Ruiner

Tak jsme si zase udělali párty. Účelem bylo si dobře zahrát, poklábosit o hrách a to celé odvysílat přes Twitch do živého světa. Konkrétní náplní měla být hra Ruiner (mimochodem - hezký web), nový počin v Unreal enginu od polského studia Reikon Games (dle jejich webu se autoři dříve podíleli na hrách jako Zaklínač, Dead Island). Hra byla totiž dle prvních reakcí označovaná, jako pekelně těžká. A tak jsme si z legrace řekli, že bychom ji jako mohli za jeden večer v pohodě dohrát. A tak jsem si sedl, nastavil developery doporučovanou obtížnost "Hard" a pustil se do hraní.



Nutno říci, že jediný a hlavní důvod, proč tady o hře píšu, není hra samotná, ale právě událost, kterou jsme kvůli hře uspořádali. Ten pocit, že vás někdo sleduje živě přes internet (včetně několika desítek komentářů) a že kolem mne seděli přátelé, je velice povzbudivý a příjemný, i kdyby hra samotná nakonec nebyla nic moc. Přesto - neřekl bych, že je Runier nějaká špatná hra. Naopak.

Faktem je, že originalitu nelze hledat ve zpracování. Žánr top down stříleček začal už před Alien Breed na Amize, posun do izometrického zobrazení tady byl před Crusader No Remorse a ovládání dvěma analogy tady bylo už před Dead Nation. Ale i tak se autoři vyřádili na řádném sci-fi-punkovém ztvárnění a soundtracku, aby se alespoň trochu odlišili od konkurence. Vidím tam trochu toho Shadowrunu, trochu Blade Runnera, ale příchuť je mnohem více krvavá, bezbadějná a zoufalá.

Ani nevím, o čem příběh hry je. Během streamu jsme se rozhodli nespoilovat story a tak jsem záměrně přeskakoval veškeré dialogy a cut scény. Co jsem pochytil, tak hlavní hrdina není specifikovaný a jenom přes vysílačku dostává nápovědu, kde se nachází jeho bratr a koho musí přesně odkráglovat. Asi deset úrovní hry je vzájemně propojeno skrzevá malé městečko (jedno z míst, kde se nebojuje), takže jsem si chvíli vychutnával lokace samotné. Bohužel, městečko je docela prázdné a návštěva bordelu v tomto post-truth-dysoptickém místě mi nepřineslo žádnou slast.

Co se mi na hře rozhodně líbí je osekání nikoliv nezbytných mechanik a plné vytěžení z freneticko-hektické akce. Celé je to vlastně o tom, že nepřátelé mají několik svých charakteristik - zbraň, rychlost, úskoky... vlastně jsou v principu podobní našemu hrdinovi. No a tyto nepřátele potkáváme ve vlnách s postupně gradující obtížností, vrcholící nakonec řádně masakrálním boss fightem. Všude je dostatek checkpointů a pokusů máme neomezeně, takže není co řešit. Hra je pak o hledání vhodného skillsetu - buildu naší postavy - na určité situace.

Pochopitelně na začátku hry disponujete pouze základními schopnostmi - můžete třikrát po sobě uskočit do bezpečí a to je tak všechno. Tutorial je překvapivě obtížný na to, že má jít o tutorial, ale pak se to rozjede a velice rychle postavíte pilíř svého úspěchu na útoku, obraně, uskakování nebo zpomalování času. Ke konci hry máte dostatek bodů na to, abyste vymaxovali dvě-tři dovednosti v libovolné kombinaci, čímž se můžete stát prakticky neporazitelní. Modelová situace - základní skill je doplňování energie střelbou do libovolného cíle. Pak si navolíte obranný štít, který vás nejen chrání ze tři stran proti všem projektilům, ale také projde-li jím nepřítel, jeho chůze se zpomalí. No a nakonec si dáte nějaké to zpomalení času. Recept na úspěch je snadný - stoupnete si do rohu, hodíte před sebe štít a prostě čekáte na to, jak se na vás nepřátelé valí a vy je v klidu rubete. Zpomalený čas = více munice v tělech cílů = více energie pro štíty. Ale jak říkám, to až na konci hry.

