Highway Encounter je zvláštní hra. I ve své době se vymykala standardům a málokdo se ji pokusil napodobit, i když mnozí jí přiřknuli kultovní status. S odstupem doby vidíme, že dodneška se nikdo nesnažil téma hry zrecyklovat, což je možná trochu škoda. Na jednu stranu je fakt, že herní svět působí s odstupem času trošku komicky. Považte - máte dálnici, na ní bombu a tu musíte dotlačit do hnízda emzáků a tím je dokonale anihilovat. Emzáci se snaží bránit - staví nám na dálnici bariéry, vrhají se v náhodných vlnách do našich střel - což vyvolává otázku, proč se snažit vůbec zničit tak neškodný národ? Další podivností je, proč onu bombu musíme tlačit zrovna v jedné linii, bez možnosti změnit směr? Proč ji třeba nehodit ze vzduchu? A tak dále, a tak podobně. Naštěstí v roce 1985 nikoho nenapadlo tyto nepodstatné otázky řešit, takže máme před sebou jasnou božárnu, která hustě vypadá, hustě zvučí a hustě se hraje!
O co teda doopravdy jde? Highway Encounter zaujmul především svým zpracováním v isometrické grafice. Tatáž hra by šla udělat i v striktním 2D ptačím pohledu, ale působila by příliš primitivně a neospravedlnila by minimalismus hratelnosti. V 3D isometrickém pohledu je z počátku obtížnější se zorientovat, ale díky tomu hra získává na přitažlivosti, protože lépe vidíme okolí dálnice, více vyniknou nepřátelé a jejich animace - a tím je hra atraktivnější i z filmařského hlediska (ale k tomu až za chviličku).
Cílem je dotlačit bombu do místa určení. Bombu automaticky tlačí pětice robotů, přičemž vždy jen jednoho můžeme ovládat. Když se nám robot rozbije, aktivuje se další v pořadí. Směr pohybu bomby nemůžeme nijak ovlivnit, ale můžeme robotům postavit do cesty překážku a tím je zastavit. S hlavním robotem se pak pohybujeme na třiceti segmentech dálnice, které musíme vyčistit od nepřátel a také uklidit, aby ostatní roboti mohli neohroženě tlačit svou bombu vpřed.
Prvních pár obrazovek je přímo banálních, ale kolem čísla 15 začne přituhovat. Nejde o klasické nepřátele, na ty máte v robotovi laser a v klidu je vykydlíte. Problémem jsou nezničitelné energetické koule, které se pravidelně odráží od mantinelů dálnice. Těm musíte postavit do cesty různé sudy a podobné překážky, aby nepřekážely v naší cestě. Není neobvyklé, že v jednom segmentu je více těchto energetických koulí, než pohyblivých překážek. A tak musíte navštívit vzdálenější kusy dálnice, přesouvat sudy zpátky, nechat přejet bombu a pak zase přesouvat sudy dopředu.
Hra je relativně náročná na prostorovou představivost, ale až dostanete do ruky ovládání, je to jen otázka času, než se dopracujete k cíli. A to myslím doslova - hra má navíc časový limit, který není úplně benevolentní. Tím se do hry vkrádá strategická složka. Vědět, že je lepší nějaký sud s sebou tlačit dvě obrazovky dopředu, než se pachtit s menším počtem sudů v následující obrazovce.
Hra nám dává nebývalou svobodu - se svým robotem se klidně můžeme vydat až na konec dálnice, až do segmentu číslo jedna. Můžeme si vše dokonale prohlédnout a naplánovat. Podél dálnice se mění prostředí - z počátku jde o holou planinu, pak vidíme pole, mosty, urbanistickou zástavbu, později se dostaneme do hlavní budovy emzáků. Nepřátelé jsou dobře nakresleni a ještě lépe rozanimovaní - například pulzující energetická koule mi přijde na poměry ZX Spectra přímo dokonalá. A když už jsem teda zmínil, že se bavíme o hře na ZX Spectrum, hra si pomáhá nepříliš čestným trikem - prakticky celá hra je monochromatická, což má příznivý dopad na rychlost hry a i příznivý dopad na čistotu vizuálu (je to rozhodně lepší, než uniformě černé pozadí se snahou o vyhnutí se kolizi atributů, to je fakt) - ale zároveň to působí trošku chudě. Náprava je snadná - hrajte na černobílé televizi a je to!
Highway Encounter je také jedna z těch her, kde jsem měl vážné obtíže identifikovat její smysl a cíl. Velice mne bavilo zkoumat "nekonečnou" dálnici a doslova jsem uslintával nad kreativitou autorů. No konce jsem se nikdy nedočkal. O skutečném smyslu hry mne informoval až Matěj Smetana na svém mocném Sharpu MZ-800. S vykulenýma očima jsem utíkal domů ke svému Didaktikovi, pět minut nahrával hru, ERROR, profouknul útroby kazeťáku, pět minut vykašlával prach, pět minut nahrával hru, zase ERROR, šroubováčkem jsem trochu poladil čtecí hlavičku, pět minut nahrával hru, hurá, nahráno, sedl a pařil a DOHRÁL jsem Highway Encounter během slabé hodinky! Blaho prostě!
A tím jsem se chtěl dostat k oné filmovosti hry. Totiž finální sekvence je dokonalou ukázkou, jak vybudovat outro sekvenci, aniž byste museli do hry vkládat nějaké složité algoritmy. Považujte to za spoiler, ale musím se o to podělit. V posledním sektoru naši robůtci vybuchují, ale roztlačená bomba se setrvačností curlingového kamene putuje dál. A není to jen jedna obrazovka - jde o sekvenci asi deseti zastaveních, kdy je nám vyprávěno, co jsme vlastně udělali. Sledujeme zástupy emzáků, jak bezmocně sledují pomalu se pohybující bombu, sledujeme jejich domovy, nemocnice, školky, které zničíme za pár okamžiků. Sledujeme, jak bomba míjí poslední závoru před cílem. A tím je obří kosmická loď, do které bomba vpálí paprsek čiré energie a vše exploduje s mohutnou tlakovou vlnou, rozmetajíce vše živé i neživé na prvočástice.
Zatlačit slzu, opakovat. Emzáky je nutné vyhubit stůj co stůj!
P.S.: O rok později vyšlo pokračování Alien Highway, ale to jsem nikdy nehrál a podle všeho je to spíše kosmeticky vylepšená jednička.
Žádné komentáře:
Okomentovat