Atari 2600 v emulační praxi

V mé sbírce mám prakticky všechny významné stroje, ale jeden mi chybí. Jde pochopitelně o legendární "první" konzoli - Atari VCS čili 2600. Abych se přiznal, nemám extra touhu jej vlastnit - jeho použitelnost je nulová, z hlediska prezentace je obtížné sehnat původní dřevěný model a z hlediska her stačí bohatě Atari 800 XL/XE s adekvátní nabídkou. Ale dokonce ani hry mne extra nelákají, kdysi to byly klasiky, které sice opravdu založily žánry, ale oproti hrám z jiných osmibitů (jmenovitě třeba NES nebo C64) jde o překonané věci. Jenže to máte tak - najednou se někdo zmíní, že ho shání, člověk to sem tam zahlídne na Aukru nebo tak něco... No nedokopal jsem se k tomu, ještě je na to čas, tahle rozšířená konzole je celkem myslím dosažitelná, i když zase hry moc ne.... takže jsem se rozhodl, že se jí na zoubek podívám v emulátoru. Jmenovitě v emulátoru pro Nintendo DS, protože hrát tohle na normálním PC mi nejde přes pysky.

Uplynulo asi deset dní. Každý večer jsem nějakou tu hodinku testoval výběr z her.

Hry, které mají obvykle 4-8 kB (někdy i jenom 2 kB, maximálně snad 16 kB), se nedají dlouho objevovat. Jelikož jde o prazáklady, je během několika málo minut (a mnohdy i vteřin) jasné, o co jde. Ale přesto jsem byl občas překvapen, ne-li šokován - ať už pozitivně nebo negativně.

Výběr her jsem udělal na základě citu a znalosti názvů. Vybral jsem všechno, co jen znělo trochu podezřele, takže nakonec jsem z tří tisíc titulů (které mají dohromady asi 30 MB) vybral necelou stovku (po vyřazení her nefunkčních v emulátoru to dělá asi 70 her). A dal jsem se do testování a zkoumání.

Člověku najednou přijde videoherní krach v osmdesátém třetím jako naprosto logická věc. Bez ohledu na hardware - mnoho her jsou opravdu jen sprosté kopie s minimální změnou grafiky (a mnohdy ani to ne), nejčastěji se kopíruje Pac Man samozřejmě (který je na Atari 2600 výjimečně nepovedený, takže tyto kopie jsou směrem kupředu, například varianta dle filmu "Alien" je celkem prima), dále Space Invaders, Centepide a tak dále. Je to zlo na kolečkách. A vedle toho jsou ale hry, které jsou nepokryté sračky, nehratelné blbosti! A to neříkám z hlediska jednadvacátého století - naopak. Ovládání neraguje, chaos na obrazovce je maximální, nevíte co dělat a každých deset vteřin se ozve výmluvný zvuk symbolizující ztrátu života. Dost špatné.

Abych se na hraní dostatečně připravil, pročetl jsem si na většinu her jakési minirecenze, souhrny, abych věděl, co od hry očekávat. Už při čtení jsem žasnul. Některé nápady na hry jsou skutečně šílené (textová adventura na Atari 2600?!), jiné inovativní, některé nápady znějí nudně, ale jsou dobře provedené. Navíc mne fascinuje fakt, že se na tuhle prakticky nejstarší konzoli na světě dodneška programují hry a dema, aby se dokázalo, že tento 1.19 MHz procesor a 4 kB paměti jsou dostatečnou kapacitou pro lidskou představivost.

A tady je asi jádro celé té věci. Jestli si pamatujete hlášky typu "dříve hry více podporovaly lidskou fantazii", tak najednou člověku dojde že to nepatřilo hrám před nástupem 3D akcelerace (pro mladší z nás), ani s nástupem VGA grafiky (pro starší z nás), ani s nástupem 16ti bitů, ale je to odkaz právě a jedině na prazáklady her, tedy Magnavox Odyssey, ale hlavně Atari 2600. Ve většině her hrajete DOSLOVA za zhluk pixelů, mnohdy jen za jeden PIXEL. U těchto her se nemůžete bavit, pokud vaše fantazie nejede alespoň na poloviční výkon. Potom se z pixelu stane "prostě panáček" a hned se hraje lépe. Nakonec vlastně panáčka nepotřebujete, že?

Toto jádro věci je umocněno tím, že většina her má naprosto ODPORNOU grafiku. Barevná paleta je prostě šílená, rozlišení je pod bodem mrazu a kvůli rychlosti programu jsme ochuzeni o nějakou rozmanitost a pestrost. Dobře je to vidět u her typu Adventure a Frontline. Zatímco Adventure má čtvereček, co chodí po žluté ploše (poušť?) a sem tam vidíme modré pixely (voda?), hra Frontline se snaží pomocí žlutých, hnědých a dvou odstínů zelených proužků naznačit, že okolo nás je les. A daří se to! Prostě to jsou stromy a znamená to, že se tamtudy prostě nedá jít. Ale u Adventure je to fakt špatné (i když hra se hraje dobře).

Ale nejde jen o barevnost nebo strohost. Jde o nevhodné používání kontrastů barev, opravdu hrubé animace (a pak že nejde dělat animaci méně, než dvěma snímky!) a nepoměr objektů na obrazovce. Na jednu stranu hovoříme o nutné stylizaci, ale třeba u her jako je boxování při pohledu zhora je to na pováženou, že je hlava, ruka, tělo a noha stejně velká - tedy rádoby koule složená z šesti pixelů. Oproti tomu jsou tam ale hry, které z toho samého hardware ždímou VELICE SLUŠNOU grafiku i animaci.

Samozřejmě můžeme zapomenout na hudbu a zvuky, ne snad, že by nebyly přítomny, ale prostě... Je to lepší, než třeba u ZX nebo u PC Speakeru, zvukový obvod v Atari 2600 kupodivu umí vykouzlit zajímavé, nepípavé zvuky, ale do té paměti nemůžete narvat mnoho věcí najednou - hry větší, než 4 kB se do konzole nahrávají po segmentech, takže v jeden okamžik jsme opravdu velice omezeni. Samotný emulátor se s většinou funkcí popasuje výborně, ale aby toho nebylo málo - emulace je opravdu 1:1 včetně nemožnosti ukládat savestates, jak jsme zvyklí, takže herní zážitek je velice blízký originálu, co do dojmu z obsahu. Ono některé hry jsou dětsky snadné a některé nehratelně tvrdé. Sám se divím, čím se hráči dřív bavili. I když to je vlastně irelevantní - divím se tomu, co si autoři her mysleli, že bude bavit...

Poslední zajímavostí je, že hodně her je designována pouze na multiplayer, tedy pro dva hráče. Je to logické. Nacpat nějakou umělou inteligenci do 4 kB je téměř nemožné a většina nepřátel má jen základní follow chování (a to často bez detekce kolizí, tj. chodí skrz zdi). Na druhou stranu je ale ušetřená paměť využita pro rychlejší nebo lepší grafiku a to si zase cením. I když u takové hry Dragsters to není potřeba, ta je skvělá tak jako tak.

