Mega Drive strikes back!

Není pochyb, že na vnímání uměleckého objektu má vliv nejen objekt či umělec samotný, ale také divák a aktuální souvislosti. Docela dobře to vystihl Doug Walker (aka Nostalgia Critic) při ohlédnutí se za filmem Americká Krása. Tento film z roku 1999 zřejmě po právu získal kultovní status, avšak na rozdíl od filmu Klub Rváčů se Nostalgia Critic zdráhal nazvat "nadčasovou klasikou" a to zejména kvůli tomu, že události po roce 2000 byly příliš překotné a tak vyznení téže Americké Krásy, viděné v roce 2014, již nemusí být provázeno takovým nadšením. A pokud si někdo přelom století nepamatuje, či se prostě narodil později, tak zpětně horko těžko pochopí onen status kultu, i když se mu film bude líbit.



Sám se s touto problematikou potýkám denně, když přemýšlím, jakou hru si chci zahrát. Jak budu nějakou starší hru vnímat? Budu unešený z její grafiky? Bude mne vůbec bavit? Jak moc mne současnost ovlivňuje při vnímání starých her?

Je množina her, které jsem hrál v době vydání, tj. v té nejvhodnější možné době. Dále je tu množina her, které jsem hrál s odstupem času, měsíců, let. A ještě je tu množina her, které jsem hrál v době vydání, ale pak podruhé, potřetí, po-x-té po pěti, deseti, dvaceti letech... A hlavně se dívám na množinu her, které jsem ještě nikdy nehrál a které jsou staré roky, možná ale spíše desetiletí. Dokážu se vžít do role desetiletého chlapce a nechat se unést?

Předevčírem mi přišlo několik balíčků z eBaye, mezi nimi i první Road Rash, tedy hra, kvůli které si hodně lidí kupovalo Mega Drive. Zapojil jsem zbrusu nový RGB kabel do mé věrné CRT televize a s trochou obav jsem zastrčil obstaróžní cartrdige s podivným emblémem Electronic Arts do konzole. Zapnu a...

Nikdy jsem nebyl vysloveně fanda Segy. Spíše jsem tíhnul k Nintendu, to ano. Ale zářnou výjimkou je Dreamcast, který nabídnul tu správnou dávku automatových her, ale i originálních a hlavně unikátních titulů. Hry pro Mega Drive mne obvykle štvaly tím (ve své době), že byly příliš primitivní co do konceptu. Tři životy, jedno continue a to je tak všechno. Vedle toho na Nintendu byly hry, které se daly hrát dlouho, objevovat je, zkoumat, vychutnávat... Sega měla prostě své portfolio - automatové hry - a to se na Mega Drive projevilo nejen řadou více či méně povedených portů, ale také celá řada exkluzivních her má tu správnou atmosféru z maringotek.

Můj první kontakt s touto generací konzolí byl těsně po revoluci ve Vídni, kde jsem jako malý kluk s rodiči v právě objevené svobodě, strávil prakticky celý den v síti obchodních domů na Maria Hilfe Strasse, kde mimo jiné byly i vystavené nextgen konzole, jako právě Mega Drive a Super Nintendo. První hra, na kterou jsem si takto sáhnul, byl Magical Quest s Mickey Mousem na Super Nintendu... ale přitom jsem mlčky z povzdálí sledoval, jak nějací starší kluci na Mega Drivech opodál proháněli hry, o kterých se mi ani nesnilo. Už si nepamatuji, jaké přesně. Tehdy jsem hry na konzolích vůbec neznal. Ale znal jsem Mickey Mouse ;).

Koukněte se na to logo! Mega Drive byl prostě marketovaný tak, že při hraní vám konečně sestoupí varlata a stanete se dospělou bytostí. V praxi tedy hovoříme o cílové skupině dětí, které mají ten správný věk na to, aby toužily býti dospělými, ale zároveň měly v sobě dost hravosti a trpělivosti na hraní tužanských pářek z automatů. Samozřejmě, že i Nintendo mělo své legendy v této kategorii, ale ta prezentace je někde úplně jinde.

