Simon the Sorcerer

Následující text je plný spoilerů, kdo hru nezná, ať si ji nejprve zahraje - pak je bezpečné číst.


Když jsem se tuhle rozepisoval o Excaliburu, zmínil jsem se, že jsem své první číslo 29 četl tolikrát, že jsem si jej takřka doslova zapamatoval - a tím mám na mysli zejména dvoustránku s návodem na perfektní adventuru Simon the Sorcerer. Díky zázraku technologie (čti: SCUMMVM) je možné si tento briliant mezi adventurami zahrát i dnes bez jakéhokoliv omezení. Během cestování mezi vánočními návštěvami jsem tento skvost nasypal do Nintenda DS (port SCUMMVM-DS) a že si po pauze hru cvičně dohraju. A jak jsem řekl, tak jsem udělal.


Samotného mne překvapilo, že jsem část hry zapomněl (ke konci s démony jsem zapomněl na myší díru...), takže jsem se musel podívat do návodu (ať žije Opera Mobile), ale byl to opět parádní zážitek. Na DSku je navíc možné zoomovat do libovolné části obrazu, takže jsem si prohlížel famózní grafiku v nevídaném detailu. A zároveň jsem si při hraní uvědomil, jak moc je tato hra vlastně obtížná, přesněji řečeno nepříliš logická, zákysovitá, podpásovitá a zapeklitá. To je možná důvod, proč i starší hráči vidí pod pojmem "adventura" spíš hry typu Indiana Jones and Fate of Atlantis, Police Quest nebo Monkey Island. Nechci to srovnávat, ale Simon má hodně co do sebe a když už nic jiného, grafické orgie se konají právě tady. A ještě nerad bych zapomínal na humor, ten má hra také neopakovatelný, mnohdy na hranici skečů od Monty Python.

N-Á-D-H-E-R-A!

Adventury jsou založené na sbírání a kombinování předmětů, které se používají na správných místech - sem tam nějaký rozhovor a logická hříčka. Simon je navíc uživatelsky příjemný kus software, nelze narazit na slepou uličku (což je jistě normální), ale navíc v mnoha rozhovorech nejde udělat zásadní chybu, bez ohledu na to, jak někoho posíláte do zadní brady, vždy se dostanete dál. A ono po hodinách zákysu si rádi kliknete na nejčernější variantu z nabízených. Na druhou stranu je to právě Simon, který nabízí v inventáři ty nejšílenější předměty, přičemž mnohé se nedají ve hře nijak použít! Třeba cedule "Za práva trollů" nebo sirky z automatu na ovocný džus. Ale i ty použitelné předměty nejsou vždy zrovna košer. Cestou do svého klobouku seberete žebřík, prase, bahenní polévku, prsten z Pána Prstenů, kýbl, děravý kýbl, kůrovce a mnoho dalších předmětů, které sice zapadají do pohádkové atmosféry, ale jako hráč mám pěkně zamotanou šišku, co budu s polovinou předmětů dělat. Hasicí přístroj na ohniště - OK. Kůrovce na nahnilou dřevěnou podlahu - OK. Ale prase na dveře? Magnet na zlato (což sám hrdina okomentuje, že zlato není feromagnetický kov!)? Magický meloun na trombon? Vložení děravého kýble na hlavu svázenému druidovi, ukázat mu hořící tyč do otvoru aby si myslel, že je úplněk a tím ho proměnit v žábu? To opravdu není legrace.



Autoři hry si ale byli dobře vědomi absurdního přístupu k věci, takže je ve hře implementovaná jakási nápověda ve formě moudré (a dementní zároveň) sovy. K té máme přístup prakticky od startu hry a je dobré si vyslechnout všechny rady a napsat si je rovnou na papír. A tady je druhý zádrhel. Hned od začátku hry máte k dispozici téměř všechny lokace, celkem jich je okolo sedmdesáti. Mnohé jsou prázdné (jen se kocháte grafikou), ale prostě to cestování - ve hře sice je mapa, která nás ale provede do sedmi míst, ze kterých už musíme po svých. A tak se prostě přistihnete, že víte přesně co a kde udělat, ale budete desítky minut bloumat, kde že to místo je. Takže kdo si kreslí mapu, má výhodu.


Humor je ve hře opravdu skvělý. Ačkoliv hra nedisponuje vulgaritou nebo násilím, řekl bych, že polovinu anekdot si vychutnají hlavně starší hráči. Promluvy mezi Simonem a samotným hráčem ("Opravdu chceš, abych TO udělal?"), narážky na nejrůznější pohádkové i nepohádkové stereotypy (troll hlídající most, silný barbar s trnem v patě), ale také odkazy na Tolkiena (jedna část hry je celá o Glumovi a Jediném Prstenu, přičemž Glum je zde převlečený fanda Tolkiena pořádající sraz fanoušků). Většina rozhovorů obsahuje narážky na libovolnou část těla obvykle nestandardních magických bytostí. Simon je jako správný puberťák neustále nabroušený a má po ruce neustále šťavnaté hlášky.