Na jaké hry že jsem se to podíval? Několik mne zaujalo více, než ostatní, tak je tady sepíšu s krátkým komentářem (který bude většinou minirecenzcí ;).

Adventure


Hned první hra z kraje mne velice překvapila. Jde na rok 1980 v podstatě o předchůdce Zeldy a podobných dobrodružných her. V podobě jednoho pixelu se potulujeme mezi hrady, sbíráme od nich klíče a nalézáme v nich různé objekty, které nám pomáhají v cestě. V té nám naopak brání tři draci, lišící se rychlostí, kteří nás mohou sníst. Je velice milé, že po sežrání se mrskáme v drakově břiše, ale pouze restart hry nás z toho dostane ;). V jeden okamžik můžeme nést jenom jeden předmět, což je docela problém, protože na draka platí pouze meč (který ze všeho nejvíc připomíná šipku, takže jsem se snažil draka ubít opačným koncem zbraně), ale ten navíc nelze rotovat - směřuje jedním směrem, takže občas je to docela adrenalin. Ale zase je možné draka "zamknout" v nějaké nepotřebné lokaci pomocí přenosného mostu (?!). Je možné také najít magnet (a s jeho pomocí táhnout další předmět - jakoby větší inventory - Zelda!) a grál, ale význam jsem nepochopil. Hra má tři varianty / randomizery, nedokázal jsem ji dohrát, ale byla to celkem zábava zase. A jak jsem se dočetl, tato hra obsahuje historicky první easter egg! U mne dobrý.

Air Raiders


Otázka "jak zpracovat 3D grafiku na Atari 2600" je celkem dobře zodpovězena touto hrou. Obecně najdete více her na stejném principu. Iluze horizontu se mění nahoru-dolů, ze všech stran nalétávají objekty a krom ukazatele výšky nemáte žádný jiný důkaz o trojrozměrnosti světa. Iluze není moc dokonalá, ale pro hru kupodivu stačí. Letadélka mají asi tři fáze přiblížení a bez ohledu na vzdálenost padnou vždy po jedné ráně okamžitě (asi prototyp laserového děla).

Alien


Jde o mutaci na dvě populární hry najednou. Jeden level je vždy PacMan a druhý je vždy Frogger - střídá se do oblbnutí. Jsou tady ale drobné změny - náš panáček (Sigourney Weaver v tom nevidím, ale jinak je pěkně prokreslený) sbírá vajíčka vetřelců a ty je navíc možné občas zahnat plamenometem. Na hrací ploše se občas objeví artefakt, který odpuzuje vetřelce, ale není je možné pak zničit, jen dočasně utíkají od vás. Velice se mi líbí efekt přerodu v teleportu - v průchozí chodbě. Tahle hra není vysloveně lepší, než Pac Man, ale jde o typickou ukázku povedené kopie.

Artillery Duel


Typická hra pro dva hráče - člověku se dere na rty přirovnání ke Schorched Earth, ale... ne. Tahle hra je obrovská blbost. Po nastavení hry má každý hráč 30 sekund na to, aby zamířil a vypálil. Jenže ono to prostě nefunguje. Nejenom, že joystickem nenastavujeme přímo úhel, ale jen jakýsi úhlový přírůstek (který nemá navíc v grafice žádnou odezvu - tj. nevidíme, kam míříme ani odhadem), ale hlavně střelba neničí okolí a je zoufale pomalá - po výstřelu musí oba hráči čekat 30 sekund. Na kalkulačkách jsem viděl lepší variantu hry, nemluvě o GORILA.BAS!

Asteroids


Klasika nad klasiky. Všimli jste si ale podstatného rozdílu proti automatové verzi? Hra nepoužívá v této původní verzi vektorovou grafiku. Asteroidy pak vypadají jako popcorn, ale to nevadí. Na hře je zajímavé, že se jednotlivé šutráky pohybují v předem odhadnutelných vlnách, takže se zde prakticky dá hra memorizovat a občas zaválet machra, když člověk ví kam se postavit. Zábava to celkem je, to se musí nechat, samozřejmě s přihlédnutím k datu vydání.

Atlantis


Hra s velice pěknou grafikou, ale primitivním obsahem. Ze dvou stran nalétávají různé letadélka, stíhačky a vrtulníky a my je musím pomocí tří děl sestřelovat. Tato děla mají pevně dané úhly a musíme tedy vybrat to správné, abychom s předstihem pokryli místa, kam doletí nepřátelé. Jelikož v jeden okamžik můžeme vystřelit jen dvě střely, je celkem stěžejní znát jednotlivé vlny nepřátel, které jsou navíc schopny nám zničit samotná děla. Hra mi přišla celkem nudná ze začátku, ale nakonec se z ní vyklubala obstojná pařba. I když je to asi tou grafikou, která designově převyšuje většinu her na tento systém. Totiž jednotlivé prvky na mořském dně jsou opravdu jenom pro okrasu, nemají funkční význam, takže jde až skoro o plýtvání pamětí.

A-VCS-TEC Challenge


Na této hře je zajímavé hned několik věcí. Jednak hra vznikla v roce 2006, jednak má překvapivě slušnou hudbu a zvuky a hlavně má fantastickou grafiku, kterou bych se nebál označit za 3D. A to vše v 8 kB. Hra je velice prostá. Jeden level běžíte k pyramidě (a iluze přibližování se je opravdu dokonalá!), přičemž uhybáte překážkám / šípům výskokem a skrčením. Druhý level běžíte po schodech pyramidy, patrně se pomodlit, a opět se vyhýbáte překážkám, ale doprava-doleva. To se opakuje v různých barevných tématech. Samotná hra je teda skoro o ničem, ale pastva pro oči - to rozhodně ano!

Battlezone


Battlezone je asi nejlepší hra pro Atari 2600, co jsem měl tu čest hrát. Programátorsky neuvěřitelným způsobem udělaná iluze 3D prostoru, při zachování letících projektilů a možnosti uhýbání v perfektně ovladatelném tanku - to je Battlzone, který si nezadá s předlohou na automatech ve vektorové grafice. Dokonce bych řekl, že syté barvy, byť 2D spritů, hře dodávají více atmosféry a prohlubují zážitek ze hry. Chybí jenom ovládání dvěma joysticky a hra dvou hráčů. Ale i tak - tohle je dokonalost, která mne donutilo o koupi originální konzole vážně přemýšlet!

Berzerk


Tuhle hru jsem asi moc nepochopil. Odhalil jsem asi tři místnosti, mezi kterými mohu přebíhat s pěkně animovaným panákem, ale uniká mi hlubší význam. Grafika je velice prostá, ale přehledná, ovládání dobré, ale ani po přečtení rad do začátku hry jsem to prostě nepobral. Ovládání je v pořádku, ale jinak je hra dost na palici. Mezi místnostmi nejsou chodby (pokud opustím místnost, není návratu a navíc dotek stěny zabíjí), mnohdy se objevíme v místě, kde je nepřítel, takže okamžitá smrt. Jediný smysl je tedy pobíhání dokola a respawnované nepřátele zabíjet pro nejvyšší score, což není moc těžké, protože se sotva hýbou a jejich střelba je také pomalá.

