Poznej, kdo jsi - povídka

Marcus seděl osamocený v čekárně. V ruce žmoulal pozvánku, která byla zároveň vstupenkou zdarma do testu „Poznej, kdo jsi“. Ze včerejška si nic nepamatoval, oslavoval nejspíš něčí narozeniny, vzpomínky byly velmi mlhavé. Oslava byla dokonce tak bouřlivá, že končila v ranních hodinách, takže byl ještě značně otupělý. Dokonce si ani nevybavoval, jak se dostal do čekárny v testovací stanici. Ani to, jak se dostal k pozvánce. Jediné, co doopravdy věděl, že na tento test musí jít. Na pozvánce bylo jeho jméno, datum a čas, kdy se měl dostavit. Testy osobnosti jsou v roce 2095 velice důležité. Na jejich základě dostanete v práci více peněz, je to něco jako před sto lety nutnost mít vysokoškolské vzdělání. Jenže s krachem ekonomiky se skoro všechny školy zavřely a tak se již třicet let dělají testy osobnosti, které předurčí nejen druh vhodné práce, ale také výši bonusu k platu, který je daný tabulkami. Pokud nemá někdo test, má malou šanci na to, že získá práci, a když už, tak s minimálním platem. A Marcus zoufale práci potřeboval, protože bydlení v metrové krychli a pojídání podřadné umělé sóji ho přestalo bavit. Pití umělého piva a vodky mu přivodilo nejen náběh na alkoholismus, ale také žaludeční vředy, rakovinu tlustého střeva a zánět mozkových blan; zdravotně na tom nebyl zkrátka moc dobře, potřeboval lékařskou péči. Proto potřeboval peníze, práci a tedy i test.

Testy nejsou zadarmo, ale ani nejsou příliš drahé. Každopádně se svým příjmem na to rozhodně neměl. Příjem je nadnesené slovo pro státní podporu ve formě obyvatelné krabice a pravidelného přísunu umělé sóji třikrát denně. Peníze neměl prakticky žádné, jen občas, když něco vyžebral nebo ukradnul. Věděl ale, že má na víc. Bavilo ho vymýšlení povídek z minulosti i budoucnosti, ale byl také manuálně zručný a uživil by se jako zametač nebo skladník. A také byl přes svůj zdravotní stav velice silný, mohl by tahat těžké bedny se zbožím. Bral by cokoli, i venčení prasat, hlavně, aby se dostal pryč z krabice. Test „Poznej, kdo jsi“ je světově považovaný za nejpřesnější a nejdokonalejší, ale také nejdražší. Na absolventy testu se dívalo vždycky, jako na vyvolené a měli největší šanci na skvělou práci a bonusy. Proto, i když včera hodně pil, věděl, že tohle je jeho jediná šance. V duchu si snažil přehrávat události včerejšího večera, ale nedařilo se, vše bylo rozmazané až černé. Nevěděl, kde přesně byl, kdo tam byl a jak získal pozvánku na test se svým jménem. Seděl v čekárně se zamyšleným pohledem. Bylo sedm hodin ráno.

