvedlal oběma ovladači, házel bumerangy, pobízel Eponu k vyšším výkonům a honil bosse na turbokanci, který troubením neustále přivolával nové a nové pomocníky. To byla bitva (fantastická!), kdy jsem se poprvé přistihl, že vypadám jako blbec ;). Nakonec to vyvrcholilo bitkou se samotným bossem na úzkém mostíků ve stylu rytířských soubojů s dřevci - akorát to bylo o život. Prostě skvělé!

A další novinky vyplývají z vlčí formy Linka - vlk umí čichat stopu, vidět duše lidí mimo Přítmí a hlavně umí dobře skákat - za pomocí navigace Midny. Nebudeme si ale namlouvat, že se TP vyhnuly chyby, spíše chybičky. Jedna relativní směruje k ovládání - ačkoliv je Wiimote velmi citlivé, občas se mi stalo, že se útok "prostě neprovedl" ať jsem kvedlal ovladačem sebevíc. Stalo se mi to asi jen dvakrát a nešlo o nic kritického, ale prostě to zarazilo. Druhou věcí je technologické zpracování, které přecejen vychází z verze pro Game Cube. Abyste mi rozuměli, grafika vypadá úchvatně a skvěle, jenom prostě není nextgen. Ačkoliv efekty jsou naprosto dokonalé, texturám by prospěla vyšší detailnost a například stromy v krajině by se mohly trochu hýbat ve větru - jinak fantastická grafika působí místy trochu mrtvě. Myslím si, že TP není technologickou prezentací výkonu Wii a je takřka jisté, že hry designované přímo pro tuto konzoli mohou vypadat o dva řády lépe - byť je jasné, že na X360 či PS3 nikdy nebude mít.

Poslední výtka, opět relativní, je k obtížnosti hry. Jsem teda zatím zhruba ve čtvrtině, ale procházím doslova jako horký nůž máslem. Zákysy v délce několika minut, způsobené navíc nepozorností, bossové bez ztráty srdíčka a design dungeonů, který je sám o sobě logický, se pomocí rad a prupovídek Midny stává automatický. Na jednu stranu jsem rád, že hra není frustrující, jako některé pozdějí dungeony v OoT, také hrozí, že se obtížnost zvedne, ale trochu větší výzvu jsem čekal. Fakt, že je hra designovaná původně pro gamepad hru dost zjednodušuje zejména v manuálně (Wiimote) zaměřovaných situacích, kdy nepřátelé nemají šanci. Na třetí stranu bych podotknul, že hra bude evidentně VELMI rozsáhlá, známý Zelda syndrom, kdy si po několika hodinách hraní nedokážete vybavit začátek hry - protože jste toho udělali za tu dobu tolik, že postupně vytěsňujete z paměti jednotlivé questy. V tohle mne ke hře totálně dostává, je to prostě "stará dobrá Zelda v novém kabátě", přičemž nemluvíme o kabátu jen vzhledovém. Díky hře Zelda Twilight Princess nemohu litovat peněz, co jsem za Wii dal, i kdyby to byla jediná hra (což nebude) pro tento systém u mne doma. Zatím to vidím na 9/10.

P.S.: Koukám, že to po pořádném zahrání hry trochu rozšířím a je z toho prima recenze ;).

Legend of Zelda - Phantom Hourglass

V první řadě - šok. Grafika je takřka identická. Cellshaded zobrazování, identické modely a stejný styl. Absence ovladatelné kamery či vyhlazování nezabrání tomu, že bez nějakého pečlivého zkoumání musí každý řici, že Phantom Hourglass vypadá prakticky identicky, jako Windwaker. Což je totálně superior, čumim jako puk.

Samotný vzhled hry je ale nejvíce podobný 2D Zeldám, kdy je kamera napevno fixně nad hlavou hrdiny a krom scrolingu nedělá žádné kejkle. Takže vesničky vypadají jako v Minish Capu či Link to the Past. 3D se naplno projeví až při akcích - kamera zabírá vhodné úhly, najíždí na detaily postav nebo předmětů, se kterými manipulujeme. Displaye jsou obvykle rozdělené na mapu a prostředí, ale často se setkáme s tím, že 3D grafika zasahuje do obou obrazovek - to pak vypadá hodně luxusně.

