Herní snob: Mega lo Mania

Někteří mne asi teď nebudou mít rádi, ale už jsem vám dneska říkal, že Megalomania je naprosto geniální hra? Jedna z těch realtime strategií, kde jde opravdu o strategii. Hra od Sensible Software, která je jednoduchá na povrchu a složitá uvnitř. Hra pro Amigu a ostatní dobové stroje (1991), která se dočkala slušného ohlasu, ale žádného pokračování (když pomineme nějaké ty amatérské klony ála Gigalomania). Titul, který jsem si před dvaceti lety špatně zaškatulkoval jako "psycho scifi", protože jsem někde viděl reklamu s podivnou, jakoby rozbitou hlavou v kontrastním pixelovém zpracování. Škoda, moje škoda... ale chybu jsem napravil a do poloviny hry bez návodu jsem se konečně dostal! Matka všech bitev mi již nebude dlouho unikat!

Ale vážně - o Megalomanii jsem jednu dobu slyšel všude. Dokonce jsem ji jednou našel na gymnaziální 386, ale domníval jsem se, že jde o klon Dune 2 a podle toho jsem ke hře přistupoval. Nikam jsem se nedostal, zásek v prvním levelu - no není divu, vždyť se hra jmenuje "Megalomania" a já nejsem na strategické hry dostatečný megaloman. Čili nestydám se přiznat, že jsem se hrou nechal odradit jako něčím, co je pro mne nedosažitelné, nedotknutelné, svaté. Něco, s čím nemá cenu se vůbec zabývat, protože mne to stejně semele a nikam se nedostanu.

Uplynylo dvacet let...

Na loňské Amiga párty mi DaMi a Kunilingus ukazovali, jací že jsou to borci a přeborníci v Megalomanii a já jim potichu záviděl. Necukal jsem se dlouho. Hru jsem nasypal do Amigy a začal poctivě trénovat. Prozření mělo dvě fáze. V té první jsem došel k zajímavému poznatku a sice, že grafika hry je vlastně téměř nepodstatná a nezaslouží si příliš naší pozornosti - drtivá většina hry se odehrává pouze v levém úzkém proužku obrazovky. Klikat přímo do výhledu na mapě má smysl v podstatě jen tehdy, když chcete schovat armádu do domečku. Kdyby na tohle byla nějaká speciální ikonka či třeba kliknutí pravým tlačítkem, tak je grafika skutečně jen pasivním svědkem našich rozhodnutí. Takže to je poznatek číslo jedna.

V druhé fázi mi později došlo, že schema hry je vysloveně sandboxové. Každá mise se dá vyhrát různými způsoby a to podle toho, na jakém konkrétním políčku začínáte hru, kdo je vaším oponentem, za kterého krále hrajete a také podle toho, jak se vám podaří uzavřít pakt aliance na začátku hry (pokud vůbec). I první mise, přestože jsou dětsky snadné, nabízí více možností, než se na první pohled zdá. A tak se mi při opakovaném hraní stalo, že jsem často prohrál s jinak vítěznou taktikou právě proto, že jsem si neuvědomil, jaký dopad má například volba startovního pole na celou hru. Vedle toho je pravda, že chování našich oponentů je více méně průhledné (alespoň na začátku hry) a tak se vyplatí klidně trochu riskovat, jelikož nepřítel obvykle neútočí v prvních minutách hry vůbec, ale až později.

OK, tohle jsou poznatky, na které asi přijde každý - no mně to trvalo dvacet let jenom kvůli magické auře, kterou tato hra kolem sebe má. Aurou jsem nyní pronikl a nemohu si vynachválit, jak nádherně hratelná a komplikovaná ona Megalomanie je! Takže, o co jde?

V této hře si na začátku vyberete jednoho ze čtyř vládců a vaším cílem není nic jiného, než zničit své oponenty. Hra nabízí několik desítek map a jedna mapa je vždy rozdělena na dva a více sektorů. Každý sektor nabízí jiné druhy surovin (některé suroviny jsou napevno dané, jiné je třeba nejprve vytěžit - někdy jsou omezené kvantitou, jindy jsme omezeni dostupnou technologií a podobně) a to je asi hlavní element, který ovlivňuje taktiku prvních minut. Ve výchozím sektoru dostanete svou chýši (budoucí město) s několika svěřenci a hra může začít. Trik je, že počet panáčků do každého levelu si můžeme vybrat sami. Před startem mapy máme na výběr ze zásob stovky pracovníků a do levelu jich můžeme nasadit kolik chceme. A to je druhý zásadní faktor strategie.

Po vyhrané bitvě se totiž panáčkové z mapy nevrací, ale zůstanou na mapě. Takže pokud první misi splníme s deseti pracanty, do druhého levelu nám zbývá jen 90 a to bez ohledu na to, kolik nám jich přežilo v první misi. Mise jsou pak seřazeny do takzvaných epoch, obvykle trojice misí s jedním tématem - po každé odehrané epoše dostaneme dalších 100 panáčků plus ty, kteří nám zůstali z minulé epochy. Motivace dohrát epochu s co nejmenším počtem pracovníků je tedy na místě.

