Star Fox

I když se hra v Evropě jmenuje Star Wing (a pokračování Star Fox 64 dostalo název Lylath Wars, aby se to nepletlo), pro mne je to jenom Star Fox. Naliji čistého vína. Vůbec nechápu, proč je kolem této hry takový rozruch. V kontextu doby jsem v roce 1993 snil o Doomovi, takže orgastické výkřiky nad FX čipem mne nechal chladným. Primitivní vektorová grafika, která by se dala dost dobře přirovnat třeba k Retaliatorovi F-29 (kteréhož jsem v tu samou dobu proháněl na gymnaziální 386, případně na holé Amize 500...) v mých očích nevytvářela oslnivý dojem. Přesto jsem hru vždy respektoval a říkal jsem si, že až vyrostu, pořídím si originál na SNES a propadnu jejímu kouzlu později, což je u mne normální. Asi před měsícem se mi podařilo vychytat slušnou cenu na eBayi a hra putovala okamžitě do konzole.



Jako je to hezký, ne že ne. Retrospektivně chápu, že na konzolích takovéto hry nebyly a v takového kvalitě ani nemohly být bez dodatečného FX v cartrdigi. Sám považuji cpaní čipů do hry samotné za určitou formu zvrhlosti, ale v bouřlivých devadesátých letech to bylo celkem normální. SEGA se snažila prodloužit životnost svého Mega Drive vydáním Mega CD, posléze 32X, vedle toho se Nintendo snažilo jít uživatelsky příjemnější cestou. Nenutili vás kupovat dodatečný hardware, ale místo toho dodatečný hardware dodávali spjatý s jednou hrou. Přijde mi to šílené, ale když si uvědomíte architekturu SNESu, tak z hlediska vektorové grafiky je na tom zkrátka dost špatně. Takže to vlastně ani jinak nešlo.

Se hrou mám jedině ten problém, že jsem vyrůstal na Amize a PC, kde bylo vektorových her docela dost, mnohdy ve vyšší kvalitě a srovnatelné rychlosti. 3D hry mne vždy fascinovaly, takže jsem už od počátku osmibitů sledoval scénu bedlivě. Na PC jsem hrál třeba Test Drive 3, Stunts, docela dost jsem si ulítával na leteckých simulátorech (zmínil jsem F29 Retaliator, hrál jsem hodně také F15 Strike Eagle, Falcon 3.0, Microsoft Flight Simulator 3.0, Hellcats over Pacific, F-117A Nighthawk, Chuck Yeager's Air Combat...), takže jsem měl velice dobrý přehled o tom, co vektorová grafika vlastně je. A to vše prosím do roku 1993, kdy jsem už pozvolna přecházel na Wolfenstein 3D a samozřejmě Dooma, nemluvě o Freescape hrách na ZX Spectru, Starblade v Laser Game na národní, Battlezone (porty), Spectre VR a tak dále a tak podobně. Neboli - Star Fox mne dle dobových recenzí, obrázků a videí (v pořadu Bad Influence) vlastně nemohl zaujmout. Vždyť v témže roce vyšlo TFX!

Výběr ze tří různých cest mapou. Zatím jsem viděl jen polovinu z každé větve, hra není úplně lehká.

Ale ano, když se na to podívám zpětně, tak na domácích konzolích to byla nevídaná podívaná! Hlavně plynulost je zarážející - samotná existence 3D grafiky nebyla zas tak výjimečná, ale šlo o doménu, kterou měly pod palcem hlavně velké automaty v hernách, čili už jenom to, že se těch pár (doslova pár...) vektorů hýbe plynule byl důvod k oslavám.

Nastavení není mnoho, ale bohatě stačí na všechno. Hlavně je tam možnost invertovat osu Y.

Dejme to ale stranou, to jsem zkrátka propásl a nedá se s tím nic dělat. Co ale hratelnost?

Star Fox je rozhodně zábavná střílečka. Má tu správnou porci atmosféry z arcade automatů. Díky možnosti přepnutí se do first person režimu jsou některé scény jakoby ze Star Wars - což nyní ani nepoužívám hyperbolu - opravdu to všechno kolem nás krásně bouchá, otřásá, nasvětluje a bleskurychle míjí. Systém hry je vtipný - samotná úroveň je vlastně nekonečná - opakuje se tak dlouho, dokud nevyčistíme všechny nepřátele. A i tyto vlny nepřátel - pokud je nesestřelíme na první pokus - se po chvíli vrátí na scénu při druhém průchodu téhož levelu. Díky tomu hra působí velice dynamicky.