K technickému zpracování ještě dodám, že se setkáme s identickým hudebním doprovodem a zvuky. Osobně chrochtám blahem, na rozdíl od jiných her posledních doby (jmenovitě Brothers in Arms DS), které sice nacpou do hry kdejakou em-pé-trojku, aby pak DS chručelo a praskalo, disponuje Phantom Hourglass opravdu kvalitní reprodukcí. Abych to shrnul - po technické stránce pravděpodobně vrchol současné produkce pro DS. (A to od vydání DS uteklo již tré roků - ve srovnání s prvogeneračnímí hrami rozdíl jako - dámy prominou - prase).

Další věcí je ovládání. Hra se ovládá prakticky komplet stylusem (což DOCKINEZům mezi námi nemusí vadit, jelikož Zeldy stejně neradi ;), na šipkách se pak přepíná na interaktivní mapu, pod startem je klasické menu. V dolní části se nám nachází inventory, klikáním na přeměty je aktivujeme - ať už jde o rozhovory, dveře, páky atd. Link má k dispozici Naviho, který zastupuje kurzor - takže kam se hneme stylusem, tam je Navi. To málo, co jsem zatím prošel napovídá, že se to bude hrát jistě dobře.

Co jsem procházel menu, tak je k dispozici WiFi hra, takže tohle je další bod k dobru. Kvůli WiFi se vydání hry podstatně zpozdilo, bohužel nemám možnost to nijak ozkoušet. Standardní vytváření slotů pro hráče (zde jsou k dispozici jen dva, ale to i tak bohatě stačí), srdíčkový systém (opět na 4 kusy, oddechl jsem si, v Twilight Princess ta pětice zní dost blbě ;)), klasika v novém hávu, co víc si přát.

Trochu váhám, co popisovat v rámci náplně samotné hry. Totiž jazyková bariéra je opravdu velký problém. Takže jsem se probudil na pláži, vyběhl do vesničky, prokecal pár postav, udělal nějaký ten puzzle, získal meč... no a tady je trochu problém - vinou Supercardu - nejde sejvnout. Teda sejvnu, to jo (ačkoliv rozsypaný čaj je nečitelný, tak intuitivně a podle piktogramů jsem se k tomu dopracoval takřka na 100%), ale nejde to loadnout. Takže jsem si za jeden večer pětkrát prošel tu samou pasáž s marnými pokusy o sejvování.

Nevadí. Ono jsem neplánoval, že bych japonskou verzi hrál nějak komplexněji, chtěl jsem jenom ukojit svůj mrzký chtíč po této dlouho očekávané Zeldě. Takže první dojmy jsou 100%, očekávám, že celkové hodnocení hry se přehoupne přes 8/10.

Star Wars Lethal Alliance

Klady:
Tak krom samotného faktu, že jde o Star Wars, je nutné vyzdvihnout zejména technické zpracování. Pokud si pamatujete na 2D platformovku SW-Revenge of the Sith, kde byly na DS mezihry formou 3D stříleček ve vesmíru (ne nepodobných Descent: Freespace), tak na tomto 3D enginu je postavena celá hra a je nutno říci, že od začátku do konce má grafika vysokou úroveň, až občas zůstává rozum stát, co DS všechno dokáže - chvílemi mne napadalo, že bychom se mohli dočkat portu Jedi Knight her z PC ;). To samé platí o hudbě, které není moc, ale je dobře volená. Střílecí souboje za asistence robůtka Zeeo jsou dobře ozvučené a mají správnou atmosféru Star Wars. Velmi bych vyzvednul puzzly, kterých je dohromady asi desítka druhů a jejichž obtížnost se zvyšuje úměrně postupu ve hře. Některé puzzly jsme již viděli milionkrát v jiných hrách, některé jsou ale originální - dobře kombinují akční minihry, paměťové testy, logické postupy a podobně. Souboje s bossy jsou celkem osvěžující, zejména finální boss je takřka lahůdka - opravdu Vás donutí kombinovat všechny druhy zbraní a taktik. Velmi mne potěšila v závěru hry ostřelovací puška. K tomu všemu Riana je velmi sympatický hrdina, zapomeňte na sexuální podtext, prostě s létajícím robůtkem Zeeo tvoří neokoukaný a správný SW pár. Celková obtížnost je správně nastavená, inteligentně rozmístěné checkpointy pomáhají.

