Super Smash Bros. Wii U

Tak tohle bude hodně těžké popsat. Ač jsem velký fanda bojovek, ač jsem velký fanda Nintenda, nikdy zvlášť mi Smash Bros. nepřirostli k srdci. Hrál jsem jejich druhou itiraci na Game Cube, první verzi pouze v emulátoru Nintenda 64. Na Wii jsem si koupil ihned originál, ale neměl jsem ho s kým hrát. Takže se historie opakuje. Jde o to vychytat správný moment, mít kolem sebe správné lidi (alespoň online) a pak tu atmosféru teprve nasajete a začnete hru vnímat ve správném kontextu. Podobně jako krásu Mario Kart jsem objevil až s vydáním na DS, podobně jako krásu Animal Crossing jsem ocenil až s 3DS, tak krásu Smash Bros. začínám objevovat a oceňovat až nyní na WiiU.



Nejprve souhrn několika základních fakt o hře a její historii.

Celý projekt začal jako prezentace bojové hry s anonymními charaktery pro Nintendo 64. Graficky plně 3D postavičky se mezi sebou řezaly v technicky vzato dvourozměrném prostředí, které obsahovalo plošinky a protože na scéně byly čtyři postavy, koncept se proti mlátičkám typu Street Fighter nebo Mortal Kombat vyznačoval nutností směrovat svou postavu na scéně - což více evokovalo beat'em'up hry. Zbývalo vyřešit otázku originality - a v ten okamžik kdosi přišel s nápadem navléknout postavy do podoby populárních Nintendo postaviček. První Smash Bros. prodali skoro dva miliony kopií jenom v Japonsku a za vývoj byla zodpovědná interní sekce Nintenda - HAL Laboratory.

Hra se oproti klasickým bojovkám liší v samotném základu - je to zkráceně řečeno "nintendí pohled na žánr bojovek", stejně jako je Zelda "nintendím pohledem na RPG", Metroid Prime zase "nintendím pohledem na FPS" (přesto že pochází z pera Retro Studios) a Mario Kart jsou "nintendím pohledem na závodní hry". Je to mlátička, protože se postavičky na scéně mlátí. Ale tím veškerá podobnost končí. Ve hře je cílem své protivníky vystrnadit z bojiště - je tak snadné vypadnout z arény... a čím více ran uštědříte svému oponentu, tím snadnější je udělat takzvaný "smash", vypinknutí z hracího prostoru. Horní hranice, kolik ran přesně postavičky vydrží, není nijak exaktně stanovena. V zásadě jen s přibývajícím zraněním stoupá pravděpodobnost, že i lehký zásah povede ke smashi. A to je trik celé hry, proto je její flow diametrálně odlišné od jakékoliv jiné bojovky, proto fandové Street Fightera nemají ani omylem šanci, tohle se hraje jinak.

Nových postav je celá hromada, například ze hry Xenoblade. Dobrá reklama na nadcházející 3DS verzi ;).

Super Smash Bros. kombinuji poziční boj, vyčkávání, sázku na zmatení díky čtveřici hráčů na scéně, ale hlavní je stisknout správné tlačítko ve správný okamžik. Zapomeňte na komba, super komba a podobně - místo toho máte jen dvě útočná a jedno obranné tlačítko - a to vše v kombinaci s nějakým směrem joysticku. Obvykle platí, že směr nahoru+tlačítko povede k vyhození z arény, dolů+tlačítko jsou zpomalovací útoky (podkopnutí nohou. zahrabání do země...) a tak podobně - není to nic extra složitého a toto základní ovládací schéma je v zásadě identické pro VŠECHNY postavy. Některé tahy se dají nabíjet držením tlačítka, jsou zde schovené i chytky (blok+tlačítko), no ale hlavně se ve hře hodně skáče a poletuje, abychom se udrželi nad zemí. Některé útoky jde nakombit ve vzduchu - no ale pak už záleží na konkrétní postavičce.

Na co Pokemon Stadium, když máme Super Smash Bros.?

