1-2 Switch

OK, tak je konečně čas se trochu rozepsat o titulech, které se mi sešly na Nintendo Switch. První pán na holení je jednoznačně set miniher 1-2 Switch, což je něco jako techdemo ke Switchi, aby si hráči udělali představu, co zhruba tak od nových ovladačů očekávat. Samotná produkční hodnota hry se blíží nule, nelze ji brát ani tak vážně, jako ve své době Wii Sports. A i když Nintendoland poměrně propadl o pár let později, 1-2 Switch svým způsobem aspiruje na must have pro každého majitele této konzole.

Nintendo Switch - první dojmy

Nebudu si brát servítky. Nintendo Switch mne zaujalo od samotného začátku, hlavně kvůli tomu, že od počátku působilo sebevědomě a jakoby v Nintendu skutečně došlo k zásadním změnám v marketingové sekci, což se zdálo být provázané s technickou realizací konzole samotné. Tam, kde WiiU fatálně selhalo se nyní s téměř ročním odstupem zdá, že Switch zabodoval. Sám mám konzoli teprve od Vánoc, ale zhruba stovku hodin jsem s ní strávil a tak bych se rád pověnoval prvním dojmům. Bude to takový neuspořádaný mišmaš.

Ve službách krále Reginalda do hradu goblinů

Jméno Michal Bronec není v českých herních kruzích zas tak neznámé. Stál za vydáváník legendárního českého klonu Dungeons and Dragons s názvem Dračí Doupě od společnosti Altar. V roce 1993 toto vydavatelství publikovalo titul "Ve službách krále Reginalda do hradu goblinů", což není nic jiného, než gamebook Michala Bronce. Ti větry ošlehanější si jistě vybaví, že v samotném Dračím Doupěti jsme se mohli na začátku seznámit se hrou jako takovou pomocí ukázkového zkráceného gamebooku s náznem Jarikovo dobrodružství. "Reginald" je takový Jarik, ale dotažený k plné kráse.

Robotron: 2084

Nebylo to poprvé, co jsem někde mimoděk zaslechl, že "Nejlepší hra všech dob je Robotron: 2084". Samotnou hru pochopitelně znám, ale popravdě jsem ji nikdy nehrál na automatu (tedy ani MAME), poprvé před půl rokem U Cválajícího Ducha. Poslední době jsem se hře pověnoval a musím říci narovinu jednu věc: tohle je opravdu archetyp toho, co jsou "počítačové hry". Neuvěřitelně náročná, návyková a sofistikovaná holomajzna. Je rychlá, vyžaduje preciznost a ano, došel jsem po několika hodinách v závěru, že je to právě Robotron: 2084, který by se měl stát základním studijním materiálem všech, kteří si chtějí o médiu počítačových her udělat ucelený obrázek.

Sbohem, Wii U

Není mnoho konzolí, které byly mrtvé před narozením. A ještě méně jich bylo mrtvých před samotným početím. Zatím co o Wii se dá hovořit celé hodiny, Wii U bylo od prvního okamžiku ohlášení v podstatě tuhé. Paradoxně ale mělo vynikající startovní pozici. Nintendo začalo s úvodem osmé generace konzolí o rok dříve, než konkurence. Měli nasysleno hromady peněz z prodejů DS a Wii. A jako vždy měli možnost stavět na solidních základech předchozí produkce - já sám jsem si na pomyslné vítězství byl ochoten vsadit. Jenže pak se rozjela marketingová nekampaň a všechno to šlo do stoupy.

Guardians / Denjin Makai II

V roce 1995 vydala japonská společnost Banpresto pokračování hry Guardians, která o rok dříve vyšla na automatech a také na Super Nintendo. První díl jsem tedy nikdy nehrál, ale podle všeho je dvojka o dost lepší ve všech ohledech. Více hratelných postav, více grafiky, více úrovní, více animací. Připravil jsem si tedy řádku virtuálních čtvrťáků a do této klasicky vypadající beat-em-up jsem vhodil první minci.

Shadow Force

Máme tady čas Vánoc a není tedy důvodu se zdržovat zbytečnostmi a rovnou se podíváme na pár her, které jsem objevil (na doporučení kanálu GameSack) v době nedávné a které mne zaujaly svou originalitou, byť samozřejmě jen částečnou. První pán na holení se jmenuje Shadow Force a v roce 1992 ho vydala známá firma Technos. Jde o beat-em-up hru, avšak bylo do ní propašováno mnoho prvků z her bojových, které by člověk rozhodně nečekal. A navíc se v ní lze převtělovat do nepřátel!

