Deus Ex: Invisible War

V roce 2003 nás Warren Spector, (spolu)autor hitů jako System Shock, Ultima Underworld a v neposlední řadě Deus Ex, obšťastnil svou hrou Invisible War, druhý díl poslední zmíněné hry. Jelikož se blíží vydání dílu třetího, napadlo mne, že by nebylo naškodu se zmínit pár slovy právě o této hře. První Deus Ex se právem stal legendou, avšak pokud si vybavíte reakce na díl druhý, tak jsou poněkud zastřené negativní kritikou. Co naplat, že recenze byly veskrze pozitivní (Gamerankings 85%), PC hráčům vadila náročnost na hardware (šlo snad o první hru, která využívala shaderů), špatná optimalizace a v neposlední řadě se v souvislosti s touto hrou začal poprvé masově používat pojem „konzolovitost“. Invisible War je konzolová mrdka a tím veškerý pokus o upřímnou kritiku končí.

Gemini Rue

Uznávám, že při hodnocení adventury Gray Matter jsem si nebral servítky a vykašlal jsem se na nějakou objektivitu. Adventury sice jsou mrtvé, ale jako fanoušek si to nechci připustit, tak je to. Asi před měsícem jsem si koupil klasickou 2D adventuru Gemini Rue a teprve včera jsem si ji stáhl, nainstaloval a rozehrál. To, co na mne dýchlo z monitoru, se nedá slovy popsat. Nebyla to vodka ani pivní odér. Byla to atmosféra, historie a pohlcení do děje. Po dvou hodinách hraní jsem s okouzleným výrazem na tváři vstal od počítače a moudře pokýval hlavou. Tohle je přesně ten typ moderní adventury ve starém krásném kabátě, po kterém toužím. Gemini Rue se tak dostává před Grey Matter a většinu současných adventur (teda - není jich mnoho).

Proč bude nová konzole od Nintenda fail^2

Overwatch, známý to Nintendo hater, console hater, všechno hater a tak dále hater, nám sepsal celkem dobře nadsazenou, rýpavou kritiku nového projektu od Nintenda, novou generaci konzolí. Já, jako SONY hater, Microsoft hater a Nintendo lover, jsem to pochopitelně nemohl nechat bez reakce. Takže jsem se rozhodl to všechno grafomansky uvést na pravou míru, protože kdo si dovolí otevřít hubu proti Nintendu, se zlou se potáže!

Moje poznámky budou vepsány kurzívou.

Marvel vs Capcom 3

Yes! Konečně! Konečně se mi dostalo do ruky pokračování "nejlepší bojovky všech dob". Ty uvozovky jsou na místě, protože bych poněkud střílel do vlastních řad. Jak chcete hodnotit "nejlepší bojovku"? Každý má svoje gusto, že ano. Někdo Tekken, druhý Dead or Alive, další Virtua Fighter a onen Soul Calibur nebo Mortal Kombat (vážně? Mortal? To poslední demo nebylo špatné, ale...). A všichni mají pravdu! Pro mou formulaci se přidržím prostě toho, že si momentálně nejvíce ulítávám na Super Street Fighter 4 pro 3DS, takže jsem při chuti na strýtfajfrovské mlátičky. Marvel vs Capcom 2 se dlouhodobě drží na špici mnou nejhranějších bojovek a i když si se mnou ke hře sedne málokdo, je to klasická bezmozková zábava, která je tak nádherně nevyvážená, že je to vždycky k popukání, i když prohraju. A na trojku jsem se těšil.

Portal 2

„Jediný, kdo může přemoci Mac Peresama, je Mac Peresam“, tak se píše v slavné knize Vzpoura na lodi Primátor Dittrich a něco na tom je. Portal. Nikým nečekán, nikým neohlášen, přišel, viděl a během tří hodin gameplaye zvítězil a strčil těžce zaplacený obsah Orange Boxu v podstatě do kapsy, stejně jako většinu her vyšlých téhož roku. Na Portalu je krásné snad všechno. Od začátku do konce. Věci neznalý hráč považuje z počátku hru za novou verzi logického hlavolamu, ale postupně odhalí, že všechno je to jen prostředek, v podstatě vedlejší věc, která slouží k vyššímu cíli. K perfektně vyprávěnému příběhu plném zajímavých postav. Přesněji řečeno – jedné postavy. A tou je umělá inteligence GladOS, ekvivalent Shodan ze System Shocku.

TerRover

 Creat Studios jsou tvůrci, které vídám poměrně často, ale nějak mi nikdy neutkvěli v paměti. Na Playstation Network nám předvedli remake Digger HD, pak hry jako Cuboid, Mushroom Wars, Smash Cars, Wakeboarding HD a na Nintendu DS si pamtuju titul Tony Hawk’s Motion (s gyroskopem pro GBA slot). Ani jedna z nich mi nepřijde nějak bombastická nebo alespoň dobrá na to, abych do ní nacpal peníze. Trochu podobně jsem se díval i na TerRover, když mi to kamarád ukazoval. Zkoušel jsem to hrát – líbilo se mi to moc – ale zároveň to na mne působilo trochu nedodělaně, možná jakoby moc vysoká obtížnost a potenciální frustrace. Nedávno jsme ale hráli TerRover ve dvou a nemohl jsem se nabažit. Začal jsem tedy hrát od začátku sám, v klidu.

