Rok 2014 byl v mém životě převratný z mnoha důvodů. Narodila se mi dcera, projekt Chaos Guns se přetransformoval v něco poněkud většího, můj herní projekt v mé práci se rovněž posunul o mílové kroky dopředu, oženil jsem se a začal jsem hrát hry se svým tříletým synem. A to jenom kloužu po povrchu, po těch nejvýznamnějších událostech. Z hráčského hlediska se mi podařilo změnit filozofii přístupu k blogu jako takovému, z Deníku nespokojeného hráče je nyní Herní snob a když jsem rekapituloval dosavadní činnost, došel jsem k veselým statistikám. Od roku 2008, kdy jsem tento blog začal psát, uplynulo šest let a množství publikovaného textu dávno přesáhlo magickou a jakoby nedosažitelnou hranici jednoho megabytu. A ještě k jedné hranici jsem se přiblížil, což by mne nikdy nenapadlo - počet článků, počet zpracovaných témat a her. V okamžiku, kdy píšu tento text, ukazuje počítadlo číslo 998. A pro tisícátý článek jsem si řekl, že udělám něco výjimečného.
Jenže co přesně by to mělo být? Přemýšlel jsem se a myslím, že jsem na to kápnul. Totiž - na blogu jsem skutečně mnohokrát zmínil, že tady jednu hru nemám. Jednu hru, která by tady měla být. Naprostý kult, o kterém se už dneska moc nemluví. Hra, která předběhla nejen svou dobu, ale také jakoukoliv jinou časomíru v libovolném paralelním vesmíru. Vrchol PC tvorby v bouřlivých devadesátých letech. System Shock.
Jenže... jak chcete psát o System Shocku? Po krátké diskuzi v úzkém kruhu odborníků mi došlo, že není zkrátka možné napsat dostatečně oslavný text, který by přítáhl pozornost těch, co o hře nutně potřebují vědět - tedy většinu současných hráčů. Přednosti této vynikající hry jsou v oblasti, která se dneska považuje za téměř vulgární. Hra, u které musíte přemýšlet, kde musíte trpělivě zkoumat každé zákoutí, hra s převelice komplikovaným ovládáním, která vám dává mnohem více možností, než ve skutečnosti potřebujete. A tím mne to trklo. V podstatě všichni vědí, že System Shock je bůh. Ale dneska si ho už nikdo nezapne, nikdo ho nehraje. Dokonce ani já ne.
A co ti, co System Shock neznají? Jistě, mohou si o něm přečíst, přes asociace her jako Deus Ex 3, Thief 4 a Bioshock je velice snadné se dopídit ke kořenům těchto her a je nevyhnutelné, že někdo zmíní System Shock. Přesněji řečeno System Shock 2. To jest hru pro Windows z roku 1999, která překvapivě dobře odolala zubu času a je dodneska dobře hratelná, zajímavá a hlavně přístupná. Určitě bych řekl, že znatelné procento hráčů nových her jako Bioshock, si na System Shock 2 alespoň sáhli, pokud mu rovnou nepropadli. Co ale první hra? První díl neuzavřené trilogie. Tu největší klasiku ze všech...
Všechny texty o System Shocku začínají stejně. Nejprve se zmíní Ultima Underworld, pak Warren Spector, nakonec se mluví o cyberpunkové atmosféře a věčném odkazu. A prd z toho, počet hráčů, kteří o existenci titulu vědí sice vzroste, ale nikdo hru nebude hrát. A hry, co se nehrají - to je k ničemu.
Na vině je pochopitelně hra samotná. Kdyby měla klasické WSAD+myš ovládání, CTRL pro skrčení, E pro otvírání dveří, SPACE pro skákání - pak by ji asi hrálo o něco málo více lidí. Ti ale pak zjistí, že nejde o střílečku klasického ražení - chodby jsou příliš spletité, chybí jakákoliv navigační šipka a pomineme-li aspekt klasického, až dungeonovského bloudění, zbudou nám tady tvrdé souboje s nedostatkem munice, hrabání se mezi stovkami předmětů v inventáři, matoucí leč veledůležitý kyberprostor k hackování, čtení nekonečných emailů a hlavně čtyřrozměrné uvažování o tom, kam jít dříve, než bude moc pozdě. Fakt to není sranda!
Co s tím? Dumbifikovat hru pro současnou hráčskou masu? Zlinearizovat mapu, questy, oholit ovládání a náplň na nezbytné minimum?