Lineage 2: Revolution

Stará láska nerezaví, říka se. A tak jsem si s chutí nainstaloval mobilni MMO hru Lineage 2: Revolution na svůj telefon a z vesela se pustil do hraní. Maličko historie: Lineage 2 na PC byla zřejmě jediná tradiční MMO, kterou jsem kdy pořádně hrál (viz moje stařičká recenze). Asi tři měsíce. A nechodil jsem při tom skoro do práce. A málem jsem se rozešel se svou ženou. No, zkrátka to byla skutečně "pořádná pařba", čili jsem na celou hru rychle zapomněl a MMO žánru jsem se od té doby vyhýbal, jako čert kříži. Od té doby jsem ovšem zmoudřel a zdospělel a dneska se již nemusím bát postavit se libovolné MMO. Takže, proč ne Lineage 2 pro mobily?

Nostalgické zasnění o hodnocení starých her

Za scany všech možných časopisů ještě jednou děkuji panu Martinu (DJ) Schmidtovi
z Oldgames.sk.

Navštívil jsem svou oblíbenou stránku lemonamiga.com, abych udělal nějaký ten výzkum ohledně právě hraného Simona the Sorcerera 2, protože historie tohoto titulu pro platformu Amiga je značně pohnutá a zajímavá sama o sobě. Poslední dobou jsem objevil kouzlo Twitche, přesněji jsem okouzlen snadností použití služby - čili když je po ruce takový zajímavý produkt, proč rovnou moje čím dál sporadičtější hraní nahrávat a proč ne rovnou s publikem? A staré adventury jsou vhodné téma, navíc málo využívané. Během hraní Tajemství Oslího Ostrova jsem se zmínil o hodnotící tabulce hry a to mne nyní přivedlo k zajímavému poznatku, o který se chci podělit.

Ready Player One

Knihy moc nečtu, ale dar je dar a tak jsem se pustil s vervou do čtení románu z herního prostředí. Podle všeho se totiž jedná o dílo, které mi musí zákonitě padnout do noty. A musím říci, že kniha na mne skutečně působí, jako by mi byla psána na míru.

Crash Bandicoot

Jedi měl několik videokazet se záznamy her z Playstation 1, které používal jako podklady pro digitalizaci screenshotů do magazínu Riki. Doba to byla zlá, alespoň co se týče screenshotů z konzolí. Podívejte se například na otřesnou kvalitu obrázků ve Score, to si PC hráči neuměli představit, jak málo to má co společného s realitou a konzole vypadaly prostě v časopise blbě. Ale na VHS vypadaly... no v podstatě tak, jak vypadat měly :). A jedna z těch her, která vypadala zkrátka fantasticky, byl i Crash Bandicoot (i ve Score to vypadalo docela dobře).

Gran Turismo Sport - ochutnávka

Pořádnej hardcore musí bejt a když už vyšlo nové Gran Turismo pro Playstation 4, museli jsme se sejít a pořádně si zakroužit. Vytáhnout volanty, naladit kožené věnce a pustit se do kroužení. Kazunori konečně pochopil, že nemá cenu konkurovat Forze v oboru, který sám vytvořil (tj. závodní pseudo simulátor, kde jsou mraky aut), protože zkrátka jeho tým nemá čas a rozpočet na modelování každé plečky, co kdy sjela z výrobní linky. Místo toho pustil z nohy plyn, podřadil a v Carouselu řádně předskočil svou konkurenci a mnoho koňských délek.

Dreamweb

Konečně!

Konečně jsem si udělal čas a prostor v hlavě na to, abych KONEČNĚ dorazil naprosto výjimečnou hru jménem Dreamweb. Však se podívejte na dobou recenzi ve Score a řekněte mi, jestli byste okamžitě nevzplanuli touhou si hru zahrát. Mně to trvalo - a neptejte se mne proč - více než deset let od vydání, než jsem si hru nacpal do Amigy a začal pařit. A bohajeho, jaká je to pařba tohleto!

