Wii Music - omluva

Drahé Nintendo, Shigeru Miyamoto a celá hráčská obci.

Omlouvám se, že jsem o titulu Wii Music pochyboval.

Neznamená to automaticky, že bych Vám odpustil příšerný rok 2008, který byl z hlediska konzolí Nintendo DS a zejména Nintendo Wii téměř katastrofální. A také to neznamená, že by vás nějak omlouvala dementní reklamní kampaň, která přinejmenším rozladila i ty nejvěrnější fanoušky červeného (nyní již šedého) loga. To Vám rozhodně neodpouštím.

Ale jak to tak bývá, ty nejlepší myšlenky se nedají přidat formou videa. Viděli jsme stovky záběrů z Wii Sports, abychom pak byli překvapeni, že se hra hraje úplně jinak, než jsme si mysleli. A Wii Music je další příklad toho, jak se geniální myšlenka dočkala geniálního zpracování, které není opakovatelné na jakékoliv jiné konzoli, než je právě naše (milované) Wii.

A za to Vám děkuji. Není to dokonalá hra, ale děkuji vám, že jste neudělali úplnou kravinu, jak se ze začátku mohlo zdát.

Váš oddaný zákazník

Dave de Sade

_______________________

Wii Music byl z počátku "proklet" tituly jako Guitar Hero a Rock Band - každý měl tendenci porovnávat Music právě s nimi. Druhé prokletí bylo v samotné reklamní kampani - Wii Music opravdu není simulace padesáti hudebních nástrojů. Wii Music není nic jiného, než velice originální a briliantně zpracovaná minihra. Jakmile jsem toto pochopil, hře jsem relativně propadl. Relativně píšu proto, jelikož jsem našel spoustu drobných chybiček. Už třeba jen úvod do hry je docela zdlouhavý a dlouho trvá, než se vám odemknou všechny skladby a už jen samotný výběr skladeb je trochu podivný. Mikrohry jsou primitivní a repetetivní a je jich málo. Je to právě Guitar Hero, který dal rytmickým hrám jakýsi "emo" drsnější image, ačkoliv jádro hry je pořád stejné, Wii Music je prostě rodinný titul, občas až příliš (ne snad, že by hra nemohla bavit i dospělé, to rozhodně může). A také se mi nelíbí, že mnohé skladby jsou příliš zmutované, téměř k nerozeznání, Dvořákova Novosvětská neobsahuje nejpopulárnější pasáž, ale jakýsi výblitek, který jsem považoval za omyl uniklý z bavorské svatby. Prostě k dokonalosti má tato hra krapet daleko.

Ale ta myšlenka a zpracování, to mne rozsekalo, ono to opravdu funguje!

Hry, jako Guitar Hero, obsahují u každé skladby sekvenci mačkání tlačítek, kterou se musíte naučit, abyste získali body. Wii Music na to jde z druhé strany. Hra vám diktuje pouze rytmus, do kterého se musíte trefit. Dále je jasná notová osnova, která se automaticky odvíjí - ta je ovšem neviditelná, musíte se skladbu naučit. Z této notové osnovy ale zazní jen ty zvuky, které aktuálně přicházejí v úvahu, takže typicky u piána, kdy máte k dispozici úder Wiimotem nebo Nunchukem, nezáleží na tom, jestli mávnete jedním nebo druhým ovladačem, ale pouze na tom, kdy jím mávnete. Je tak možné i v rámci čtyř čtvrtinového taktu zahrát osm úderů, čímž obohacujete melodii, případně bouchat do piána obouruč a vytvářet akordy.

To je základní "piano" styl hraní. Wii Music obsahuje celkem pět hudebních stylů. Kytara - brnkáte Wiimotem a na nunchuku měníte akordy pomocí tlačítek (a analogem ladíte detaily zvuku) - musíte přepnout vždy, když to melodie vyžaduje. Housle - podobné s jiným pohybem, jiný timeflow. Trumpeta - zdánlivě nejjednodušší maškání čtyř tlačítek, které se dá dotáhnout do velice slušných kreací. Nejzajímavější jsou ale bicí, které mají nejkomplikovanější ovládání, ale za to působí nejvíce realisticky a to zejména s připojením Balance Boardu, kdy máte pod kontrolou dupák. Šipkami / analogem měníte pozici rukou nad nástrojem, přepínáte mezi činely a boucháte do vzduchu. Jakkoliv to zní úchylně, je to velice chytlavé a pocit ze hraní je velice podobný (i když jiný), jako právě Guitar Hero. Sice 99% času jenom máváte Wiimotem, ale ta odezva z obrazovky a z reproduktorů je úžasná, vzniká silná vazba.