Atmosféra hra je... no co si budeme namlouvat. Tohle je jedna obří fan service. Chápejte to asi takto: Jste dítě osmdesátých let, které vyrůstalo na Mariovi, Linkovi a Donkey Kongovi. Každou novou postavičku od Nintenda jste žrali a "znenadání" máte doma sbírku plastových akčních figurek, které spojuje jediné - Nintendo. Jinak se ale postavy v herním prostředí nikdy nesetkali - až nyní. Super Smash Bros. jsou vlastně hrou o tom, co dělají tyto plastové figurky, když v noci spíte. Že si poměřují síly tím, jak si dávají přesdržku nejen v reálném prostředí (polička nebo stůl u vás v pokojíčku), ale také v prostředí virtuálním (kdy si Star Fox, Zelda a Mario dávají do těla v prostředí z Wii Sports Resort). Celá hra je sbírkou referencí na všechno možné a odhalování těchto detailů, případně hledání odpovědi na výsledek hypotetického souboje pejska z Duck Huntu a Samus Aran.

Interakce arén je vynikající. Hlavně, pokud poznáte citovanou hru.

Poslední rozdílnost proti klasickým bojovkám je implementace hromady předmětů do soubojového mechanismu. Nejde zdaleka jen o zbraně a obligátní želvy či banány známé z Mario Kart. Na scénu si můžete povolat počítačem řízeného pomocníka, Pokémony, ostřelovače anebo si prostě přidáte zdravíčko - něco je inspirováno beat'em'up hrami, něco prosáklo z jiných her od Nintenda. Samosebou lze předměty úplně vypnout, ale tím z toho uděláte zase úplně jinou hru. Vrcholem je pak zářivé logo hry, které když rozbijete, nabijete si SUPER SMASH a tím pak opálíte klidně všechno na obrazovce. Nejlepší je prostě hrát do zemdlení a postupem času - metodou pokusu a omylu - si vyzkoušíte všechny základní triky a ovládání. Dříve nebo později dojdete k tomu, že tohle vlastně není moc bojovka v tom smyslu, jak jste je dosud znali. Není lepší, není horší, je jenom jiná a svá.

Grafika je obecně vzato na výši, velmi detailní po všech stránkách. A navíc super plynulá.

Nyní jsem tedy popsal něco, co je společného pro všechny díly série. Populární postavičky, jednoduché ovládání, nezvyklé zpracování jinak otřepaného žánru. Zároveň z toho ale vyplývá, že pokud vám postavičky nic extra neříkají, odečtěte si 50% z hodnocení. A pokud hledáte složité a náročné kombinace realistických bojových umění, odečtěte si dalších 50%. A jste rázem na nule.

Nejraději bych napsal: donuťte se! Donuťte se hru hrát, protože možná že ne dnes, ne zítra, ani za rok... ale jednoho dne vám to dojde, proč je to tak SUPER. Super Smash Bros. není nejlepší hra na představení všech Nintendo charakterů, ale je to jednoznačně nejrychlejší způsob, jak se seznámit s osobnostmi a jejich styly. Za normálních okolností jste s Mariem, Linkem a Samus vyrůstali - no kdybyste měli jejich hry hrát dneska pěkně od píky, strávili byste s nimi nemuslimsky mnoho času a v tom výsledku by to bylo k ničemu.