Nidhogg 2

Před dvěma lety jsem se krátce zmínil o hře Nidhogg, o jednom z nejzábavnějších titulů pro dva hráče na Playstation 4. Jedním z důvodů fascinace je jednoduchost zpracování samotného - onen retro feel je modifikovaný psychedelickou hudbou a vlastně i designem map. Později bylo oznámeno pokračování a na první pohled vypadalo prostě příšerně! A taky jsem si říkal, že proč by v podstatě dokonalá hra měla mít pokračování, to je přece jenom sprostá ždímačka na peníze! A tak jsem se rozhodl titul okázale ignorovat, jak se na slušného snoba sluší a patří.

Blade Runner 2049

Pro změnu zase něco málo o filmu místo her.

Blade Runner miluju celým svým srdcem. Psal jsem o něm tady již v minulosti a aniž bych chtěl zabíhat do podrobností, je to v mém životě velice významný film. Pokud bych řekl, že má nejoblíbenější filmová trilogie jsou Star Wars (EP4-6, ale nyní klidně přidám EP7, tedy jde o kvadrologii), můj nejoblíbenější film všech dob je bezesporu Blade Runner. Jsem jím takřka posedlý - asi ne natolik, jako megahardcore nerdi, kteří odříkají zpaměti repliky o půlnoci, ale věnoval jsem mu jednu online textovou hru a napsal jsem jednu textovku notně inspirovanou tímto fenoménem. Není proto divu, že když před nějakým tím rokem oznámili, že se chystá pokračování po třiceti letech, hrklo to ve mně a hrdlo i srdce se mi sevřelo.

Ruiner

Tak jsme si zase udělali párty. Účelem bylo si dobře zahrát, poklábosit o hrách a to celé odvysílat přes Twitch do živého světa. Konkrétní náplní měla být hra Ruiner (mimochodem - hezký web), nový počin v Unreal enginu od polského studia Reikon Games (dle jejich webu se autoři dříve podíleli na hrách jako Zaklínač, Dead Island). Hra byla totiž dle prvních reakcí označovaná, jako pekelně těžká. A tak jsme si z legrace řekli, že bychom ji jako mohli za jeden večer v pohodě dohrát. A tak jsem si sedl, nastavil developery doporučovanou obtížnost "Hard" a pustil se do hraní.

Král Artuš a jeho družina

V roce 1993 se na českém trhu objevil překlad německého gamebooku Das grosse König Artus Spielbuch od autora Roberta Wolfa, původně vydaného v roce 1988. Když jsem knihu poprvé spatřil, okamžitě jsem vzplanul láskou. Oproti dobrodružstvím Lone Wolfa byla tato kniha s pevnými deskami, měla mnohem více stránek a slibovala tedy více nevšední a komplexnější dobrodružství.

Mario and Sonic Olympic Games in Rio 2016

Rozhodně nejsem fanda sportovních her, rozhodně nejsem fanda kupování prvoplánovitých rychlokvašek a rozhodně se mi moc nelíbily 3DS verze olympijských her z minulých let, jejichž demoverze se mi dostaly do rukou. Jenže jak má člověk děti, které teprve musí vychovat k rozeznávání kvality, je těžké jim neslíbit, že za první vytržené zuby dostanou hru dle svého výběru. A tak se u nás doma objevil titul, o který bych si normálně neopřel kolo.

Q*bert

Ruku nahoru, pokud jste v mládí pařili Q*berta! No, čekal jsem vás teda trochu víc, ale i tak - že to byla povedená pařba? Vzdálenou asociací jsem si při psaní o hře Joust zavzpomínal u svého domácího arcade automatu právě na Q*berta, protože mají jedno společné. Hra je natolik unikátní a dostatečná, že se nedočkala mnoha klonů ani veleúspěšných pokračování, no přesto nechybí v jakémkoliv seznamu TOP her z osmdesátých let. Taková je to vařba, přátelé!

Zero Time Dilemma

Třetí díl série na sebe nenechal čekat dlouho, no asi před měsícem se mi dostal do pařátů a jedním dechem jsem ho dohrál. Těch necelých 25 hodin napínavého čtení bylo završeno skutečně uspokojivým závěrem, čímž nyní referuji i k návaznosti předchozích dvou dílů hry. Zero Time Dillema je jednoduše nejlepší díl série, nejlepší interaktivní román na 3DS a i napříč herním spektrem mu nelze upřít unikátní scénář a narativní zpracování.