BMX Airmaster


Vynikající hra! Jediný problém je v ovládání, protože je nutné kvedlat joystickem doprava-doleva, aby se docílila patřičná rychlost (taky to mohli udělat na fire, které je jinak nevyužité), což je na D-padu DSka celkem obtížné. Princip hry je jasný - v několika variantách můstků se musíme rozjet, udělat co nejšílenější akrobatický trik a správně dopadnout. Trochu to připomíná Ski or Die. Ale díky dobře zpracované grafice je hra skutečně dobře hratelná a zábavná. Navíc hra obsahuje tři režimy, trénink a hru dvou hráčů. Co víc si přát?

California Games


Tahle hra mne překvapila. Její hratelnost je srovnatelná s jakoukoliv jinou verzí a navíc má i většina disciplín slušnou grafiku a adekvátní zvuky. Nikdy jsem tuhle hru nějak moc nemiloval, ale tahle verze mne celkem uzemnila. Je fakt, že třeba serfování nebo skateboard nejsou moc zábavné, ale hakisák a sjezd na bicyklu jsou opravdu srandovní. Hra byla vydaná v roce 1988 a jako jedna z mála má 16 kB.

Chopper Command


Pohled z boku na létající vrtulník, který je sice minimálně prokreslený (ostatně jako všechny objekty), ale grafika je celkově dostatečná. Naším úkolem je chránit konvoj kamionů, převážející humanitární pomoc. V dolní části obrazovky vidíme orientační radar, takže létáme z jedné strany bojiště na druhé a ničíme vše, co se jen pohne. Scrolling je více méně symbolický, ale hra alespoň ubíhá rychle. Našimi protivníky jsou menší bílé vrtulníky a hlavně nepříjemně rychlé stíhačky. Nepřátelé po nás sice mohou střílet, ale jejich střely jsou dost pomalé, takže hra je celkem lehká. Hlavně proto, že náš létavec disponuje jakýmsi laserem s instantním zásahem přes celou obrazovku (a s hezkým zvukovým efektem). V jdenoduchosti je krása, Chopper Command se mi hrál dobře.

Centipede


Ať dělám co dělám, tahle hra mne nikdy nebavila a verze pro Atari 2600 mne nijak neoslovila. Ovládání je tuhé, nepřesné, grafika příliš ošklivá, působí nedodělaně. Na automatech to byl možná hit, ale tady říkám - nebrat.

Combat


Na této hře je nejvíce zajímavý rok jejího původu - 1977, tedy nemohla vyjít později, než tři měsíce od vydání konzole - jde tedy o vskutku launchový titul. A nese dokonce společné znaky, jakou současné launchové hry. Grafika je slušně řečeno jednoduchá, hra má smysl jen pro dva hráče a je velice jednoduchá. Jenže zároveň bude asi zábavná, protože mutace Combatu se pod nejrůznějšími názvy zapsaly do dějin herní historie. Stačí si vybavit Battle City na NES a jsme doma. Na dvou tancích, které po sobě střílí, se toho nedá moc zkazit, ale zase z toho ani nejde moc vytěžit. Historicky důležitá, ale obsahově nepříliš zajímavá hra.

Commando


Remake z automatů se nepovedl a to hlavně kvůli odfláknuté grafice. Jednobarevná země obohacená sem tam sprity kamenů a stromů je ještě v pořádku, panákové jsou i slušně animovaní, ale absence explozí a hlavně zoufale pomalé tempo hry to všechno shazuje - hlavně s přihlédnutím k poklesům framerate při více objektech na scéně. Je to jasné, v roce 1988 se Activision prostě pokusilo vydělat prachy mizerným a nehratelným kódem v délce 16 kB. Snad příště.

Crypts of Chaos


Název hry je v tomto případě výmluvný. Jde o jakéhosi předchůdce dungeon crawlerů, čili krokovací záležitost. Grafika je úděsná a její symboličnost je neuchopitelná - příšery se morfují v cokoli od houby po draka. Ovládání je děsivě zmatené - joystickem se "nějak" chodí a zároveň se vybírají akční ikony. Ty jsem dlouho nemohl pochopit - totiž to, co na první pohled vypadá jako šipky vlevo a vpravo je ve skutečnosti ikona meče a magické hole. Společně s výbušným prstenem tak tvoří základní bojovou paletu. Význam ostatních ikon mi unikl, ale jedno je jisté - díky nepřehledné grafice a neschopnému ovládání je nemožné tuto hru hrát bez ohledu na letopočet.

Custer's Revenge


Neodolal jsem. Jedna z těch známějších pornografických her pro Atari 2600, navíc zpropagovaná AVGN, se dostala do emulátoru i mně. A nutno říci, že je to óbrptácká volovina. Vyhýbáte se šípům, které ani nedopadají na zem, přiblížíte se k nahaté indiánce, přivázané ke kůlu a děláte kopulační pohyby tak dlouho, než vás zasáhne šíp. Jednodušší to snad ani být nemohlo. Bohužel to není zábava, natož lechtivá.

Dark Mage


Textovka! Málem mě trefil šlak. Ale na druhý pohled - hej, tohle je docela zábava! Jádro hry je v podstatě navážno "textová adventura". Psát nemůžeme nic, ale můžeme vybírat z několika možností chůze a z několika možností interakce, které jsou pevně dané. Takže opravdu - nahradit text v horní části obrazovky barevnou grafikou, máme tady adventury jak od Lucase. Hra je nebývale dobře nadesignovaná, nedá se spadnout do slepé uličky, vlastně celá hra je tunel. V každé lokaci je vždy jedna věc, která se musí udělat, abychom se mohli pohnout dál. Celou hru jde s trochou trpělivosti dohrát za pár minut, nejvíce času strávíme v pokročilé části hry, kdy máme v inventáři hodně předmětů, takže trvá, než je všechny vyzkoušíme, neboť logika není silná stránka této hry. Vedle toho je použití mrtvého psa na zásuvku a lovení ze studny pomocí takto udělaného elektromagnetu celkem přijatelnou záležitostí.

Dig Dug


Tahle hra je jedním z živoucích důkazů, že ani po šestadvaceti letech není nutné, aby hra přišla o něco ze své šťavnatosti. Hratelnost Dig Dugu je jednoduchá, funkční a přitažlivá. Prostě si vrtáte chodbičky a kydlíte příšery - co víc si přát? Grafika je oproti arcade verzi dost chudá, ale z nějakého důvodu se mi líbí, je čistá, přehledná a její symboličnost dává dost prostoru pro fantazii, ale je na první pohled jasné, co je co. Animace je kupodivu velice jemná. Palec nahoru, tohle se dá hrát v pohodě i dneska (i když obtížnost je ve vyšších levelech poměrně nekompromisní).