Není hezké své čtenáře k čemukoliv nutit, ale... já musím po dlouhých letech udělat výjimku. Už je to zase tady. Zase jsou tady dva kohouti v aréně - SONY a Microsoft, kteří se mezi sebou cupují a rozhazují miliardy dolarů na reklamu a pseudo-next-gen technologie. Býti majitelem kterékoliv z těchto dvou platforem je vlastně výhra (snad jedině s přihlédnutím k podpoře konkrétních služeb v České Republice), protože se obě konzole liší jenom detaily. Jenže když se kohouti dostatečně rozcupují, tak si prostě chcete sednout k "nějaké dobré hře", na chvilku zapomenout na ty žabomyší války polygonů a anisotropických filterů. No a v ten okamžik máte jenom jednu variantu. Nintendo. Pakliže máte při hraní na své zbrusu nové Playstation 4 nebo XBOX ONE chvilkami pocit, že je to nějak zbytečně moc komplikované na to, jak jsou ty hry vlastně přímočaré a bez nápadu, opravdu bez jakéhokoliv pocitu studu sáhněte po Nintendu. Nejen, že už má dostatečně silnou knihovnu her, ale navíc budete mile potěšení tím, že i nastavování WiFi v konzoli je vlastně takovou malou hrou. Je to strašně milá a laskavá platforma, při které srdce plesá (díky tvrdě cenzuře na MiiVerse nemáte jinou možnost). Pakliže jsou pro vás hry něčím větším, než jen spotřebním zbožím, kterým dáváte okázale najevo, že na to máte prachy i koule, pořiďte si jako druhou konzoli Nintendo a ona se možná stane vaší primární platformou. Je mi jasné, že po letech skepse a posmívání se Nintendu se budete v krámě cítit trochu blbě - ale na to nedejte - prodejci vaše kydy na internetu vážně nečtou a nikdo (krom náctiletých hráčů Call of Duty) si o vás nebude myslet nic špatného, že si kupujete stroj na "opravdové hraní", se kterým si nekupujete sociální status největších #4TehPlayerz.

Jedna z mnoha miniher - odpalování na baseballovém hřišti.

Tak ale konečně k věci - co WiiU verze Super Smash? Je to jenom kopírka, je tam inovace, je tam ladění k dokonalosti?

Situaci Nintenda po roku 2010 hodnotím doposud velice kladně, i když se vydali jiným směrem, než bych si ideálně představoval. Směr, který nabrali je v této hře krásně vidět - dali do toho prostě VŠECHNO, na čem dosud pracovali. Super Smash Bros. WiiU (společně s 3DS verzí) symbolizuje všechno, po čem Nintendo touží. Všechny postavy, všechna prostředí, všechny herní mechanismy, všechny fórky, všechny detaily, všechny i jen drobné nápadíky. Je tam ÚPLNĚ všechno. Ono jádro hry - mlácení - je samozřejmě v podstatě stejné, doladěnější a více transparentní. Ale co všechno na tom dokázali vystavět, z toho mi zůstává rozum stát. Prostě to umí. Dělají to jinak a dělají to skvěle. A když to svedete ocenit, budete si rochnit v sedmém nebi.

Co Nintendo ve své podstatě dělá? Z jejich úhlu pohledu bych řekl, že narazili na jakousi bariéru, za kterou již není možné jíti dál. Této bariéry bylo dosaženo už někdy v druhé polovině devadesátých let s jejich konzolí Nintendo 64 a od té doby pokročili s grafikou (Game Cube), inovovali ovládací schémata (Wii), stabilizovali svou pozici na poli přenosných zařízení (DS a 3DS), ale o moc dále jít vlastně (zřejmě) ani nejde, takže se museli o krok vrátit. O pohybovém ovládání budu psát někdy jindy, ale Nintendo udělalo radikální krok na jiné úrovni. Ty samé herní mechanismy již nejsou v hlavní roli hry samotné, ale slouží v podstatě jen jakási záminka k vyšším cílům. Nintendo samosebou předpokládá, že chápete kouzlo Maria, Mario Kart, Super Smash nebo Warioware. Automaticky předpokládá, že jste s jadernou pointou her spokojení a že na ni nechcete vlastně nic moc měnit, jen doladit. A tak vybudovali druhou vrstvu.

Překvapilo mne, že se do hry nedostala Bayonetta, tak alespoň takto.

Asi nejlépe je to vidět na hře "Gamer" ve sérii miniher Game&Wario. Je to jenom mikrohra, příkladeček... avšak pointa je přesna ta ona. Že v ruce hrajete něco více méně známého - mikrohry na jedno tlačítko - ale na televizi se odehrává úplně nový svět - hrajete za virtuálního hráče a ty minihry na obrazovce už nejsou hlavní náplní, ale tvoří sotva polovinu zábavnosti titulu. Něco podobného jsme viděli i ve hře Nintendoland, NES Remix, chystaný Mario Maker a podobně. Analogicky ve hře Super Smash Bros. jsou souboje jenom známou položkou, něco, co už dávno dobře známe. Ale na tomto základě se buduje úplně nová hra, vyšší úroveň.

