Superhero League of Hoboken

Už delší dobu hledám téma k rozboru, kdy bych se rozepsal o nejaké významné herní sérii podobně, jak jsem učinil s Ultimou, Wizardry, Isharem nebo Metal Gear Solid a Bard's Tale. Co se klasických RPG týče, tak připadají v úvahu ještě Might and Magic - na které se ale opravdu necítím být dostatečně kovaný. Z delších herních sérií, kdy lze krásně pozorovat a ilustrovat vývoj napříč věkem, je pak velice štědrý žánr adventur. Hned z kraje by šlo zpracovat *.Quest hry od Sierry - leč jak jsem již podotkl několikrát, Sierra není můj šálek kávy. Lucasovské adventury zase postrádají dlouhodobou dějovou návaznost (nejvíce dílů má Monkey Island, kde ovšem jen první tři stojí za zahrání) a obvykle si tak zaslouží samostatný rozbor. A tak padl návrh na firmu Legend.

Professor Layton and the Last Specter

Zásadní problém jakékoliv herní série spočívá ve faktoru opakování se. A bohužel to platí i pro jinak roztomilou sérii logických hádanek. Maličko se mi vybavilo horké léto koncem osmdesátých let, kdy jsem u babičky na Loučeni listoval starými, ohmatanými Čtyřlístky. V poslední části sešitu se vždy nacházely hádanky, křížovky a všelijaké doplňovačky. Pochopitelně pro děti, takže jejich obtížnost nebyla vysoká (nemluvě o tom, že jsem jako nadprůměrně inteligentní dítě řešil hřebenovky či roháčka pod dvě hodiny!). Tak jako tak - časem jsem začal odhalovat systém volby slov, který se během několika desítek čísel tohoto legendárního magazínu začal neúprosně opakovat. A tedy bohužel i nudit. Last Specter je podobný případ.

Dark Souls - první dojmečky

Je naprosto nemožné popsat několika slovy tento herní opus, který se po nějakém tom roce čekání snesl do našich DVD a BlueRay mechanik. Někteří mi dokonce vyhrožují, jak si dovoluji napsat cokoli v této fázi hry (tedy nulové). Na druhou stranu je docela dobře možné popsat hru na základě zkušeností s Demon’s Souls, v podstatě prvním díle. Po slabých osmi hodinách hraní jsem se nedostal prakticky nikam (nemám bohužel na hraní moc času). Ale za tuto dobu jsem poznal dost na to, abych jakési první dojmy, spíše dojmečky, na blog sepsal a o zážitky se podělil. Mimochodem – o kolika hrách můžete dneska říct, že jste se po osmi hodinách usilovného hraní nedostali nikam? Že to zní skoro až kacířsky? Dark Souls, podobně jako Demon’s Souls, jsou hrou starého dobrého typu. Svým způsobem si zavzpomínáte na nekompromisní hry jako Wizardry, Dungeon Master nebo Angband.

Kirby Mass Attack

Kirby je relativně opomíjená postava Nintenda. Krom prvotních hopsaček pro GameBoy jsme se dočkali zcela zásadní hry pro NES, kterou považuji v rámci systému za jednu z nejlépe zpracovaných her vůbec. Kirby je mezi hráči velice oblíbený, jeho kýčoidní vzhled je zárukou, že si ho každý zapamatuje. Nintendo se k němu ale nechová moc hezky. Od roku 1997 se série hopsaček pomalu vytrácí a naposledy jsme měli růžovou kuličku pod kontrolou ve hře Kirby's Epic Yarn. To byla sice překvapivě dobrá hra, ale Kirby to nebyl. A trochu podobně se dá referovat i k poslední inkarnaci pro Nintendo DS.

Gran Turismo 5 potřetí a naposledy 2.0

Při sledování světové politické scény se stáváme pravidelnými svědky bulvárních událostí, které zdánlivě nesmyslně ovlivňují dějiny. Například si vezměte ty řady sexuálních skandálů vlivných osob. Jak například souvisí sexuální radovánky Billa Clintona s jeho výkonem v čele Spojených Států? Pochybuji, že existuje nějaká korelace mezi sukničkářstvím a pragmatickým vedením politicko-ekonomického subjektu. V tento okamžik nastupuje zcela jiná rovina, takzvaně morální. Jak může člověk s tak mrzkými choutkami reprezentovat světovou velmoc, lid, který absolutně pohrdá jakoukoliv sexualitou a žije v přísném celibátu, takže Mirek Dušín by nikdy...! A teď se podívejte k nám. Náš prezident si smočí v kdejaké díře a nám smějícím se bestiím je to úplně fuk. Je zkrátka vidět, že někdy se dají věci hodnotit bez ohledu na jakousi reálnou kvalitu čistě na základě pověsti. Je-li nechvalná, je zcela lhostejno, kolikrát se budeme ujišťovat ve faktech. Stačí, aby zavládla "blbá nálada" a je to všechno pryč. A to přesně se stalo slepici Zoře. Ech - to přesně se stalo prezidentovi mezi automobilovými hrami. Gran Turismo 5 dostalo (údajně) zásadní update 2.0, který má za úkol všem vytřít zrak.