Mohla by to být cesta. Podobně se s tím vyrovnává i třeba filmový či televizní průmysl. Vezme se nějaký film či seriál evropské / japonské produkce a natočí se znova, ale pro americké publikum. Vyhodí se zajímaví herci, nahradí se herci atraktivními, přidá se neviditelné chechtající se publikum, zápletka se zjednoduší a pomocí nově dodaných postav se i málo komplikované události okomentují tak, aby to docvaklo i tomu největšímu rudokrkovi, že přišel okamžik, kdy se má zasmát. A režisér, respektive velká distribuční společnost stojící za dílem, si pak mne ruce, jak moc dobře jim film vydělal, protože ho shlédlo hodně lidí.
Přijde mi to ale nedůstojné. Některé věci jsou zkrátka určené jen pro ty, co jsou ochotni pro danou věc něco udělat. Pro ty, co do hraní vkládají upřímnou snahu, pro ty, co chtějí něco dokázat. Pro ty, co ve hrách něco aktivně hledají, než aby se nechali jenom pasivně krmit zábavou. System Shock je jedna z těch her, k jejíž hratelnosti patří i hráčský výkon na mezi zvládnutého ovládání, maximálního soustředění a v neposlední řadě pečlivém psaní poznámek a mapováním prostředí. A tím pádem je v současnosti cílová skupina pro tuto hru jen velice malá.
Jak dnešním masám System Shock přiblížit? Jak jim alespoň vštípit do paměti, že tohle je něco, co by určitě měli znát bez ohledu na rasu a náboženské vyznání?
A to je moje novoroční předsevzetí. V roce 2015 chci zvednout podvědomí o System Shocku.
A teď jaký plán se mi zhruba v hlavě urodil.
1) Dohrát celou hru, nikoliv nutně na nejvyšší obtížnost. System Shock jsem někdy v roce 1996 jedinkrát pokořil za vydatné pomoci návodu ve Score ve finální části hry - leč nyní jsem starší, rozvážnější a moudřejší, takže to celé projdu hezky znova, abych mohl z dnešního hlediska posoudit zestárnutí hratelnosti.
2) Gameplay video s omezenou interaktivitou. Mám v plánu natočit sérii videí přímo ze hry, které ale stylem gamebooku rozdělím do několika málo pasáží. Hráč se pak pomocí tlačítek na Youtube bude moci v klíčových situacích rozhodnout o dalším dění a chci tak ilustrovat základní problematiku hry, dopady volby hráče. Ve skutečnosti ještě nyní nevím přesně, co se budu snažit sdělit - předpokládám, že to vyplyne po té, co si hru zahraju (a dohraju). Celkově bych chtěl zmapovat cca 20 minut hry, přičemž rozhodovací strom bude mít kolem pěti základních variant (opět - podle toho, co mi přijde do cesty). Ideální by bylo se zlanařit s někým z týmu Retro Gamesplay, ale obávám se, že proti obvykle vybíraným hrám je System Shock příliš velké sousto...
3) Série obrazů ze světa roku 2072. Z nějakého důvodu jsem si představil vizi toho, jak by vypadal svět, kdyby hrdina hry System Shock na své misi ve vesmírné stanici Citadel selhal. Shodan by bezesporu ovládla celou planetu, ale zřejmě by to nebylo za cenu jejího vyhlazení. Uvažoval jsem, že by Shodan spíše využila naší globalizované společnosti a pomocí médií a reklamy by nechala lidi otročit podobně, jako dneska - ale sama by z toho měla svůj prospěch - zachování existence. Shodan by zřejmě mohla ovlinit i politiku, náboženství, ale také reklamu, průmysl a běžné lidské bytosti.
4) Zmapování současné scény kolem hry - doporučení stránek, různých verzí hry pro současné platformy, prohledat pokusy o portaci na konzole, najít vhodné předpřipravené verze her pro snadné spuštění, úpravy ovládání a další podobné věci.
5) Výběr z dobových i moderních recenzí - vypíchnout ty odstavce, které nejlépe vystihují hru a okomentovat je.
Nevím, jestli má cenu nějak stanovovat konkrétní cíl, ani nevím, jak bych si ho definoval. No ale nějaké nápady na realizaci už mám, takže se do toho vrhnu po hlavě a uvidíme.
System Shock je zvláštní hra. Sám bych řekl, že jde o vrchol zlaté éry PC hraní, poslední z velkých titánů před vtrhnutím 3D akceleračních karet do útrob našich miláčků. Přišla tak akorát po Doomovi, aby měla šanci vyniknout - ale zároveň příliš pozdě na to, aby nezapadla v řadě neakcelerovaných titulů. Možná, že by se franchisa dala oživit, kdyby byla trochu více známá. Peticí jsme viděl habaděj, ale majitel práv to bez jistoty zisku nejspíš stejně zatrhne. No nic, zbývá mi nic než jen snít. A hrát System Shock.
Žádné komentáře:
Okomentovat