30. 6. 2014

Oddworld: Stranger's Wrath - demo

Už je to docela dlouho, co jsem zapnul Playstation 3 - ale tak jednou za čas, když zrovna nehraju GTA5, se podívám na Playstation Store a postahuji demíčka her, které by mne mohly zajímat. I když je nabídka relativně chudá, velice mne překvapily hry jako Brothers: Tale of two sons (parádní pohádka, jejíž zpracování mne dostalo do kolen a celkem jistě si hru koupím), remix Darkstalkers (to je prostě dobrá bojovka), Wolf among Us (nic nového, ale pěkné), zklamaly mne hry jako Dust 514 (prostě nudná střílečka), Castle Storm, Assassin's Creed Liberation HD, Flashback... ale jedna hra z těch demíček, co jsem okusil, vynikala. Oddworld: Strager's Wrath je titul, který mi dlouho předlouho unikal, takže při ohlášení HD remixu jsem jen pokrčil rameny. Demo jsem tedy uvítal.



Mario Kart 8


Když Electronic Arts nebo podobná firma vydává rok co rok updatovanou verzi fotbalu, hokeje nebo podobných Call of Duty, vyvolává to kontroverzní diskuze. Není divu - přidaná hodnota je rok od roku nižší a není snadné si představit, kdo by utrácel padesát dolarů za kosmeticky vylepšený titul s updatovanými statistikami. Nintendo jde na to jinak. Sice také vydává pořád tu samou hru dokola, avšak pokaždé jde o zbrusu novou inkarnaci pro další generaci svých vlastních konzolí, které tak využívá do mrtě. Zkrátka jednou za pár let vyjde nový Mario, Zelda, Donkey Kong, Smash Bros., Star Fox, Animal Crossing... a pokaždé je to zásah do černého. Na dalších pár let máme vystaráno, protože máme jistotu, že všichni budou hrát vždy tu nejnovější verzi a to až do doby vydání verze nové. Mario Kart 8 byl vrcholně očekávaný titul, o kterém se hovoří (a právem) jako o system selleru. Očekávání byla vysoká a letmý pohled na Gamerankings (88%) a slušné prodeje (po dvou týdnech 2 miliony, tj. třetina majitelů platformy) by mohl naznačit, že máme co do činení s novou klasikou. Jako ostatně téměř pokaždé, když vyjdou nové Mario Kart.

25. 6. 2014

Bojovky v novém business modelu - Soul Calibur, Dead or Alive, Tekken

Není tajemstvím, že bojovky patří mezi mé nejoblíbenější žánry her vůbec. Kombinují nároky na hráče v oblasti dynamické strategie, memorizace a vyžadují i značnou zručnost a dovednost. Každá bojovka se snaží mít vlastní styl, ale nakonec se tady bavíme jen o mnohdy malých detailech, kterými se hry liší - pak hovoříme spíše o subžánrech. Capcom má svůj Street Fighter styl, který se pak vyvíjel samostatně a mnoho dalších bojovek z něj také vychází. Soul Calibur je na tom podobně - tři akční tlačítka a blok - opět styl, který se derivuje. Dead or Alive má zase dvě útočná tlačíka a blok, Tekken má čtyři útočná tlačítka - a zbytek jsou kombinace. Člověk si ale časem položí otázku, jak dalece lze ve vývoji hry zajít - kdy je počet kombinací už natolik neúnosný, že nejde jít dále? Zatím co rozdíl mezi prvním a třetím Tekkenem je propastný, rozdíl mezi čtvrtým a šestým je diskutabilní. U Soul Caliburu je to zase trochu jinak - jednodušší a plynulá jednička se vyvinula až k pátému dílu, který má superkomba ála Street Fighter. A Dead or Alive je na tom ještě hůře - rozdíl mezi prvním a druhým dílem je zásadní, ale pak už je evoluce spíše diskutabilní. Logicky lze usoudit, že jednoho dne přestane mít smysl vydávat pokračování dané hry, protože už není jít kam dál a chtít za to peníze. Jenže co dělat, když jsou značky pořád živé a byla by škoda je nechat upadnout v zapomění? Inu, přejde se na jiný business model a hra se stane opět ziskovou. Alespoň teoreticky. Rozhodl jsem se, že se podívám na tři hlavní představitele a posoudím, nakolik to má v praxi smysl z hlediska hráče.

