Nier: Automata

Bylo by velkou chybou považovat Nier za pouho pouhý masturbační materiál pro adolescenty. Rovněž by ale bylo velkou chybou tvářit se, že jde o nějaký převratný počin ve smyslu globálního herního průmyslu. Naopak jde o hru, kterou ocení jenom velice malá skupina herních fajnšmekrů, kteří už mají něco nahráno, ideálně pro ty, kteří si v mládí užili hry jako Gunstar Heroes, později Radiant Silvergun, Ikarugu a ještě později Bayonettu. Nier: Automata je dalším evolučním krokem v žánru frenetických střílečko-bojovek s promyšleným designem, převratným ovládáním, ale hlavně se jí daří se vymezit proti směru, který načrtl Devil May Cry či God of War. Nier: Automata je dokonalé splynutí mnoha žánrů, japonských RPG, open world explorace s mnoha úkoly... cokoli.



Aby si ale hra zachovala přístupnost, nečekejte, že každý z prvků jde do skutečné hloubky, to zase ne. Těžiště hry, kde čekejte brutální promakanost, je ovládání a hratelnost. Všechno ostatní si půjčuje tu více tu méně, lékárensky přesnou dávku, aby byl výsledek sice dechberoucí, ale nikoliv přeplácaný a obézní. Nier: Automata je sexy lehká dávka krystalicky čisté drogy, která má především přinášet potěšení ze hry bez ohledu na to, zda jste jen víkendový uživatel či hardcore závislý feťák. Výsledkem je bezesporu unikátní hybrid, který se nestydí za to, že je počítačovou hrou v pravém (původním) smyslu slova.

Už jenom základní příběhová linie napovídá, že nemůžete brát svět hry moc vážně. Někdy v budoucnosti se lidi na Zemi vykydlili a stáhli se na orbit. Později se zdá, že se pomalu klima blíží k normálu, no za tu dobu se na Zemi vyvinuly nové formy života a i robotických komunit, které je potřeba kontaktovat a posléze vykydlit, aby se lidé mohli vrátit. Hlavními hrdiny tak jsou umělé bytosti, designované k masovému vyvražďování, kterých je fyzicky vzato nekonečný počet. Když se tito roboti rozbijí, tak jejich paměť je přenesena do nového těla a zvesela pokračují v čištění dál. Díky tomu se ve hře může stát prakticky cokoliv, autoři mohli popustit uzdu své fantazii.

Sám jsem si při hraní neuvědomil - jakkoliv je to zjevné - že Nier: Automata je následníkem hry Nier z roku 2010 pro Playstation 3 a XBOX 360, který jsem nikdy nehrál, stejně jako prapůvodní sérii Drakengard z Playstation 2 (2004). Japonských rubaček je mnoho, pro nejaponského hráče mnohdy nezáživné až průměrné. Navic mne od těchto her odrazuje fakt, že za nimi stojí Square Enix, kteří se dle mého skromného názoru příliš vzdálili od svých kořenů a přestali mne zajímat. Jenže Nier: Automata dělali Platinum Games, moji oblíbenci. Tím můj zájem o hru stoupnul o tisíc procent. A dodám ještě, že se nesnažili překonat sami sebe (viz Bayonetta 2), ale místo toho se snažili přijít s novým konceptem. A hergot, zadařilo se!

Tak já to teda řeknu, jo? Je to opravdu skryté v tom ovládání. Všichni známe žánr 2D stříleček, známe žánr third person rubaček, side scrolling hopsaček a first person hlavustřelovaček. Pokaždé se bavíme o trochu jiném stylu ovládání, jiná tlačítka, jiná práce s kamerou. A teď si představte, že Nier: Automata se ovládá, jakobyste hrátli VŠECHNY tyto žánry najednou! No dobře, aby to neznělo moc přestřeleně - ovládáte 2D a 3D hru najednou.

2D je snadné. Levým joystickem ovládáte svou postavu a máte dvě útočná tlačítka na dvě různé zbraně. Útočíte vždy směrem, kterým se dívá postava, což je dané levým joystickem. Útoky zbraní umí také anulovat či odrážet nepřátelské projektily. Pomocí Tlačítka R2 pak děláte úskok - naprostý základ k zvládnutí.

3D je rovněž snadné. Levým joystickem ovládáte levitujícího robůtka a pravým joystickem se rozhlížíte. Pomocí tlačítka R1 můžete střílet na cíl ve vašem výhledu (ten si lze pomocí L2 zamknout), pomocí L1 střílíte rakety (ty jsou megasilné headshotovky, máte jich neomezeně, ale mezi výstřely je docela dlouhá prodleva).