Dolphin


Ecco the Dolphin pro Atari 2600? Ne tak úplně. V zásadě ovládáme delfína ve směru nahoru - dolů, přičemž nás brzdí zdi z medúz nebo mořských koníků, ve kterých je ovšem vždy díra. Když skrz ní neprojedeme, delfín ztratí něco ze své rychlosti. Za vámi je pak krvelačná chobotnice, takže když nebudeme dost rychlí, chytí nás a konec hry. Pomáhají nám k tomu ale zrychlovací šipky a krom zdí z nepřátel se občas ještě vyskytují zpomalovací šipky. Grafika hry je velice chudá, ale její chyba tkví někde jinde. Totiž při zrychlení se delfín posouvá k okraji obrazovky, čímž se mu zmenšuje výhled a tudíž při objevení se zdi z nepřátel nemáme dost času na to, abychom se trefili do díry. Takže smysl hry je spíš držet se uprostřed celé obrazovky a s rychlostí moc neexperimentovat. Nuda.

Donkey Kong


Oproti NES či automatové verzi se hra liší samozřejmě hlavně slabší grafikou, kde je neodpustitelný odfláknutý design Donkey Konga. Obecně je zjednodušení objektů na velkou škodu. Rovněž ale chybí některé featury, jako v prvním levelu jde o změnu sudu na plamínek, náhodné házení sudů a podobně. Přesto se ale hra dá hrát, jen prostě nemá na originál ani v nejmenším. Chudý příbuzný.

Double Dragon


Tuhle hru se mi nepodařilo spustit, ale už podle obrázků a dostupných informací jde o naprosto nehratelnou věc, což je tak nějak logické, protože tahle hra stojí a padá na grafice, rychlosti a přesnosti, což v takto úzkém měřítku není na této konzoli možné.

Dragster


Když jsem tuhle hru spustil, spustily se mi okamžitě slzy. Je to totiž jedna z těch her, byť na Atari 800, u které jsem vydržel (hlavně s bráchou) sedět hodiny. Hra je velice primitivní a v zásadě pouze pro dva hráče. Každý ovládá jeden dragster a celý princip je o tom, že pomocí FIRE se přidává plyn a pomocí joysticku se řadí rychlosti. Takže je to jenom o časování, kdy správně jak zařadit, aby nevybuchl motor a to je celé. Trať se mi podařilo projet za 6.51 vteřin. Tolik zábavy v pouhých dvou kilobytech - to by člověk nečekal. A navíc jde o jednu z prvních her od Activision. Pro jednoho je to nic moc, ale ta nostalgie, to se nedá napodobit.

E.T. The Extra Terrestrial


No jo, musel jsem to zkusit. Pravda je taková, že jádro hry je na tehdejší dobu "celkem normální", ale trpí neuvěřitelnou zmateností, nepřehlednou a hnusnou grafikou a hlavně nesmyslným kódem. V zásadě jen padáme do děr, sbíráme tam předměty a když je všechny najdeme, je konec hry. Brání nám v tom dvě postavy - vědec nás šoupne do klece a agent FBI nás okrade o nalezené předměty. Jelikož je celkem obtížné se jim vyhnout, je frustrace hry opravdu na neuvěřitelné úrovni. Hlavní problém je v tom, že místo, kudy se má padnou do jámy většinou neodpovídá grafice, takže padáme náhodně. A za druhé - místo, kterým se vylézá z jámy je opět nepříjemně velké, takže se může stát, že po vylezení automaticky spadneme do té samé nebo i jiné jámy. To je celý problém. Vzhledem k tomu, že všechny jámy vypadají stejně a vzhledem k tomu, že si NIKDY nejsme jisti, do jaké jámy jsme zrovna spadli, je tato hra ultra nehratelná, frustrující a nefér těžká. Více se o ní opravdu nedá říct.

Enduro


Závody formulek Enduro jsou jednou z nejlepších her na systém. Prakticky jde o předchůdce Lotus série. Před vámi je 200 autíček, které musíte předjet. Ačkoliv graficky je hra podobná spíše digihře, je přehledná, rychlá a detekce kolize přesná, takže okamžitě do hry spadnete. No mohl by někdo Lotusy naportovat na DSko...

Entombed


Jedna z nejabsurdnějších her, co jsem na systému hrál. Údajně má jít o procházku bludištěm a jde o to, dojít co nejhlouběji. Obraz neustále scrolluje, takže není jiné možnosti, než riskovat a zkoušet odbočky. Jenže - je tady šance slepé uličky, což se rovná smrti. To by všechno ještě šlo. Co ale nejde je fakt, že bludiště mívá slepou uličku hned na začátku hry! A také není v pořádku, aby vás v úzké chodbě sežral nepřítel, protože má schopnost procházet zdí! A vůbec nemá smysl, že po odscrolování asi dvou obrazovek je VŽDY gameover, protože dojde na jednu z těchto variant. Uznávám, že ve dvou hráčích, kdy se hraje na "last man standing" to může být chvíli zábava, ale jinak? FIRE údajně dokáže propálit některé zdi, ale prostě jen některé, takže na tuto featuru není nejmenší spoleh. Nehratelná příšernost.

Frankenstein


Jádrem hry je zabránit monstru, aby nám mohla ublížit a docílíme tomu tím, že z cihel postavíme zeď. Celá obrazovka je rozdělena na tři patra. V tom nejvyšším je Frankenstein a k němu nosíme cihly. V druhém patře chodí pavouci a překážejí díry a ve třetím patře jsou pavouci na laně, voda s dřevěnými poleny a - naše cihla. Úkolem je tedy doběhnout dolů, popadnout cihlu a donést ji nahoru. Po té následuje minihra s uhýbáním před netopýry a když ji splníme, všechno se opakuje s drobnými změnami (počet nepřítel a podobně). Grafika vypadá na první pohled jednoduše, ale obsahuje dost barev, neřkuli přímo gradientů, což ze hry dělá slušně vypadající záležitost. Stereotyp přichází celkem brzy, ale na nějakou dobu hra dovede pobavit, i když jádro věci je Pitfall (což je dobře) a po lanech šplhá hrdina ultrapomalu. (AVGN).

Frogger



Frogger je jedna z těch her, která definuje Atari 2600. Existují dokonce dvě oficiální verze, vydané s odstupem dvou let (ta novější verze má lepší, automatu podobnější grafiku), druhý díl, hodně hacků a hlavně stovky remaků, kopií a zmršenin, které se na slávě této hry chtěly přiživit. přitom je to taková blbost. V rámci hry musíme s žabákem přeskákat mezi auty případně poleny na vodě na druhou stranu obrazovky. Nebezpečné objekty jsou v několika řadách, různých směrech a rychlostech. Dneska už mne hra nebavila, je příliš zkostnatělá, ale když člověk vidí ten vliv na ostatní hry (které časem měly "něco jako Frogger" jako minihru v rámci normální hry), tak musí pokývat moudře hlavou.