Jeden z mnoha screenshotů, kteří mi bleskurychlí administrátoři MiiVerse smazali ;).

Smash Bros. WiiU jsou něčím jako sběratelským rájem. Vžijte se do role malého dítěte, které prostě chce mít na poličce kompletní sbírku Nintendo charakterů. A tak si začne vymýšlet hry s těmito postavičkami. Soupeří se svými kamarády, plní mnohdy absurdní výzvy a odměnou jsou další kousky sbírky. Celá pointa je jednoduchá - stačí mít adekvátní míru výzvy a za její splnění dostanete adekvátní odměnu. O nic jiného v zásadě nejde. V Japonsku jsou přímo posedlí sbíráním a vyhráváním a mnohdy je pro ně adekvátní odměnou pouhá "bitva" proti generátoru náhodných čísel, kdy vyhrává jenom jedna kombinace z milionu - teď nemám na mysli výslovně japonská RPG plné náhodný soubojů, ale obecný princip, že tahat po kapsách hromady bezcenných cetek, které ale bylo obtížné vyhrát, je vlastně super.

Ne, Super Smash Bros. WiiU nemá nic společného s generátorem náhodných čísel, kdepak - uvedl jsem to čistě jen jako příklad, jaké cesty mohou vést ke sběratelskému šílenství. V této hře jsou to tedy souboje, které v různých podobách a variantách odemykají různé věci. Z počátku je odemykání čehokoliv skoro nevyhnutelné - první unlock máte třeba za to, že poprvé spustíte hru ;). Závislost na typickém zvuku a obrazovce oznamující nový unlock je budovaná tím, že začátku jste odměněni vlastně za všechno. Za první dokončenou hru na střední obtížnost... pak to samé za vyšší obtížnost a znova opět za nízkou obtížnost (tj. dohráním na *normal* nezískáte trofej za *easy*, což mi přijde zajímavé. Jelikož systém hry snižuje automaticky obtížnost při každém CONTINUE, tak k tomu prostě jednou dojde).

Nastavování obtížnosti v praxi. Podle toho, kolik si můžete dovolit.

Jenže pak přituhne. Seznam trofejí je v počtu stovek a první várku odhalíte více méně náhodou či samovolně... a tak to začíná. Každá trofej totiž obsahuje rovnou čtyři nápovědy k dalším trofejím, takže můžete cíleně zkoušet plnit další úkoly... a když vám to nejde, můžete si koupit nápovědu a nějakou trofej odhalit, aniž byste ji museli splnit - a odemknout si čtyři další nápovědy.

Nikoliv moje, ale jinak hezká ukázka pěkné sbírky figurek z Pac-Mana.

Takže je to o množství úkolů. Těch jsou fakt hromady a obvykle se soustředí kolem jednoho tématu. Něco ve smyslu "Poraž v roli Linka svého soka Ganondorfa". Anebo "Zakopej oba dva své protivníky do země během třiceti sekund". Anebo "Vyhoď z bojiště kovovou sochu Maria". A tak dále - autoři nás vybízejí k tomu, abychom postupně zkoušeli všechny připravené předměty v překvapivých kombinacích, abychom se seznámili s rozdíly mezi postavami, abychom se postupně naučili v předpřipravených scénářích se specifickými pravidly nevypadávat z arény, abychom efektivně používali speciální útoky a eliminovali zbytečný button mashing atd. Čistě z hlediska singleplayer obsahu hra jedním slovem překypuje obsahem a není lepšího pocitu, než se dívat do své soukromé vitrínky na sbírku figurek svých oblíbených hrdinů a dělat si screenshoty, které postujete na MiiVerse. Fakt paráda, hra motivuje, i když je její jádro vlastně primitivní - je to počet zajímavých kombinací (postava VS předměty VS aréna VS úkol VS nastavení pravidel), které hru vynášejí do nebe. Z počátku hry budete tápat, je tam toho prostě MOC, ale když se budete soustředit na trofeje, jistě na to časem přijdete, odhalíte tu esenci. A pak jí propadnete, jako heroinu.

