31. 10. 2011

Professor Layton and the Last Specter


Zásadní problém jakékoliv herní série spočívá ve faktoru opakování se. A bohužel to platí i pro jinak roztomilou sérii logických hádanek. Maličko se mi vybavilo horké léto koncem osmdesátých let, kdy jsem u babičky na Loučeni listoval starými, ohmatanými Čtyřlístky. V poslední části sešitu se vždy nacházely hádanky, křížovky a všelijaké doplňovačky. Pochopitelně pro děti, takže jejich obtížnost nebyla vysoká (nemluvě o tom, že jsem jako nadprůměrně inteligentní dítě řešil hřebenovky či roháčka pod dvě hodiny!). Tak jako tak - časem jsem začal odhalovat systém volby slov, který se během několika desítek čísel tohoto legendárního magazínu začal neúprosně opakovat. A tedy bohužel i nudit. Last Specter je podobný případ.



Nyní již čtyřdílná série se dostala do začarovaného kruhu. Náhodný konzument může bez váhání sáhnout po libovolné cartridgi bez váhání a bude uspokojený. S každým odehraným titulem se ale začne v hlavě hromadit databáze opakovaných prvků, takže při hraní čtvrté hry už nelze manévrovat. Pocit Déja Vu je příliš silný. Ze série, kterou jsem původně označil jako jednu z nejlepších her pro Nintendo DS, kterou byste neměli minout, protože je vážně skvělá se postupem času změnila v trochu nejistý krok vpřed, ale samostatně si zaslouží nadprůměrnou známku, abych nyní zvedl varovně prst a řekl nahlas: tudy ne, přátelé!

Layton se dá rozdělit na dvě části. První je série přibližně dvou set hádanek, puzzlů nejrůznějšího druhu. Lost Specter se nystydí přiznat, že již sahá na dno. Hádanky jsou vyčpělé a spoléhají spíše na nejasný, dvouznačný popis, včetně často podivných nápověd, než že by se snažily být inovativní nebo jinak zajímavé. Již zde nedochází k chytrému obelstění hráče, ale jde mnohdy o neférové taktiky. Celá řada hádanek je postavena na pozorování grafických rozdílů mezi několika obrázky, což díky barevné paletě a přece jen malému displayi občas vypadá, jako poťouchlost. Mnohé hádanky nedávají smysl ani teoretický a vývoj nápověd je chvílemi tristní. Navíc se snad na každé obrazovce dají objevit tři-čtyři nápovědní mince, čili ke konci hry jsem jich měl asi 150 - a to jsem si často nápovědy odemykal (ať už z nutnosti nebo ze zvědavosti, jak si s textem nápovědy poradili). Tak jako tak - tato polovina hry je dost průměrná, což je vlastně dost špatně.

Druhá část Laytona je adventurní pobíhání po městě a vyzpovídání postav, motivované příběhem na pozadí. I zde nejsem příliš spokojený. Slibované odhalení, jak se Layton potkal s Lukem (čili jde o prequel), je ve skutečnosti primitivní: Luke je syn Laytonova dlouholetého kamaráda a tak se znají. To je celé odhalení, v prvních pěti minutách hry. Já vím, já vím, ještě je tady ta Spectra, která ničí město, Luke ji nějak dokáže vycítit, jeho otec se vybarví a zařve a mezi Laytionem a Lukem vznikne pouto. Jenže - koho to zajímá? Hra se přes celkem dobře napsané dialogy zvrhává v chodičku mezi lokacemi, kdy nejprve proklepe všechny pixely (+5 až +10 nápovědních mincí) a pak přijde jeden okoralý puzzle. Tohle je zásadní problém - motivace. Prakticky neexistuje. Netoužím po tom se někam dostat, něco řešit, něco číst a nad něčím dumat. Chci si to jen odbýt.

Abych byl ke hře spravedlivý, je zde jedna věc, kde skutečně exceluje. A nemám na mysli nic menšího, než dodatečný obsah. Logické minihry (vláček, divadlo, akvárko) jsou nebývale obtížné a dobře navržené, s vtipnou pointou. "Extras" hry tak hravě předčí kvalitativně celou hru. Faktem ale zůstává, že k odemknutí jednotlivých částí miniher je potřeba dohrát základní hru, takže se z toho stává poněkud dacanskej dar. A druhým faktem také je, že kupovat či hrát čtvrtého Laytona jenom kvůli těmto minihrám je díky dostupnosti podobně kvalitních hádanek na internetech a mobilních telefonech skutečně absurdní.

Slibovaný London Life, tedy sto dalších hodin hry ve stylu JRPG, rovněž nevypadá moc nadějně. Hrál jsem ho teda jen slabou půlhodinku, ale krom přirovnání k prvním Final Fantasy v grafickém hávu Laytona mne nenapadá nic, co bych ke hře řekl.

Je čtvrtý Layton zklamání? Ano, a velké.

Je čtvrtý Layton špatnou hrou? Nikoliv.

Celý problém je v tom, že hrajeme počtvrté to samé. Hrát čtyřikrát po sobě tu samou, lineární hru, je až na čestné výjimky vždycky nuda. Někdy větší, někdy menší. V tomto případě se dá na sérii podívat asi takto - vezmětě libovolný díl a napalte mu hodnocení 9/10. Vezměte další díl a uberte z hodnocení jedničku. Opakujte. Čtvrtý Layton se tak dostává na hranici průměrnosti - 5/10 - a je jedno, jestli "čtvrtý" znamená "Last Specter", "Unwound Future", "Pandora's Box" nebo "Curious Village". Level-5 nám naservírovali další díl seriálu, která nápadně připomíná díly předchozí. Úkol splnili a dobře to dopadnout v zásadě nemohlo. I když to pořádně nelze porovnat, můžu odkázat na vzdáleně podobnou sérii Ace Attorney. Tam se rovněž nepodařilo udržet laťku kvality v absolutních výšinách. Ale podařilo se jim hry od sebe dostatečně odlišit a hráče příběhem motivovat, než zdržovat.

Celá herní série je přitom unikátní z koncepčního hlediska. Poprvé jsme dostali k dispozici hru, která podporovala DLC (byť svérázně), poprvé jsme mohli přenášet kódy z konce her mezi tituly bez ohledu na vydání - autoři s tím počítali. Nyní máme k dispozici doslova stovku mikrohádanek ve formě miniher a London Life s podporou hry více hráčů najednou. Je to svým způsobem ambiciózní projekt. Je ale otázkou, jestli toto téma vůbec lze zpracovat jinak. Samotný crossover s Phoenixem Wrightem ve mně vzbuzuje jakési naděje (a po nemastném neslaném Ace Attorney Investigations bych si plnotučný díl dal), ale Layton mne ode dneška nechává naprosto chladným.

P.S.: Grafika je pořád bezva, ale stejná. Hudba je strašná a stejná.

Žádné komentáře:

Okomentovat