Když jsem pak byl na gymnáziu, zapůjčil mi kamarád na omezenou dobu svůj Mega Drive a k němu jedinou hru - Sonic the Hedgehog 2. Je to také jediný Sonic, kterého jsem kdy dohrál na reálném hardwaru. Ale nebylo to tak jednoduché - díky anténnímu výstupu z konzole jsem musel na televizi naladit správnou frekvenci - a to se zkrátka nepodařilo, byť televize měla automatické ladění. Neboli - dohrál jsem tuto hru v černobílém režimu a s takovou dávkou zrnění (v dětství jsem tomu říkal "válka černých s bílými"), že jsem zcela jistě přišel o 75% zraku. A ta hudba! To bylo něco! Jsa zvyklý na ZX Spectrum, tohle byl naprostý masakr! (Zde nutno dodat, že Mega Drive má vpředu umístěný 3,5 mm jack na sluchátka, dokonce s vlastním ovládáním hlasitosti - to je naprosto boží! Zavedl bych takovou věc povinně do každého ovladače ke každé konzoli...).

S mnohaletým odstupem jsem nabyl dojmu, že úspěch Mega Drive byl založený pouze na agresivní a atraktivní reklamní kampani, ale že hry byly v podstatě "nic moc". Generické střílečky, chodičky, pár megatěžkých úrovní, žádné příběhy, žádné ukládání pozic, žádná přidaná hodnota, žádný důvod se ke hrám vracet. Jistě, teď poněkud neférově hážu do jednoho pytle i hry, jako unikátní port Dune 2, Phantasy Star a Castlevania Bloodlines - ale když se obecně podíváte na nějaké žebříčky TOP her pro Mega Drive, jasně tam dominují "insert coin" tituly.

Vedle toho podobné žebříčky pro SNES disponují mnohem sofistikovanějšími tituly. A asi proto jsem se vydal cestou sluníčkové grafiky, barevných čudlíků na ovladači a tvrdou cenzurou všeho, co by mohlo připomínat bradavku.

Lidé často zapomínají, že v překotných osmdesátých a devadesátých letech tady nebyla jenom Sega a Nintendo. Bylo tady mnohem více platforem - Turbografx16, Neo Geo, Amiga CDTV, LaserDisc, Phillips CDi, o vítězství v následující generaci usilovaly i stroje jako Atari Jaguar, Apple Pipin nebo 3DO - jak přesně jste mohli v této záplavě (která je mimochodem nesrovnatelně menší, než byla o generace dříve!) rozeznat, co vám sedne nejlépe? Fakt, že o "bitwars" mezi Segou a Nintendem se dodnes vedou vášnivé diskuze, jsou důkazem toho, že jeden bez druhého by nebyl tím, čím se nakonec stal. Neboli - dneska považuji za esenciální být seznámen s oběma platformami, s jejich přednostmi i nedostatky.

Až donedávna jsem si nějak vnitřně říkal, že SNES byl prakticky po všech stránkách lepší, než Mega Drive, takže proč se tím zabývat. Navíc - a to musím sebekriticky uznat - jsem donedávna měl ke konzoli jen základní anténní kabel, který zajišťoval natolik hrozivou kvalitu obrazu, že se mi do nějakého pořádného hraní vůbec nechtělo. To se ale právě změnilo s RGB kabelem. Obraz je na CRT televizi jedním slovem neuvěřitelně čistý a ostrý. Na LCD obrazovce je to horší, díky prokládání vypadá obraz trochu rozbitě, ale alespoň je stabilní a dá se na to docela koukat, v nouzi.

Měl jsem najednou mnohem čistší srovnání se SNESem. Kdybych to měl shrnout laicky, tak Mega Drive má trochu spartánčtější práci s paletou (tam, kde má SNES plynulé přechody, tam na Mega Drive nastupuje dithering - což má svoje kouzlo a připomíná mi to hry na Amize) a pak má takový divný zvuk, který kvalitativně nelze srovnat se SNESem, ale v podání dobrého hudebníka je ten kovový bzukot vlastně velice sympatický. Je prostě na první poslech poznat, že jde o zvuk generovaný počítačem, zatímco SNES (jehož zvukový čip navrhl Ken Kutaragi, pozdější autor Playstation) se podvědomě snaží jít spíše směrem k CD kvalitě. Vyjma hry Virtua Racing, Mega Drive nedisponuje dodatečnými čipy v cartridgích, čili co se tam vešlo, to se tam vešlo a museli jsme se s tím smířit - vše co vidíme na obrazovce je počítané tou černou sexy bestií.

