20. 9. 2016

Megaman 7


OK, tak tohle byl "eye opener" pro mne. I když můj respekt a obliba série nezná mezí, počet dohraných titulů se limitně blíží nule. Je to myslím zřejmé - obtížnost těchto her je přímo legendární a jediný rozumný způsob je neustálé opakování do zblbnutí. Hry mne vždycky bavily, ale ne zas tak moc na to, abych u nich vydržel tolik času na nějaké zvládnutí. Obvykle nemám problém porazit tři čtyři bossy, ale pak nějaksi končím s náladou. Megaman 7 vyšel pro SNES v roce 1995, v podstatě na konci éry šestnáctibitů a proto usuzuji, že jde o titul s nižší obtížností, přístupnější širší veřejnosti. Navíc jde o první a prakticky jedinou hru pro SNES v sérii, dosud šlo o NESové tituly (POZOR - záměrně vynechávám Megaman X subsérii, ta vyšla na SNES již v roce 1993). Jedině tak si totiž svedu vysvětlit, že jsem porazil první čtyři bossy více méně s prstem v nose, abych se dočkal velkého prozření.

19. 9. 2016

Until Dawn


S několika přestávkami jsem konečně dohrál další exkluzivní titul pro Playstation 4 - Until Dawn. Když mi hra byla zapůjčena, očekával jsem pořádný meaty-gory-horror, ale velice brzy se ukázalo, že jde o interaktivní televizní seriál pro mladší páry na několik večerů s relativně vysokou znovuhratelností. Stylově bych hru zařadil někam k Heavy Rain s tím, že jde určitě o povedenější pokus. Hra se nesnaží realisticky ztvárnit nějaké trápení - jde naopak o záměrně béčkovou záležitost, kdy se do chatky s osmi postpubescenty odříznutých od zbytku světa dostane zabiják s motykou místo ruky. Díky tomu jsou nejrůznější situační prohřešky prominuty, hra skvěle zapadá do svého žánru.