Aliens Infestation

Když jsem se poprvé doslechl, že pro Nintendo DS vyjde hra Alien Infestation, hlavou mi bleskly tři naprosto nesouvisející hry. Zaprvé - že by šlo o remake Enemy Infestation? To by bylo super! Nepletu si to se hrou Abomination? No, to by bylo taky super! Nebo že by to byla hra Infestation? Také ne. Hned následující myšlenka byla jasná - vždyť jde o Aliens licenci, moulo! A vzápětí další postřeh přebil ty stávající. Od dob Aliens vs Predator to šlo s kvalitou licencovaných her z kopce a SEGA se opravdu moc nepředřela. Zrušené Aliens RPG, nějaké ty střílečky s průměrnou kvalitou (v lepším případě, nebál bych se hovořit o srágoře) a i když Colonial Marines vypadají celkem slibně, nečekal bych, že Aliens Infestation pro DS bude nějaká super hra.

Další z nekonečných poznámek k region lockům

Není to poprvé, ani naposled, co se tady budu rozčilovat nad neopodstatněným zaváděním regionálních zámků, které znemožňují platícím zákazníkům používat hardware, ale i software v jiných místech, než výrobce určil. Shrňme si hlavní "oficiální" důvody - kvalita vývoje, ratingové rozdíly regionů, optimalizace zisků. Po nějakém čase se ale ukázalo, že tyto body neplatí. Kvalita vývoje se po zavedení jednotného obrazového standardu sjednotila. Ratingy jsou vesměs stejné po celém světě. Co ale optimalizace zisku? Lze z toho něco doopravdy vyčíst? K mému překvapení, došel jsem k jednomu příkladu, kdy může být region lock skutečně přínosem pro zákazníka. To samozřejmě neznamená, že by se z region locku stala užitečná věc - pořád je to nástroj na absurdní buzeraci zákazníků. Třeba včera jsme si chtěli zahrát Four Swords, leč kamarád má japonské DSi a tak se k nám prostě nepřipojil. Čirá demence. No ale k věci.

Heroes of Might and Magic 6 - demo

Miluju Heroes Might and Magic! I když jsem si v roce 1995 myslel, že dostávám do ruky blyštivou placku další pokračování klasického RPG (tehdy jsme vařili dvojhru Worlds of Xeen), čuměl jsem jak puk, co to vlastně hraju a že vyjma atmosféry a některých drobných prvků to nemá s chodbičkařením nic společného. A hergot ono mne to chytlo. První tři díly, včetně datadisků, vynáším v rámci tahových strategiích do nebes a to přesto, že s "jadernou hardcorovostí" se hra nedá pořádně srovnat s tituly jako Jagged Alliance, Battle Isle nebo Battle of Wesnoth. Čtvrtý díl byl první, který jsem si nekoupil. To mne hodně zklamalo. Pětka proti tomu nebyla špatná, ale nějak jsem se ke hraní nikdy nedokopal. Dobrou zprávou je - šestka vypadá, jako to pravé ořechové.

From Dust - demo

Eric Chahi má možná nejlepší za sebou - však jen za Another World a Heart of Darkness si zaslouží nesmrtelnost. Avšak nedá si pokoj, vrací se s projektem From Dust. Hra, která je zajímavá hlavně tím, že ukazuje Peteru Molynexovi, jak se "to" nemá dělat.

Eufloria - demo

Jestli něco na hrách miluju a vyhledávám, tak je to možnost obdivovat prostor. Mám rád hry jako Oblivion, GTA4, kde jsem neomezený z hlediska prožitku prostoru. Funguje to i obráceně - do jak moc velkého detailu mohu zoomovat? Například ve hře Fable - v prvním povedeném díle - jsem si užíval narcis-mode, jelikož mne bavilo si zoomovat až do sítnice hrdiny. V dvourozměrných hrách mám podobný pocit u her, kde mám pocit nekonečnosti prostoru. Nevybavím si název - ale moc se mi líbí flashovka, kde začínáme v malé komůrce a postupem hry, jak objevujeme prostor, nám kamera postupně odzoomuje, až vidíme celý obří level. Přímo zbožňuju hry jako Another World a další chodičky, protože nevím, co se na mne chystá na další obrazovce - a kde je konec? Inu, nevíme a to je to krásné. Podobně tak mne zaujala atmosférou hra Dark Castle, kterou tuhle "recenzuje" AVGN - já vím, ta hra je děsná z hlediska ovládání, ale takové to putování hradem mne v 2D hrách vždy bavilo. A funguje to i opačně - do jak moc velkého 2D detailu mohu zoomovat?

Legend of Zelda: Four Swords - druhé dojmy

V celé oné předlouhé Zelda sérii jsou dvě hry, které se neustále dokola pletou i mezi zkušenějšími, zatímco ti méně zkušení o existenci obou her nemají ani tušení. Hovoříme tady o dvojici her velice snadno zaměnitelných a to díky názvu. Koncepčně jsou totiž unikátní a to jak z hlediska série, tak z hlediska obecné hratelnosti. Jde o Four Swords a pak o ... Four Swords Adventures. Jedna je pro GameBoy Advance a druhá pro GameCube a GameBoy Advance zároveň. Ech.

Hry plné zážitků

Objevil jsem Ameriku. Ale i to může být užitečné. Totiž - pravděpodobně se mi podařilo zformulovat definici toho, čím od sebe liší "staré (dobré) hry" a "nové hry". Takhle podané je to ale zbytečně pejorativní, spíš se mi podařilo po delší době si v hlavě ujasnit, v čem vidím zásadní rozdíl v obecném náhledu na herní zkušenost, kterou se snaží gamedesignéři zprostředkovat hráčům. Jak říkám, je to dávno objevená Amerika, ale proč se o to nepodělit.

Hra Měsíce: Turrican

Je s podivem, jak dlouho se tato hra vyhýbala hře měsíce. Je tady ale říjen 2011 a konečně si můžeme společně zavzpomínat!