„Marcus Pierce?“
Ženský hlas zazněl s otevřením dveří, kde stála sympatická bruneta s krásnou siluetou. Marcus se na vteřinu zamiloval. Chvíli na ni hleděl a pak reagoval.
„To jsem já“, vymrštil se ze sedačky, „Dobrý den!“
Podával jí ruku a snažil se usmívat co nejvíc příjemně. Bruneta však podání ruky neopětovala.
„Nezlobte se, ale podle našich medicínských záznamů máte žloutenku“
Vrtalo mu hlavou, odkud vzali jeho záznamy, protože u doktora byl naposledy před třiceti lety, když mu bylo šest.
„Křesla v čekárně jsou vybaveny základními senzory, které během vašeho sezení a čekání zanalyzují váš zdravotní stav. Ten je důležitý kvůli testu, nemocné pacienty k testu nesmíme připustit“.
Marcus si povzdechl. Jeho tělo bylo prošpikované drobnými neduhy i vážnými nemocemi. Vidina testu a světlé budoucnosti se začala rozplývat. Bruneta zpozorovala zklamání v jeho tváři, ukápla mu slza, což si on sám nevšiml.
„Ale nebojte. I když jste hodně nemocný, máte v pořádku srdce a žaludek, což je pro test důležité. Pokud vše dobře dopadne, ihned po testu budete mít nárok na ošetření a nemocnici“. Podívala se mu do očí. „Jsem přesvědčena, že všechno dobře dopadne“, usmála se mile.
V Marcusovi se rozlilo štěstí. Vidina téměř zaručeného úspěchu a pohled do usměvavé tváře krásné ženy jej naplnila radostí.
„Silvie Carry, mimochodem, dobrý den, ráda vás poznávám, jsem asistentka určená pro váš test“.
„Neznáme se odněkud?“ zapřemýšlel nahlas, protože to jméno mu bylo povědomé, vlastně se mu začala zdát povědomá i její tvář.
„Neřekla bych, ale asi jste mne viděl v holovizi nebo v reklamních snech“.
To by všechno vysvětlovalo, Marcus se před časem účastnil placeného pokusu na injekci reklam do snů. Byl to příšerný zážitek. V některých oblastech světa se to stalo standardním způsobem reklamy. Člověk má sen, v něm uvidí reklamu a dostane zaplaceno. Vydělané peníze ovšem skoro okamžitě utratí za produkt, který viděl ve snu. Koloběh peněz je zachován, ale chudoba nezmizí. Marcus byl jedním z dobrovolníků, který si mohl přivydělat na testování tohoto systému v Evropě. Využil toho, pár dní si žil jako pán, ale když peníze propil, vrátil se do krabice. Odmítl vzít injekci reklamy do snů jako hlavní pracovní úvazek. Ani jako poloviční.