Ale dobře, začne hra, vy máte v chýši řekněme dvacet panáčků, co dál? Hra začíná!

Pravidla hry jsou jednoduchá. Panáci, co nemají žádnou práci, se mezi sebou množí (a to i v případě, že máte v chýši jen jednoho panáčka) a není špatný nápad nechat na začátku mise panáky namnožit - čím více panáků máte, tím rychleji pracují (a to včetně množení). V druhé fázi se musíte podívat, jaké suroviny můžete těžit - kámen, kovy a podobné vzácné suroviny. Pravým tlačítkem přidáváte pracovníky z volných sil právě na těžbu, levým je zase naopak odebíráte. Jakmile máte natěženo dost surovin, objeví se možnost vynalézat nové zbraně a podobné vynálezy.

Vynalézání probíhá v podstatě úplně stejně - pravým tlačítkem nastavujete počet zaměstnaných panáčků a hra vám rovněž na malých hodinkách naznačí, za jak dlouho bude vynález k dispozici. Když už máte dost vynálezů a dost materiálu, můžete začít vyrábět zbraně. A zbraně pak dáte do rukou dosud nevinným pracantům a můžete vyrazit do války!

Tento princip se ve hře opakuje a rozšiřuje. S každým větším objevem se také posouvá vaše technologická úroveň (zprvu mne zmátl vypsaný rok epochy, který je čistě orientační a nijak nereprezentuje aktuální čas hry - každá strana má svůj vlastní tech level) a tím se odemykají další a další vynálezy. Například možnost stavět zděné budovy, tím pádem továrny na katapulty, později letadla, střelné zbraně a konče atomovkami a protiatomovými kryty. Management surovin, počtu panáků, dispozice jednotlivých map... to vše začne poměrně brzy přerůstat přes hlavu i zkušeným stratégům (za kterého se rozhodně nepovažuji).

"Naštěstí" platí stejná pravidla i pro ostatní hráče, bohužel jen řízené umělou inteligencí - hře chybí multiplayer. Je to asi i kvůli tomu, že si hráč může libovolně hrát s rychlostí času, což je důležitá poznámka. Čas nelze úplně zastavit, ale pokud dojde k mumraji, stačí jen levým tlačítkem zpomalit na nejnižší rychlost a vypořádat se s problémem. Jo a mimochodem, pokud přesunete armádu na libovolné volné políčko mapy, začne se nudící armáda zabývat stavbou dalšího města.

Kliknutím na štít s barvou oponenta se pokusíte navázat dočasné přátelství - alianci. To má svoje očividné výhody - počítačový protivník vám může pomoci v boji, ale také to s sebou nese jistá omezení - když jste v alianci, nemůžete vůbec stavět nová města! A také není aliance na věky věků - pokud společnými silami porazíte třetího a jste na mapě jen sami dva, aliance končí a počítač vám jde krutě po krku! Co považuji za naprosto skvělé je také to, že si počítač pamatuje, jestli jste mu v jeho rozbrojích pomáhali anebo ho nechali na holičkách. Detaily jako tento vyzdvihují hru naprosto do nebes.

Na hře se mi také líbí její transparentnost. Můžete si prohlédnout návody na výrobu zbraní a z nich vyčíst, kolik jakých surovin je přesně potřeba. Teprve pak si nastavíte vhodné množství panáčků do dolů, aby těžili správný poměr potřebných surovin. Za vtipné také považuji, že suroviny nejsou uváděny v absolutních číslech, ale jen v poměrech. Takže na výrobu kopí potřebujete jeden díl kamene a dva a půl dílu oceli - například. Hra je zkrátka nádherně matematicky čistá a nezatěžuje vás přehoušle informacemi. Toho si velmi cením, jelikož zbytečná komplikovanost je jedním z důvodů, proč se strategiím spíše vyhýbám.

Megalomania je zkrátka MEGA HRA. Každičká mise je něčím unikátní a to i při opakovaném hraní. Tempo hry je šílené - nutnost se neustále přizpůsobovat nenadálým situacím, udržovat mikromanagement surovin při životě a nechat se okouzlovat tím, jak se AI oponentni mezi sebou řežou, aplikujíce pravidlo "třetí se směje". Stručně řečeno - valím bulvy, že jsem si tuto hru nechal ve své době uniknout. Ona to opravdu je MEGALOMANIA, ale dá se zvládnout s trochou toho vedení (přičemž jak jsem na vlastní kůži zjistil, Youtube longplay nijak nepomůže k pochopení principů hry) do hry pronikete a pak se nebudete moci odtrhnout!

Na závěr dodám, že hra se dočkala i vydání pro PC, Mega Drive a SNES a také že byl v přípravě datadisk / druhý díl. Bohužel se titul nedočkal větší slávy a vyjma remaku Gigalomanie bych řekl, že je lepší sáhnout po originále na Amize či PC (kvalita portu je údajně dobrá). Hra má taky alternativní název v USA: "Tyrants: Fight Through Time" a pro konzole byl také zvolen alternativní design - ten mne právě ve své době zmátl, že jsem si hru velice špatně zařadil.