Pointa je tedy v tom, že jednotlivé skladby můžete zahrát pokaždé trochu jinak. Vlastně je ze začátku docela těžké zahrát skladbu dvakrát po sobě identicky. Vyberete si skladbu, pozici v orchestru (harmonie, melodie, rytmus), z čehož vyplyne vhodný nástroj. Také si vybíráte z jedenácti stylů (rock, jazz, elektro, funky...), kterým chcete danou skladbu zahrát. A pak jenom sledujete rytmus, který i napovídá vhodnou dobu ku změně hudebního témetu a hrajete. Kazíte to, hrajete falešně, zkoušíte to znova. Vypracujete se a začínáte skladbu modifikovat dle chuti. A tam začíná opravdová zábava.

Není třeba dodávat, že ve dvou a více hráčích jde o opravdový orchestr zábavnosti. Jenom s Drokkem jsme na hře vytuhli celý dlouhý večer - a to jsme měli v plánu hrát Little Big Planet a GTA4... Playstation 3 zůstala celou dobu smutně vypnutá. Drokk si vychytal trumpetu, já si dával piáno a už to jelo. Dohrané skladby je možné uložit, jako replay, ozdobit "obalem na desku" a poslat kamarádům online. Jednotlivá "videa" pak najdete v hlavním menu a můžete je kdykoliv ukázat kamarádům, jak jste si dobře zadžemovali. A to je vlastně hlavní motivace hry. Neexistuje zde žádné score, jenom pocit, že tohle znělo opravdu dobře. Kooperace nutností.

Počet hudebních nástrojů je celkem enormní, ale jde v zásadě o modifikaci zmíněných pěti základních stylů, takže dostaneme k dispozici několik sad bubnů, kytar, dechových nástrojů a pak ujeté modifikace kastanět (to je ten známý pes, kočka, tleskání, roztleskávačka (?!) nebo zpěv) a nejzajímavější mi přišel DJ mixážní pult, který má vlastní styl hraní. Ovšem zvládnutí těchto stylů potrvá i tak docela dlouho. Člověk si to uvědomí až při hraní. Ta prezentační videa, kde čtveřice lidí křepčila a na pozadí hrálo Mario 1-1 theme - ono to opravdu nebyla sranda zahrát - o bubnování nemluvě.

Nedokážu si představit, že se ke hře dostanou jiní, než casual hráči, ale i těm hardcore bych doporučil, aby se pro rozšíření vědomostí hrou chvíli zabývali. Jde o opravdovou inovaci. Nemusí být pro každého, ale z hlediska designu lze jenom říci: "Tohle jsem ještě nikdy neviděl". A tomu tleskám.

Mikrohry jsou také docela ujeté. Zvonkohra ála Guitar Hero je celkem pěkná, hledání Mii s daným zvukem je také prima. Nejzajímavější a zároveň nejhloupější je dirigování orchestru, kdy hrajete plnotučnou skladbu tím, že máváte rytmicky Wiimotem bez přestávky po dobu několika minut. Ano, bolí nás pracky jako prase, protože lze dirigovat ve dvou (až čtyřech) a dostáváte body za synchronizaci. Strašné, ale vtipné.

Tuhle hru si musíte zahrát, abyste ji pochopili a mohli hodnotit. Žádné video, žádná slova ani tento text vám nezprostředkují zlomek toho, o čem Wii Music doopravdy je. Objektivně by hra ode mne dostala 7-8/10, protože jde o velice zábavné minihry. Jsou určené hlavně pro rodinu, ale dá se na tom ulítnout. Paradoxně asi nejde o nejlepší titul na parties, kde jsou lidé Wii Music nepolíbení - docela dlouho trvá, než se do hry dostanete tak, aby vás bavila. To bych doporučil klasické sporty nebo Warioware. Ovšem z hlediska inovace se klaním, smekám klobouk a zametám jím prach.

P.S.: Když si člověk po deseti minutách hraní uvědomí, že hraje jenom v hlavním menu, tak o chytlavosti hry nemůže být pochyb.
P.S.2: Wii Music vzdáleně připomíná hru Jam Sessions na Nintendo DS, kterou bych tímto také pro zajímavost doporučil, jakýsi komplikovaný Guitar Hero.