Vstoupili do pěkné, moderní kanceláře a uvelebil se v křesle. Silvie seděla naproti přes stůl a dívala se do holografického monitoru počítače. Po chvilce mlčení se obrátila na Marcuse a zeptala se ho:
„Jak jste se vlastně dostal k pozvánce? Podle záznamů nemáte žádné peníze a lidi vašeho typu, s odpuštěním, tady moc často nevídáme“.
„Ani nevím“, pokusil se zažertovat, „Ráno se probudím a mám ji v ruce“.
Silvie se proti jeho očekávání ani trochu neusmála.
„Je všechno v pořádku? Na pozvánce je přece moje jméno“.
„Ano, je všechno v naprostém pořádku“ přikývla.
Začala opět něco vkládat do počítače. Marcusovi ticho vadilo.
„V čem vlastně spočívá test?“
„Zrovna jsem o tom chtěla začít hovořit“.
Napila se ze sklenice vody a sama nalila Marcusovi. Čistou vodu nepil léta a tak si pochutnával.
„Test osobnosti Poznej, kdo jsi, je založen na sledování vašich reakcí při různých, simulovaných situacích. Projdete sérii událostí s různou atmosférou, budete vystaven zcela běžným problémům, které se vám mohou přihodit v životě i v budoucí práci. Pozdější testy ale na vás budou klást větší nároky. Předkládané situace otestují vaši schopnost odolávat stresu, vaši loajalitu, vaše schopnosti…“
„Počkejte“, přerušil ji, „To jako budu v nějaké továrně dávat první pomoc šéfovi nebo co?“
„Nechte mne domluvit prosím“, vůbec se neusmívala.
„Vy osobně nebudete muset dělat nic. Jen budete sledovat jakési divadlo, představení, ale zároveň budete uvnitř. Nebudete moci fyzicky nic ovlivňovat, jen sledovat události. Budete uprostřed holografického pole a chovat se přirozeně. My budeme měřit vaše reakce na veškeré podněty, všechno, od tepu srdce, zužování zorniček, povrchové napětí kůže, mozková aktivita, čtení myšlenek – zkrátka opravdu všechno. Každý test bude unikátní a na základě reakcí z jednoho testu se ten následující patřičně upraví, aby vám co nejvíce vyhovoval. Poslední test bude nejnáročnější, ale zároveň bude dokonale přizpůsobený tak, abyste jej mohl co nejsnáze projít. V tom výsledku budeme na konci tedy přesně vědět, kdo jste a na co se přesně hodíte a s tímto výstupem automaticky získáte práci“.
To se Marcusovi začalo líbit.
„Jak ten test probíhá, jak dlouho asi trvá“, vyptával se nedočkavě. Silvie se lehce usmála.
„Testy komplikovaných osobností s aspirací na odborné činnosti mohou trvat i desítky hodin, jejich profilace je velice důležitá. Běžní lidé ale v testu nestráví více, než dvě hodiny, mnohdy i méně“. Napila se ze sklenice a pokračovala. „Vy pane Pierci, vstoupíte do testovací místnosti, kde se bude promítat holografické… holografické divadlo, simulace. Budete stát uprostřed, rozhlížet se…“
„To ani nedostanu židli?“ udělal další neúspěšný pokus o vtip. Silvie se snažila tvářit profesionálně, ale všimnul jsi náznaku výrazu, který říkal „Mlč, na otázky bude dost času potom“.
„Jak jsem řekla – budete jenom stát a rozhlížet se okolo sebe. Můžete se omezeně pohybovat v prostoru tak, abyste dobře viděl na to, co vás v simulaci zaujme. Stůjte nohama pouze na kovové podlaze, její hranice bezpečně poznáte. Je to součást testu. Chovejte se přirozeně. Pokud například někdo něco schová pod postel, můžete k posteli jít a podívat se pod ní – pokud budete mít chuť to udělat a pokud bude možné se k posteli přiblížit. Musíte mít ale na paměti, že jde o hologram, jakýkoliv váš dotek by hologram mohl přetížit a vypnout. Tím by se zcela simulace zrušila!“
Na poslední slova dala až nepřirozený důraz. Marcusovi to bylo divné, copak si myslí, že je debil? Každé malé dítě ví, že hologramy nesmí přijít do kontaktu s reálnou hmotou. Ne snad, že by to něco doopravdy zničilo, jen by se na chvíli vypnul kvůli přetížení kapacitátoru. Po několika sekundách naběhne zpátky. To ví přece každý – na hologramy se nesahá.
„Vyjma podlahy bude všechno, co uvidíte, generované hologramem, dávejte si na to pozor. Zrušení simulace by znamenalo zamítnutí testu a museli bychom se s vámi rozloučit, a to bych nerada, pane Pierci“.
