Crash Bandicoot

Jedi měl několik videokazet se záznamy her z Playstation 1, které používal jako podklady pro digitalizaci screenshotů do magazínu Riki. Doba to byla zlá, alespoň co se týče screenshotů z konzolí. Podívejte se například na otřesnou kvalitu obrázků ve Score, to si PC hráči neuměli představit, jak málo to má co společného s realitou a konzole vypadaly prostě v časopise blbě. Ale na VHS vypadaly... no v podstatě tak, jak vypadat měly :). A jedna z těch her, která vypadala zkrátka fantasticky, byl i Crash Bandicoot (i ve Score to vypadalo docela dobře).

Gran Turismo Sport - ochutnávka

Pořádnej hardcore musí bejt a když už vyšlo nové Gran Turismo pro Playstation 4, museli jsme se sejít a pořádně si zakroužit. Vytáhnout volanty, naladit kožené věnce a pustit se do kroužení. Kazunori konečně pochopil, že nemá cenu konkurovat Forze v oboru, který sám vytvořil (tj. závodní pseudo simulátor, kde jsou mraky aut), protože zkrátka jeho tým nemá čas a rozpočet na modelování každé plečky, co kdy sjela z výrobní linky. Místo toho pustil z nohy plyn, podřadil a v Carouselu řádně předskočil svou konkurenci a mnoho koňských délek.

Nidhogg 2

Před dvěma lety jsem se krátce zmínil o hře Nidhogg, o jednom z nejzábavnějších titulů pro dva hráče na Playstation 4. Jedním z důvodů fascinace je jednoduchost zpracování samotného - onen retro feel je modifikovaný psychedelickou hudbou a vlastně i designem map. Později bylo oznámeno pokračování a na první pohled vypadalo prostě příšerně! A taky jsem si říkal, že proč by v podstatě dokonalá hra měla mít pokračování, to je přece jenom sprostá ždímačka na peníze! A tak jsem se rozhodl titul okázale ignorovat, jak se na slušného snoba sluší a patří.

Ruiner

Tak jsme si zase udělali párty. Účelem bylo si dobře zahrát, poklábosit o hrách a to celé odvysílat přes Twitch do živého světa. Konkrétní náplní měla být hra Ruiner (mimochodem - hezký web), nový počin v Unreal enginu od polského studia Reikon Games (dle jejich webu se autoři dříve podíleli na hrách jako Zaklínač, Dead Island). Hra byla totiž dle prvních reakcí označovaná, jako pekelně těžká. A tak jsme si z legrace řekli, že bychom ji jako mohli za jeden večer v pohodě dohrát. A tak jsem si sedl, nastavil developery doporučovanou obtížnost "Hard" a pustil se do hraní.

Nier: Automata

Bylo by velkou chybou považovat Nier za pouho pouhý masturbační materiál pro adolescenty. Rovněž by ale bylo velkou chybou tvářit se, že jde o nějaký převratný počin ve smyslu globálního herního průmyslu. Naopak jde o hru, kterou ocení jenom velice malá skupina herních fajnšmekrů, kteří už mají něco nahráno, ideálně pro ty, kteří si v mládí užili hry jako Gunstar Heroes, později Radiant Silvergun, Ikarugu a ještě později Bayonettu. Nier: Automata je dalším evolučním krokem v žánru frenetických střílečko-bojovek s promyšleným designem, převratným ovládáním, ale hlavně se jí daří se vymezit proti směru, který načrtl Devil May Cry či God of War. Nier: Automata je dokonalé splynutí mnoha žánrů, japonských RPG, open world explorace s mnoha úkoly... cokoli.

Nioh

Je to jako když vezmeš roky zkušenosti studia Team Ninja s jejich Ninja Gaiden, které mají kořeny ve starých a absurdně náročných hrách na osmibitech. Přidej komplikovaný, ale propracovaný a do hloubky promyšlený soubojový systém, který si s ničím nezadá s tou nejlepší produkcí Capcomu (Street Fighter, Monster Hunter). Vynásob stylem pojetí ála Demon's Souls - ale je to implementované tak nějak "samozřejmě", nad tím se už přece dneska nikdo v té záplavě *Souls her nepozastsavuje - už je to uznaný, soběstačný žánr her. Umocni to skutečně precizním ovládáním, které zkrátka vyžaduje hodně pozornosti a soustředění. A tetracuj loot systémem jako třeba z Diabla.

