Když jsem byl malý a bydlel jsem v Bratislavě, měli jsme velký problém s panelákovými mravenci, snadzvanými faraóni (ve skutečnosti si jen starší brácha schoval do knihovny rozjedenou tatranku). Mladší brácha si ze mne dělal legraci, že mne v noci přijdou sníst. Jenže jak by mne mohl malý mravenec sníst? No, nemohl - ale kdyby byl velký (a jelikož jsem zrovna viděl film Tarantula na propašovaném videu z rakous), tak by mne slupl jako malinu. Schovával jsem se pod dekou a libovolný stín, který jsem pozoroval skrz okno, jsem přisuzoval obřím mravencům, před kterými jsem se skrýval. A ve velice podobném duchu se nese celá hra.
Je to v zásadě pitomost. Nebýt hra ve slevě, asi bych se k ní dobrovolně neodhodlal. Takto jsem ale celkem s chutí podpořil tvůrce z Level 5 - a dočkal jsem se kupodivu velice solidního kousku softwaru. Tuto adventuru lze dohrát za dvě hodinky a neklade vám žádný závažný odpor - srovnání se Starship Damrey je na místě - ale forma je jiná - hrajeme klon Alone in the Dark.
Co je ale pro hru podstatné je to, jakým způsobem vykresluje hnutí dětské mysli. Hned první obrazovka velice stručně vysvětlí, o co jde. Ne snad, že bych byl expert na japonské filmy s monstry, ale díky AVGN jsem alespoň rámcově obeznámen o fenoménu Godzilla a přilehlých monster - už jenom proto rámcově chápu, čeho se autoři snažili dosáhnout (a vřele doporučuji shlédnout všechna Monster Madness videa, hodně to pomůže v chápání této hry - paradoxně ale přitom strávíte více času koukáním na filmy, než hraním hry ;). Hra se tedy odehrává zhruba v roce 1970, kdy popularita těchto filmů kulminuje. Dětské oči našeho hrdiny všechno vnímají poněkud přepáleně. Náš hrdina upřímně věří tomu, co v televizi či kině vidí, a když se tedy nastěhují poblíž filmového studia, je pevně přesvědčený o tom, že každý pátek na město útočí monstra, i když jde jenom o natáčení.
Pakliže hráč není schopen tuto dětskou vizi přijmout, hra pro něj nemá smysl. Pokud ale v sobě pořád máte toho malého kluka (či holku), která si představuje, jaké by to bylo žít ve světě s monstry, stane se hra velice milým příběhem o tom, jak pokřiveně, naivně, nerealisticky - a zároveň nesmírně zábavně - vnímá náš hrdina svět kolem sebe. "Jako Hurvínek válku", přesně taková je hra.
Trik je ale v tom, že i když je hrdina dítě, hra je napsaná velice inteligentě a s gustem jsem si na ní smlsnul. I když je zápletka neskutečně naivní, je napsaná neurážlivě a nedává prostor k odlišným interpretacím. Je velice snadné se vžít do role tohoto chlapce, protože si sám pamatuji, jak vážně jsem vnímal jako dítě i malicherné věci. Toto pochopení mi zásadně pomohlo si hru užít. Vtip je, že hra nám sděluje pouze to, co si myslí náš hrdina - jak to vnímá on svou optikou. Takže i když sledujeme rozhovor dvou dospěláků, v mysli našeho hrdiny slyšíme něco jiného. Modelový příklad - otec našeho hrdiny se snažil dostat roli hrdiny v jednom z televizních seriálů, což ale náš hrdina interpretuje, že jeho otec byl kdysi superhrdina, kterého ale porazily monstra. Pochopitelně, že hráčovi je sdělena ta druhá část - tu první si musíte domyslet. A právě v tomto smyslu mne hra bavila, donutila mne zapojit fantazii a to je bezva. A protože je to dobře napsané (jednoduše, čistě), nemám s tím nejmenší problém - naopak.
Prakticky pokaždé, když hraju nějaké JRPG (anebo potažmo zkrátka japonskou hru), vytáčí mne, jak v roli hráče držím ochrannou ruku nad bandou nezletilých spratků, které rozpláče rozvázaná tkanička. Dodnes nerozumím tomu, proč japonci považují děti ve věku 12-17 let za ideální zachránce světa. Do jisté míry to lze vysvětlit tím, že japoncům přijdou lolity prostě sexy; druhý důvod může být zřejmě ten, že nedozrálí hrdinové mají právo dělat nějaké hloupé chyby, které se stanou hybnou silou celého příběhu. Budiž. Nelíbí se mi to, ale budiž. Přitom můj osobní problém netkví v tom, že hrajeme za děti - ale že hrajeme za výjimečně dementní děti. Jasně, ve hře jsou celé armády trénovaných rytířů, ale spolehněme se raději na služby čtyř náctileteých level 1 freelancerů. Copak není možné napsat hru s dětmi, která nebude kryptodebilní? Attack of Friday Monsters ukazují, že to možné je.
I když je tedy celá hříčka jen lineární procházečkou, podařilo se do hry vpašovat také jednoduchou karetní hru, která rozšiřuje princip kámen-nůžky-papír - ale v pozadí je pak "magie", se kterou si děti hrají - skládáme ze slov magickou formuli a tou pak ovládáme své kamarády - děti berou tyhle věci strašně vážně! Hratelnost to trochu osvěžuje, ale v jádře je to pořád jenom minihra.
Za příjemný bonus považuji implementaci artworků, které se odemknout jen fandům Level 5 (tj. musíte mít alespoň jednu dvě hry z Guild 01 či 02), hezky to k sobě stmeluje hráče a autory.
Takže jak? Za ty prachy - moc milá hříčka, naprosto bez inovací, ale za to nevšední - dávám palec nahoru.
Žádné komentáře:
Okomentovat