24. 6. 2014

Snake Eater - herní pohled


O Metal Gear Solid jsem tady psal již tolikrát, že to už snad ani není zábava číst. Pro mne je ale zábava o tom psát! Nyní jsem se rozhodl se na hru podívat maličko jinak. Při psaní článku o fenoménu Metal Gear pro LEVEL (číslo 241) jsem si uvědomil jednu zásadní věc. A sice, že je to už bezmála deset let, co vyšel třetí díl ságy a tedy že již uběhlo dost vody na to, abychom si mohli dovolit trochu zaspoilerovat ;). Z praktického hlediska se o této herní sérii hovoří převážně ze dvou hlavních důvodů. Za prvé - příběh. Za druhé - hratelnost. Jenže zatímco příběh je vyprávěný formou pasivních animací a není problém si najít na internetu sumarizaci (delší i kratší), o hratelnosti se sice také hovoří dost, ale přijde mi, že je to všechno takové obestřené tajemstvím. Jakoby se ti, co se o hře rozepisují, záměrně zatajují některé detaily, aby si případní čtenáři, dosud panicové či panny, hru více užili. Ale je to už saprment deset let, to už snad všichni měli dost času na to, aby si hru zahráli (ať už na Playstation 2, v HD reedici pro Playstation 3 a XBOX 360, případně ve 3D pro 3DS). Neboli - následující text si nebude brát servítky a vyslepičím všechno, co mi na herních mechanismech, hratelnosti a celkovém obsahu přijde tak strašně moc úžasné, že považuji Snake Eater za nejlepšího Metal Geara všech dob!

23. 6. 2014

Splinter Cell: Blacklist


Podobně, jako Mass Effect 3, i Splinter Cell je hra, které to na WiiU moc nesluší. Jakmile ale máte doma i klasický gamepad, zkušenost ze hry je v podstatě stejná, jako na XBOX 360 nebo Playstation 3, takže jsem si řekl, že si tuhle hru vyzkouším, protože jsem o ní slyšel docela dost chvály. Nejsem zrovna zarytý fanoušek série, sám jednoznačně inklinuji k Metal Gear Solid akci, ale Chaos Theory a Double Agent jsem ve své době s chutí dohrál (avšak na DS a Wii/PS2 ;)), líbí se mi myšlenka plížení se ve tmě a podřezávání krků. Na druhou stranu - restart série ve formě minulého titulu Conviction mi úplně nesednul, protože z precizní stealth akce se stala na můj vkus příliš pompézní holywoodská akce - byť celkem vkusná. Takže jsem od Blacklistu vlastně moc nečekal.

17. 6. 2014

E3 2014 - komentář

Sednul jsem si a shlédnul tři hlavní prezentace. Během té doby jsem si psal velice rychlé poznámky - a s přibývající únavou je to znát - leč i tak jsem si řekl, že bych se o to mohl podělit. Část komentářů se přímo odvolává ke specifické větě pronášené na jevišti, takže to bez kontextu nebude asi dávat moc smysl. Celkově bych to shrnul - je to dost přes kopírák, jako loni či předloni, žádné velké překvapení, žádný extra tahák se neobjevil. Microsoft a SONY se perou o pozici nejlepší holywoodské prostitutky, Nintendo si posledních padesát let jede tu svou jedinou, vytuněnou písničku. Co naplat, mainstream hry už nejsou pro mne, jsem natolik na okraji cílové skupiny, že začínám pochybovat, že si další generaci Playstation nebo XBOX pořídím... a nyní již slíbené zápisky.