V editoru úrovní se dá strávit hodně času.

Pochopitelně valná část obsahu je vázaná na multiplayer. Super Smash Bros. je rozhodně hra vhodná na párty, pokud se sejdou alespoň dva Nintendo pozitivní lidi. Doma si může zahrát až osm lidí, ale už ve čtyřech online (na týmy i bez týmů) zažijete neskutečnou podívanou... na kterou se dá opravdu dlouho koukat ve Spectator režimu a sázet herní měnu na vítěze - přičemž ne nepodobně jako v kasinu můžete vyhranou sázku zase hned vsadit a vyhrát ještě mastný bonus. Najednou začnete Super Smash Bros. vnímat jako herní prostředí, než jenom jako pouhou hru. Je to prostředí, ve kterém se může stát mnoho věcí a je na vás, na co máte chuť, jestli se bavit sami, s kamarády, u hraní pochlastávat s přáteli a jenom se sázet, vytvářet absurdní scénáře... v mnohém to připomíná ladění pravidel v Mario Kart 8, kdy můžete hrát jen na čistou jízdu bez předmětů anebo jen s nedestruktivními předměty - no v Smash Bros. je počet možností absurdně vysoký a je jenom na vás, jaké si vyzkoušíte a oblíbíte.

Začíná to už jenom hlavním menu. Obří položka "SMASH" je zde přítomná pro rychlé hraní, jenom si vyberete postavičku a hned hrajete - proti počítači nebo proti kamarádům... A teprve vedle této možnosti najdete položku "GAMES", kde jsou desítky herních režimů, výzev pro jednoho i více hráčů, přehled odemčených trofejí, možnost si zajít na trénink, případně jít do sportovní arény na baseball. A až pak si všimnete položky "ONLINE", následně se neubráníte a vlezete do sejfu plným miniher, možností stavět vlastní arény, abyste nakonec nevyhnutelně došli k tomu, že si vyrobíte vlastního MiiFightera z několika základních variant vytuníte vlastní zabijáckou mašinu... a zahrajete si třeba modifikovanou miniverzi Mario Party, kde místo házení kostkami právě bojujete. Přidejte si propojení s 3DS verzí, bohatou replay službu a mraky písniček v playlistu... tohle je opravdu hra na dlouho.

Hra je také hodně inspirovaná předchozím titulem studia SORA - Kid Icarus Uprising. Nejen designem menu, ale také volbou obtížnosti (od 1.0 po 9.9, stupňované po desetinách), systémem odemykání trofejí, snižováním obtížnosti při prohraném zápase a podobně. Při hraní na vyšší obtížnost můžete vydělat více peněz, ale taky si vyšší obtížnost musíte zaplatit již vydělanými penězi, takže z počátku hrajete na úrovni 5.0 a nižší a až časem půjdete blíže k devítce. Nemohl jsem si nevšimnout také velice rychlých loadingů a dobře udělaného odpočítávání, vše je přímo ďábelsky rychlé, nic nezdržuje, na nic se nečeká. Přesně, jak se na akční hru sluší a patří.

Nikoliv moje - ale ukázka vytuněné postavičy Amiibo.

