Eledees

Nevím, proč zrovna nyní mám období, že vzpomínám na launchové hry. Důvod je asi ten, že launchové hry skoro vždy zapadnou a mnohdy neférově. Přitom mají reprezentovat výběr her, kterými se snaží nová platforma zaujmout co nejširší masy. Čili autoři těchto her mají unikátní příležitost ukázat, co v nich vězí. V případě Eledees jde o jednu jedinou věc: implementace ukazovátka Wii ovladače do herního prostředí. Zdánlivě primitivní úvaha, ale lidé z Konami se okamžitě pustili do práce po té, co jim Nintendo v jejich kancelářích předvedlo prototyp Wii. Co z toho vzniklo?



Hned zkraje řeknu, že ukazovátko Wiimotu v mnohém připomíná myš - lze s pixelovou přesností ukázat a kliknout na libovolné místo obrazovky - ale v mnohém se liší. Za prvé jsme opravdu omezeni prostorem obrazovky (resp. infračerveného vysílače nad/pod televizí), takže v okamžiku, kdy myš přeneseme zpátky a pokračujeme v pohybu původním směrem tady nejde nijak rozumně implementovat. Za druhé - fyzická námaha celé dlaně a zápěstí předurčují pro lepší vžití do hry, kdy naše ruka v reálu reprezentuje naši ruku ve hře - člověk má lepší pocit, že se virtuálních objektů dotýká, než že by na ně "jen ukazoval myší". A za poslední - s ovladačem v dlani lze rotovat a naklánět, případně se přibližovat a vzdalovat od obrazovky - o to více se do hry vcítíte.

I když se ukazovátko dobře uchytilo ve first person střílečkách, skupina her, které ukazovátko využily hlouběji bylo celkem málo. A Eledees patří mezi ty, které demonstrovaly hmatatelnost virtuálního prostoru řekl bych nejlépe.

Na začátku je koncept prostředí s realistickou fyzikou. Pohybujete se po domě, ve kterém lze manipulovat se všemi objekty pomocí gravity gunu ála Half-Life 2 - avšak nejde jen o pouhé zvednutí objektu, ale o plnou rotaci podél všech os. Tento gravity gun je ale potřeba napájet speciálními potvůrkami - Eledíky. Tito Eledíci jsou porůznu poschovávaní po celém domě, k jejich nalezení potřebujete manipulovat prakticky se vším. Gravity gun má ale své omezení v hmotnosti, s jak těžkými předměty svede manipulovat. Takže z počátku otvíráte šuplíky a obracíte vázy, abyste našli první Eledíky - později nadzvedáváte kanape a stoly, abyste nakonec mohli otočit celý barák vzhůru nohama a vytřást z něj naprosto všechno. Podobný princip funguje v Katamari Damacy. Zde navíc můžete pomocí Eledíků aktivovat nejrůznější elektrospotřebiče a tím řešit jednotlivé puzzly.

I když je grafika příliš schematická, i když příběh hry způsobuje rakovinu hypotalamu - během prvních pár sekund rozeznáte, že máte co do činění s unikátním titulem. Jak se vám postupně odemykají nové lokace, jak během chvíle dostanete do ruky ovládání, zažijete to hezké mrazení, že proč s tímto nápadem nikdo nepřišel dříve. Způsob přemýšlení v této hře se liší díky většímu zapojení hráče na fyzické úrovni. Tím nechci říci, že by šlo o nějaký fitness program ála WiiSports, leč tam, kde jste v Half-Life 2 jen zběsile klikali myší a záhy jste zjistili, který objekt lze do gravity gunu uchopit, v Eledees musíte investovat více snahy a umu.
 
Jestliže je jedna věc, pro kteoru byste si měli hru zahrát, je to onen pocit "prodloužené ruky ve virtuálním prostoru". Je to vůbec poprvé a zřejmě naposled, kdy jsme takto snadno mohli manipulovat s objekty v plně trojrozměrném prostoru a to tak intuitivně, že vyjma nějakých rukavic pro virtuální realitu to už snad není možné lépe ztvárnit. Jen velice málo her se Eledees nějak více inspirovalo - většina FPS brala v ohled jen 2D rovinu, kterou obhospodařilo ukazovátko - vlastně mne napadá jen Metroid Prime 3: Corruption, že ony 3D funkce trošku využíval.

Jako launchová hra Eledees zapadly a hra se dočkala pokračování na Nintendu DS, který je ale samozřejmě úplně jiný a má společný pouze svět a nic jiného. Přesto je to hra, na kterou mám milé vzpomínky pro svou naprostou unikátnost. Na pár hodin je to zábava, ale zároveň vám dojde, že o moc více z toho nejde vymačkat. Implementovat na toto schéma komplikovanější hru by znamenalo buď strašně zpomalené tempo hry, anebo by vyvstala nutnost omezit gravitační hrátky - a to by byla také škoda. Když to ale člověk bere jako takový malý sandbox na hraní, bude spokojený.

P.S.: Na západě se hra jmenuje Elebits, což lépe koresponduje s názvem Eledíků - Electric-Bits. Proč přesně v Evropě neprošel název Elebits mi není jasné, ale vsadil bych se, že to bude název nějakých správkařů transformátorů.