Technicky je hra naprosto luxusní. Na PC jsem ji ve své době měl problém rozběhat, ale na Amize nebo pod SCUMMVM emulátorem není co řešit. V životě jsem neviděl malebnější VGA grafiku, než má právě Simon, v životě jsem neviděl malebnější animace čehokoli (samotný Simon byl animován jen jedním člověkem, který nebyl rušen prací na čemkoliv jiném), ale hlavně jsem neviděl v jedné hře TOLIK animovaných detailů, určitě ne ve VGA. Na Amize je k dispozici ECS i AGA verze, přičemž ta AGA je graficky identická s PC verzí. Rozdíl je ale samozřejmě v hudbě - nevýrazné PC MIDI je na Amize téměř orchestr (nadsázka detected). Hudby není mnoho, ale neoposlouchá se a vystihuje atmosféru. Co víc si prostě může člověk přát? Vrchol 2D VGA grafiky? Jedině Simon the Sorcerer (a to prosím v roce 1993, kdy ještě VGA nebyla zdaleka vyčerpána!).

Erm... Erm... já jsem moudrá... Erm... Sova? Jo, asi ... Erm... Sova.

Vlastní odstavec si zaslouží verze hry pro CD32, která je totožná s AGA verzí, ale navíc disponuje dabingem. Ten je naprosto skvělý, všechna čest, klobouk dolů a tak dále. Je v něm ale jediná chyba - hlavního hrdinu, toho času šestnáctiletého pubescenta, namlouvá dospělý muž. To je jediné, co tam prostě nezapadá. Na druhou stranu je tímto dospělým hlasem Chris Barrie, ano, Rimmer z Červeného Trpaslíka, což znamená, že to atmosféru hry neničí, ale modifikuje. Podle mne jí to modifikuje nežádoucím směrem, ale... pak jsem si na to zvyknul a nemohu si to vynachválit.


Možná někoho zarazí, že se nerozepisuji o příběhu hry. Ono je to tím, že vlastně skoro žádný není. Celá hra je složena z desítek minipříběhů, které mezi sebou nemají souvislost. Hlavní motiv - zničit zlého čaroděje Sordida - je řečen na začátku a do konce hry se nic nemění. Ale dílčí plnění úkolů vás nakonec postaví před velikého čaroděje, kterého porazíte kýblem vosku.

Mluv s princeznou tak dlouho, až se z ní stane prase. Kolikrát jsme slyšeli takový příběh...

Hra je po 90% času bombastická, ke konci jí maličko dochází dech, ale nijak dramaticky, je prostě cítit, že nápady pomalu došly, ale člověk se už tak těší na konec hry, že mu to nepřijde, na konci ani nejsou žádné zákysy a finále se Sordidem je vlastně interaktivní outro, protože to "opravdové" outro je dost o ničem, což je trochu škoda. Škoda, kdybych nemohl okamžitě přejít na Simon the Sorcerer 2.


Dvojka je totiž luxus na druhou. Hra je dvakrát tak hezčí, dvakrát humornější a hlavně dvakrát delší. Nesetkáme se zde sice s tolika nelogičnostmi, ale obtížnost obecně nepolevuje. Příběh hry je vlastně identický - Sordid je na vzestupu a Simon se chce dostat domů. A komu to vadí?



Navštívíme stovky lokací, vykreslené s nevšední péčí, potkáme desítky postav, namluvené s nevídanou grácií. A to vše v roce 1995, kdy už SVGA nastupovala na plné obrátky, ve staré dobré VGA grafice.



Pokud byl humor v jedničce místy na hranici skeče od Monty Python, zde jsou nepokryté kopie zaběhnutých standardů této šílené show. Skřehotající babky při praní prádla jakoby z oka (ucha? Hlasivek?) vypadly z Terryho Jonese a Grahama Chapmana. Puberta na Simona tlačí více, než kdy jindy, takže se dočkáme i lehkých sexuálních narážek, vše ovšem dalece za hranicí nevkusu, takže se nemusíte obávat infarktu.


Hra opět vyšla na všechny možné platformy, takže PC, Amiga, Macintosh, ale tentokrát není mezi platformami prakticky žádného rozdílu. Akorát na Amigu vyšla až v roce 2000.



Jak tomu tak ve světě chodí, Simon se dočkal třetího dílů a to rovnou ve 3D. Odpornější hru těžko pohledat. Takže zbývá jen doufat, že čtyřka z minulého roku dopadla lépe - ale nemám síly na to, abych se o tom přesvědčil.

Takže jsem rád, že jste se prokousali v mém vzpomínkovém psaní až sem. Doufám, že mnohé přiměju k tomu, abyste se na hru podívali a zavzpomínali na jednu z nejlepších adventur všech dob.