Flow hry bych popsal asi takto: vyberete si svou oblíbenou figurku, z čehož vyplývá základ. I když je padesátku bojovníků skoro nemožné škatulkovat, zřejmě by to šlo pojmout tak, že každá postavička dominuje ve vertikálních či horizontálních útocích, případně umí střílet na větší vzdálenost, plus se liší schopností skákat / létat. Z toho vyplyne poziční taktika - těžké a pomalé postavy je lepší držet uprostřed arény, létavci si mohou dovolit více riskovat na okraji. Pak se začnete se soupeři oťukávat - všem je jasné, že je skoro nemožné se v první minutě cíleně vyrazit z herní obrazovky, takže si jen chystáte pozici. Tou dobou se v aréně začnou objevovat první předměty - musíte zvážit, jestli je daný objekt pro váš herní styl vhodný, zda se vyplatí riskovat výpravu přes celou arénu. Když se náhodou objeví zářivé logo hry - potenciál SUPER SMASH - začnou všichni zuřivě bojovat o tento předmět, protože s ním lze získat nejvíce bodů. Opět je tady taktika - počkat, až SUPER SMASH vezme někdo jiný, rychle se pod něj postavit a než ho stihne použít, tak to z něj prostě vyrazit a ukrást. Za každého vyraženého hráče máte jeden bod, takže se soustředíte zejména na ty, kteří už mají hodně zranění - ale když jste to náhodou vy, tak se spíše bráníte a uklízíte do ústraní, přičemž tajně doufáte, že padne nějaké to léčivo. Právě ta nutnost přenášet pozornost mezi mnoha elementy, v korelaci s vaším vlastním sebevědomím a schopnostmi, o tom to celé vlastně je. Avšak nyní se bavím pouze o jádru, o oné bojové složce. Samozřejmě, že při hraní speciálních režimů, při změně pravidel anebo při týmové hře (kde jde dokonce zapnout i friendly fire!) se na celou problematiku díváte z jiného úhlu pohledu.

Chtěl bych se ještě pár slovy zmínit o 3DS verzi hry, kdy jsem tedy hrál pouze demoverzi. Graficky není co vytknout - jemná stylizace vypadá v tom výsledku dobře a hra je krásně rychlá. 3DS je dokonce možné používat jako externí ovladač, no v praxi si studio SORA zadalo nelehký úkol, aby obě verze hry byly identické - a co mohu posoudit, tak se to podařilo. Ovládání je na jedničku, flow hry mi přijde úplně stejné, přehlednost je i na malém displayi velice slušná. Ostatně jsem 3DS verzi dlouho plánoval, ale po WiiU jsem nakonec sáhnul čistě kvůli multiplayeru. Protože když už mulťák, tak bych stejně hrál doma, takže to si to rovnou užiji na velké televizi. Jasně, je tady možnost lokálního mulťáku s kamarády v jedné místosti, ale kdo si takový luxus může dneska dovolit?

Negativa? Jasně, ale to je spíše věc osobního postoje, nakolik člověka osloví téma samotné hry. Jak jsem naznačil výše, polovina zábavnosti je v postavách samotných, druhá polovina v žánrově netradičních herních mechanismech. To je tak všechno. Cokoliv dalšího je jenom hnidopišství - hra je natolik osobitá a unikátní, že jakýkoliv detail je udělaný s rozmyslem a záměrem a cokoliv jiného by bylo špatně. Navíc s tak širokou možností nastavení si hru opravdu můžete přizpůsobit na míru.

Tak ale hnidopišení? Dobře. Přestože je obsahu ve hře přehoušle, maličko my chyběl jakýsi kooperační (klidně i online) příběhový režim, jaký jsem si oblíbil ve Wii verzi hry. A kdybych měl hře ještě něco vytknout, tak poněkud nespravedlivě, ale prakticky podotknu, že jde o jednu z posledních chybějících Nintendo pecek pro WiiU - tedy začíná čekání na Zeldu někdy v příštím roce a teoreticky se dočkáme ještě Star Foxe přímo od Miyamota. O novém Metroidu se dosud nemluvilo... Do té doby si nejsem jistý, zda Smash Bros. vydrží. Když ale vidím, kolik jsem toho byl schopen odemknout po bezmála patnácti hodinách v singleplayeru, tak si říkám, že to nebude snad zas tak zlé.


Nintendo ustoupilo do undergroundu a velice se mu tam daří. Mám upřímnou radost z toho, že dneska někdo podporuje tvůrce právě takovéhoto typu her. Neumím si představit, jak by podobná hra slavila úspěch kdekoli jinde, než na Nintendu. A za to smekám svůj širák až k zemi. Běžte hrát!

P.S.: A to se už vůbec nezmiňuji o figurkách Amiibo, protože tím se vlastně kruh uzavírá! ;)