Dragon's Crown

Při oznámení této hry jsem nijak zvlášť vysoko do stropu neskákal. Na první pohled se zdálo, že půjde o klasickou kopírku arcade chodiček-mlátiček, které jsme už tady viděli mnohokrát. Za vzor lze postavit bezesporu Shadows over Mystara, ale tentokrát se ATLUS rozhodli přihodit nějaké ty kozy navrch. Alespoň tak působila reklamní kampaň. Líbivá, byť tématicky omšelá grafika, megalomanské efekty a trochu toho poctivého automatového běsnění navíc. Proč by mne to mělo vůbec zajímat?



Jak by se vám líbilo, kdyby někdo vzal Golden Axe a vašemu trpaslíkovi řekl, že musí nejprve hru dohrát zhruba tak milionkrát holýma rukama, než dostane nárok na sekeru? A o tom je Dragon's Crown. Tak dlouho opakujete úroveň číslo jedna, až nastřádáte dost zkušeností a dost peněz a výbavy, abyste si mohli troufnout na úroveň číslo dva. V kostce řečeno. Teprve po dosažení maximální úrovně hra končí, tedy v bodě, kde Golden Axe (a všechny ty klasické beat'em'up) začínají.

Celý problém je v ATLUSu. Zatímco autoři Vanillaware prostě dokola točí v podstatě jednu a tu samou hru dokola (tu pod názvem Princess Crown, pak Odin Sphere, ondyno pod názvem Muramasa), protože je to baví a umí to udělat docela dobře - ATLUS do toho prostě musel za každou cenu nacpat "nějaké to RPG", což v praxi znamená, že naše postavička "půlprocentíčko po půlprocentíčku" zlepšuje hrst dovedností / typů útoků, abychom se po X hodinách uměle natažené délky hry dočkali stavu, ve kterém už skutečně záleží pouze na dovednosti hráče. Což je koneckonců smysl jakékoliv hry.

Obecně mi celkem vadí, když se klasické žánry znásilňují tímto způsobem, ale na druhou stranu - když mám chuť zahrát si Shadows over Mystara, půjdu si tedy zahrát Shadows over Mystara a mám vystaráno. Musím uznat, že mi celkem dlouho trvalo ze hry toto stigma setřást. Prvních osm hodin jsem na hru spíše nadával, jak lacině zneužívá grindování k tomu, abych dával při další hře damage o jedničku vyšší. Když jsem si pak v hlavě nastavil, že prvních pár hodin je jenom tutorial, úvod do herních mechanismů, tak jsem si zanadával podruhé - ale zase naposledy. Proč prostě nemůžu začít hrát na té patnácté či dvacáté úrovni a rovnou se pustit do pořádného hraní, místo toho šmrdlání na začátku?

Možná, že moje herní dovednost je už prostě na příliš vysoké úrovni a není snadné mne překvapit. Co děláme v Dragon's Crown "doopravdy"? Ladíme si batoh s výbavou a tyto batohy můžeme mezi úrovněmi přehazovat. Jelikož je mnoho předmětů omezeno počtem použití, musíme memorizovat jednotlivé úrovně a připravit si batohy pokud možno na míru. Z počátku chodíme do jednotlivých úrovní dle naší volby, později se snažíme projít všechny najednou, protože tím se nám násobí zisk peněz, zkušeností a bodů. Mezi úrovněmi můžeme rovněž vařit prostřednictvím minihry nějaké ty pokrmy, zlepšující bojové podmínky - a před odchodem na misi si můžeme nechat od místního kněze požehnat.

Krom základní výbavy, zbraní a kouzel taky s sebou máme runy, které tu a tam můžeme na několika místech zkombinovat a vyčarovat nebývale efektní ... efekty - někdy kouzlo s plošným účinkem, někdy dodatečné zbraně, jindy zase očarování všech postav v partě. Vedle toho máme s sebou vždy také zlodějíčka, který nám páčí truhly a sbírá zapomenuté mince na zemi, aniž bychom ho mohli přímo ovládat.

Jádro hry je tedy takřka dokonale obšlehnutá Mystara. Všechny triky, které jsme viděli v této dvourozměrné klasice od Capcomu, nyní slaví návrat. Dragon's Crown má ale mnohem jednodušší ovládání, má přístupnější obtížnost a vizuál hry je nakonec docela dobrý, ve srovnání s tím, jak špatný první dojem ve mně hra zanechala (moc pěkný rozbor - doporučuji alespoň prolétnout očima). Každopádně to znamená, že rubání nepřátel pomocí drcení jednoho tlačítka je opravdu zábavné. Vlny nájezdníků, jejich rozmanitost a hlavně bossové - všechno do sebe dokonale zapadá!