I když je papírově rozdíl mezi SNES a Mega Drive poměrně velký a přestože Mega Drive měl nějaký ten rok náskok a byl vyrobený spíše jako konkurence NES a Turbografx16 - obě konzole přežily díky parádní nabídce her. Čili ano, kdybych byl nucen si vybrat mezi dvěma, bral bych SNES. Ale dneska už nucen k výběru nejsem. Nemluvě o tom, že v roce 1989 jaksi SNES nebyl, takže bych asi stejně sáhnul po Mega Drive a čistě z finančních důvodů bych druhou konzoli v té době prostě neuživil. Neboli - je to jenom náhoda, že ze mne nevyrostl Segista!

Ale dost tohoto retro vzpomínání, máme rok 2014, já zapojil nové RGB kabely, vložil Road Rash a ...

... je to tam!

Hudba z repráků mne takřka odpálila od televize. Ten zvuk! Jak je ostrý a téměř hmatný! A ten úvodní obrázek - to je skutečný nextgen - při porovnání s fádním černým pozadím většiny NESových her. Fotorealistická... prostě fotka - no úplně stejná, jako na přebalu se hrou. Nedočkavě mačkám tlačítko start a už se to na mne valí.

Určitě jste se někdy setkali s konstatováním hráčů, že někdy je lepší začít hru od začátku - neboli restartovat celý systém - než ztrácet čas řešením bezvýchodné situace ve hře. Ve starých hrách tohle bylo velice běžné. Například ve hře Super Hang On můžete rozbít svoji motorku v prvním závodě a přitom nemít peníze na opravu. Hra vám sice umožní vstoupit do dalšího závodu, ale hned v první sekundě se vrátíte hezky zpátky do menu. Co s tím? V dnešních hrách byste museli vlézt do menu, ukončit hru a začít novou. To všechno vám sebere tak dvě tři minuty, podle délky loadingu, že ano, co si budeme namlouvat. Hry pro Mega Drive (a pro většinu cartridgových systémů) ani žádné menu neměly, protože je prostě nepotřebovaly. Když chtěl hráč začít novou hru, tak prostě stiskl RESET na konzoli a voilá! Je tady nová hra. Paráda!

To je ten vtip starých systémů. Jejich primitivnost je vyvážena naprostou efektivitou. Hra buď funguje bleskurychle - anebo vůbec. Retrospektivně samozřejmě chápu, že přechod na CD média byl svým způsobem nutný - přestože přibyly otravné loadingy. Hráčům, co si dobu bez loadingů nepamatují, to dokonce přijde normální. Dokonce i hry pro současné Nintendo systémy (včetně cartridgového 3DS) mají loadingy - sice většinou krátké, ale jsou tam. Jaký to ústupek plynulé hratelnosti! Když dneska chcete hrát hru, tak čekáte i několik minut - na boot konzole či PC, pak spuštění hry, pak deset nepřeskočitelných obrazovek NVIDIA/ATI/SQUARE/SONY a podobných log, pak loading menu, pak loading hry a pak - až se donačtou data z DVD/BR/HDD/cloudu, je vám uctivě dovoleno hrát. Padesát let vývoje herních technologií a z hlediska uživatelského komfortu je to rok od roku horší. Za takovou dobu já už dohrávám první level Road Rash.