Frontline


Hra Frontline je vzorovou ukázkou, že když se chce, tak to jde. Grafika je velice dobře zpracovaná, i když jednoduchá. Barevné odstíny navozují atmosféru lesa, pouště nebo pevnosti. Celá hra je o chození s vojákem při pohledu z ptačí perspektivy, přičemž ze všech strane se na nás hrnou vojáci - avšak díky slušné grafice je jasné, že jich nebude mnoho, obvykle potkáváme jednoho až tři. Vyhýbáme se jejich střelám a sami můžeme střílet do osmi stran. Hra nemá vysokou obtížnost, hezky odsýpá a to přes prostou náplň. Slušná, ucházející hra.

G.I. Joe Cobra Strike


Tahle hra nemá nic společného s G.I. Joe nebo jsem nepřišel na to co. Každopádně jde o to, že velká, slušně udělaná kobra plive na nevinné lidičky jed, přičemž my hrajeme za deštník, který lidičky chrání. Náš pohyb je omezen na doprava-doleva a celá motivace spočívá v bodování přeživších pajduláků. Škoda mluvit, tahle hra je nuda od zapnutí do vypnutí.

Galaxian


Tento vykradač Space Invaders dal základ pozdější hře Galaga a nutno říci, že jde o výjimečnou hru - upgradovanou kopii. Grafika je velice pěkná, nepřátelé hezky barevní a přitom je vše krásně přehledné. Animace jejich výbuchu je uspokojivá. Líbí se mi, že vyšší řady nepřátel jsou skutečně nebezpečnější, dokážou se chovat, jako naváděná střela, takže jsem neustále ve střehu. Velice dobrý kus práce, hra se hraje stejně dobře na automatech nebo jiných konzolích.

Garfield


Tato hra údajně nikdy oficiálně nevyšla a není divu, protože její gameplay je primitivní i na Atari 2600, přesněji řečeno, hra je nedodělaná. Stojíte s Garfieldem na plotě, můžeme po něm skákat a žereme přilétávající hamburgery - kvůli kterým ovšem není potřeba skákat. K dispozici je ještě jeden pohyb a sice skrčení, což má asi sloužit jako ochrana při průletu nebezpečných objektů, které ve hře jaksi chybí. Ale velice mne potěšilo grafické zpracování samotného kocoura, které je velice přesvědčivé, zejména na úvodní obrazovce - to ještě Garfield nevypadal jako humanoid.

Gauntlet

Tahle hra nemá NIC společného s Gauntletem, kterého všichni známe, takže jsem byl překvapený, že jde o automatickou chodičku při pohledu z ptačí perspektivy, kdy se vyhýbáme nejrůznějším pohyblivým objektům, jako jsou šípy, tomahawky, louže s vodou, kameny a stromy. Zkrátka - kontakt s čímkoli je pro nás smrtící. Jelikož má hlavní hrdina klobouk, usuzuji, že jde o pokus o westernové pojetí. Bohužel je hra příšerně nesmyslně navržená. Není možné projít bez ztráty kytičky první tři obrazovky a po smrti začínáme na tom samém místě, kde jsme zemřeli, tj. v té samé překážce. Můžeme se sice omezeně pohnout doprava nebo doleva ještě předtím, než začne panák chodit automaticky dopředu, ale je to tak omezený pohyb, že třeba v případě stromu přijdeme o všechny životy dříve, než bys řekl švec. Nechápu.

Golf


Tento (mini)golf v podání dané platformy je kupodivu hratelnou záležitostí. Grafika je teda odporná, hlavní panák připomína Jacka Nicholsona po viagře a litru skotské a samotný princip natáčení vůči míčku (tj. dosažení správného úhlu odpalu) je zpracovaný dost otřesně, ale když si na to člověk zvykne, jde o golfík přibližně na úrovni her na mobilních telefonech (jen v horší grafice, s horší tedy žádnou fyzikou a bez zvuků). Počet jamek jsem nepočítal, vzdal jsem to po osmé - naštěstí se nehraje na par.

Gunfight


Kategorie her Gunfight jsou zlatým dolem multiplayerové zábavy. Na obrazovce jsou dva kovobojové, každý na své půlce - a honí se a snaží se vzájemně sestřelit. Tato varianta z roku 2001 disponuje navíc rozbitelnými překážkami a jemnou grafikou, kdy sice budeme osvíceni žlutou barvou pozadí, ale jinak jsou kovbojové velice pěkně prokresleni a naanimováni. Rozhodně jde o nejlepší verzi z těch, co mi prošla rukama, akorát bez druhého hráče to nemohu docela ocenit.

H.E.R.O.


K téhle hře mám zvláštní vztah. Pařil jsem ji na Atari asi nejvíc a je pro mne jakýmsi grálem mého herního dětství. Tuto hru jsem poprvé viděl na návštěvě, kde jsem byl s bráchou u jeho kamaráda. Zatímco oni si kopírovali nějaké hry, posadili mne k Atárku, nahráli H.R.D.I.N.U. a věnovali se svým věcem. A pamatuji si, že toho dne jim zdechnul křeček v obýváku a začalo to tam STRAŠNĚ smrdět, takže když pak přišli a viděli mne, jak totálně bez reakce na světlo pařím na Atari a STRAŠNĚ to tam smrdí, tak si mysleli, že jsem se snad podělal nebo co, ale nebyla to kupodivu pravda, jak se později ukázalo. HERO je skvělá hra. Jde o memorizaci jednotlivých podlaží, která se neustále prohlubují a přibývají v nich překážky. Sami se zhošťujeme role hrdiny, který zachraňuje horníky ze zasypaného dolu. Slouží nám k tomu několik náloží dynamitu, schopnost střílet lasery z očí a možnost omezeně létat. Po dotknutí se sedícího horníka se vám započítají body ze zbylých dynamitů a energie. Vtipné je, že jsem si dlouho myslel, že mne tím horník vlastně "zabije", takže jsem záměrně vyplýtval všechny bomby a nechal energii na minimu těsně před dotekem, "aby mi toho moc nevzal". Zásadní hra mého života.

Halloween


Jedna z prvních, filmově licencovaných her - horror Haloween. Jeho počítačová varianta je dost ubohá na můj vkus. Chodíme po malém domečku o několika místnostech, náš panáček má sukni a honí ho maniak s nožem. Náš hrdina (no dobře, tak Jamie Lee Curtis, ale jak to má člověk z těch pár pixelů poznat?) hledá děti, které odvede do nějaké místnosti - a za to hrdina získá body. Nepochopil jsem princip pohybu vraždícího maniaka, objevuje se náhodně ze všech stran, stejně tak se objevují děti a stejně tak mi přišla náhodná místnost, kam dítě odvést. Grafika je VELICE jednoduchá, ale pohled na useknutou hlavu a krvácející krk má něco do sebe. V domě nejsou žádné překážky, žádný nábytek, prostě NIC, takže jak hráč tak umělá inteligence nemá jediný problém - kdyby za vrahouna mohl hrát druhý hráč, bylo by to lepší. Suma sumárum - nebytyčná zbytečnost.

