Oculusbook Rift

Se takhle jednou Mark Zuckenberg ráno probudí a co neudělá? Koupí Oculus Rift za dvě miliardy dolarů. Proč ne, je protestant. Každopádně spousta lidí, která podpořila myšlenku hraní ve virtuální realitě, se najednou naježila. Že Facebook není herní společnost, že vzniknou nové VR reklamy, že to ten židák (není náhodou protestant?) celé prostě podělá. Nechápu ten povyk. Denně kupuje spousta velkých firem nějaké malé firmy (třeba tuhle si Putin koupil Krym a to nešlo ani o Kickstarter), ať už protože v nich vidí nějaký zisk. No, a protože je tohle téma zrovna dost živé, řekl jsem si, že na to taky něco trhnu a napíšu článek o něčem, co je mi v podstatě putna. Protože takhle se to dnes dělá, ne?

Retro City Rampage DX TURBO

Projekt s názvem Grand Theftendo jsem pečlivě sledoval zhruba od roku 2003, než se o něm přestalo mluvit. Ambiciózní homebrew projekt si dal za cíl jediné - převést atmosféru GTA3 do 2D podoby, spustitelnou na osmibitovém NESu. Mám rád demaky, mám rád GTA a mám rád i 2D inkarnace GTA. První obrázky a videa jasně dokázaly, že to je možné. Hra, která proti proudu času ukázala, že NES je schopen zobrazit velké město se spousty aut a hromadami lidiček, přesně podle vzoru prvního GTA z roku 1997. To je asi jako kdybyste hráli GTA5 na Playstation 2 v horší grafice - bezpochyby to je možné udělat, ale kdo by se s tím mazal? A právě proto jsem byl smutný, když Grand Theftendo jednoho dne prostě zmizelo z povrchu internetového.

Ninja Baseball Bat Man

Na co chodit okolo horké kaše. K této hře jsem se dostal jedině kvůli tomuto krátkému AVGN videu, které doporučuji ihned shlédnout. A ano, prostota, s jakou IREM zvolil provokativní a lákavý název hry, mi přijde natolik zábavná, že jsem zasedl k domácímu arcade systému a spustil emulaci. Je hra skutečně tak dobrá, aby byla hodna svého bombastického názvu?

Attack of Friday Monsters

Když jsem byl malý a bydlel jsem v Bratislavě, měli jsme velký problém s panelákovými mravenci, snadzvanými faraóni (ve skutečnosti si jen starší brácha schoval do knihovny rozjedenou tatranku). Mladší brácha si ze mne dělal legraci, že mne v noci přijdou sníst. Jenže jak by mne mohl malý mravenec sníst? No, nemohl - ale kdyby byl velký (a jelikož jsem zrovna viděl film Tarantula na propašovaném videu z rakous), tak by mne slupl jako malinu. Schovával jsem se pod dekou a libovolný stín, který jsem pozoroval skrz okno, jsem přisuzoval obřím mravencům, před kterými jsem se skrýval. A ve velice podobném duchu se nese celá hra.

Stanley Parable

Narazit v současnosti na originální hru, to už chce celého chlapa. Ale pořád se tomu děje. Stanley Parable je takřka univerzální odpovědí na otázku, zda je vůbec možné udělat hry o něčem jiném, než o střílení, checkpointech, hloupém příběhu a demotivační náplní vůbec. Bohužel - jakýkoliv popis hry by zásadně ovlivnil vaše soukromé vnímání titulu a tak se stručně řečeno spokojte s mým vřelým doporučením, že tohle je hra, kterou si prostě musíte zahrát.

Aniž bych chtěl vyzrazovat sebemenší kousek obsahu hry, tak Stanley Parable lze v podstatě vnímat, jako interaktivní sloupek fejetonu. Hra předkládá situace, které následně komentuje a v tom je její krása. Šíře, do jaké se hra pouští, je fascinující. Hráč je neustále bombardován náznaky a stanovisky, která se během času proměňují, nafukují i praskají. Je radost sledovat neucelený tok myšlenek, který s každým hraním dostává nový smysl, ne nepodobně koánům.

Jde o prožitek, který není schopné žádné jiné médium zprostředkovat. Je to jednohubka, která vás zasytí více, než většina her za uplynulý rok. Je to umělecké dílo, které nemá obdoby, v tom nejryzejším smyslu slova. Nezreplikovatelný zážitek, který bych se nebál postavit na úroveň prvního Portálu - dokonce v jistém smyslu se mi zdá, že právě Portal byl pro Stanley Parable velkou inspirací - ale dělá to natolik jinak a unikátně, že dávám jen palec nahoru.