10. 4. 2016

Valiant Hearts


K této hře nemám prakticky žádných výhrad. A to je od Ubisoftu. Valiant Hearts jsou fantastickou sondou do světa edukativních her, bere si na paškál neotřelé téma první světové války, má jednoduše načrtnuté hrdiny, přístupnou a neurážející hratelnost klasických her a hlavně se mi trefuje do mého vkusu a nálady. Je to už nějaký pátek, kdy jsem navrhnul jakési pokračování klasické hry Saboteur - pod krycím názvem Samotér 3. A v mnoha ohledech Valiant Hearts vyslyšely mé volání po netradiční hře, avšak dělají to moderním způsobem, aniž by byla stupidní nebo přímočará.



K mému překvapení také edukativní složka hry funguje, protože téma první světové války je v herním médiu překvapivě málo zpracované (a možná, že i v médiu filmů), nachází se jednoznačně ve stínu druhé světové války. Mně samotnému, který si procházel dědovy deníky z jeho tažení po Itálii, mi ale téma první světové války nepřijde o nic méně zajímavé. A tato hra je toho důkazem.


Jelikož je grafika a celé pojetí hry navozuje atmosféru komixového symbolismu, obával jsem se z počátku, že hra bude téma války bagatelizovat. Tato obava byla ovšem velice brzy rozptýlena. Hra chytře používá symbolismu a náznaků, abychom se do hrdinů vžili na základě svých vlastních představ. Scény, kdy uřezáváme pilkou nevratně poškozené končetiny raněných vojáků, kdy se kryjeme za hromady mrtvol bývalých kamarádů, kdy se doslova topíme v bahně prošpikovaném nevybuchlou municí (s pomalu klesajícím oblakem yperitu nad hlavou) - skutečně mne překvapilo, že autoři zašli tak daleko, hraničí to s hrou pro dospělé publikum.


Přitom se ve hře prakticky vůbec nestřílí. Naši hrdinové sice sem tam někoho zabijí, ale nikdy neberou do ruky zbraň s úmyslem vystřílet zásobník do nejbližšího nepřátelského mozku. A tohoto si cením snad nejvíce - poprvé v historii počítačových her o válce tady máme titul, který nám válku důvěrně přibližuje a to bez tolik kritizovaného primitivismu stříleček. A navíc i díky všudypřítomným zmínkám o historických reáliích máte skoro pocit dokumentu.


Za další klad považuji, že hra se nijak nesnaží idealizovat žádnou ze stran. Napomáhá tomu i to, že vskočíte do války rovnýma nohama, aniž byste zkoumali, proč vlastně vznikla. Hrdinové koneckonců mění během války kabáty, mají svou vlastní morálku i poselství. To, co původně začíná jako "hon na zlého němčoura" se rozvine v sice nekomplikovanou, ale krásnou pohádku, kdy na konci i tu slzičku zatlačíte, protože hra nemá (očekávatelný) "zasranej hepáč". Autoři totiž skutečně využili většinu potenciálu námětu a tak i konec se nese v překvapivé a chmurné vizi.


Samotná hratelnost je naprosto klasická. Hrdinové chodí po hezky prokreslených 2D lokacích, sem tam mohou sebrat předmět, některé se dají házet, jiné používat jako úplatek, často se setkáme s pákami, otočnými mechanismy - ale všechno je veskrze snadné a jasně čitelné. Ani na konci hry jsem se nesetkal s žádným zákysem. I tak jsem neodoloal a vyzkoušel jsem funkci nápovědy. A i zde mne mile překvapila péče - ke každému zákysu jsou tři nápovědy a od odemčení vás vždy dělí jedna minuta dumání.


A stranou bych nenechal také několik meziher, kdy řídíte auto a úhýbáte útokům ze všech stran. Na první pohled je ale něco špatně - kamera! Dívá se totiž řidiči do tváře, takže nevídíte nic před sebou - (kupodivu) běžná chyba z mnoha jiných her - ale tady je to přece jenom jiné. Jestli si vybavíte hudební úrovně v Rayman Legends, tak ve Valiant Hearts mají tyto mezihry podobný styl - není to tak úplně o tom, co vidíte, ale spíše o tom, co slyšíte a jak na to reagujete ovládáním.


Určitě si umím představit hru, která by byla realističtější, syrovější, těžší a vůbec náročnější na hráče. Tím by se ale vytratil  zamýšlený efekt - ke hře by se dostalo mnohem méně hráčů. Pro to, čím se Valiant Hearts snaží být, nemám výhrad. Tohle byla skvělá hra, i když je její hratelnost krapet povrchní, délka spíše krátká a zřejmě se k ní nebudu vracet. Dojem zanechala silný a všem ji chci touto cestou doporučit.

Žádné komentáře:

Okomentovat