Star Fox

I když se hra v Evropě jmenuje Star Wing (a pokračování Star Fox 64 dostalo název Lylath Wars, aby se to nepletlo), pro mne je to jenom Star Fox. Naliji čistého vína. Vůbec nechápu, proč je kolem této hry takový rozruch. V kontextu doby jsem v roce 1993 snil o Doomovi, takže orgastické výkřiky nad FX čipem mne nechal chladným. Primitivní vektorová grafika, která by se dala dost dobře přirovnat třeba k Retaliatorovi F-29 (kteréhož jsem v tu samou dobu proháněl na gymnaziální 386, případně na holé Amize 500...) v mých očích nevytvářela oslnivý dojem. Přesto jsem hru vždy respektoval a říkal jsem si, že až vyrostu, pořídím si originál na SNES a propadnu jejímu kouzlu později, což je u mne normální. Asi před měsícem se mi podařilo vychytat slušnou cenu na eBayi a hra putovala okamžitě do konzole.

Starlancer

Herní série Descent je retrospektivně vnímáno trochu nešťastná. Na počátku byla klasická FPS s raketkou - první skutečně trojrozměrná rubanice s možností svobodného pohybu. Parallax software tím otevřeně vystoupili proti špičce v oboru - hře Doom - již v roce 1994, aby ho přebili jeho vlastními zbraněmi. Panáčka nahradili raketkou, místo krve tedy kusy železa a jisker - ale v zásadě to byla nevídaná rubanice s vynikající scifi atmosférou a ztvárněním virtuální klaustrofobie. Descent 2 byl to samé, jako Doom 2 - nové zbraně, nové mapy, ale jinak nic převratného - přesto pořád velká zábava. Descent to Undermountain je spinoff v licenci AD&D (sám jsem hrál jen nějaké demo, no spojení těchto dvou pojmů mi nepřijde zábavný už od pohledu, kdo ví, jestli na to někdy najdu sílu) a pak přišel trochu nečekaně Descent: Freespace, který nás z podzemních tunelů dostal ven do vesmíru, tedy de facto pravý opak toho, co jsme očekávali. Ono Descent 3 nedopadl úplně dokonale a když měl člověk dohraný X-Wing, Tie Fighter, X-Wing Alliance, X-Wing VS Tie-Fighter, Epic, Inferno, všechny hlavní díly Wing Commandera, Privateera a když se člověk nechtěl pustit do další seance Frontiera a toužil spíše po něčem lineárnějším, byl Descent Freespace vynikající volbou. Toho si byli vědomi i v Microsoftu a tak pro novou konzoli Dreamcast přispěchali také se svou vlastní hrou v témže žánru. Starlancer, předchůdce slavného Freelancera.

GTA 5 - first person

Tak tohle mi vyrazilo dech. Konečně někdo dostal koule na to, aby do GTA5 vložil režim pohledu z první osoby. Ono to zní poněkud snadno, něco jako "jaktožetonikohodosudnenapadlo" - ale ono jistě napadlo. Jenže důvodů, proč takový režim neimplementovat je vícero. Jednak samotná úroveň grafiky je samozřejmě na neskutečně vysoké úrovni, ale přechod kamery do očí osoby znamená, že se na všechno díváme mnohem blíže a tak textury či nedostatečné detaily prostě vyniknou. V současné době vysokého grafického standardu ve hrách by se tak mohly ozvat hlasy, že GTA5 nevypadá nijak zvlášť dobře, na first person střílečku - v lineárních tunelech Call of Duty najdete vyšší hladinu detailu. Dodatečná síla Playstation 4, nové textury a dokonalá plynulost ale způsobily, že first person kamera dělá z GTA5 nejen úplně novou hru, ale také startuje úplně nový žánr.

Dead Connection

Automatových her, které se nikdy nedostaly na domácí systémy, jsou mraky. Jedna z nich je právě propíraná pářka Dead Connection. Měl jsem to štěstí, že jsem si ji o víkendu zahrál se svým kamarádem ve dvou, později večer pak i sám a byl jsem doslova unešen. Na jednu stranu je fakt, že domácí port téže hry by zřejmě nedopadl moc dobře - ono v zásadě jde o minihru, kterou nelze donekonečna vařit celé noci. Ale to jedno, dvojí zahrání je prostě pecka - přesně proto jsem rád, že jsem si zkonstruoval vlastní arcade bedýnku.