Neutrální postřehy:
Polovinu hry jsem doufal, že půjde více o Jedi Knighta - neboli používání Síly, lightsabre a podobně. Tohle je možná trochu zklamání, ale autoři to tak prostě nepojali. Je to prostě klasická 3D platformovka s motivy Star Wars plná střílení. Díky spolupráci s robůtkem lze hovořit o celkem neotřelé záležitosti, avšak naučit se prakticky používat kombinací útoků s robotem je občas zavádějící, nevyužitelné - ale dá se. Zeeo ale umí hlavně magneticky se přisát na některé zdi, trubky a tím překonávat překážky pro Rianu neprůchodné. Zbraně jsou k dispozici jenom tři a každá má dva režimy, což mi přijde celkem málo, ale hlavně je to málo použitelné. Příběh celé hry je celkem příjemný, nijak komplikovaný, ale jeho celé finále mne trochu šokovalo, došlo k přímému rozporu s jednou dost podstatnou událostí s příběhem v Dark Forces. Tohle nemám potvrzené na 100%, ale prostě je to divné.

Zápory:
Několik menších - jako třeba ne docela zvládnuté ovládání v kritických situacích (pomalost rotace kamery) jdou snést, ale hlavní problém této hry jsou bugy. Těch je mnoho a jsou kritické. A hlavně - objevují se náhodně takovou formou, že nepoznáte, že jde o bug! Puzzly často "padají" do nehratelných pozic - to, že jde o bug poznáte až při dalším spuštění hry! Vůbec nejhorší jsou neviditelní nepřátelé, chybějící kusy levelu či zdi průstřelné pouze nepřáteli (a jde o opravdové zdi) - ve finále hry se musíte speciálním droidem proplížit soustavou uzounkých chodeb - větrací šachtou. Nepřátelé Vás ale vidí a skrz šachtu střílí, hází do ní granáty - takhle podle popisu to nevypadá nějak nelogicky, ale museli byste to vidět - totálně nehratelná pasáž, kdy libovolný zásah = smrt a dotek zdi rovněž. Tento bug navíc po restartu hry nezmizel. Málem jsem si vystřelil mozek z hlavy.

Resume:
Jsem velký fanda Star Wars a odpouštím tak mnohé chyby. Zde jsou však nepřehlédnutelné. Pokud bude mít normální hráč štěstí a vyhnou se mu bugy - 7/10. Fandové Star Wars si přičtou ještě bodík. Jakmile potkáte nějaký z hlavních bugů, budete muset 1 až 2 body z hodnocení odečíst. Já se nakonec těch deset hodin docela bavil, ale na mne nedejte, jsem pozitivně zaujatý.

Eledees

Překvapivá hra, kterou lze nejlépe charakterizovat, jako ČEZácká odpověď na Katamari Damacy.

Principem hry je objevování malých energetických skřítků Eledees (ve skutečnosti Wattík, Joulinka a další) v interiérech, kteří pak při určité kapacitě umožňují aktivovat elektrické spotřebiče, jenž následně rozšiřují naše požnosti zkoumání interiéru při pátrání za dalšími Eledees. Cílem každého levelu je posbírání dané kapacity elektrických skřítků v daném časovém limitu.

V zásadě hrajete FPS hru, kde ovšem máte speciální pistoli, která krom toho, že "výstřelem" uloví skřítka Eledíka, umí také zvedat předměty ála Gravity Gun z Half Life 2. Ovšem kam se na Eledees hrabe HL2. Gravity gun je totiž totálně flexibilní. Předměty lze zvedat na libovolnou vzdálenost, pohybem Wiimotu vpřed a vzad je posouvat v prostoru, stejně jako do stran a navíc i rotovat - vše se odvíjí od pozice ovladače. Jakýkoliv pohyb ve hře děláte ekvivalentním pohybem Wiimotu - otvírání dveří, ledniček atd. - stejně jako v reálném životě, pohyby jsou velmi přesné. Je to patrně vedle Warioware další hra, která ukazuje plnohodnotné možnosti prostorového Wiimotu v celé jeho kráse.

