Metro

Mám rád deskové hry. Krom povinného Frágnera (což je mnohonásobně zkomolený Ságler, Brágler, Vígler - čili Sígler fon Katán, neboli Osadníci z Katanu) mám Puerto Rico, Scrabble, karetní verzi Scrabble a pár dalších. A rukama mi toho prošlo dost - Funkenschlag, Tikal či Eufrat a Tigris, Carcassone, Citadela, Robin Hood od Chvátila, Achtung Spitfire, ze starších miluju Fantoma Staré Prahy, Maršál a Špion, Kamionem po Evropě, Lovci Pokladů, Soudruhu nezlob se, Cluedo, Člověče napij se, Z pohádky do pohádky, Monopoly (a i Dostihy a Sázky), Duchové Démoni a Draci - ale nejvíce mne zaujaly deskové Civilizace (jedna přímo od Sida Meiera a druhá nezávislá, ale lepší - dokonce obsahuje AI a lze hrát v jednom hráči!) či deskový Master of Orion (což je ovšem masakr, co se komplexnosti pravidel týče). Po pravdě řečeno - nejsem na deskovky expert (ještě jsem vynechal karetní věci), ale mám je prostě rád, udržuji si alespoň základní přehled a tuze rád je hraju. A jelikož miluju Paříž, nebylo lehké odolat deskové hře Metro, která pojednává o výstavbě nejkrásnějšího metra na světě - samozřejmě v Paříži - v letech 1898, těsně před velkou, světovou výstavou. Krabice se secesními motivy za nějakých 600 Kč se uvelebila v našem bytě celkem rychle.


Předem musím říci, že miluji PR oddělení. Připomíná mi to trochu Orson Wellse s jeho "VÁLKA nebude". Na krabici je totiž nálepka "Hra roku 2004" a pod tím připsáno "nominace". To mne baví. Ale obecbně - já secesi rád, krabice je krásná a motivy stejné, jako v Paříži, takže jsem v sedmém nebi ;). Rozbalování bylo rychlé a studium pravidel rovněž. Na hře mne velice potěšilo, že je opravdu jednoduchá, ale přitom skrývá komplikovanou matematiku, co se herní plochy týče. Easy to learn, hard to master - takové hry miluju.


Hra je určená pro 2-6 hráčů a překvapil mne inovátorský přístup. Herní partie bude vždy trvat přibližně stejně dlouhou dobu, protože při větším počtu hráčů se snižuje počet herních prvků. To je rozhodně pozitivní zpráva. Herní plán obsahuje po okraji celkem 32 zastávek metra, kde si hráči rozmístí své vagónky. Cílem hry je propojit libovolné stanice tak, aby vagónek vyjel z jednoho místa do druhého. Kartičky s kolejemi jsou navrženy tak, že není možné udělat slepou uličku a zároveň je možné skrz jednu kartu vést až čtyři nezávislé koleje. V tom je asi největší podíl práce autorů, navrhnout kartičky tak, aby byla hra vyvážená. Hráči po jedné kartě zaplňují herní plán a dojde-li k propojení dvou stanic, může hráč vyjet svým vagónkem. Za každý průchod jednou kartičkou s kolejemi získává hráč bod. Navíc se ve středu hracího plánu nachází osm bonusových stanic, kde se bodový zisk násobí dvěmi. Každým vagónkem je možné vyjet jen jednou a není možné dojet dvěma vláčky do jedné zastávky - neexistují zde vyhýbky. A jelikož každá kartička obsahuje více kolejí, můžete nejen docela dobře pomáhat stavbou sobě, ale zároveň škodit ostatním (i když ono škození může být docela dobře dvousečné).


Doplňková pravidla jsou vlastně jen dvě - musí se hrát na severní orientaci kartiček - ale pokročilí hráči to mohou ignorovat. Počet kombinací tak závratně stoupá, ale zároveň hrozí tvorba nevyužitelných smyček. A podobně tak - hráč může mít v ruce jen jednu kartu, ale pokročilí mohou hrát se dvěmi i třemi najednou. To je celé.


Na hře oceňuji, že přes prostinká pravidla je proces hraní uspokojivý a taktický. Minimální začlenění náhody a bohaté možnosti kombinací - na té hře se zkrátka pobaví dítě i dospělý stejnou měrou. A také atmosféra je dobrá, i když uznávám, že největší radost mi udělaly identické názvy stanic, které jsem srovával s reálnou mapkou pařížského metra. Odehráli jsme se ženou jen dvě partie, ale znáte takové to tušení, že tohle se vám trefilo do vkusu? Tak to přesně mám.