Marcus poknul. Tak proto na tom tolik lpí, test bude anulován a bude zpátky v krabici. Přísahal si sám sobě, že si dá obzvlášť pozor, aby se ničeho nedotknul. Že bude raději přece jenom stát.
„Co když nějaký hologram poletí vzduchem a dotkne se mne bez mého přičinění?“
„Nebojte se. Pohyblivé hologramy v simulaci samozřejmě jsou, ale budou automaticky generovány v takové pozici, aby se vám vyhnuly. Je prakticky vyloučeno, že by se simulace dotkla vás. Problémem jsou pouze stacionární předměty, na ty si dejte pozor. Je mou povinností na vás apelovat a upozornit vás na tento fakt, věřím, že se nic nestane. Když nad tím přemýšlím, nikdy se to tady nestalo, tak proč by se to mělo stát nyní?“.
To Marcuse uklidnilo.
Pauzu ticha využili oba k dopití sklenice vody.
„Kdy mohu začít s testem?“
„Prakticky okamžitě, pane Pierci“ usmála se upřímně Silvie.
Marcus se podíval na nástěnné hodiny. Ukazovaly čas sedm hodin a dvacet minut. Datum – druhého října 2095. Za dvě hodiny bude po testu a odstěhuje se z krabice.
„Ještě tady máme formality. Musím vás poprosit o podpis, kterým odsouhlasíte podmínky testu, se kterými jsem vás právě seznámila“.
Marcus prolétl očima smlouvu na elektronickém papíře, ale ve skutečnosti jí nevěnoval pozornost. Jeho natěšení bylo maximální. Zkontroloval datum – druhého října, v pořádku, podepsal a vrátil elektronický papír zpátky Silvii. Ta papír pečlivě přeložila a schovala do malého trezoru. Následně se zvedla a pokynula Marcusovi, aby ji následoval. Z kanceláře vešli do chodby s prosklenou stěnou. Marcus si všiml, že skrz sklo vidí do čekárny, která byla stále prázdná.
„Dneska tady nemáte moc lidí, že?“
„Na dnešní den máme objednáno celkem osm lidí, ale všichni chodí později než vy“, odpověděla mu.
Po chvíli kličkování chodbami, kde se rozléhalo jen klapání vysokých podpatků Silvie, došli k velkým, dvoukřídlým dveřím. Marcus si po celou cestu nenápadně prohlížel výtvor štědré přírody, sledoval její zadek i nohy. V duchu se pousmál myšlence, že by jako zaměstnaný mohl požádat Silvii o registraci partnerství – nebo že by jí alespoň sáhl na prsa. Teď ale stál před dveřmi, za kterými začínal test.
„Můžu se vás na něco zeptat ještě, slečno Carry?“ otočil se na Silvii a ta přikývnutím souhlasila. „Je možné mi dát nějakou radu? Nikdy jsem v takovéto simulaci nebyl, určitě jsou nějaké základní poučky nebo varování, které byste mi mohla dát, ne?“
Silvie se mu dívala do očí a chvilku přemýšlela.
„Za těmito dveřmi, pane Pierci, bude neexistující vymyšlený svět. Kdo jste, to nevíte ani vy sám, tím méně já, takže vám nemůžu při nejlepší dobré vůli dát žádnou radu. Simulace je interaktivní a bude se přizpůsobovat vaším reakcím, nikdo dopředu neví, co se za těmito dveřmi virtuálně odehraje. Ale budete určitě spíše překvapený. Nebojte se být překvapený, vaše přirozenost je to, co vám pomůže se dostat výše. Naše měření spolehlivě poznají, že se do něčeho nutíte a to bude negativně ovlivňovat výsledky testu. Uvědomte si, že všechno, co se stane za těmito dveřmi, není reálné, takže dejte volnou ruku vaším emocím, jedině tak můžete docílit perfektního výsledku. Nesnažte se to vnímat, jako opravdový test“.
Marcus ji pečlivě poslouchal.
„A mimochodem“, dodala až téměř s žertovným tónem, „Nelekněte se, pokud v simulaci potkáte sám sebe – bude to jenom simulace. Možná se vám uvnitř vyplní vaše sny, systém umí číst myšlenky. Ale hlavně na nic nesahejte!“
Marcusovi přišla tato myšlenka zábavná a polohlasem se zasmál. Jeho sny se totiž už začaly plnit.
„Test začne asi za osm minut. Vstupte prosím do místnosti a počkejte“.
Otevřela dveře. Místnost byla zcela temná, bez jediného zdroje světla, jen z chodby úzký paprsek naznačil, že je testovací místnost o rozměru asi pět krát pět metrů. Marcus zhluboka vydýchl, pohledem se rozloučil se Silvií a vstoupil dovnitř, asi do středu místnosti. Silvie mu zamávala, zavřela dveře a byla tma a ticho. To Marcus neměl rád, ale vyčkával.

