Zero Time Dilemma

Třetí díl série na sebe nenechal čekat dlouho, no asi před měsícem se mi dostal do pařátů a jedním dechem jsem ho dohrál. Těch necelých 25 hodin napínavého čtení bylo završeno skutečně uspokojivým závěrem, čímž nyní referuji i k návaznosti předchozích dvou dílů hry. Zero Time Dillema je jednoduše nejlepší díl série, nejlepší interaktivní román na 3DS a i napříč herním spektrem mu nelze upřít unikátní scénář a narativní zpracování.



Cituji ze svého textu ke hře 999 z roku 2011:

Styl "hraní" následuje tento scénář. Nejprve chvilku zkoumáme okolí ála Myst, vyřešíme jednu dvě logické hádanky a "hotovo" - nyní musíme 15-30 minut číst dění na lodi, interakci postav (jen výjimečně můžeme do dialogů vstoupit, ale s minimálním vlivem), pak si vybereme jednu z nabízených cest a máme před sebou opět sérii několika hádanek. Samotné puzzly řešíme vždy se skupinou lidí, takže i během bádání čteme jednotlivé reakce osazenstva, čili i tak dost času věnujeme čtení.

A následně cituji ze svého textu ke hře Virtue's Last Reward z roku 2015:

Oproti předchozí hře je zde ale aplikovaný mnohem sofistikovanější přístup k věci - hlavní hrdina má schopnost cestování v čase a pomocí principu superpozice může měnit nejen budoucnost, ale i minulost - což je zatraceně lákavý koncept. V karanténě jste odříznuti od okolního světa, nevíte datum a ani místo - no hypotéza je asi taková, že dokud nevylezete ven, nevíte, co tam doopravdy je. V rámci jedné časové linie zjistíte, že svět byl vyhlazený supervirem Radical-6, v jiné dějové iteraci lidstvo přežilo.

A nyní konečně pár nových slov ke hře Zero Time Dilemma:

Líbí se mi, že se autoři hry nebáli prohlubit to, v čem jsou dobří a sice ve vykreslení zajímavých postav, jejich definitivnímu vyústění v příběhu a celkové kompozici dějových linií, kterých skutečně není málo. Přibližně se bavíme o deseti hlavních statích, které mají dvě až tři zakončení a trvá skutečně dlouho (zhruba těch 20 hodin), než do sebe začnou kousky příběhu smysluplně zapadat a dávat konečně smysl. Ten pocit napětí, že vlastně netušíme, o co komu jde, je u této trilogie hlavním motivem ke hraní.

A nejen, že se dočkáme rozuzlení skoro všech zápletek - čímž se hra liší ve srovnání se svými předchůdci. Navíc hra operuje s mnohem odvážnějšími motivy, než kdykoli předtím. Hra je více vyspělá, od poloviny hry jde o regulerní horror a způsob, jakým hra vykresluje zoufalství je jedním slovem fascinující.

Jako obvykle se nyní zabýváme skupinou jedinců, zavřených proti své vůli do podzemního krytu. V tomto krytu je několik místností s hádankami a obtížnými volbami typu "stiskem tlačítka se zachráníte, ale zároveň zabijete všechny ostatní". Skupina lidí je hned na začátku rozdělena do tří týmů a tyto týmy jsou ve svém konání naprosto izolovány. Přitom mají možnost vzájemně se ovlinit svým rozhodováním a velmi omezeně s sebou komunikovat. Všemu pochopitelně velí tajemná postava Zero, sadistický magor s neznámou motivací, který klade všem hrdinům těžší a těžší úkoly a rozhodnutí.

Bavíme-li se o hlavní interaktivní složce hry, tedy logických hádankách, jsou veskrze dobré, ale Nobelovu cenu bych jim nedal. Po dvou odehraných dílech na stejném principu jsem zkrátka věděl, že hádanky jsou více méně jen katalyzátorem dění, bez větší důležitosti a chtěl jsem jimi zkrátka co nejrychleji prolétnout. Je ale pravda, že hádanky jsou o něco těžší a kratší, než v minulých dílech. Prakticky vůbec není potřeba chodit mezi lokacemi, vše se pohodlně odehrává obvykle v jediné místnosti. Po deseti minutách jsem měl obvykle jasno, co de mne hra chce a dalších deset minut jsem se prostě proklikal k řešení. Musím uznat, že jednu hádanku jsem si musel najít v návodu, protože jsem měl zákys asi na hodinu a přestávalo mne to bavit. To berme jako plus.

Když se ale budeme bavit čistě o příběhu a jeho naraci, tak nemám slov. Hra je velice chytře napsaná a tatáž volba dvakrát nemusí vést ke stejnému výsledku (jak že zní ona slavná definice šílenství?). Vyprávění má nyní mnohem logičtější formu a vyjma paranormálniho cestování v čase (což je super schopnost vlastní většině osazenstva hry) je hra více uvěřitelná, než její předchůdci. Věřte mi, že čím méně o hře víte, tím více si ji užijete. I když tu pravou slast zažijete, až když věnujete dost času oběma předchozím dílům. Pak se z tohoto titulu stává naprostá lahůdka.

I když v principu hry není nic nového, autoři dokázali překroutit a inovovat vnitřní mechaniku hry. Je to zvláštní takto napsat, ale přišlo mi zkrátka osvěžující hrát to samé potřetí, protože to vlastně nebylo to samé. Jsou to zdánlivě jednoduché triky - třeba fakt toho, že spolu ony tři týmy nemohou volně komunikovat - ale díky tomu je docíleno unikátního zvratu v závěru hry, který jsem skutečně nečekal (vedle toho je cestování v čase něco, co jsem od hry očekával a tudíž mne to nemělo jak překvapit).

Odvaha autorů se projevila rovněž v technickém zpracování hry a rád bych předeslal, že audiovizuální zpracování NEMÁ v tom důsledku žádný dopad na kvalitu zábavy titulu. No, upřímně řečeno, jde o jeden z těch nejméně povedených zmetků, jaký jsem na 3DS měl tu smůlu vidět. Grafika stojí za starou belu, animací je děsně málo a ještě dělají z postav mátožné pitomce. Dabing je absolutně nesynchronizovaný s grafikou a herecky je nezvládnutý. Loadingy mezi fázemi hry jsou neodpustitelně dlouhé, hra ani nedisponuje 3D zobrazením a nemohl jsem si nevšimnout, že stylus na dotykové obrazovce často "prostě nefunguje", až jsem to považoval za záměr (ale smysl to nedává).

Totiž autoři se pokusili pokračovat v trendu rozšiřování komixového stylu. 999 byl čistokrevný komix. Virtues Last Reward byl více animovaný a s 3D grafikou postav. A Zero Time Dilemma se jakoby snaží vypadat, jako film, ale v žádném případě na to nemá. Po pár hodinách hraní jsem utlumil své kognitivní funkce a začal vnímat audiovizuální stránku hry více staticky a víte co? To mi bohatě stačilo. Vizuál hry zkrátka jen načrtává dění, komentuje postavy, ale v zásadě se na něj koukat nedá. Hudba má celkem asi jen pět motivů a ty se dozblbnutí opakují, zvuky jsem skoro ani nezaznamenal.

Přesto - jako završení trilogie tuto hru naprosto schvaluji a doporučuji. Vynikající horror, nepředvídatelná zápletka, uspokojivý konec. Co víc si člověk může přát?