Samozřejmě na začátku hry můžete GGunem zvedat jen lehké věci, takže posouváte knížky a malé hračky, abyste našli skřítky. Hezkou pointou je zvednutí vázy, její otočení dnem vzhůru a pohybem ovladače musíte z vázy "vyklepat" eledíky. Lze také otvírat skříně, šuplíky, truhličky, krabičky nebo dokonce krabici z pizzou - tam všude se mohou skrývat eledees. Ti se vždy po objevení utíkají někam schovat - pod postel, pod kyblík atd., takže je nutné je rychle "sestřelovat", čili pohltit. Mnoho skřítků se ale po prostorech jen tak poflakuje, třeba někdy i spí, takže první kroky po místnosti vedou ke globálnímu prošmejdění celého prostoru a pak teprve odhalování, co se dá kde pohnout a posunout.

V místnostech se objevuje mnoho elektrických přístrojů, které odpovídají lokalitě. Hrajete za malého chlapce s gravity gunem, kterému zmizeli rodiče a celý dům se halí ve tmě - proto chlapec hledá elektřinu. Začínáme v dětském pokoji, pak se přesouváme na hlavní chodbu, koupelnu, tatínkovu pracovnu, kuchyň atd. Tyto jednotlivé lokace představují vždy jeden level, přičemž některé levely jsou slepenci - chodba + dětský pokoj + koupelna. Díky tomu, že se schopnosti gravity gunu v rámci levelu zvyšují, jsou tyto kombinace spíše osvěžující, než nastavovanou kaší.

Totiž po sebrání dostatečného počtu Wattů Eledees se na obrazovce napíše, jaký předmět můžeme aktivovat - například "Flashlight electrized". Stačí tedy baterku najít a rozsvítit ji - okamžitě se z ní vypadne hromada žlutých (skřítci mají svoje barvy podle charakteristiky), upgradovacích eledees, kteří zlepšují Váš gravity gun. Čím více těchto žlutých potvůrek posbíráte, tím těžší předměty můžete zvedat. To je celý ten trik - první level v dětském pokoji, kde musíte posbírat 400 W (což odpovídá přibližně 50ti skřítkům), nemáte dost silný GGun na to, abyste hýbli čímkoli nad jeden kilogram. Level ale končí po nasbírání Wattů, takže je vše v pořádku. Avšak slepený level "dětský pokoj + chodba + tatínkova pracovna" již požaduje nasbírání 3000 W (cca 400 eledees), takže musíte posbírat co se dá, aktivovat co nejvíce předmětů, posílit GGun na 20 kg maximální váhy, navšítvit dětský pokoj, odsunout skříně, postele... a kolik Wattů se tam skrývá! Prostě vychutnáte si každičký prostor do posledního polygonu a víte, že pokud s tímhle objektem nehnete teď, tak později nebo v jiném, pozdějším levelu.

Aktivované předměty mají navíc občas svoje specifika. Ku většině z nich stačí prostě přijít a stisknout tlačítko. Některé se ale aktivují až za několik vteřin až minut - přičemž časový limit neúprosně běží dál. Dále jsou tady pak extra předměty, které aktivujete nějakou konkrétní činností - typicky vložením chleba do topinkovače - to vše má za následek úprk žlutých eledees ze spotřebiče a po pochytání zlepšení Vašeho GGunu. Velmi mne pobavila také elektrická trouba. Měl jsem posbíráno dost Wattů, ale nevěděl jsem, jak ji aktivovat. Řešením bylo vyjmout opékané kuře, otevřít vedlejší ledničku, vyjmout z mrazáku kostku ledu s eledees a tu vložit do trouby a zavřít její dvířka. Podobně se to opakovalo u mikrovlnky a popcornu atd. Chvílemi to zavání maličko adventurou, ale skutečně jen maličko.

