Obtížnost ve hrách - 1987

Narodil jsem se až v roce 1981 a ačkoliv jsem byl důsledně veden ke hraní počítačových her na Atari 800 XL, k těm největším peckám osmdesátých let jsem se dostal až v polovině devadesátých let. Byla to doba, kdy se software stal dostupnějším, o hardware nemluvě.

V té době jsem s přehledem dával hry, hity té doby, jako třeba Doom, Sim City, Dungeon Master, Civilization... takže když jsem se doslechl o možnosti emulace konzolí minulé dekády, neváhal jsem na nich zpětně ověřit svoje schopnosti, jako mí starší vrstevníci, kteří to měli tu možnost prožít nativně.

Dvě věci vyplynuly na povrch. Dětská trudomyslnost, pakliže nemá jinou možnost vybití, je nekonečná a jedině tak lze vysvětlit, že s dnešního hlediska obludně obtížné hry dohrály mnohdy děti ve věku 7-12 let právě v letech osmdesátých. Když máte NES a k tomu tři hry, nemáte jinou možnost, než je propařit totálně, i kdyby byly sebetěžší - nakonec se vám to podaří. Za sebe mohu uvést příklad s Prince of Persia, Monkey Islandem, Indiana Jones and Fate of Atlantis, nad kterými dnešní hráči mohou (relativně právem) ohrnout horní ret pro prakticky nehratelnou obtížnost (z dnešního hlediska), ačkoliv jsem se dobičoval mimo jiné i tyto hry dohrát, když mi bylo těch třináct (a dnes je mám namemorizované, takže není problém). Tak a za druhé - hraní na emulátoru je, i přes možnost podvádění formou savestatů, mnohem těžší, než na originální konzoli. Právě ta možnost podvádění vám umožní se na hru tolik nesoustředit, nedáváte do ní všechno, takže jakmile v druhém levelu přituhne, jste namydlení. A navíc - na emulátor máte stažených tisíce her, takže když jedna omrzí / nejde hrát, dáte jinou a pokračujete. A na konci si řeknete "to jsem si užil nostalgie", i když jste v reálu viděli padesát "prvních levelů". Tak to by nešlo.

Poměrně nedávno jsem se dostal k AVGN, That Guy With The Glasses a Screwattack - nemusíte to mít přímo rádi, ale mně se to moc líbí. Co je ale mnohem podstatnější - inspirace. Tito lidé mne inspirovali, jaké hry a jak je hrát, abych si navodil tu atmosféru osmdesátých let. Takhle - ačkoliv vlastnictví nějaké opravdu oldschool konzole považuji za občanskou povinnost, hraní na NES nepřipadá v úvahu. Opět si budu muset pomoci emulátorem, ale tentokrát ne na PC, ale na GameCube. To má hned tři zásadní výhody. Za prvé - hraju na televizi, jak originální hra. Za druhé - hraju na gamepadu, což je mnohem vhodnější, než na klávesnici (plus autofire ;). Za třetí - emulace se snaží o krystalickou přesnost, tj. nemohu podvádět prakticky nijak (jen SRAM savestaty).


Megaman. Jedna z nejzásadnějších her osmdesátých let, která sice dneska zažívá jen dozvuky, ale jakmile se mluví o NESu, Megaman je na scéně mezi prvními. Neměl jsem bohužel to štěstí, abych jej hrál v dětství, takže jsem se k němu dostal až nyní. Když jsem jej onehdá hrál na PC emulátoru, měl jsem přibližně tyto postřehy - hra má 6 levelů, ze kterých mám na výběr hned od začátku, ale k dohrání je potřeba dohrát všechny. Hopsá se panáčkem a střílí se po všem, co se hýbe. Hra je strašně těžká - většina nepřátel vydrží skoro stejně, jako já - desítky zásahů. Některé plošinky nejde přeskočit. Hra má pěknou grafiku a hudbu, ale nedá se hrát, levely jsou bez checkpointů a po půl hodině savestatování jsem se nikam nedostal. To byly první dojmy.

A dnes? Poučen z předchozích nezdarů jsem sedl k televizi a pustil si Megamana. Přesně jsem věděl, jak hru nehrát - nesmím ji hrát jenom proto, abych si mohl hru odškrtnout v seznamu "to jsem hrál". Musím to hrát, jako by šlo o všechno v mém životě - prostě stejně, jako děti, které hru hrály tenkrát. A zadařilo se.

Zjistil jsem, že levely ve skutečnosti nejsou příliš dlouhé, jen mají vtipně udělaný design, který nás nutí postupovat pomalu - což evokuje gigantičnost. Ve skutečnosti jsem první level dohrál ani ne za 15 minut a napočítal jsem méně, než 20 obrazovek s levelem! To skutečně není moc! Je to ten zvláštní druh soustředění, kde se memorizujete pixel po pixelu všechny nepřátele, kterých ve skutečnosti není nijak šílené množství - v průměru 3 na obrazovku (s tím, že mnohé jsou v zásadě prázdné, takže potkáme nepřátel někdy více, ale rozhodně ne 10 nebo tak) - a ono to jde! Samozřejmě, že máte jen tři životy, které vyčerpáte ze začátku velice rychle, ale postupně se to naučíte a ani to tak netrvá! To vědomí, že hrajete pro hru a ne pro výkon je právě to, co nás odlišuje - děti a dospělé.

Jakmile jsem se takto správně naladil, začal jsem zkoušet další hry. Metroid. Bionic Commando. Contra. To všechno se ukázaly být totální lahůdky a to přesto, že objektivně mají vysokou obtížnost - ale pořád hratelnou, když chcete. Jasně, že jsem o kvalitách jmenovaných her nikdy nepochyboval, ale teprve nedávno jsem se naučil je hrát správně, ne jen podfukama v emulaci.

Od té doby sedám k emulátorům starých strojů čím dál raději. Příště se mrkneme na začátky šestnáctibitů. Ale prostě ten NES - to je studnice!