GP2X

Samotná myšlenka emulace je lákavá - však kdo nikdy neemuloval, tomu jistě ušly hromady skvělých titulů. Já sám jsem na přelomu století emulaci notně holdoval a díky vestavěné funkcionalitě savestatů jsem dohrál celou řadu her. Po určité době mne ale emulace začala nudit - byl jsem zahlcený hrami a nevěděl jsem, kam dřív skočit. Hry jsem si přestal užívat, protože jsem se nemusel snažit, postrádalo to atmosféru. Asi posledním pokusem využívat emulátory, byla dlouhodobá zápůjčka zařízení GP32. Od té doby jsem emuloval čistě kvůli testování her, které jsem pak sháněl na eBayi..

Powermonger podruhé - krátký dodatek

Takže jsem jsem zakončil minulý článek, nyní navazuji. Na Amiga párty jsem důkladně prozkoumal Amiga verzi této hry a podle očekávání vypadá a zvučí znatelně lépe, než verze pro Mega Drive, leč hlavní předností je rychlost, v tom Amiga vítězí. Jediná věc, kterou bych ale vytknul, je automatické otáčení kamery po 45°, které mi nedává moc smysl. Na Mega Drive můžu otáčení ručně ladit dle libosti, nikoliv pouze jen v předdefinovaných krocích. Asi by se na to dalo zvyknout, no trochu mne to překvapilo. To je ale detail, co hraní po kabelu, přínáší on vytouženou slast? Inu, ne tak docela. První spárování Amig proběhlo po chvilce laborování vlastně bez problémů - nastavit správnou barvu kapitána a hurá do první mise. Na první pohled bylo zřejmé, že mapa je proti hře jednoho hráče odlišná - přibyla jedna pevnost v mořích a od ní cesta na hlavní ostrov. Začali jsme s Předsedou hrát, ale potkali jsme se prakticky okamžitě a tak na nějakou strategii prostě nezbyl čas. Říkal jsem si, že raději počkáme na experta Damiho, který situaci zváží lepší optikou.

Powermonger

Ach, Peter Molyneux. Kdysi hvězda designového nebe, dneska mistr tlučhuba a fabulátor. Nebuďme ale tak přísní. V jeho podpisu tkví jakási krása, jenom nebyla vždy dobře převedená do formy hry. S odstupem času se jakoby zdá, že vyjma experimentální hry Curiosity, že vyrábí jeden a týž titul, který je hráči předkládán pokaždé v trochu jiné optice. Vlastně všechny jeho hry (jmenoval bych především Popolous, Powermonger, Theme Park, Dungeon Keeper, Black and White a Fable, nebál bych se přihodit ještě Syndicate a Magic Carpet) sdílejí stejnou myšlenku. Že hráč je jen jakýmsi závažím na mnoharozměrných miskách vah ve světě, který je de facto soběstačný a ke své existenci hráče téměř nepotřebuje. Pochopitelně z hlediska hratelnosti zde jsou pevně vytyčené cíle a tím pádem se v simulačním prostředí objevují prvky hry. Pokud se bavíme o strategickém subžánru "her na boha", jsou vlastně pokaždé stejné. Pohled zvrchu a kurzor myši, symbolizující prst boží, kterým dáváme příkazy z omezené palety - a pak sledujeme mnohdy nepředvídatelnou a nepřímo kontrolovatelnou vlnu následků, ze kterých se učíme více a více o pravidlech světa. Na co chodit okolo horké kaše - naprosto zbožňuju takový přístup k game designu. Nejprve vyrobit plně funkční svět a až teprve pak řešit herní náplň.

Herzog Zwei

Tak pověst nelhala! Mega Drive má skutečně ve své nabídce hru, která se nemusí stydět za označení "pramáti RTS". Většina lidí si vybaví Dune 2 (1992), fajnšmekři pak Nether Earth (1987), odborníci nejspíše Ancient Art of War (1984), František Fuka doplní Stonkers (1983) (o těch jsem ani neměl tušení!), no nyní musíme k těmto titulům přidat ještě japonskou hru Herzog pro počítač MSX (1988) a nyní popisovaný Herzog Zwei (1989). Autoři Technosoft mi nejsou úplně neznámí, ale spojuji si je zejména s klasickými 2D střílečkami (Thunder Force, Elemental Master, Hyper Duel), nyní jsem zjistil, že měli na starosti docela povedený port 3D střílečky Starblade od Namca pro Sega Mega CD, ale že by se někdy zabývali strategiemi mne ve snu nenapadlo.

Mega Drive strikes back!

Není pochyb, že na vnímání uměleckého objektu má vliv nejen objekt či umělec samotný, ale také divák a aktuální souvislosti. Docela dobře to vystihl Doug Walker (aka Nostalgia Critic) při ohlédnutí se za filmem Americká Krása. Tento film z roku 1999 zřejmě po právu získal kultovní status, avšak na rozdíl od filmu Klub Rváčů se Nostalgia Critic zdráhal nazvat "nadčasovou klasikou" a to zejména kvůli tomu, že události po roce 2000 byly příliš překotné a tak vyznení téže Americké Krásy, viděné v roce 2014, již nemusí být provázeno takovým nadšením. A pokud si někdo přelom století nepamatuje, či se prostě narodil později, tak zpětně horko těžko pochopí onen status kultu, i když se mu film bude líbit.