Videoherní krach 2011

Když jsem před třemi lety shromáždil snad veškerá dostupná data k videohernímu krachu z roku 1983, mrazilo mne trochu v zádech. Hodně symptomů mi připomínalo vývoj her po roce 2000. Nyní, o tři roky později, mi dochází, že z určitého nadhledu se současná herní situace podobá roku 1983 více a více. Nemyslím si, že bychom se dožili ekvivalentní reakce trhu, jako před bezmála třiceti lety. Nevěřím, že by videoherní trh „padnul“. Zdá se mi, že se neodkladně blíží okamžik, kdy dojde k zdlouhavé a bolestivé transformaci, kterou přes pokrytecký úsměv PR managerů pocítíme všichni. Trh se mění a herní svět s ním.

Postal

Kdo by neznal Postal. Je přitom zajímavé, že hype kolem této hry nebyl samoúčelný. Autoři sice uměle tlačili na pilu, aby svůj produkt zpropagovali skrz extrémní násilnost titulu, ale na rozdíl od Dante’s Inferno (a falešného pochodu křesťanských fanatiků) se Postal opravdu stal jednou z nejcyničtějších a nejzlejších her v historii. Je velice těžké najít hru, která by s životem zacházela jako s hadrem na holi. Brutálních her máme celou řadu, tečou v nich potoky krve, vlci požírají vnitřnosti a oční důlky se plní kyselinou. Téměř ale každá násilná hra disponuje jistou nadsázkou, umělecky zpracovanou, kdy k našemu konání máme patřičné odůvodnění. Výjimkou bude Postal (a zřejmě i jeho druhý díl). Podání masakru v této hře se dá přirovnat jedině masakrům na amerických školách, o kterých tu a tam čteme v novinách. Bezdůvodné a nepochopitelné zabíjení co největšího počtu lidí.

Alien Breed 3D 2 - Killing Grounds

Nyní si pokazím svou reputaci zarytého Amigisty, ale nedá se nic dělat. Ačkoliv miluju klasickou sérii Alien Breed od tahounů Team17, kteří do hořkého konce dělali pro Amigu první poslední, Alien Breed 3D má u mne poněkud pohnutou historii. V roce 1995 jsem byl příliš pod tlakem Doommanie a veškeré pokusy o jeho překonání mi přišly směšné. Zároveň jsem ale v tom samém období navštěvoval GamesWorld, kde jsem na Jay Teeho Amize CD32 několik hodin hrál první Alien Breed 3D. Líbil se mi? To ano, ten pocit, že hraju něco na „Doomaneschopné“ Amize byl zajímavý a hra rozhodně není špatná (přestože do komplexity Dooma má poněkud daleko). Teprve Alien Breed 3D 2 vypadal, že by mohl naplnit a překonat očekávání Dooma na Amize. Když si vzpomenete na hry jako Testament, Gloom nebo Breathless, tak si jistě vybavíte, že Doomovky na Amize měly „něco“ do sebe. Killing Grounds ale měly závažnější problémy.

SONY vs hackeři

Poslední dobou je na českých herních webech celkem oblíbené téma rozebírat útok hackerské skupiny Anonymous na servery SONY. Obvykle tyto bulvární témata přehlížím a to i proto, že je mi vnitřně útok na libovolnou formu establishmentu sympatický, ale onehdá jsem se začetl do komentářů a valil jsem oči. Buď jde o armádu najmutých komentátorů od SONY, kteří se snaží očernit hackery stůj co stůj; anebo jde o opravdu nepřemýšlející lidi, kterým nedocházejí souvislosti a důvod, proč se takové útoky dějí. Například by mne zajímalo, proč hackeři neútočí na servery Nintenda nebo Microsoftu. Že si vybrali jenom zrovinka SONY. To je mi ale náhodička.

Konzole – brzda vývoje počítačové grafiky

Když se jistý rakouský malíř rozhlédl po německých luzích a hájích, zamyslel se, jak nejsnadněji získat popularitu a moc. Bylo nasnadě vybrat nejjednodušší cíl. Stačilo vybrat někoho, kdo byl dost na očích, dostatečně odlišný a koho mohly běžné davy lidí třeba i z něčeho podezírat. Zveličením a propagandou tak brzy dosáhl svého. Jak to tehdy dopadlo asi víme všichni, nechci to zlehčovat. Každopádně princip populismu a hledání nejsnadnějí nalezitelného viníka funguje. Herní konzole disponují omezeným výkonem, čímž brzdí vývoj PC grafiky na tolik žádanou fotorealistickou úroveň. Vždyť jak vypadaly špičkové hry na PC před pěti lety a jak dnes? A jaký je rozdíl mezi grafikou PC her v letech 1995 až 2000? Je tedy na první pohled logické obvinit konzole, hardwarově nemožné vyššího výkonu, že neposkytují programátorům prostor pro fotorealismus a tím pádem hry vypadají tak, jak vypadají už pět let. Je tento nejjednodušší pohled na věc správný?

Nintendo 3DS

Kvalitu libovolného zařízení definují pouze hry, které na daném zařízení můžete spustit. Tím pádem se veškeré popisování mého nadšení z Nintenda 3DS nedá nazvat jinak, než silně subjektivní výkřiky do tmy. Z počátku se totiž zdálo, že Nintendo podcenilo několik celkem zásadních věcí, ale po více než dvou dnech pečlivého testování (prostě jsem přes víkend nedal 3DS z ruky) jsem došel k tomu, že se vše povedlo přímo na jedničku – a že dokonce Nintendo překonalo moje očekávání. A že byla věru vysoká.

Hra měsíce: Simon the Sorcerer

O Simonovi jsem se již rozepisoval dříve. Každopádně je to na letošní apríl velice dobrá volba myslím a to i proto, že jde historicky o první hru měsíce časopisu Score. Jak na Simona vzpomínáte vy? Jak ho uctíváte? Zkoušeli jste také nacpat žebřík do čepice?