Ice Hockey


Jednoduchý sportovní simulátor, který ale plní funkci. Ovládáme vždy a pouze dva hráče, aplikujeme zákon o úhlu dopadu a odrazu a to je celé. Dynamika hry je docela nízká, ale díky hře dvou hráčů, decentní grafice a možnosti taktizování by mohlo jít v praxi o slušnou zábavu. Hra proti AI je překvapivě obtížná a i celkem zábavná, i když se mi nepodařilo nikdy vyhrát.

Joust


Nikdy jsem zcela nepochopil kouzlo téhle hry, je-li nějaké. Létáme na nějaké slepici mezi plošinkami a na ostatní slepice musíte zaútočit z vyšší pozice, a tím vyhrajete. Hra může být celkem chytlavá pro nově příchozí hráče, ale takto mi to nepřijde ani trochu atraktivní. Navíc i grafika je velice jednoduchá, jednobarevné objekty bez jakéhokoliv pokusu o prokreslení... Asi jsem na to už moc starý.

Jungle Hunt


K této hře je možné mít mnoho výhrad, ale po zahrání nutno uznat, že jde o perlu mezi hrami a výjimečnou záležitost na Atari 2600. Hra má čtyři různé levely (!), v prvním se jenom přehupujeme mezi liánami (velice snadné), v druhém plaveme v řece a vyhýbáme se krokodýlům (velice snadné), následně utíkáme po cestě a vyhýbáme se skákajícím kamenům (zřejmě) a v posledním levelu zachraňujeme dívku (!). Jednotlivé pasáže jsou velice prostě pojaté, ale jako celek to působí velice dobře - jsou hry, které vydávají čtvrtinu Jungle Huntu za celek. Grafika je celkem příjemná a přehledná, ovládání přesné a citlivé. Palec nahoru.

London Blitz


Jedna z prvních 3D bludišťovek. Pohled z vlastních očí, krokovací způsob chození a tři barvy plus mapa. Hra nemá žádný valný smysl, dohled je na tři políčka a jednoduššeji grafika snad nešla zpracovat, ale alespoň je jemná a přehledná. Najít a zneškodnit několik bomb je jediným zpestřením od bloudění, princip odjišťování je trochu podobný hře Logik. Hra celkem dobře reaguje na ovládání a grafika je překvapivě rychlá. Celkově jde o zajímavou, ale nepříliš hratelnou hru.

Lord of the Rings

Nejde o licencovanou hru, ale o hack hry Dark Mage (viz. výše), takže je tak nějak jasné, že jde o textovou adventuru s texty udělanými tak, aby odvíjený děj připomínal Pána Prstenů. Jak se to povedlo. Nepovedlo! Ale je to obrvoská legrace! Tenhle hack vznikl jako parodie komedie, hratelnost je příšerná, ale je to k popukání se na tři výběry v menu dostat z Kraje do Roklinky, na další čtyři porazit Nazgúly a zbylých deset kroků vede k úspěšnému dohrání hry. Zajímavostí je, že neovládáte jenom Froda, ale najednou celou partu, takže chvíli hrajeme jakoby za Gandalfa, chvíli za Chodce a podobně. Když to člověk nebere vážně, tak ho to na čtvrt hodiny zabaví.

Mario Bros.


Klasika od Nintenda se na Atari 2600 celkem povedla. Přes osekanou grafiku je zachovaný šarm a hratelnost, ačkoliv je fakt, že na obrazovce je méně želv a obecně chybí animace plošinek po nárazu hlavou. Jádro hry spočívá ve vyčištění kanálů od (zmutovaných?) želv, lze hrát i ve dvou a nelze si nevšimnout, že želvy po prolezení trubkami nezrychlují, takže tempo hry je spíš pomalé. Oproti Donkey Kongovi jde o lepší verzi téhož, ale přesto hra "není to ono".

Montezuma's Revenge


Druhá nejlepší hra na systém, co jsem kdy hrál a zároveň nejlepší hopsačka. Odplata Montezumy je neuvěřitelně plynulá, promyšelná a komplexní hopsačka. Jednotlivé obrazovky jsou navrženy s neuvěřitelným citem. Ačkoliv nepřátel není moc, jsou prokreslení a dobře animovaní. Levely disponují takovými featurami, jako jsou posuvné plošiny, pojízdné pásy a otvírací dveře. Obecně je na hře fantastické, že ji lze projít nelineárně, vícero cestami a jde pořád dohrát. Montezuma's Revenge je vrchol 2D her na Atari 2600 a má instantní hratelnost v kteroukoliv dekádu existence lidstva.

Outlaw


Když jsem se zmiňoval o hře Gunfight, měl jsem na mysli právě hru Outlaw, která se stala pramáti deathmatch multiplayeru. Rozdíly tady ale jsou. V Outlaw hrajeme za dva nehorázně velké kovboje, i šířce jednoho megapixelu, ze kterého rostou další pixely, jakože končetiny. Uprostřed je čára s větvemi, patrně kaktus a... a to je všechno. Takhle nekreslí ani dvouleté dítě. Prostě průser. Hratelnost je také nevalná, jedinou zajímavostí je možnost střelu jednou odrazit od zdi, což ve výsledku vytváří ultimátní tah s téměř automatických zásahem. Jedinou omluvou je rok vzniku, 1978, takže v podstatě launchová hra. A je to znát.

Pitfall 1+2



Pitfall nemá chybu, ani po těch letech. Příběh je starý, jako počítačové hry samy. Maník jménem Pitfall Harry se vydává na nebezpečnou cestu - sbírání pokladů v džungli. Na celou akci máme dva životy a dvacet minut. Proti nám jsou jámy, vodní příkopy, krokodýli, ohýnky a škorpióni - a samozřejmě válející se polena či sudy. Nejčastější překážkou jsou ovšem díry, do kterých můžeme spadnout bez ztráty života, ale zato se musíme vrátit několik obrazovek zpátky a najít žebřík na povrch. Nejčastější pomůckou jsou naopak liány, které nám pomohou překlenout libovolnou překážku na obrazovce. Pitfall je perfektní příklad hry "easy to learn, hard to master", protože pochopit principy časování pastí je otázkou několika minut, ale udělat všechno bez chyby s minimální časovou ztrátou - to už chce kumšt. Druhý díl je navíc mnohem komplexnější, nejde už jen o chůzi zleva doprava, ale nacházíme více patrové struktury a obtížnější překážky. Pitfall 2 má také jako jedna z mála her té doby jasně definovaný konec. Grafika obou her je téměř bezchybná, animace neuvěřitelně jemné a zvukový doprovod adekvátní. Tyto hry nezestárly ani o vteřinu.
P.S.: Také jste se vždycky pozastavili nad tím, kde mají ti krokodýli zbytek těla, potažmo proč je jezírko o hloubce ne více, než deset centimetrů, smrtelné?

