Zvonek. Nemám rád, když mne někdo ruší od hraní. Na Fallouta 3 jsem si vzal dovolenou, tak o co jako komu jde? A navíc pošťačka. No ty vole, co to jako má bejt, copak jsem něco čekal nebo co? Sjel jsem výtahem dolů a převzal poměrně objemný balík. Ten bez většího zájmu putoval na gauč a dál jsem se věnoval Falloutu. Dopil jsem energy drink a šel jsem si dělat kafe. Dnešní noc bude dlouhá. A to jsou teprve dvě odpoledne...
Po návratu z kuchyně jsem se ale zamyslel. V indispozici způsobené Fallout 3 maratonem (hrát tři dny v kuse vyžaduje celého pařana!) jsem si nedokázal vybavit, jestli jsem si něco objednával. Zvědavost mi nedala, vzal jsem nůžky a začal jsem se do balíku dobývat.
Oněměl jsem úžasem.
Po tolika letech čekání.
Odkládání nákupu na vhodnější příležitost.
Po několika pokusech zprovoznit rozbitý Famicon.
NES!
Super Mario Bros.!
Super Mario Bros. 3!
Je tak malý! Tak kompaktní! Tak čistý! Tak nový! Tak výkonný! Tak krásný! Je ještě krásnější, než jsem slýchával v legendách!
Vytáhnul jsem kabely, naladil na televizi kanál, vložil cartridge a zapnul. Ovladač mi padnul do ruky jako ulitý. Tlačítka příjemně zavrzala, jakoby nebyly nikdy použity. Voní novotou. A je to tady. Úvodní obrazovka. Nervózní zmáčknutí tlačítka start. Nejslavnější hudba všech dob. Přesně, takřka poslepu, jen intuitivně, proběhnu prvních pár levelů. Warp do čtvrté zóny. Boss. Ty zvuky mne málem rozplakaly. Jistě, mám tuhle hru zvládnutou na nesčetném množství emulátorů, ale originál je originál. Trochu to šumí, jakoby praská, ale sedí to k tomu. Zvolna jsem se přesunul do druhé poloviny osmdesátých let. Dochází mi životy, sevřelo se mi srdce.
Vypínám NES, vyměňuji cartridge se hrou. Jsou vlažné na omak, bez smítka prachu. Jakoby je někdo přivezl z továrny. Nálepka není umašťená. Super Mario Bros. 3 je považovaný nejen za nejlepší hru s Mariem, ale i za nejlepší hru na NES a pravidelně se dostává do all time top ten. A zase - tu hru znám z emulátoru velice dobře. Ale držet to v ruce, nechat si ostrými hranami gamepadu vytvářet rýhy do dlaní, vidět na vlastní oči, jak tento stroj z roku 1985 vizualizuje na mé LCD televizi hru, ba dokonce jednu z nejlepších her vůbec? Nezažívám ale pocit nostalgie, cítím se jako malý kluk, který záviděl sousedům stejnou hračku, slintal nad ní při televizních reklamách, chtěl si hrát... a nyní jsou Vánoce, rozbalil jsem dárky a v něm zbrusu nový NES!
Okamžitě od stromečku běžím k velké rodinné televizi, usedám, otec mi pomáhá zapojit kabely. A já začínám pařit. Přicházím o herní panictví. Jsem tam a vím, že tam chci zůstat do konce života. Matka má ustaraný pohled, jestli to dítě z toho nezblbne, ale otec ji uklidňuje, že oni přece naházeli stovky dolarů do automatů s PacManem a Space Invaders, takže to děcku přece nemůže uškodit. Ale dítě ve mně nevnímá. S vyvalenýma očima pozoruji osmibitový sprite, který symbolizuje mou moc nad hrou. Svírám ovladač a začínám se vztekat, že ta plošinka nejde doskočit. Game over. Tak znova. První svět procházím s ladnou jistotou. Svírám svěrače, protože se mi chce na záchod, ale nechci svou novou hračku opustit ani na vteřinu a zaujímám tak nepřirozenou zkroucenou pozici. Je dávno noc a rodiče mne nechávají se vyřádit. "Však ono ho to časem přestane bavit" říká matce lehce ovíněný otec a odebírají se na lože. Netuší ale, že své dítě zde najdou v brzkých ranních hodinách druhý den. I třetí den. Čtvrtý týden. Jsem tam prostě!
Zvonek. Nemám rád, když mne někdo ruší od hraní.
Ehm, a co Fallout? :)
OdpovědětVymazatDojde na něj vůbec ještě?
Teď o tom píšu, moment ;).
OdpovědětVymazatDave, jsi borec a to tak, ze velkej! JayTee
OdpovědětVymazat