Docela dlouho mi trvalo, než jsem přijal ovládání hry. Na R1 a R2 máte útok na blízko a na dálku. Na L1 máte úskoky - podržením L1 lze navíc úskoky řetězit, což je poměrně unikátní a žádaná funkce. No a pak máte tlačítko L2 (jeden ze dvou základních štítů - stacionární nebo mobilní), čtverec a kolečko (extra útočný skill nebo extra obranný skill, jako třeba léčení). Trojúhelník pak vyvolává kruhové menu pro změnu skillů a křížek slouží k obecné interakci s okolím. Rytmus hry je ale jedna z mála věcí, která je originální, což je u tohoto žánru skutečně podstatné. Proto mi hra z počátku moc nešla. Měl jsem problémy usoudit, kdy spíše řešit situaci střelbou a kdy mečem na blízko. Kdy se spíše schovat za štít a kdy jít naopak kupředu. Prvních asi 50 úmrtí bylo vysloveně kvůli tomu, že jsem nechápal tempo hry.

Ale pak se to zlomilo a dalších 600 smrtí vedlo k úspěšnému dokončení hry za jedinou noc. Byla to neskutečná jízda. Bossové začali padat, jako shnilé hrušky, no ono s trochou trpělivosti to zvládne každý. Co je skvělá zprává, že žádná z těch 600 smrtí nebyla neférová, dementní nebo jinak netransparentní. Naopak - vždy jsem věděl, co jsem udělal špatně a kde se mám příště zlepšit. Takže prozradím klíč k úspěchu - pravým analogem je potřeba natáčet se k cíli i v případě, že máte v ruce zbraň na blízko. Člověk tak nějak očekává, že půlkruhové rozmáchnutí klackem stačí na většinu nepřátel, ale to je jen grafický efekt. Výseč útoku je mnohem menší a často jsem se na začátku hry přistihl, že stojím přímo u nepřítele, ale máchám do prázdna...

Mechanismus hry pak staví na dvou základních (nevylepšitelných) zbraních - samopal a páčidlo - které mají neomezenou munici (resp. výdrž), ale také jsou docela slabé. Samopal střílí po dávkách tří kulek s poměrně velkou prodlevou a páčidlo nestojí za nic. Takže hledáte lepší a lepší zbraně, které sice mají omezenou munici, ale jsou třeba pětkrát silnější. No držet u sebe můžete jenom jednu zbraň z obou kategorií, což je osvěžující proti komplikovaným inventářům her jako Helldivers či Alienation. Ale tady je ten trik - pokud v úrovni zůstanou nějaké nepoužité zbraně, můžete je na konci proměnit v extra zkušenostní body. A to je perfektní trik, jak hráče donutit k taktizaci a k zbytečnému neplýtvání municí. A navíc k tučné odměně ve formě zkušností dostanete jednu rare zbraň. Tohle dohromady funguje skvěle.

I když je hra vizuálně poměrně jednotvárná a mnohé sekce se zkrátka opakují, díky efektům výbuchů, střelby a zpomalování času jsem se rychle naučil vychutnávat takřka baletní kreace, které jsem během uskakování mezi projektily předváděl. Nejde přitom o nějaký bullet hell - tohle není šílená japonská ujetina. Tohle je šílená polská ujetina, kterou jsem ani v nejmenším nečekal. A o to bylo překvapení ze hry sladší.

Nebudu ale lhát, že by mne hra bavila do té míry, abych ji hrál podruhé nebo si ji dokonce koupil. Na to je příliš plochá, zcela chybí nějaký solidní obsah. Pár skrytých místností. Pár miniúkolů navrch. Sem tam kratičký dialog. Nic moc. A samotný závěr hry jsem už chtěl dorazit stůj co stůj, protože bylo šest ráno a všichni kolem mne spali. Série bossů kolem Mother byla vysloveně obludně přehnaná a nechal jsem tam přesně 141 smrtí, než jsem se posunul dál. Naštěstí mám železné nervy a zvládl jsem to celkem elegantně myslím. Nakonec jsem ten správný build našel a porazil i finálního bosse bez větších obtíží. Po titulcích jsem jen zkontroloval trofeje a šel domů.

Kluci, díky za pařbu! Bylo to naprosto super vás vidět a nechat se od vás povzbuzovat. Mne samotného těší, že ještě pořád mám buňky na rubací hry a že jsem to celé se ctí zvládnul. A i ty ostatní hry, kterým jsme se věnovali, byly docela srandovní. Tak až se zase někde vyloupne hra, kterou byste potřebovali porazit, you know who do you gonna call!