Jumping Flash

Jak jsem se tuhle rozevzpomínal nad hrami, které jsem sledoval na VHS, trestuhodně jsem zapomněl zmínit jednu velice důležitou, ale absolutně zapomenutou hru a to Jumping Flash.

Situace v polovině devadesátých let byla velice komplikovaná. Sega chystala svůj Saturn, Nintendo svoje Ultra 64, Commodore spěchal se svou Amigou CD32, Atari svůj Jaguar. Ale na trh draly nové značky, jako třeba 3DO od Panasonic, Apple to zkoušelo se svým Pipinem (což byl zajímavý hybrid mezi konzolí a počítačem s velice slušným výkonem na svou dobu), NEC updatoval svůj TurboGrafx-16 na PC-FX a Casio si taky sáhlo na trh se svým produktem Loopy. Tím jsem prakticky vyjmenoval všechny herní konzole páté generace, které mají jednu věc společnou. Z dnešního hlediska všechny totálně selhaly.

Můžeme za to poděkovat vlastně Nintendu. To se snažilo udržet při životě dosluhující SNES tím, že vyrobili CD-ROM rozšíření. Sega byla vždycky technologicky napřed, ale MegaCD a 32-X rozšíření byly propadáky - jenže Nintendo nemělo co ztratit. Najmulo si specialisty, kteří měli vyvinout nejenom "CD mechaniku pro SNES", ale nový, unikátní hardware, který udělá ze SNES 32bit konzoli a posune výkon o stupeň výše. Situace se ovšem vyostřila a Nintendo se s firmou rozešlo ve zlém - konec konců nastávající generace konzolí volala po něčem jiném, než "jenom rozšíření" a pustili se do projektu Ultra64, který dnes známe jako N64. Jenže co se zrušeným konceptem SNES-CD? Inu, ten pořád patřil zmíněné firmě. Modří už vědí - touto firmou není nikdo jiný než SONY a SNES-CD se po úpravách zapsalo do dějin jako Playstation. Díky excelentnímu marketingu a opravdu velkému balíku peněz tak tato jediná konzole od hrami nepoznamenaného výrobce totálně smetla veškerou konkurenci až téměř do hrobu, přežilo jen Nintendo a to jen tak tak.

Oproti zaběhlým tahounům trhu chyběl SONY maskot. Mario a Sonic jsou nedotknutelné ikony do dnešních dob, aniž by o tom kdokoli pochyboval. SONY potřebovalo něco, čím by smetla veškerou konkurenci i v tomto oboru. Hlavouni dali hlavy dohromady a usnesli se - hra musí být hopsačka, mít výrazného hrdinu, musí být v 3D grafice a musí být pro děti - leč vypadat, že je pro dospělé. Crash Bandicoot? Kdepak, ten byl až rok po vydání Playstation (a ani tomu se nepodařilo stát se opravdovým maskotem). Je to robotický králíček Jumping Flash (patrně mladší bráška od králíčka z Monty Pyton and the Quest for the Holy Grail), který byl předurčen k tomu, aby se stal maskotem Playstation. A bohužel, i on na své misi selhal.

Výběr levelů a světů.

Ale to neznamená, že by Jumping Flash byla špatná hra, naopak! Jen prostě doba novým maskotům nepřála, odrostlí hráči už na ně nedali. Co ale divné je, jak se mohla takto výrazná hra ztratit? Mohou za to podle mne dvě věci - za prvé - SONY mělo mnoho atraktivních her (dost často remaky z automatů, jelikož SONY koupilo licence od Namca a dalších firem) pro launch konzole, takže Jumping Flash přes velice pozitivní přijetí v tisku zkrátka zapadl. A za druhé - Super Mario 64. Škoda? Jak se to vezme.

Před každým světem je krátká animačka příletu.

Jumping Flash byla první hra, co jsem viděl na videokazetě od bráchy. Má fantastické renderované intro, hodně krátkých animaček mezi levely a velice sympatického králíka v hlavní roli. Do hry jsem se okamžitě zamiloval a když jsem se pak ke hře dostal asi o rok později, hrál jsem celou noc, abych shlédl gratulačky těsně před ránem. Je to jízda přátelé. Nejlepší 3D first person hopsačka všech dob.


Moment, to jsem opravdu napsal já? Pojmy "first person pohled" a "hopsačka" v jedné větě - to nebude dělat dobrotu. Jak jsem se rozčiloval u Turoka a dalších stříleček, když zavedli skákání, jojo, to bylo k vzteku. Ale trojrozměrná plošinovka viděná vlastními kukadly? Co je to za blbost?