No Man's Sky

Bez ohledu na to, jak moc polarizovaná reklamní kampaň hru provázela, pro mne byl tento projekt od začátku do konce jenom jedinou věcí. A sice modernizovanou verzí mého milovaného Frontiera, potažmo Elite. Náhodně generovaný vesmír, nějaké to obchodování a základní interakce, ale hlavně ten pocit být "tam", ve světě neomezených možností, neomezeného prostoru. Ultimátní walking simulator byl nedávno posilněný vydáním nového obsahu, který dává hráčově konání jakýs takýs smysl, ale pořád si budu stát na svém: jestli v No Man's Sky hledáte cokoli jiného, budete zklamaní. Pro nás, pro geeky obdivující smysluplně působící světy, kompletně vymyšlené algoritmem, je No Man's Sky balzámem na duši. Ultimátním únikem z reality.

Last Guardian - první dojmy

Nebudu lhát - nad legendárním téměř vaporware, následníkem přeslavného Shadow of the Colossus a neméně slavného ICO, jsem po mnoha letech netrpělivého vyčkávání zlomil hůl. Celá ta atmosféra kolem vývoje svědčila o tom, že "něco neni v pořádku". Já sám jsem po fenomenálním úspěchu (nikoliv nutně komerčním) poslední hry série pro Playstation 2 automaticky předpokládal, že hra s krycím názvem Trico vyjde ideálně možná už s launchem Playstation 3 (v Evropě 2007) nebo nejpozději do roku 2010 (s přihlédnutím k době vývoje předchozích her to je realistické očekávání, řekl bych). Bylo to prostě dané, stejně jako pokračování Metal Gear Solid, God of War a GTA.

Until Dawn

S několika přestávkami jsem konečně dohrál další exkluzivní titul pro Playstation 4 - Until Dawn. Když mi hra byla zapůjčena, očekával jsem pořádný meaty-gory-horror, ale velice brzy se ukázalo, že jde o interaktivní televizní seriál pro mladší páry na několik večerů s relativně vysokou znovuhratelností. Stylově bych hru zařadil někam k Heavy Rain s tím, že jde určitě o povedenější pokus. Hra se nesnaží realisticky ztvárnit nějaké trápení - jde naopak o záměrně béčkovou záležitost, kdy se do chatky s osmi postpubescenty odříznutých od zbytku světa dostane zabiják s motykou místo ruky. Díky tomu jsou nejrůznější situační prohřešky prominuty, hra skvěle zapadá do svého žánru.

Remember Citadel - System Shock remake

Od jisté doby nemám ve zvyku hýkat nad každým titulem, který se objeví na Kickstarteru. Má to svou logiku - samotné ohlášení titulu není zárukou naprosto ničeho. Přesto je Kickstarter dobrým lakmusovým papírkem toho, v jaké náladě a chuti se nachází herní obecenstvo a vlastně i herní tvůrci. Když jsem minulý rok vyrukoval s plánem oživit povědomí o System Shocku, nečekal jsem, že budu mít takový úspěch ;). Dámy a pánové, remake System Shocku posbíral dost peněz na to, abychom se dožili řádného remaku. I když bych si přál větší cílovou částku, i když to pořád není záruka úspěchu, je to důkaz toho, že System Shock žije!

Uncharted 4: A Thief's End

Poslední díl Uncharted je zakončením série ve velkém stylu. Během značně vlezlé marketingové kampaně jsme byli konfrontování s oznámením, že má jít o hru, kde se dozvíme vše o pomalu stárnoucím Nathanovi Drakovi, zažijeme jeho poslední velké dobrodružství a to vše bude zabalené v benchmarkové audiovizuální krabici, exkluzivně pro Playstation 3 HD. Přiznám se, že nejsem zrovna velký fanda série, ale na druhém dílu jsem si vysloveně smlsnul, přes drobné výtky a zcela chápu, proč je série populární. Spatřit titul, který se holedbá více dospělým zpracováním mne docela lákalo, ale ne natolik, abych si hru koupil hned první den. Stačilo chvíli počkat a voilá! Šup s tím do plejstejšny.