Pole Position


Další závodní hra, vedle Endura snad jediné, které stojí za řeč v tomto zpracování kamery (některé top-down závody ujdou). Pole Position má robustnější grafiku, navíc velice rychlou a také dobře zpracované zvuky. Styl hry se zásadně neliší od pozdějších Lotusů, ale ostatní závodníci mají formule mnohem ošklivější, na pozadí se nic ani nehne, ale zase dynamika hry je velice dobrá. Přidávání plynu je totiž automatické, FIRE slouží jenom jako brzda, takže palec si docela odpočine. Věrný své automatové předloze je Pole Position také velice těžký. Chtělo by to něco mezi Endurem a Pole Position, od každého vzít to nejlepší.

River Raid


Co víc říct? River Raid je skvěle hratelný i v jednadvacátém století. Princip letící stíhačky zdola nahoru, přičemž se střílí do všeho, co se hýbe - to se neokouká ještě pár let. Během letu musíme sbírat také palivo, držet se jasně v korytu řeky (doteď mi uniká, proč je let nad břehem smrtelný) a vyhýbat se vlastně všemu. Jako vzorová akční střílečka River Raid prochází, jde o jednu z mála her, které mají smysl hrát vždy a všude.

Skate Boarding


Předchůdce Tony Hawka je poněkud unylý. Se svým panáčkem můžeme jezdit po několika obrazovkách a místy se dokonce i odrazit na můstku a udělat tak velký skok. Ale to je bohužel naprosto všechno. Herní mechanismus navíc dovoluje skákat jen v případě jízdy vlevo a vpravo, ačkoliv se můžeme pohybovat v osmi směrech. Bludiště několika obrazovek neobsahují žádné objekty, scenerie je až na občasné skokánky naprosto prázdná. Není důvod se touto hrou zdržovat.

Skiing


Snad nejstarší lyžovací hra na světě disponuje pěknou, symbolickou grafikou, jednoduchým mechanismem kličkování mezi brankami, ale hlavně velice dobře zvládnutým ovládáním, kdy za pomocí joysticku nastavujeme asi šest úrovní zatáčení na každou stranu. Samozřejmě hlavní zábava je v překonávání časového rekordu, takže dva hráči pro plné vyžití jsou téměř nutnost.

Solaris


Tato hra si zaslouží metál za nejkomplexnější hru pro Atari 2600. Je tak komplexní, že se mi ji ani po hodině hraní nepodařilo pořádně odhalit. V zásadě jde o to, že máme šestnáct sektorů, mezi kterými létáme vesmírným korábem. V každém sektoru potkáváme meteory a mimozemšťany, které sestřelujeme. Tyto pasáže jsou ale ďábelsky dobře a realisticky zpracované - loď vidíme zezadu a proti nám se rojí objekty, kterých je mnoho a přitom hra jede naprosto plynule. Loď má realistické chování v prostoru, není zdaleka tak mrštná a má určitou setrvačnost. Efekt "3D" je ale nejlépe patrný po probojování se na nějakou planetu, kdy pak letíme ďábelskou rychlostí nad terénem, který ubíhá vzad. Jakmile najdeme na planetě artefakt, letíme zpátky do vesmíru. Na dobře zpracovaném radaru pak nalézáme různé červí díry, které nás nadsvětelnou rychlostí přenášejí mezi sektory. Střílecí pasáž hry je v podsatě obyčejná (ale hratelná), ale právě rozmanitost prostředí a střídání několika úrovní hry ve velice velkém prostoru - tím si mne hra získala a já smekám klobouk.

Space Invaders


Přes určitou barevnou simplifikaci (kam se to hrabe na perfektní Galaxian) je port této hry z automatů na úrovni. Člověk si ale neuvědomí, jak je hra ve skutečnosti těžká. Po minutě hraní hravě zvládnete dvě spodní řady, ale pak už tempo hry zrychluje podle taktiky "zvýšit rychlost a níže" a najednou je konec! Docela by bylo zajímavé dát tuhle hru do pracek někomu, kdo se holedbá velkým pařanstvím, ať tuhle klasiku zkusí na jedno kolo. Garantuji, že se to nepovede napoprvé, mně osobně to trvalo snad pětkrát, než jsem to dokázal.

Spiderman


Hra Spiderman (na jakýkoliv systém) byla již dostatečně očerněna AVGN, ale rozhodl jsem se hru vyzkoušet na vlastní kůži. K mému překvapení není úplně na bliti. Náš hrdina může vystřelovat lano třemi směry, kdy nejvíce důležitý faktor je, že teprve puštění FIRE přilepí lano na zeď. Takto se Spiderman vyšplhá po mrakodrapu až na vrcholek. Cestou vás samozřejmě můžou shodit lidé v oknech, ale není problém se jim vyhýbat, takže jakoby téměř nebyli. V horní části mrakodrapu se nachází železná konstrukce, kde je trochu obtížnější se dostat, ale pořád nic světoborného. Úplně nahoře je starý známý Green Goblin, kterému se musíme vyhnout, protože na střeše je něco (patrně bomba - dle manuálu), které se musíme dotknout, abychom vyhráli level. Takže - zaprvé - jaký terorista by dával bombu na špičku budovy, když každé malé dítě ví, že největší paseku nadělá v základech? Zadruhé - proč nemůžu sejmou hlavního záporáka? A zatřetí - proč Spiderman vypadá jako housenka, nemluvě o odporné grafice obecně?

Spy Hunter


Jedna z mých nejoblíbenějších her z dětství. Ve Spy Hunterovi ovládáme automobil jedoucí z dolní části obrazovky do horní, ale potkává další auta, která se ho snaží natlačit mimo vozovku, helikoptéry, které ho ohrožují ze vzduchu no a pak auta civilistů, do kterých lze snadno při vysoké rychlosti nabourat. Naše auto je vybaveno naštěstí možností střílet, což situaci ulehčuje a sem tam potkáme vlastní náklaďák, symbolizující přechody mezi levely. Už jako malý jsem se rozčiloval, jak je možné, že náklaďák je rychlejší, než ostatní účastníci provozu, ale co se dá dělat. Velice akční a rychlou hru kazí jenom grafika silnice a okolí, což jsou prostě dvě holé barvy. To je trochu zklamání. Ale jinak se to hraje celkem dobře, všechna čest.

Stampede


Náš kovboj jede na koni a pomocí lasa chytá utíkající telata. Tahle hra je vážně na hlavu. Když přeskočíme dost symbolickou grafiku, máme tady jednu z nejslabodušších her všech dob. Nic vám extra nehrozí (sem tam lebka na zemi), telata neubývají a laso je prostorově univerzální, takže máme velkou výseč, odkud tele můžeme chytit. Dost často se mi stalo, že tele naběhlo příliš blízko mne, takže došlo ke kolizi. Následkem bylo, že tele turbozrychlilo, takže jsem jej už nechytil... ale to je tak všechno, telat všude dost, nehrozí žádné penále za cokoli, krystalická nuda.