Trik je prostý. Ačkoliv Jumping Flash opravdu je 3D, není možné se v něm rozhlížet dle uvážení v ose Y. Čili doprava-doleva ano, nahoru-dolů ne. Kouzlo této hry spočívá v naprosto precizním ovládání, které automaticky mění kameru tak, abychom viděli přesně to, co potřebujeme. Náš robo králíček umí velice vysoko skákat a když vidíte ty levely, je to potřeba. A právě v okamžik výsoku, tedy v okamžiku, kdy v případě Turoka začnete bušit vztekle do gamepadu (či klávesnice v případě PC hráčů) se kamera automaticky stočí kolmo k zemi, kde vidíme svůj stín a můžeme tedy velice přesně směrovat našeho králíčka tam, kam potřebujeme. Jednoduché jako facka a funguje to naprosto skvěle.

Vo tomhle mluvim. Když skáču, vidím, kam dopadnu. Vidím nohy svůj stín. Hurá!

Samozřejmě dát podobný systém do Turoka - to je nesmysl. Skladba levelů v Jumping Flash je ale taková, že to jinak udělat nešlo. V zásadě je level jakýsi placka a z ní rostou různě rozmístěné sloupy a objekty - někdy jde o stromy, jindy o komíny, domy, ale často jde prostě jen o anonymní abstrakce. Náš králíček má v levelu za úkol posbírat vždy čtyři mrkve, které jsou právě vtipně poschovávané kdesi v oblacích. Některé levely jsou ale pojmuté jako bludiště - třeba druhý level v druhém světě se kompletně odehrává uvnitř pyramidy - labyrintu. Témata jsou poměrně standardní - lávovitý svět, pískový, ledový, lesní, zábavní park (?!)... celkem šest světu po třech levelech - a z toho jsou jedna třetina boss fighty - to máme 18 levelů. Po dohrání se odemkne jakýsi vyšší obtížnost, kdy můžeme hrát hru znova, ale s trochu přeházenými prvky. Navíc zde máme časový limit a možnost hrát na časový rekord. Nic tomu zkrátka nechybí.

Žádný antialiasing, žádný trilinear filtering, žádné HDR. Ale hra vypadá úžasně.

Grafika je jedním slovem úžasná. Je neuvěřitelné, jak technologicky dokonalou hru dokázali vytvořit v době launche konzole. Samotné motivy levelů jsou sice jen ilustrační, takže nečekejte nějaký realismus, ale když se vznášíte nad poměrně velkou plochou, vidíte všude desítky objektů vrhajících stíny, které se navíc podle vaší vzdálenosti dokreslují lépe a lépe, musíte zkrátka smeknout, protože Playstation má jen 4 MB RAM, doublespeed CD mechaniku a 33 MHz na hlavním procesoru. Hra vám opravdu dá pocit, že se někde vznášíte, dokonce se mi občas zatočila hlava, protože na takový zážitek jsem nebyl zvyklý. Správné používání mlhy dokresluje plasticitu prostředí. Vše je navíc opravdu trojrozměrné, žádné pomáhání si sprity. Třeba základní střelba laserem - střílíte prostorové objekty. A pokud to nevyplynulo - králíček může sbírat všelijaké zbraně a likvidovat jimi haldy nepřátel, i když prosté skočení na hlavu funguje také.


O hopsačce se nedá moc dlouho mluvit, ale bude-li možnost, určitě si hru zahrajte. Já jsem si ji zrovna nasypal do PSP a cvičně jsem jí dohrál - hergot jo, tohle je neprávem zapomenutá pařba. Hra měla dokonce oficiální druhý díl a v japonsku vyšly tři další spinoffy. V současné době je možné hru stáhnout za pakatel z Playstation Store.

Jo a další hry, které byly na kazetě hned za Jumping Flash - Cyber Sled, což je bitevní scifi zajímavé hlavně tím, že během loadingu z CD stále hraje CD-audio soundtrack. Pak Twisted Metal, jakýsi předchůdce Carmageddonu. Loaded je zase brutální střílečká podobná Chaos Engine. A také první Warhawk, který dneska sklízí úspěch v remaku pro Playstation 3. Battle Arena Toshinden - pokus konkurovat Virtua Fighterovi, než přišel Tekken, jehož první díl JE HROZNEJ! Bylo toho tolik... každopádně na všech těchto hrách první generace pro Playstation je zajímavá jedna věc. Jak jsem z nich byl šílený, tak dneska se nedají hrát a označil bych je za nehratelné břečky. Ale to se právě netýká Jumping Flash. Sláva mu!

P.S.: OT: Chodil někdo do Laser Game na Národní třídě na T-Mek? Dal bych jako hned!