Ta hra je super. Má rychlou grafiku, ovládání funguje dle očekávání (i když na stisk jsou tlačítka gamepadu dost tuhá, samotné spínače pod nimi pořád reagují dobře a tak trvá jen pár minut, než si člověk vyvine ten správný návyk na řádný stisk), je dostatečně plynulá a akorát tak detailní. Hodně se mi líbí, že ve zpětných zrcátcích můžeme pozorovat padající soupeře, kterým jsme o vteřinu dříve dali pěstí do helmy. Hudba je jedním slovem ta pravá. Takhle zní Mega Drive. Není to nic, co bych si dal do přehrávače hudby, ale takhle je to prostě správné - kvílení a bušení do hrnců, tohle přesně od této konzole chci. Technicky vzato - hra neumí plynule škálovat sprity motorkářů, aut a ani ostatních objektů - vše je ve hře nakresleno v několika velikostech a hra pak vzbuzuje pocit animace, i když grafika vlastně poskakuje mezi několika stavy - vypadá to docela dobře, zachovává ten správný feel osmdesátek (hra vyšla v roce 1991). Velmi mne překvapil paralaxní scrolling grafiky na pozadí - většina her tohoto druhu měla jen jeden obrázek, nalepený na pozadí, jako tapetu. Tady je těch obrázků vícero a díky asynchronnímu scrollingu vytváří plastický dojem.

A když jsem pak dostal tečku já, můj motorkář se efektně skulil na silnici, odřel si zadek, jebnul sebou do stromu a kousek se odvalil zpátky, vstal a... a já s ním mohl svobodně chodit po trati, nechat se přejet protijedoucími auty nebo zezadujedoucími soupeři (vtipné je, že i když nesedíme na své mašině, zpětná zrcátka v dolní části obrazovky fungují pořád stejně dobře). Na okamžik se mi zatočila hlava, protože tato scéna mi přišla, jak z nějakého sci-fi filmu, jako bych se díval na první verze GTA. Drtivá většina závodních her - starší i novější - se nezabývají tím, co řidič dělá, když zrovna neřídí. Ve většině her nám není dovoleno upadnout (sprite prostě zabliká a je to) anebo jde o automatickou animaci pádu a opětovného nasednutí. V Road Rash máte pocit, že můžete dělat prostě cokoli. I třeba doběhnout do cíle po svých...

Cítím se, jako panic, který poprvé zasunul. Ano, jistě, hrál jsem Road Rash už dávno předtím. Avšak slovo "hrál" musím dát do uvozovek - bylo to totiž v emulátoru. A i když jsem rád, že jsem si hru osahal nanečisto dříve, až teprve nyní jsem zažil ten elektrizující pocit v prstech, v páteři, v očích i uších. Tohle je hra, kvůli které bych pro Mega Drive utíkal do krámu okamžitě.

Mžourám na hodiny a koukám, že je jedna ráno, měl bych jít spát. Pořád to v sobě mám, toho kluka, kterého prostě jen fascinují hry. No, ale měl bych jít už do postele. Tak ještě jeden level a jdu spát. O uložení pozice rozehrané hry si nechám jen zdát. Nebo prostě nechám konzoli běžet přes noc.

Pamatujete si to unikátní období herní kultury, kdy každé pokračování populárního titulu bylo "automaticky lepší", než originál? Road Rush měl motorky, bouchání pěstmi a klackem. Road Rash 2 měl spousty zbraní, vylepšenou grafiku a hru dvou hráčů. Road Rash 3 nabídl zase digitalizovanou grafiku, možnost přejíždět psy a jejich majitele, management zbraní a hromady tratí a motorek... vždy bylo prakticky předem rozhodnuto, že následník překoná svého předchůdce. Jak logické, že ano? Proč by tomu také mělo být jinak? Vždyť přece důvod vydání druhé hry je jedině v tom, že chcete překonat předchozí díl, ne? Tento pozitivistický předsudek s sebou nese mnoho sérií her z osm- a devadesátých let. Ta vylepšení mezi díly vypadají dost zanedbatelně, z dnešního hlediska určitě - ale když se nad tím zamyslíte a použijete správné měřítko, dnešní pokračování her se liší od svých předchůdců stejnou měrou (a někdy i menší).

V případě Road Rash série kulminovala zřejmě vydáním pro 3DO, jako poslední hra s tradiční hratelností, ale v nextgen grafice a řádným využitím kapacity CD - avšak nyní se bavíme o Mega Drive, takže si můžeme v klidu říci, že libovolná hra ze série je prostě skvělá, ale že ty vyšší díly prostě nabízejí více (moje osobní volba je Road Rash 2, protože digitalizovaná grafika se mi moc nelíbí, ne na těchto 16bitových konzolích).

