Nioh

Je to jako když vezmeš roky zkušenosti studia Team Ninja s jejich Ninja Gaiden, které mají kořeny ve starých a absurdně náročných hrách na osmibitech. Přidej komplikovaný, ale propracovaný a do hloubky promyšlený soubojový systém, který si s ničím nezadá s tou nejlepší produkcí Capcomu (Street Fighter, Monster Hunter). Vynásob stylem pojetí ála Demon's Souls - ale je to implementované tak nějak "samozřejmě", nad tím se už přece dneska nikdo v té záplavě *Souls her nepozastsavuje - už je to uznaný, soběstačný žánr her. Umocni to skutečně precizním ovládáním, které zkrátka vyžaduje hodně pozornosti a soustředění. A tetracuj loot systémem jako třeba z Diabla.



Ta hra je hodně matematická, jako hodně dobře vybroušenej diamant od mistra. Osekali celkovou hratelnost na kost, na to nejpodstatnější: mačkat tlačítka ve správném časování a pořadí (takový ten ryzí fyzický dotek s hratelností) podle určitých, plně konfigurovatelných pravidel s brutální komplexitou ála Wizardry 8 (nebo dosaď libovolné ujeté japonské RPG).

Je to anti-mainstream, je to hra pro nudící se turbonerdy, další meta k zvládnutí. Ta hra je tak extrémně prostá, jako "čtvrtoblouček, čtvrtoblouček, pěst" a zároveň tak extrémně složitá, že se oba tyto směry někde v nekonečnu protínají a tam je on: Nioh. Nová hra, která zase posunula hranice žánru obřím skokem dopředu a zcela nově pojatým způsobem z tebe ždíme emoce oscilující mezi stavem totální nasranosti, otevřené agrese, letargie... ale také zadostiučinění nejen ve formě vítězství nad hrou, ale vítězstvím hráče nad sebou samým: hráč se donutil stávající pravidla pochopit a přijmout do té míry, aby je cíleně využíval ve svůj prospěch. Ten pocit výhry, ó, o ten tu beží! Nioh vám ten pocit dá, bude to vydřená práce, ale na konci se pak hru prostě naučíte a stane se tak snadnou a zábavnou. Stane se z vás samuraj v šestnáctém století původem z Británie.

Jakože jetli je tohleto nextgen verze fůzování žánru bojovek a japonských RPG, tak jako jo, chci vidět, čím trumfnou tohle. Jasně, že je tam pořád ta klasická frustrace, repetivnost (practice makes perfect)... je to skoro jako alternativní vojenský simulátor démonického samuraje. Jasně, že nemám čas to hrát (leda by to bylo na 3DS nebo na Switch :)) a popravdě se mi moc nelíbí celkové pojetí vizuálu, nějak jsem si na ten obraz po pár hodinách nezvyknul očima... je to takové celé moc přeleštěné, jako nějaká UltraHD edice Dynasty Warriors z Playstation 2, běžící na Playstation 4. Což je u hry s více než desetiletým vývojem vlastně pochopitelné. Vyvažuje to parádní level design, to jsem ještě neviděl tak suprově poskládané levely a světy.

...

A taky jsem už prostě asi jen línej. Monster Hunter mi nasadil laťku strašně vysoko, kdybych se do Nioh pustil, tak jedině se záměrem ten komplikovaný soubojový systém zvládnout. A upřímně nevidím moc smysl se takovouhle hru učit, když prostě předem vím, že to budou mraky času. Sice se prý dá hra dohrát za sto hodin, to nezní tak špatně, ale i tak - má to smysl? Vždyť stejné množství času člověk potřebuje na zmáknutí kompletního průchodu Ninja Gaidenem na NESu. Mám na to čas? Chce se mi vůbec do toho? Možná to žádný smysl nemá, možná je to jen zoufalé volání nostalgie, ke kterému už prostě ztratilo smysl se vracet. Nevím. Nevidím motivaci se pro hru nadchnout. Divné.

Nioh není klasická hra, nelze ho posuzovat klasikým prizmatem. Není to titul, po kterém toužíte. Není bezchybný a netrefí se do vkusu každému. Je to prostě "jen" další dimenze, která zásadním způsobem rozšiřuje subžánr *Souls her a to vpálením herních mechanizmů z bojovek, tradičních JRPG, navíc kompletně odehrávající se na 2D mapě, kdy náš ďábelský hrdina neumí ani plavat. Mou pozornost si překvapivě získal.

Jestli vám to stačí, musím nechat na vás.