Po chvíli se v místnosti začalo zjevovat světlo. Pečlivě pozoroval, jak se okolo něj vykresluje jakási povědomá krajina. Po chvíli stál uprostřed louky a jenom fakt, že okolo něj byla kovová podlaha zkušebny, napovídal, že nejde o realitu. Holografická sugesce byla neuvěřitelně přesvědčivá. Viděl v dálce stromy, malý lesík, zlátnoucí obilí. Připadal si, že se přesunul o třicet let dozadu, kdy ještě takováto místa na Zemi existovala, ještě před třetí světovou válkou. Na louce se proháněli motýli, slyšel milostnou hudbu cvrčků a bzučení much. Také vůně byla nasládlá, téměř měl chuť si lehnout a dívat se na slunce, které žhnulo, ale zároveň nebylo nesnesitelné vedro. Idylická vize. S přivřenými víčky sledoval tu nádheru kolem sebe.

Netrvalo dlouho a na scéně se objevil malý chlapec. Marcus si jej prohlížel, když probíhal okolo. Skotačil, dělal kotrmelce a smál se. Marcus ho neznal, ale představoval si, že je tím chlapcem, který si může užívat dětství a nemusí bydlet v plechové krabici. Tato vize trvala skoro nekonečně dlouho, Marcus ztratil pojem o čase.

Krajina okolo něj se začala zrychleně měnit. To ho probralo ze slastného rozjímání a během chvíle se ocitl v ulici velkoměsta. Těžký, smogem znečištěný vzduch, všude okolo byla auta a spatřil také první prototypy vznášedel. Stánkaři prodávali nezdravé pochoutky, žebráci klečeli u svých klobouků, bussinesmani vystupovali z taxíků a moderně oblečené ženy kypěly elegancí v tomto ruchu. Takže to je minulost, pomyslel jsi. Lidé okolo něj ve spěchu chodili, troubení řidičů jej skoro ohlušovalo. Volně se procházel po prostoru až tam, kam mu to kovová podlaha dovolovala. Nahlédl do odpadkového koše, skoro ze zvyku. Byly tam zbytky cigaret. Hlavou mu proběhlo, že by si jich pár mohl vzít, protože tabáku je velmi málo, ale okamžitě si uvědomil, že se nesmí ničeho dotýkat.

Troubení automobilů ustalo mávnutím kouzelného proutku. Otočil se a uviděl obraz zkázy. Stal se svědkem začátku třetí světové války. Slunce, které doposud osvětlovalo ulici, bylo přehlušeno bělostnou září. Bez jakéhokoliv zvuku veškeré město okolo něj zmizelo, vysublimovalo. Byl v šoku. Stál těsně od epicentra výbuchu subjaderné bomby, která dokáže ukrojit kus planety a poslat jej pánubohu do oken. Srdce se mu sevřelo. Během minuty záře přestala a viděl jen sežehnutou zemi, po které vítr roznášel popílek. Pohled to byl skličující. Ale na druhou stranu se cítil, jako nějaký Superman, protože i po takovéto zkáze neobiblických rozměrů stál on pevně nohama na zemi bez jediného škrábance. Vize se pomalu začala přetvařovat v jinou.

Z ničeho nic stál v malém obchodě. Vlastně stál v krámku u benzínové stanice, kdesi uprostřed pouště. Za kasou stál obtloustlý plešatý chlap v tílku a nechal na sebe foukat ventilátor. Ve dvou velkých regálech byly sušenky, čokoládové tyčinky a další pamlsky, které se ale vlivem vedra téměř rozpouštěly. Pornomagazíny za chlapíkem měly ohmatané obálky, nebylo sice poznat, jakého data jsou, ale určitě si je už někdo mnohokrát prohlížel. Nejspíš přímo ten tlustý chlap. Představa masturbujícího mastodonta na záchodě benzínky nad ohmataným časopisem se Marcusovi ani trochu nelíbila a tak ji zaplašil. Až pak si všimnul rachtajícího zvuku, který dělala velká lednice v zadní části obchůdku. Došel k ní a prohlížel si její obsah. Zkyslé, nazelenalé mléko.