Například - při prvním setkání se pustíte do epické bitvy, ale záhy seznáte, že bosse prostě nemáte šanci porazit a začnete prostě utíkat. Hra vám dovolí z bitky utéci, ale boss pochopitelně čeká na své poražení později. Anebo - prstem můžete šmejdit po obrazovce a hledat skryté poklady - tato mechanika mi byla natolik sympatická, že mi přišlo až líto, že nebyla využívaná nějak více a inovativnější - například, že by se nechtěným dotekem mohla spustit nějaká past. Takto totiž pořád šmrdlám prstem po obrazovce jako blázen, bez ladu a skladu. Přesto je to detail, který mi dal pocit, že nehraju jen primitivní rubanici, ale něco trochu víc promyšleného.

Ona ta promyšlenost obecně vyplyne na povrch až po těch zhruba deseti hodinách hraní. Takové to očividné rozdělení útoků na elementy - to je jedna věc, bez které se takováto hra neobejde. Stejně tak braní vedlejších úkolů nebo dělení úrovní na dvě varianty. Ale už třeba systém dovedností a jejich vylepšování je vynikající - byť velice umělý. Jedna dovednost třeba umí doplňovat zdraví, když seberete ze země mince - to se pak na svého osobního zlodějíčka spíše zlobíte, když vám je vyfoukne před nosem. Další - když zemřete, můžete si "vhodit další minci", což sežere podstatnou část vašich financí. Takže motivace hledat peníze je tady několikanásobná - což je perfektně vyvážené! Mnohdy jdete na bosse, který je objektivně třikrát silnější než vy, ale vy ho udoláte přes prachy. Paráda, skoro jako na automatech!

A velice příjemně mne překvapil i příběh hry! Ne snad, že by byl nějak zajímavý, ale je hezky vyprávěný. Nevěřil bych tomu, jak moc pomůže, když bude celý vyprávěný v minulém čase - i když je obsahově vypravěč dost primitivní, člověk má pocit, že čte pohádku, která se prostě už stala a dá se tím pádem omluvit, že se lidi tehdy chovali jako pitomci. A i když grafika nese na sobě stopy až pornogotické lacinosti, zvyknul jsem si a docela se mi to líbí.

V podstatě celá hra je o grindování bossů, protože běžní nepřátelé vám nebudou klást odbor prakticky nikdy. Oceňuji, že většina bossů se snaží být něčím unikátní, no bohužel jen někdy se vyplatí hledat taktiku, obvykle je bohapusté řezání naprosto dostatečné.

To všechno ale dostává úplně nový rozměr při hře více hráčů. Totiž, i v singlu můžeme s sebou mít až tři počítačem řízené panáčky, ale ti spíše jen následují našemu příkladu a nemají žádnou individualitu. Ale už jen ve dvou hráčích bok po boku, začnete objevovat návaznost útoků a taktik.


Celkem hru projdete přibližně třikrát - jednou variantu A, podruhé variantu B a potřetí kvůli grindu, abyste vyhnali úroveň postavičky. Během těchto deseti hodin zjistíte, že hra je vlastně identická, jako Shadows over Mystara - prostě se snažíte "na jednu minci" projet celou hru. Avšak zatím co automatová verze vás hodí do vody, abyste se naučili plavat, Dragon's Crown na to jde zlehka a postupně nás učí a pomalu nám dovoluje vylepšovat postavu a tím se dostat dále. Cíl je stejný, jenom cesta vede jinudy. Po dohrání tutorialu si můžete vytvořit novou postavu s novým povoláním, rovnou na úrovni 15 (proč hra neobsahuje tuto možnost pro experty rovnou na začátku hry mi je záhadou), takže si projdete s postavičkou variantu B všech dungeonů a máte ji v ruce i se základními dovednostmi. Časem se také dostanete k nápoji, který vám umožní restartovat dovednosti své postavy a zkoušet nové a nové kombinace. Tím se celková doba hry pochopitelně slušně násobí. I když se sám tomu věnovat nebudu, nějakou stovku hodin lze v Dragon's Crown jistě strávit a nenudit se u toho.

Zcela záměrně jsem si zahrál také (WiiU verzi) Shadows over Mystara, abych měl přímé srovnání a došel jsem k tomu, že hry mají díky svému pojetí odlišnou atmosféru, avšak kolem a kolem jde v obou případech o parádně plnotučné rubanice. Dragon's Crown je ale na můj vkus příliš lehká, chvílemi nepřehledná a chvílemi rozvleklá hra, oproti tomu Mystara má v sobě spousty záhad a neobjevených mechanismů i po té, co ji dohrajete podesáté - a proto mám chuť ji hrát znova, i když se stejnou postavou.

Jako hra pro přenosný formát ale Dragon's Crown vítězí. Dávkování krátkých intenzivních pasáží hratelnosti versus pomalé vybavování postavičky v mezičase, plus učení se několika postav s odlišným povoláním - krása hry se projeví prostě až po delší době. Doma bych to hrál asi jen kvůli onlinu, ale venku je to vskutku vhodná zábavička do kapsy, která vydrží nejedno čekání na metro. A tak to má být!

Would bang, 7/10.