V dobrodržství Vám pomáhají bonusové předměty, které se tu a tam válí. Jde o bonusy typu "lapač na eledees", který svou vůní přivolává skřítky, kteří se do lapače zamiluji a nad hlavou jim běhají srdíčka. Ti se pak na Vás nesoustředí, neutíkají, takže je můžete v klidu posbírat. Podobně funguje omračovač - hodíte jej do skříně a vypadnou potvůrky s typickými hvězdičkami nad šiškou. Mimochodem zmínil jsem se, že spící eledík přidává méně Wattů, než zamilovaný? I s tím je nutno počítat - použít nějaký bonusový předmět ne snad proto, že by to bylo vysloveně nutné pro sběr, ale pro lepší zisk Wattů. V neposlední řadě je tady dočasná nástavba na automatické zaměřování eledees - to pak pálíte ostošest a střely samy najdou cíl. Speciální je také bonus "utišovač", jehož význam jsem z počátku příliš nechápal.

Totiž krom samotného časového limitu bude proti Vám stát také nějaký ztěžující aspekt - například nezpůsobit příliš hluku. Neopatrným házením předmětů snadno dojde k domino efektu, kdy se vedle Vás bortí veškeré objekty - jakmile hladia hluku přesáhne na ukazateli maximální hodnotu, konec hry. Proto slouží právě ideálně utišovač - stačí jej aktivovat a po třicet vteřin můžete řádit, jako černá ruka. Podobně tak třeba nesmíte rozbít příliš mnoho předmětů - typicky vázy, skleněné věci a podobně. Situace, kdy otevřete nahnutou skříňku, ze které se na Vás vysypou talíře a kdy je game over během dvou vteřin, je skutečně zajímavá. Musíte skříňku narovnat a pak teprve otevřít - a opatrně talíře vyndat sami. Obvykle je maximální počet rozbitých předmětů na level okolo čísla 10 - a v takové kuchyni je dobrá stovka rozbitelných objektů, takže je třeba dávat bacha. V tom Vám nepomáhají ani samotní skřítci. Ti totiž při úprku před Vámi houfně narážejí do předmětů okolo Vás a ačkoliv nemají žádnou extra sílu, sem tam něco shodí a krom hluku dojde často i k destrukci. Správné používání bonusových předmětů je tedy dost podstatné.

Hra krom těchto příběhových levelů nabízí samozřejmě závod s časem, závod na maximální počet eledees a dokonce nějaký editovací režim - tyto věci jsem ještě neměl možnost zkoušet, jelikož mám hru hranou teprve tři hodiny a jsem prakticky v šestém levelu. Podobně tak zní slibně i multiplayer (až 4 hráči), stejně tak mi je zatím zapovězen.

Jak ze všeho výše vyplývá - hra by nefungovala bez skutečně precizního fyzikálního enginu. Ten je zde na skutečné výši. Špatně se to srovnává s enginy FPS her typu HL2, pro jejich jiné zaměření, každopádně každý polygon má svou plochu, která se dotýká dalších ploch - vše do sebe naráží, padá, házíte s tím, odráží od stěn a spouští domino efekty. Možnosti jsou takřka neomezené. Zvednutím vitríny a jejím otočením z ní padají předměty a pokud v pozdější fázi hry třeba odhodíte postel přes celou místnost, spustíte plejádu nárazů, kdy se ještě několik minut válejí po pokoji míčky, nemluvě o rozhoupaném lustru a vyvrácené skříni. To vše je ve stylizované, ale velice pěkné graficke obohacené o tu správnou dávku efektů - ve výsledku - hra vypadá skutečně fantasticky a to hlavně díky fyzice. Podobný pocit jsem zažil zatím opravdu jen u Katamari Damacy.

Jak jsem začal, tak i skončím. Srovnání s Katamari je trochu mimo mísu, ale obě hry mají překvapivě mnoho společných prvků, jako je časový limit a nabývání síly - vždy ke konci levelu zvládnete nejvíce. Podobně tak grafika, hudba a obecně prezentace odpovídá předloze ve valící se kuličce, stejně jako unikátní fyzikální engine. Zatím nechci nad Eledees vynášet soudy, jsem přecejen na začátku hry, může se to pokazit nebo být příliš krátké (jak to dneska dost často chodí), ale pokud bychom tyto první dojmy s přihlédnutím k netestovaným částem hry brali jako recenzi, tak vidím na 8-9/10.