No a vzhůru do hry! A ono je tam fakt jen šest polygonů...

Klasické 2D střílečky prostě nechaly úroveň scrollovat a když hráč nějaké nepřátele minul, tak má prostě smůlu a žádné body nebudou. Star Fox vedle toho disponuje řádově menším počtem nepřátel na úroveň, ale za to vyžaduje kompletní likvidaci. Zvolený způsob řešení považuji za velice dobrý způsob, jak implementovat zuřivost 2D stříleček do 3D prostoru.

Pozdější mise přidávají více objektů na scénu, včetně spritových - to pak vypadá docela slušně.

První úroveň je zároveň trochu nešťastně zvolená, nemastná neslaná, ale povinná tutoriálová. Za chvíli ji ale dostanete do ruky a pak se děj hry větví dle našeho výběru celkem do tří verzí průchodu hrou, které se liší obtížností, grafikou i náplní. Musím říci, že Argonaut Software odvedli dobrou práci, co se variability misí týče. Některé jsou ve volném vesmíru, jiné nad povrchem planety, další v interiéru velkých kosmických lodí, jindy rotujeme nad obřím bossem v povzdálí - zde nemám námitek.

Stejně tak hra boduje atmosférou, protože na bitevním poli se s námi prohání i wingmani, kteří potřebují tu a tam pomoci, jindy zase zachrání nás a vůbec vřele komunikují. Hra skutečně působí živěji, asi jako anime seriál pro děti, kdy se na jednotlivé osobnosti dá spolehnout nad rámec herního výkonu. A to se mi zase docela líbí, tím se hra liší od své konkurence.

Je to nefér, nesportovní a Mirek Dušín by nikdy...!

Upřímně? Čekal jsem, že mne hra prostě víc odpálí. Velice strohé menu na začátku hry nepomáhá k ničemu, člověk zmáčkne START a vybere si jednu ze tří misí. To je příliš strohé i na arcade hru - chybí nějaký úvod do situace - možná je něco v manuálu, ale ten nemám. Hudba je sice vynikající - ta mne popravdě zaujala více, než samotná grafika - ale jenom hudba hru nezachrání. Vizuál hry je sice symbolický, ale dostatečný, přehledný, evokuje pocit prostoru a zapojení do akce - nic bych mu nevytknul, ale prostě neokouzlil.

Přesto když v roce 1993 baštíte takovéhle screenshoty, nad Star Foxem tak nějak logicky mávnete rukou.

Není férové srovnávat Star Fox a zmíněné TFX. TFX na svou dobu ždímalo maximum ze strojů typu 386, lépe 486, potřebovalo více paměti a vůbec šlo o high-end, zatímco symboličtěji pojatý Star Fox běžel na šestnáctibitovém lowendu (byť vylepšeného o FX čip) - je to úplně jiná platforma. Je to asi jako tvrzení, že GTA5 vypadá na Playstation 3 prostě fantasticky, zatímco na Playstation 4 je ta samá hra znatelně hezčí, ale prostě "jen" hezčí. Na poměry daného hardwaru je Star Fox prostě špička - však tatáž technologie poháněla i Dooma na tom samém SNESu, který přes sníženou kvalitu grafiky odvedl velice dobrou práci.

Doom pro SNES byl na svou dobu odvážný počin, který sklidil dobrou kritiku. S originálem se sice rovnat nemohl, ale jde minimálně o dobrou ukázku, co všechno lze čekat od Super FX čipu.

Zde musím zkrátka uznat, že v době, kdy startoval můj zájem o 3D grafiku, jsem měl iluzi o dokonalosti (či o dobovém standardu) definovanou PC platformou a tedy nikdy nezažiju ono nadšení z grafiky Star Foxe, přestože objektivně chápu jeho nadřazenost nad většinou titulů té doby.

Když ale pomineme grafickou stránku věci, Star Fox je dobře hratelný, hezky udělaný a skvěle zvučící kus softwaru. No na zadek jsem si z něj nesedl a například ve srovnání se Super Metroidem nebo čtvrtou Castlevanií je to zkrátka titul, který SNESu sluší mnohem méně, i když je historicky významný. Jsem tuze rád, že mám doma originál, to ano! Ale že bych se s vervou a nadšením pouštěl do hraní, to (bohužel ne).

P.S.: Pro SNES byl v přípravě i druhý díl, který ale nikdy nevyšel kvůli vydání Nintenda 64. Údajně byl ale téměř dokončený a na internetu najdete všelijaké verze ke stažení. Možná to prubnu jen pro srovnání.