DOOM (2016 edition)

Nemusím snad tajit, že Dooma považuji za nejzásadnější hru PC scény z devadesátých let a klidně mu otevřeně přiřknu celou tu slavnou 3D revoluci, ze které žijeme dodnes. Zatím co vydání třetího dílu jsem nesledoval s radostí, oznámení nové hry pro rok 2016 ve mně vzbudilo spíše otázky až obavy, než-li nadšení. Když hra konečně vyšla, bránil jsem se recenzím a vlastně jsem ani po hře nijak netoužil. Ale tlak ze strany přátel sílil: "Tohle si musíš zahrát, Dave!". A tak jsem popadl gamepad, zapálil svíce v pentagramu a spustil novou hru.

Witcher 3: Wild Hunt

...a pak vyšel Baldur's Gate. A všichni milovníci klasických RPG vydechli. Konečně, konečně další poctivá hra! Ještě to není s herním průmyslem tak špatné, když jednou za rok vyjde pecka typu Baldur's Gate. To samé jsme si řekli ještě u Neverwinter Nights a pak začala frekvence prudce klesat. Od prvního Dragon Age uplynulo již hodně vody a se sérií to dopadlo asi trochu jinak, než bych si ze srdce přál. Mass Effect? Meh. Skyrim? Meh. Dragon's Dogma? Ale no tak. Zkrátka a dobře tady zůstal jen ten Zaklínač. Poslední mohykán. Hra, která vznikla, aniž by do ní kecal kravaťák s tabulkami prodejnosti a politické korektnosti. Jediná AAA hra současnosti s uměleckou kvalitou nezávislé produkce. Naprostý zázrak a nevídaná věc. Herní průmysl je v "riadnej riti" a třetí Zaklínač to nevytrhne. Ale až si ho  zahrajete (bez ohledu na vaše dosavadní herní zkušenosti), tak vám okamžitě přijdou všechny ostatní současné hry jako prázdné, nudné a hlavně zbytečné - nehodné vašich peněz a času. To není o tom, že by byl Zaklínač bez chyb! Je to o tom, že Zaklínač je přesně takový, jak si ho autoři vysnili. A to si samo o sobě žádá respektu.

Valiant Hearts

K této hře nemám prakticky žádných výhrad. A to je od Ubisoftu. Valiant Hearts jsou fantastickou sondou do světa edukativních her, bere si na paškál neotřelé téma první světové války, má jednoduše načrtnuté hrdiny, přístupnou a neurážející hratelnost klasických her a hlavně se mi trefuje do mého vkusu a nálady. Je to už nějaký pátek, kdy jsem navrhnul jakési pokračování klasické hry Saboteur - pod krycím názvem Samotér 3. A v mnoha ohledech Valiant Hearts vyslyšely mé volání po netradiční hře, avšak dělají to moderním způsobem, aniž by byla stupidní nebo přímočará.

Everybody's Gone to the Rapture

Tohleto nemám rád, vážně ne. Když se o nějaké hře básní, hypuje, sklízí vysoká hodnocení... záměrně jsem si o hře nezjišťoval nic dopředu a zpětně viděno - měl jsem si alespoň zjistit, že jde o pokračování Dear Esther a podle toho si nastavit laťku očekávání. Takto jsem čekal něco úplně jiného a bohužel to zcela nespravedlivě ovlivnilo moje vnímání titulu.

