28. 1. 2016

Highway Encounter



Highway Encounter je zvláštní hra. I ve své době se vymykala standardům a málokdo se ji pokusil napodobit, i když mnozí jí přiřknuli kultovní status. S odstupem doby vidíme, že dodneška se nikdo nesnažil téma hry zrecyklovat, což je možná trochu škoda. Na jednu stranu je fakt, že herní svět působí s odstupem času trošku komicky. Považte - máte dálnici, na ní bombu a tu musíte dotlačit do hnízda emzáků a tím je dokonale anihilovat. Emzáci se snaží bránit - staví nám na dálnici bariéry, vrhají se v náhodných vlnách do našich střel - což vyvolává otázku, proč se snažit vůbec zničit tak neškodný národ? Další podivností je, proč onu bombu musíme tlačit zrovna v jedné linii, bez možnosti změnit směr? Proč ji třeba nehodit ze vzduchu? A tak dále, a tak podobně. Naštěstí v roce 1985 nikoho nenapadlo tyto nepodstatné otázky řešit, takže máme před sebou jasnou božárnu, která hustě vypadá, hustě zvučí a hustě se hraje!

18. 1. 2016

Jetpac


Pakliže musí existovat právě jedna hra, se kterou je nejlepší začít výklad o tom, o čem jsou doopravdy počítačové hry, napadne mne jako žhavý kandidát právě Jetpack. Hra tak jednoduchá, hra tak primitivní a přitom hra tak zábavná a chytlavá, že se od ní jen těžko odtrhává. Jetpac, naprogramovaný v roce 1983 firmou Ultimate Play the Game, vyšel pro ZX Spectrum (16 kB) a Comodorre VIC20, se stal během let naprosto kultovní záležitostí a těžko najdete majitele ZX, který by si s touto hrou neužil své. Proč tomu tak je? Vrátil jsem se ke hře a rozhodl jsem se to zjistit. Následující odstavce popisují jednotlivé argumenty, proč se hrou zabývat i dneska.

Rubikova kostka


Byl to můj dávný sen, naučit se skládat Rubikovku. Jako malý jsem byl schopen jakž takž dát dohromady jednu stranu (a to ještě nesprávně) a od toho okamžiku jsem se příliš bál dalšího postupu, abych si tu jednu stranu "nerozbil". A protože kostka patřila mým bratřím, po přestěhování se do Čech jsem ztratil možnost si na kostku pořádně sáhnout. Abych byl ještě přesnější - nějak jsem si zkrátka vtloukl do hlavy, že pointou existence kostky je přijít na její pravidla a pomocí nich pak kostku složit. Protože na tu první vrstvu jsem přece přišel sám. Ale to byla mylná úvaha. Na to prostě nemám mozek.

4. 1. 2016

Star Wars: The Force Awakens


Nebudu chodit dlouho okolo horké kaše a šetřit vyzrazením částí či kompletních zápletek tohoto filmu.

V roce 1977, tedy čtyři roky před mým narozením, šel do kin první díl ságy Star Wars, který spustil poprask. V roce 1986 jsem poprvé viděl epizodu 4 na kradeném videu z rakouského obchoďáku na pirátské videokazetě s dabingem od toho slovenského týpka, co kompletně daboval německé pornofilmy. V roce 1997 šla do kin speciální edice i v Čechách a bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem viděl Star Wars v angličtině a na velkém plátně, jelikož do té doby jsem sjížděl filmy jen v českém dabingu z videokazety (a to přibližně asi tak stokrát). I když moje euforie z kina byla nezměrná, byl jsem si vědom toho, že ten pocit fascinace roku 1977 už zřejmě nikdy nezažiji. To platilo až do ohlášení epizody 1, do které jsem vložil v roce 1999 veškeré své naděje, že poprvé zažiji ekvivalent toho, co zažili dříve narození v Americe koncem sedmdesátých let. Nedopadlo to zrovna valně, co si budeme namlouvat. Uvědomil jsem si již tehdy, že potrvá nejméně patnáct, spíše dvacet let, než se dočkáme epizody 7 (uvažoval jsem o podobném odstupu, jako mezi epizodou 4 a 1). A pakliže i třetí trilogie nedokáže toto kouzlo vyčarovat, budu muset čekat až na epizodu 10, uváděnou do kin někdy kolem roku 2030-2040, kdy mi bude něco mezi padesáti a šedesáti lety. To budu nejen ve věku naprosto nevhodném pro nadšené fandovské slintání, ale také by došlo k tomu, že Star Wars mají více nepovedených, než vydařených filmů - jak chcete být fandou v takovém světě? Takže ano, epizoda 7 byla moje POSLEDNÍ NADĚJE, že se dočkám pravých Star Wars a že si odnesu z kina to, co mne na této galaktické pohádce fascinuje. Něco, pro co bije moje srdce, pro co srší můj lightsaber.

DOTA2


Upřímně: žánr MOBA se mi dlouho vyhýbal čistě kvůli tomu, že nevyhledávám online multiplayer s cizími lidmi. Člověk sice může mít ve friendlistu i nějaké kamarády, ale pokud hrají DOTA2, tak mají najeto tolik hodin napřed, že mi prostě ujel vlak a vím, že bez investice 200-300 hodin nemá smysl se ani pokoušet hrát seriózně, abych ostatním nekazil hru. Vždy jsem ale toužil ten fenomén prozkoumat a zdá se, že přišel správný čas. Moc mi to z počátku nešlo. Počet smrtí za hru šel do desítek, vůbec jsem netušil, co se jakože má dělat a co nedělat a i když jsem poctivě prošel tutorial a sehrál pár (převážně vítězných) partií proti botům, chybělo mi jakési základní chápání toho, o co ve hře "doopravdy" jde. Na jednu stranu mne štvalo, že ve srovnání s mým oblíbeným Monster Hunterem, zde neexistuje pozvolnější křivka učení (tj. že mne hra pustí do matche, na který rozhodně nemám hráčský skill), na druhou stranu mi imponuje akční pojetí a hektické tempo hry, které mi vzdáleně připomíná můj oblíbený Herzog Zwei na Mega Drive (a jak jsem se nyní dočetl, tak právě Herzog Zwei se považuje za pramáti MOBA her). Zatnul jsem tedy zuby a začal jsem studovat návody pro začátečníky trochu zevrubněji.