Q*bert

Ruku nahoru, pokud jste v mládí pařili Q*berta! No, čekal jsem vás teda trochu víc, ale i tak - že to byla povedená pařba? Vzdálenou asociací jsem si při psaní o hře Joust zavzpomínal u svého domácího arcade automatu právě na Q*berta, protože mají jedno společné. Hra je natolik unikátní a dostatečná, že se nedočkala mnoha klonů ani veleúspěšných pokračování, no přesto nechybí v jakémkoliv seznamu TOP her z osmdesátých let. Taková je to vařba, přátelé!



Grafika

Na rok 1982 překvapí, že úvodní obrazovka není temně černá, nýbrž modrá. Hra také hned v úvodu - ještě před vhozením mince - stručně vysvětlí pravidla hry a hráč je v podstatě ihned lákán na netradiční barevnost grafiky a rozmanitost nepřátel. Styl grafiky mi evokuje rané pokusy o virtuální realitu (zejména nápis LEVEL 1 při startu má netradiční font) - i když je všechno samozřejmě ve formě 2D spritů, díky jednoduché barevné paletě mám pocit skoro vektorů. Bylo by zajímavé hrát hru s 3D brýlemi nebo s helmou. Samotný level se pak ale rozkládá vždy jen na jedné, nescrollovací obrazovce. Díky tomu se grafika již po pár úrovních okouká a jediným rozptýlením jsou pak nové varianty nepřátel.

Zvuk

Základní zvuk skákání je na svou dobu docela originálně zkomponovaný, ale krom něj se ozývají také unikátní zvuky nepřátel, čili poslechový stereotyp nehrozí. Ucho hráče je navíc rozptýleno i několika krátkými hudebními motivy. Přijde mi, že zvukový čip v automatu umí dělat takové kreace, které bych na tu dobu nečekal. Jednoznačně palec nahoru, i přes celkovou primitivnost.

Hratelnost

Vzdáleně mi hra připomíná Pac Mana, protože je cílem přebarvit všechny plošinky na pyramidě a u toho vás honí nepřátelé s jednoduchou umělou inteligencí. Ve skutečnosti je ale rozmanitost hry skutečně překvapivá, protože v každém levelu se trochu mění pravidla (nutnost skočit na každou plošinku nejméně dvakrát, nutnost skočit lichý početkrát...), na pyramidě se obměňují typy nepřátel (a sem tam se objeví i mrazič času) a strategii také výrazně formují záchranné plošinky podél pyramidy. Hra tedy zpočátku skutečně evokuje přebastleného Pac Mana, ale už po půl hodině hraní na to zapomenete a začnete Q*berta velebit, jako plnohodnotnou postavu a hru.

Obtížnost

Q*bert se hraje čtyřsměrným joystickem, který je ale pootočený o 45°, což je první věc, na kterou je nutné si zvyknout. Dohrát první level není nijak zvlášť těžké, naučit se principy je zdánlivě hračka. Ale už v druhém levelu přituhuje a třetí jsem popravdě nedal ani za zlaté prase. Namasterovat tento titul zřejmě jde - matematika hry je transparentní a element náhody téměř neexistuje. Ale dobrou hodinu vztekání mi teda hra rozhodně dala.

Atmosféra

Není sporu - Q*bert charakterizuje osmdesátá léta v kompaktní podobě. Hra má spád, má styl, dobře vypadá a dobře zvučí. Je originální svým zpracováním a zároveň povědomá svou prostotou. Má v sobě řádnou porci výzvy a nutí hráče korigovat pohyb se sledování mnoha objektů na obrazovce naráz. Nepamatuji si žádnou jinou hru, která by s pouhým jedním joystickem docílila tak komplexní hratelnosti. K této hře se člověk chce vracet i v roce 2017.

Závěr

Q*bert se dočkal mnoha portů, ale pro svou specifičnost byly tyto porty obvykle druhořadé. Dokonce jsme se dočkali i pokračování hry pro GameBoy, SNES a pak celé řady remaků pro moderní platformy, na kterých si ho zahrajete i dneska velice pohodlně. Pokud hledáte hru, která je neotřelá, rychlá a náročná, je Q*bert vynikající volbou. Hodnotím 716/M.