Lidé tomu často ani nechtějí uvěřit, ale opravdu - hraní v emulátoru neposkytuje tu stejnou slast, jako hraní originálu. Nejde ale jenom o samotný vzhled hry, její rychlost či stabilitu. Jde o množství energie, kterou musíte do procesu vložit, než se vůbec ke hraní samotnému dostanete. Hry pro Mega Drive či Super Nintendo jsou prostě o tom, že jste museli nejprve dlouho vydělávat na hardware samotný, pak na hru samotnou, a pak teprve, po patřičném navnazování se v časopisech nebo u kamarádů, hru konečně s natěšením spustit. Tohle je ta herní kultura okolo, něco, co s sebou nenese software samotný. Stáhnout ROMku a nacpat ji do emulátoru - tím se kouzlo hry poněkud naruší, i když je to "skoro to sam", není to to samé.

Přitom je to tak snadné - Mega Drive koupíte za babku, RGB kabel za druhou, Road Rash za třetí - a je to! No jo, ale to by dnešní hráči museli pro hraní "něco dělat" a to je moc práce a nemá to stejně cenu, že jo, hraní je dneska hlavně o pohodlí a dostupnosti. Jenže tyhle staré hry prostě vznikly v prostředí, kdy jste si pro hry museli dojít do kamenného obchodu, kdy jste si je mohli jen půjčit za pár dolarů na víkend a kdy jste museli půl hodiny štelovat jedinou rodinnou televizi (po patřičném vyjednávání s rodiči), abyste naladili správný kanál. Tak se totiž autoři vžívali do role hráčů, když hru (a hardware) vymýšleli. A když jste po tomto (v dnešním hledisku martyriu) hru spustili, tak jste prostě věděli, že bude skvělá, protože tyhle pecky mají instantní hratelnost a vydržíte u nich sedět do zemdlení. Energie vložená do hraní se vám stonásobně vrátí. To emulátor v iPhonu prostě neumí.

A proto vyzývám - neptejte se na to, co pro vás mohou hry udělat. Ptejte se, co můžete udělat pro hry vy!

Nejsem purista, ono toho opravdového originálu už dneska v podstatě ani není možné dosáhnout - minimálně proto, že po napojení na běžný anténní kabel zažijete tak absurdní rušení zvenčí (které dříve prostě nebylo), že to nejde hrát. Ale to jádro věci by mělo zůstat - pokud možno původní hardware a ničím nealternovaný průběh. Jde o to projevit snahu, že máte zájem o hraní, nikoliv jen zájem si odškrtnout položku v seznamu nikdy nehraných her s poznámkou "jednou jsem to na pět minut spustil". O tom to celé je.

Posledních pár dnů tedy trávím u Mega Drive. O pár hrách se chci rozepsat podrobněji, ale telegraficky: Sonic 2 - na první pokus jsem se dostal až do úrovně Mystic Cave 2, k bossovi, kde jse potupně zařval a ztratil i continue. Super Hang On - na první pokus jsem dojel první závod, v druhém jsem si ale rozbil motorku a neměl dost peněz na opravu. Earthworm Jim - dostal jsem se do pátého levelu. Streets of Rage 2 jsem dohrál (ovšem s maximálním počtem životů) do konce, dokonce ve dvou s kamarádem. Mám tady ještě Chakan, Vectorman a nějakej špatnej fotbálek... no prostě - samotného mne překvapilo, kolik jsem toho zvládnul. Je to jako jízda na kole (na kterém jsem mimochodem neseděl taky docela dlouho ;).

Abych se vrátil k původní myšlence - Mega Drive je super. Je to konzole, ke které má smysl se vracet, protože její hry mají chytlavou, instantní hratelnost, obvykle rychlou grafiku, unikátní zvuk a jsou zábavné tak, jako nikdy předtím - celý ten proces jejich shánění a zprovozňování má úžasné kouzlo. Jsem tuze rád, že jsem se dokopal ke koupi RGB kabelu, se kterým má hraní smysl (na LCD / plazmové televizi to je trochu horší). A hlavně si uvědomíte, že v sobě pořád máte toho malého chlapce, kterého tyto hry nepřestaly ani po dvaceti letech fascinovat. Ty hry mne pořád baví. A to je krásné.