Playstation 4 - druhé dojmy

Přibližně po dvou týdnech "zahoření" jsem se vyblbnul dost na to, abych sepsal nějaké ty (již druhé) dojmy k této konzoli nové generace. A hnedle musím z kraje říci dvě věci. Za prvé - vyplatilo se počkat. Za ty dva roky se podařilo konzoli stabilizovat, koncepty "nedodělaných" her dotáhnout do další fáze a hlavně se nabídka her dá považovat za atraktivní a to přesto, že exkluzivních titulů je pomálu (takových, na které by člověk mohl být hrdý). Za druhé - je to přece jenom taková Playstation 3 HD, neboli "Playstation 3 done right". Když se chopím gamepadu, mám konečně pocit, že ovládám platformu, kterou jsem si přál v roce 2007 (a dokonce pár her jede v 1080p, jak bylo slíbeno už dávno). Fajn, to byl úvod, nyní více do detailu.

Nidhogg

Jenom krátce, telegraficky - Nidhogg je vynikající hra, která se atmosférou odkazuje na osmbitové tituly z preNES doby (graficky skutečně připomíná nejvíce Atari 2600, něčím mi dokonce evokovala slavnou hru H.E.R.O.), hratelností je ale více odkazem na Wiz'n'Liz; na téže platformě (Playstation 4) se mi z podobného důvodu líbila třeba hra Towerfall. Je rychlá, akční, s jednoduchým ovládáním a hlavně je ďábelsky chytlavá. V zásadě se dva hráči staví proti sobě, aby si propíchli vzájemně mečem hlavu a ukořistili tak vlajku (ta ve hře fakticky vzato nefiguruje) a tu odnést k sobě do domečku. Mapa hry je složena z několika horizontálních obrazovek, celá mapa je pak v podstatě symetrická. Začíná se odprostřed a kdo doběhne s vlajkou do svého domečku, jako první, toho sežere obří had.

Pre-Order za pouhých 1886 Kč aneb ANDREW měl pravdu!

Provokativní titulky se nedají brát vážně - však také se nechci o Andrewovi nějak rozepisovat. Už dříve jsem psal, že "o mrtvých jen dobré" a že některé věci je lepší nevědět. Občas je prostě výhodou zachovat si střízlivý nadhled a zachovat si nějaké ty mladické ideály do budoucna, přestože "ve skutečnosti" to bylo všelijak. Referuji nyní k revolučnímu článku "Pokrytectví s úsměvem na rtech" ve Score 26 (únor, 1996), který mne osobně velice inspiroval ve stylu formulace myšlenek budoucích, zejména těch kritických. Ono totiž na první pohled může být až příliš snadné vybrat si cíl, který se nemůže bránit, a atakovat ho jednostranným úhlem pohledu. Ale někdy to může být i zdravé.

GTA 5 - first person

Tak tohle mi vyrazilo dech. Konečně někdo dostal koule na to, aby do GTA5 vložil režim pohledu z první osoby. Ono to zní poněkud snadno, něco jako "jaktožetonikohodosudnenapadlo" - ale ono jistě napadlo. Jenže důvodů, proč takový režim neimplementovat je vícero. Jednak samotná úroveň grafiky je samozřejmě na neskutečně vysoké úrovni, ale přechod kamery do očí osoby znamená, že se na všechno díváme mnohem blíže a tak textury či nedostatečné detaily prostě vyniknou. V současné době vysokého grafického standardu ve hrách by se tak mohly ozvat hlasy, že GTA5 nevypadá nijak zvlášť dobře, na first person střílečku - v lineárních tunelech Call of Duty najdete vyšší hladinu detailu. Dodatečná síla Playstation 4, nové textury a dokonalá plynulost ale způsobily, že first person kamera dělá z GTA5 nejen úplně novou hru, ale také startuje úplně nový žánr.

Middle-Earth: Shadow of Mordor - první dojmy

Blesk z čistého nebe. Už pomilionpáte jsme si mohli ověřit, že hype hrám prostě škodí - z poslední doby Watch Dogs, Destiny, nyní nově v klubu přehypovaných her vítáme Driveclub. A jakoby mimochodem se Bethesda Warner Bros bez velkých fanfár rozhodli vydat hru Shadow of Mordor, která sklízí dle mého názoru zasloužený úspěch. Hra, která kombinuje to nejlepší z minulé generace konzolí a vylepšuje to sice v rámci mezí, avšak díky zasazení do světa lze prostě říci, že to sedí, jako zadek na hrnec. A to je podstatné.