Sega Mega Drive

Dneškem rozšiřuji svou sbírku o další zásadní konzoli historie - SEGA Mega Drive, v USA též známá pod názvem Genesis. Tuto konzoli jsem v minulosti nikdy nevlastnil, ale měl jsem ji několik týdnů půjčenou od spolužáka Svobody, kterému nikdo neřekl jinak, než Baku (dle hry Baku Baku Animal) a následně jsem na ní náhodně hrával u jiných kamarádů. Po konzoli jsem jako odrostlejší dítě toužil, jelikož mi přišla lepší, než Amiga hlavně díky grafice. Ale čím více jsem stárnul, tím více mi docházelo nejen to, proč Amiga a SEGA zkrachovala, ale také to, čím se udrželo Nintendo. V případě Mega Drive jsem se mu věnoval tedy takřka výhradně v emulátorech.

Ta Nokie fotí děsně, to bych blil. No ale - VÍTEJ DOMA!

Čísla hovoří jasně - Mega Drive se objevil na trhu v roce 1989, jako konkurence Turbogafx16. V této době trhu jasně dominovalo Nintendo se svou prvotinou NES. Ať se konkurence snažila sebevíc, Nintendo vydrželo s NESem ještě tři roky, než vydali oficiálního nástupce SNES. Představte si to dneska: Microsoft vydá XBOX 720 a SONY bude v klídku čekat tři roky na případnou konkurenci - to se zkrátka už nikdy nemůže stát (i když v případě prakticky ročního odstupu X360 a PS3 se to "tak trochu" stalo - vždyť také Playstation 2 pořád vládla). Mega Drive mezitím získal rozšíření MegaCD v roce 1991 a posléze 32X upgrade. Mezi námi - i když některé hry pro tyto periferie byly skutečně zajímavé, jako celek začala mi SEGA prostě smrdět. Patálie s Neptunem to jenom rozšířilo a bohužel - po relativně neúspěšném Saturnu a relativně úspěšném Dreamcastu SEGA následovala za Atari do věčných lovišť. Přitom se Mega Drive držel až do roku 1997 - jedna z posledních velkých her je například (ošklivě portovaný) Duke Nukem 3D. Leč podobně, jako dneska vidíme Dreamcast, se hry na fandovské bázi vydávají dodnes - a to na cartridgích, jako třeba Pier Solar. Takže něco na Mega Drivu je.

Nelze ani odhlédnout od nabídky her. Co do absolutního počtu je počet MUST HAVE titulů asi nižší, než u konkurence, ale zase se nedá říct, že bych se v emulátoru na GameCube nudil. Naopak - Megadrive obsahuje mnoho remaků automatových her, občas ve vyšší kvalitě, než na SNES (viz Final Fight). Je ale fakt, že z původních titulů toho zase tolik Mega Drive nemá. Sonic je super, Shinobi 3 také, ale když pošilhávám po SNESu, nezdá se mi, že by tahoun Segy mohl nabídnout něco proti Chrono Cross, Final Fantasy 6, Donkey Kong Country, StarFox, Legend of Zelda, Super Metroid... No možná si díky vlastnictví konzole rozšířím obzory, ale upřímně řečeno tomu moc nevěřím. Pohled do žebříčku na Mobygames mezi nejlepší hry na Mega Drive není přesvědčivý.

Ale to přece vůbec nevadí. Retrohraní musí být a vlastnit Mega Drive považuji za občanskou povinnost, bez které by člověk neměl mít hlasovací právo. Ta konzole je pořád skvělá a historicky důležitá, nemluvě o vlivu na hry či kultury jako takové.

Zatím mám ke konzoli jedinou hru a není to překvapivě Sonic. Jde o hru Shadow Dancer The Secret of Shinobi. Na hře jsou zajímavé hned dvě věci - za prvé - o rok později vychází hra Shadow Dancer pro většinu osmibitů, Amigu i Atari ST, je skoro stejná co do stylu a přitom se liší hlavně levely. Zmatení? Za druhé - koncepčně vychází z klasické hry Shinobi, kterou jsem hrál naposledy na Turbografx16 u Jay Teeho. A to je známka dobré hry. Obtížnost však není zdaleka tak vysoká a moc se mi líbí začlenění psa do hry, čili mám dost motivace na hraní, byť zatím přes anténní vstup na televizi (kvalita obrazu skutečně hardcoreoldschoolnevalná).

Na závěr mám otázku - proč AVGN dosta často referuje k takzvanému "Channel 3", který se ladí na televizi? Byl tento kanál "vyhrazen" pro vysílací frekvenci herních konzolí té doby? Protože na všech televizích je "channel" se mi zdá jen jakýmsi skokovým posunem frekvence. Smysl by to mělo, což o to, ale já jsem Megadrive naladil na kanále 80+. Může mi někdo tohle vysvětlit?

P.S.: Z důvodů přehlednosti a zkratkovitosti budu ve štítkách u článků používat GENS místo MD, přijde mi to výraznější.