Star Strike


Ve hře ovládáme stíhačku v pohledu zezadu a přelétáme v jakémsi zeleném kaňonu, který je, jak jsem odhalil, Death Star ze Star Wars. Nalétávají na nás nepřátelé, které kydlíme a když to nestihneme všechno včas, planeta na pozadí vybuchne. Problém hry je v naprosto zmateném ovládání a zaměřování. Není jisté, kdy kam střílím a když už se mi zdá, že mám nepřítele v hledáčku, tak místo střelby vpřed shodím bombu, pro kterou jsem mimochodem nenašel žádné uplatnění. Každou chvíli se na naši raketku přilepí nějaký fujtajbl, který nás táhne ke dnu - a to pak nejde ovládat vůbec. Takže lákavě vypadající hra nakonec nejde hrát. Škoda.

Star Wars - Death Star Battle


Miluju Star Wars a tak jsem se na sérii těchto her docela těšil. Hned zkraje jsem byl ale zklamán. Hra sice disponuje pěknou grafikou, ale totálně zmateným a nehratelným konceptem. Obrazovka je vodorovně rozdělena na dvě poloviny. V té horní vidíme "něco", patrně povrch Hvězdy Smrti. V té dolní polovině vidíme vesmír, kde ovládáme Millenium Falcon. Hra absolutně nereaguje na joystick a ani na FIRE tlačítko. Nepochopil jsem, o co jde, neustále jsem umíral a vůbec - tohle nejde hrát!

Star Wars - Arcade Game


Převést 3D vektorovku na Atari 2600? Nemožné! Ale zjednodušit její grafiku na 2D a dojem z prostoru pouze simulovat - to již možné je a povedlo se to. Ve třech levelech, založených ovšem na identickém principu, ničíme Tie Fightery, Imperial Destroyery a nakonec slavný průlet kaňonem na Hvězdě smrti. Přes prostotu grafiky je odkaz na původní automatovou verzi dobře čitelný, exploze či střelba dojmem odpovídají originálu. Hratelnost však taková není, ale není to daleko.

Star Wars - The Empire Strikes Back


Původně jsem se domníval, že půjde o podobnou hru, jako Arcade Game, jelikož na Amize je pod tímto názvem jakýsi druhý díl 3D střílečky. Není tomu tak. Do rukou se mi dostala vynikající a rychlá 2D střílečka s opravdu dobře zvládnutým systémem. Nalétáváme na pluk AT-AT, jako v úvodu stejnojmenného filmu. Každý bitevní stroj vydrží asi 50 ran z našeho snowspeederu, ale občas je možné se trefit do speciálního místa, což je instantní smrt. Škoda, že není implementováno také tažné lano... ale jinak je to celkem pařba. Je nutné zničit všechny stroje, ale ty pomalu přibývají podle aktuální rychlosti chůze prvního AT-AT. Naštěstí je lze zpomalit tím, že do nich střílíme, ale neničíme je. Naši raketku je možné opravovat přistáváním v ďolících a stejně tak se jednou za čas rozjede hudba Star Wars Main Theme, kdy jsme nesmrtelní. Grafika je celkem jednoduchá a barevná paleta strohá, ale obojí ke hře sedí. Hra navíc disponuje paralaxním scrollingem, věcí naprosto nevídanou, takže se na to skvěle kouká - navíc při té rychlosti! Na to, že jde o první hru od Parker Brothers, je to dobrý výkon. Ale i tak - tahle hra je jedna z nejzábavnějších na systém a není divu, že v 3D varianta (Shadows of the Empire) se dočkala slávy až po Rogue Squadron. Vřele doporučuji, když už nehrát, tak skouknout instruktážní video.

Survival Run


Tahle hra se nedá označit jinak, než Doomovka na Atari 2600. Je to samozřejmě trochu nadnesené, protože pohyb neovlivňujeme vůbec, ale i tak. Automatický pohyb vpřed, zaměřování kurzorem na nepřátele a sem tam sejmout spínač a tím vypnout silové pole nebo tekoucí lávu. Jednou za čas si musíme vybrat, jestli doprava nebo doleva v dalším postupu, což díky mapě není problém (volba je buď "další chodba, správně" nebo "slepá chodba, špatně"). Bludiště je ale jednotvárné, stejně jako nepřátelé, takže jsem neměl vysloveně trpělivost dojít do konce, jestli by se vůbec něco stalo. Ale jako experiment je hra opravdu zvládnutá.

Thrust


Tato hra pochází z roku 2000 a jde o remake klasické hry z C64, kterou zná v mnoha variantách snad každý. Simulátor raketky při bočním pohledu, kde je velice dobře implementovaná fyzika. Ovládání je jasné a perfektně reaguje, grafika odpovídá předloze. Hra se nedá hrát příliš dlouho, její náplň je primitivní, pouhé sbírání předmětů a vyhýbání se čemukoli. Není to snadné, ale za zábavu bych to neoznačil. Jako projekt jde o dobře zpracovanou záležitost.

Tomarc the Barbarian


Pod vlivem této hry z Commodore 64 jsem zkusil její verzi pro Atari 2600. Jak jsem zaplakal! Tato hra se absolutně nedá hrát. Pobíháte s Tomarcem, který může skákat neuvěřitelně vysoko, klidně skrz strop celé místnosti. Bohužel během letu již nelze válečníka ovládat, takže pokud kolmo vyskočíte do díry ve stropě, v následující místnosti začnete padat tou samou dírou zpátky. Takže je nutné skákat šikmo, což je dost těžké odhadnout, mnohdy je to téměř nemožné. Ale hlavně - jakmile projdete pár místností a najdete meč, objeví se obrazovka se záběrem z vězení, kde je vaše milá, jak ji hlavní záporák podřízne, znásilní a zohaví, což je Game Over. FUJ!
P.S.: Nic proti nekrofilním násilníkům se sklony k zohavování.

Trick Shot


Kulečník. Nejvíce mi připomínal kulečník na ZX, u kterého jsem strávil něco času. Hra má jasnou grafiku, jednoduchou fyziku a dokáže pobavit, stejně, jako kterýkoliv jiný kulečník. Na Arcade Pool od Team17 však v žádném případě nemá.

Winter Games


Kdo by očekával kopii Skiing, byl by šeredně zklamán. Winter Games od Accolade to také nejsou, ale rozhodně jde o hru pro více hráčů na Olympijském soutěžení, kde máme k dispozici SEDM disciplín. Začínáme slalomem, následuje bobování, skoky do dálky a podobně. Grafika je pěkná, barevná, jemná a přehledná, bez vážných chyb. Hráči si podávají joystick, není co řešit, jednoznačně TOP hra.

______________________________

A to je všechno přátelé. Doufám, že jsem někoho inspiroval k rozběhnutí emulátorů nebo jen pomohl vyvolat nostalgii, případně obohatil obzory těch, které doba zcela minula. Příště nashledanou a budu se těšit, když mi v komentářích napíšete další hry, které bych neměl minutou!

P.S.: Drtivou většinu obrázků jsem převzal z webu Video Game Critics.