Proč něvěřím v Excalibur 2008

Následující článek se objevil v mé poště v zásadě jako reakce na můj text "Excalibur byl, není, bude?". Autorem je můj známý Lukashiva a sám se přiznal, že po dopsání vidí mezi mým a svým textem jen málo rozdílů. Přesto mi přijde zajímavé zde poskytnout jiný pohled na věc, jelikož některé poznámky mi přijdou výstižné.

Tak jako spoustě ostatním, ani mně neuniklo informační hemžení kolem kdysi legendárního herního magazínu Excalibur, respektive kolem jeho znovuoživení. Ta informace mne nechala naprosto chladným, poněvadž podobné výkřiky Martina Ludvíka o tom, jak Excalibur povstane z desetiletí vychladlého popela a nezpůsobí nic menšího než revoluci na poli herní žurnalistiky, považuju v hráčské komunitě za zavedený folklór. Podobné zprávy o Excaliburu tedy beru s rezervou a k tomu, že by se snad i něco takového událo se stavím značně skepticky - o jakkoliv měřitelém úspěchu raději ani nemluvě.

Když nechám stranou nostalgické chvění pří vzpomínkách na Excalibur v pro mě vrcholném období (první barevné vydání s číslem 11 a zakončené velkolepou tečkou v podobě 18. čísla), na otázku proč v úspěch Excaliburu nevěřím mne napadá jednoznačná odpověď. A tou je postava samotného vydavatele, Martina Ludvíka.

Předesílám, že proti Martinu Ludvíkovi jako člověku absolutně nic nemám, ba ani nemohu. Už proto že osobně ho ani neznám. Co je to za člověka mám jen tušení, vzešlé z odpozorované skutečnosti a můj celkový postoj k němu je až fatálně neutrální. Následující text je pokusem o zhodnocení faktů, na nichž podle mne stojí a padá jakkoliv možná či nemožná úspěšnost reinkarnace Excaliburu.

Položme si otázku co stojí za někdejším úspěchem Excaliburu (čísla 0 – 18 ). Jsem přesvědčen, že z minimálně z poloviny to bylo jeho defakto monopolní postavení. Zkrátka tehdy neexistovala adekvátní alternativa, co se formátu a rozsahu týče. Krom Excaliburu si matně vybavuji nějaký slovenský magazín – zbytek československé herní žurnalistiky měl podobu příloh k vydávaným IT magazínům, případně hysterických glos na téma násilí v hrách na stránkách majoritních periodik. Druhým důvodem úspěšnosti byli osobnosti v řadách redaktorů, které bych se nebál pasovat do role guruů české herní žurnalistiky. Ať si říká kdo chce co chce, dlouhá léta (ne-li stále) byla kvalita článků Eislera s Anastasovem vnímány jako pomyslná meta, ke které se všichni (ať už veřejně nebo skrytě) upínali .

Jakou roli v tom všem tenkrát hrál Martin Ludvík? Historie nakonec ukázala, že z hlediska úspěchu Excaliburu dost mizivou. Martin Ludvík není a nikdy nebyl guru v jakémkoliv aspektu. Byl to zkrátka jen někdo, kdo chtěl vydávat herní magazín. Bohužel jak ze spousty stran prosakují informace, jeho ambice vždycky dost fatálně převyšovaly jeho faktické schopnosti. S neschopností lidí na podobných pozicích mám osobní zkušenosti a tak vím, že jakýkoliv projekt pod vedením takového člověka může fungovat pouze s osobním nasazením všech ostatních (nejlépe podřízených), které vykompenzuje neschopnost dotyčného. Takový stav věcí je ovšem dlouhodobě neudržitelný.

V Excaliburu to fungovalo 18 čísel. Což se může zdát jako dlouhá doba, ovšem nutno brát v potaz tehdejší poměry, nulová konkurence či alternativa pro redaktory. O to rychlejší byl konec, když se taková alternativa objevila. S příchodem Oldy Hejtmánka na scénu bylo tehdejší konkurenční vakuum prolomeno a rázem se ukázalo jako moc je císař nahý. První číslo Score předvedlo jak to může vypadat když se herní magazín začne dělat s profesionálním přístupem všech zúčastněných. Co se do kvality článků, úrovně grafického zpracování i pravidelnosti vycházení. S posledně jmenovaným měl Martin Ludvík až nepochopitelné problémy.

Přenesme se zpět do současnosti roku 2008. Situace na poli herní žurnalistiky se od roku 93 rapidně změnila. Na trhu existují min. dva magazíny se stabilní pozicí, okolo nich krouží různé, platformně zaměřená periodika podporovaná přímo výrobci hardware, které se vyznačují velice promněnlivou životností. Co mají ovšem společné je profesionální zázemí ve velkých nakladatelstvích, pevné propojení se všemi částmi herního byznysu, kontakty na vývojáře, nalejvárnu od distributorů, pravidelný přísun reklamy od partnerů. Jak v tomhle rybníce chce začít operovat Martin Ludvík mi není příliš jasné. A mám pocit, že ani jemu ne. Ať si představím jakékoliv zaměření v herní publicistice, nacházím již fungující projekt, který dle mého názoru přináší takový servis, kterého Martin Ludvík po odchodu ICEho s Andrewem už nikdy nedosáhl.

Na blogu „Play forever“ tehdejší ředaktoři Excaliburu vzpomínají: „Lámalo se u Martina Ludvíka na jeho Atari ST a obrovský problém byl především s obrázky.“ Zdá se mi, že se od té doby Martin Ludvík příliš nepohnul. Důkaz vidím například v jeho http://excaliburblog.cz/, Asi nebudu sám, kdo si myslí, že odpovídající grafická prezentace v roce 08 vypadá trochu jinak. Stejně tak nápady Martina Ludvíka, jako že sami čtenáři mu posílali „velice kvalitní články“, nový Excalibur by chtěl postavit na principech DIY (Do It Yourself) a též hodně vytěžit ze „zavedené značky“, která je ovšem už patnáct let za zenitem.

Martin Ludvík mi na konci tohoto textu přijde jako nenapravitelný snílek s pocitem , že takřka 20 let starý úspěch jako vydavatele prvního herního magazínu v čechách, by mu měl zajišťovat určité postavení v branži. Bohužel v tomhle ohledu je jeho místo v muzeu či kronikách – současná sféra herních periodik je zdá se absolutně mimo jeho perspektivu a točí se příliš rychle než aby do ní mohl Martin Ludvík naskočit. Pokud chce něco s Excaliburem dělat, ať tu značku prodá (pokud ji ma nějak registrovanou). Pak je šance že ji někdo lépe či hůře zrecykluje. Aby se v roce 2008 Martin Ludvík pouštěl do reinkarnace Excaliburu jako počítačového magazínu mi přijde stejně nesmyslné jako jezdit s pojízdnou prodejnou na parkoviště před Tesco.