Seaman

Ach jo, tak mne to zase dohnalo, ta moje vášeň. Jedno z mých hesel je, že pro každou platformu se snažím dát dohromady deset reprezentativních her - větší číslo mi přijde obvykle zbytečné. Výjimkou je samozřejmě Dreamcast. Ať už se na to dívám jakkoliv, počet reprezentativních her pro Dreamcast se blíží téměř k trojcifernému číslu, což je způsobeno řekl bych hlavně tím, že je tam tolik portů z arcade herny. Kdybychom je škrtli, byl by Dreamcast podstatně chudší. Jedna hra ale vyčnívá natolik, že i kdybychom škrtli Shenmue, Skies of Arcadia, Grandia 2 a mnoho dalších klasických a exkluzivních Dreamcast pecek, jedna by pořád vyčnívala. Seaman. Hra, kterou prostě musíte znát.

Fire Emblem: Awakening - podruhé

I když se zdaleka nepovažuji za strategicky uvažujícího hráče, tahové hry mne baví a opájen úspěchem dohraných Shadow Wars na nejvyšší obtížnost (která mi přišla vlastně pořád dost lehká) jsem si řekl, že přišel čas, abych se opět podíval na Fire Emblem: Awakening. Prakticky jedinou "pořádnou" hrou tohoto žánru pro 3DS, takže jsem z legrace nastavil obtížnost Lunetic, pochopitelně jednorázové umírání postav a zvesela jsem se pustil do hraní.

Eledees

Nevím, proč zrovna nyní mám období, že vzpomínám na launchové hry. Důvod je asi ten, že launchové hry skoro vždy zapadnou a mnohdy neférově. Přitom mají reprezentovat výběr her, kterými se snaží nová platforma zaujmout co nejširší masy. Čili autoři těchto her mají unikátní příležitost ukázat, co v nich vězí. V případě Eledees jde o jednu jedinou věc: implementace ukazovátka Wii ovladače do herního prostředí. Zdánlivě primitivní úvaha, ale lidé z Konami se okamžitě pustili do práce po té, co jim Nintendo v jejich kancelářích předvedlo prototyp Wii. Co z toho vzniklo?

Little Fighter 2

Na PC vyšlo slušné množství bojových her, ale s čestnou výjimkou OMF 2097 zde nebylo příliš legendárních titulů, kvůli kterým byste si měli PC pořizovat. Portů zde ale bylo opravdu hodně a díky překypujícímu výkonu je mnoho her na vysoké úrovni. Obligátní Street Fighter 2, ještě lepší byl ale Mortal Kombat, někdo se snažil prosadit FX Fighter, došlo i na 3D porty jako Battle Arena Toshinden, ale to je v zásadě tak všechno, co si vybavím jen tak z hlavy. Dneska bychom mohli referovat k unikátní PC mlátičce Toribash. Ale v roce 2002 jsem na svém věrném Celeronu objevil jinou vynikající hru. Little Fighter 2.

Tom Clancy's Ghost Recon: Shadow Wars

Hry spojené s launchem konzole jsou až na několik výjimek obvykle velice vlažné, co se kvality týče. S novou konzolí ještě programátoři neumí zacházet, designéři nemají dost času na plné pochopení potenciálů a vůbec to dost často skřípe. Avšak zrovna v případě Shadow Wars jsem si byl takřka jistý, že to je ta pravá hra pro start 3DS v roce 2011. Jméno Julian Gollop, autor slavných her jako Rebelstar, Laser Squad, Lords of Chaos a samozřejmě UFO / X-COM, pro mne bylo dostatečnou zárukou kvality pro bezmyšlenkovitou koupi. Cokoli, co smrdí Ufem (potažmo Jagged Alliance) prostě beru. Nakonec se ale launchovým vítězem co do kvality stal Super Street Fighter 4 3D a na Shadow Wars jsem velice rychle zapoměl.

Bayonetta 2

Bayonetta 2 je pokračování vymírajícího žánru rubacích her. Prostě jdete z bodu A do bodu B a rubete do dvou tlačítek jako šílení. Odměnou vám je vizuální hostina, která nás s nesmírnou kreativitou krmí po mnoho hodin. Vybavte si hry jako Final Fight, Renegade nebo ještě lépe Double Dragon, Dragon Ninja či klasiku Kung Fu. Porovnejte rostoucí množství grafiky ilustrovalo dění ve hře. Z čistě symbolického vypadnutí nepřítele z obrazovky, přes různé pády blikajícího spritu... a nyní to porovnejte s hrami jako Metal Slug. Rozdíl v množství grafiky je enormní a je jasné, že v Metal Slugu nemá množství grafiky souvislost s ryzí hratelností hry - dění na obrazovce je záměrně přeilustrováno, překračuje vyžadované minimální meze, čistě pro potěchu hráčova oka. Hardware již neplní funkci limitujícího faktoru a tak jde jenom o to, jak moc autoři popustí uzdu své fantazii. A i o tom jsou hry.