A teď si to v hlavě spojte dohromady. Levým joystickem ovládáte jak postavu, tak jejího levitujícího robůtka. Směr levého joysticku tak určuje směr útoku zbraněmi na krátkou vzdálenost, pravým joystickem nezávisle zaměřujete hlavy nepřátel okolo. Funguje to skvostně. Hra navíc dynamicky mění kameru - a to spravedlivým způsobem. Nelze snadno říci, že většinu hry trávíte v režimu third person, protože skoro neustále se kamera mění na 2D ptačí perspektivu, jindy na boční pohled ála Castlevania, jindy jde o čistou first person střílečku. Ovládání je ale POŘÁD stejné, i v 2D pohledech natáčíte střelbu robůtkem pomocí pravého joysticku jakýmkoliv dostupným směrem ve dvou dimenzích (viz jakákoliv hra typu Alienation).

Tohle je přesně ten důvod, proč mne hra fascinuje, bez ohledu na to, co se na obrazovce děje. Udělat tohle zábavné a zároveň přehledné považuji za mistrovský výkon. Je to náročné! Je to VELMI náročné, protože i při hraní na normální obtížnost zkrátka musíte využívat VŠECH možností, skutečně plné palety tlačítek na ovladači. Pro úplnost dodám, že křížkem se skáče a kolečkem se používají věci (např. věci z inventáře, který je namapovaný na D-pad).

Při volbě obtížnosti se navíc nemění jen množství a síla nepřátel, ale například se vám vypne automatické zaměřování, což je pravým důvodem, proč je hra těžší. Takový přístup k hraní si nechám líbit, drsňáci nejsou jen ti, co mají trpělivost a schopnost uhýbat na poslední chvíli (což se nakonec člověk naučí a dělá to automaticky, viz Sin and Punishment 2), ale opravdu se rozhodnou mít plnou kontrolu nad děním na obrazovce. Hukot jako blázen!

Protože jsou hrdinové umělé bytosti, nepřekvapí vás, že si je můžete vylepšovat jak po stránce hardwaru, tak po stránce softwaru. De facto je hra samotná od prvního spuštění - tj. vše od hlavního menu - součástí GUI těchto bytostí, takže si de facto dokupujete a konfigurujete různé filtry a submenu do své hry. Tím pádem si můžete zapnout zobrazení zdravíčka nepřátel, navigaci v mapě, navigaci v hlavním herním pohledu a tak dále. A když jsme u toho, i tato menu jsou sexy vymazlené po stránce ovládání. Po stisku START vidíte hlavní nabídku a jedna z položek je i mapa. Nemusíte mačkat křížek pro výběr položky a pak se pravým joystickem na mapě rozhlížet - stačí prostě rovnou sáhnout po pravém joysticku a mapa se ihned přepne do full screenu. Zdánlivé detaily, ale o hře to vypovídá, do jakého detailu byli autoři ochotni, při vymýšlení jinak standardních prvků, zajít. A toho si sakra cením.

Příběh hry má celkem dlouhý nájezd, na začátku je to nuda, trvá tak pět hodin, než se začne dít něco zajímavého. Pak se to ale rozjede, všechny možné narážky na stvoření světa, Adama a Evu, prvotní hřích a obcování s jablky a jinými hady, zatím co na vás útočí naddimenzovaná zmutovaný rypadla z uranových dolů. Jak jsem psal na začátku: jde o hru pro velice úzkou, vytvrdlou a herním mainstreamem znuděnou skupinku turbonerdů. Patříte-li mezi ně - bez urážky - tuto hru si musíte zahrát!

Popravdě mne zklamala technická stránka hry. Grafika vypadá spíše jak z Playstation 2 v HD 3 a i když si cením absolutní plynulosti, docela mne překvapilo, že prostředí jsou chudší a prázdnější, než třeba v Bayonettě 2. Design hlavních postav je super, efekty během soubojů parádní a nejsou přeplácané (člověk si pořád zachovává přehled o tom, co se děje), ale design oponentů a samotného prostředí mi přijde fádní. Dost to celé zachraňuje hudba a zvuky, no nakonec je atmosféra hry pořád velice dobrá, ale ta grafika mne trochu rozladila.

Je to ale jen naprostá prkotina, grafika hru zkrátka nedělá. Nier: Automata je alternativa typu Nioh, možná ještě lépe řečeno revolta. Revolta proti všem těm nudným, ukecaným, rozlehlým, cituplným a bůhvíjak sofistikovaným Mass Effectům, Assassin's Creedům, Battlefieldům a podobným ptákovinám. Platinum Games se zkrátka vycajchnovali a já se nemohu dočkat, co si na nás připraví příště. Vřele doporučuji všemi deseti!