Zvuk auta zvenku jej donutil se otočit. U pumpy zaparkoval nějaký neznámý typ auta, otlučený a špinavý. Vystoupil mladý muž ve špinavých montérkách. Chvíli tankoval benzín, následně vstoupil do prodejny. Marcus si jej pečlivě prohlížel. Neznal ho, ani mu nebyl povědomý. Mladý muž pozdravil.
„Dobrý den přeji“.
„Bude to osmnáct dolarů“, zabručel bez zájmu tlustý chlap za kasou, který nezvedal oči čtení.
„Mám jenom dvacku, máte drobné nazpět?“
„Nemám“, zabručel opět chlap a podíval se na mladého muže. Teprve teď se narovnal a Marcus uviděl, že si celou dobu vůbec nečetl, nýbrž prohlížel pornomagazín, který s dlouho trénovaným grifem vložil do regálu za sebou. „Budete si muset vybrat něco za dva dolary“.
„Máte pivo?“
„Jo, támhle vzadu, v lednici, hned za mlíkem, doneste mi rovnou také jedno, mladý muži“, pronesl a odkašlal si nejhorším možným způsobem. Marcus pozoroval, že po zmínce o pivu, se plešounovi zlepšila nálada.
Mladík přinesl dvě plechovky piva a oba je naráz otevřeli. Marcus přišel blíž a prohlížel si oba pijáky. Drželi v ruce opravdové pivo, ne to umělé, které měl ve zvyku pít on sám.
„Víte mladej pane“, začal hovořit chlap tónem, jakoby nedokončili nějakou konverzaci, „Moc lidí sem už s obyčejnejma auťákama nejezdí, takže mi musíte odpustit mou zvědavost – co tady vlastně děláte?“
Mladík upíjel pivo a nevěnoval plešounovi příliš pozornost.
„Nejbližší město je přes tři sta mil, nejbližší další benzínka dvě stě. Vy jste si nabral jenom šest galonů nafty, pokud jste měl skoro prázdnou nádrž, usuzuji, že se daleko nedostanete a zůstanete trčet uprostřed pouště“.
Mladík se díval ven do pouště, jakoby tlusťocha neslyšel.
Marcus neměl rád tyhle chvíle ticha.
Chlap ohrnul ret a stáhnul se.
„Bude to dvacet dolarů, mladej pane“.
Z ničeho nic se na něj mladík podíval a pronesl se zcela vážnou tváří.
„Já vlastně jezdím jenom od benzínky k benzínce, zabíjím pumpaře a pak je znásilňuji“.
Tlustý chlap se hlasitě a dlouze zasmál, smích přešel v astmatický kašel.
„Tak to jste mne vopravdu pobavil mladej pane“, řekl, když se vydýchal. Měl zarudlou tvář od překysličení a na rtech pořád úsměv.
„Vy se živíte, jako komik?“, ptal se tlusťoch dál.
Mladík ale neodpovídal, stále se s kamennou tváří díval pumpaři do obličeje.
Po sekundě plešounovi došlo, že mladík nežertuje. Sáhl pod kasu a začal vytahovat brokovnici. Marcus se lekl a ustoupil dva kroky dozadu – to se lekl podruhé, protože hrozilo, že by se dotknul hologramu. To se naštěstí nestalo.

Scéna byla chvíli jakoby zpomalená. Tlustý prodavač nafty vytahoval brokovnici, ale mladík byl mnohem rychlejší. Téměř okamžitě mířil prodavači revolverem na hlavu. Stiskl spoušť. Kulka zázrakem neutrhla prodavači celou hlavu, ale jenom kus tváře a ucho. Tlusťoch s řevem padnul na zem, rozbil láhve s tvrdým alkoholem a začal se za pultem plazit co nejrychleji pryč, nechávaje za sebou krvavou stopu. Mladík natáhl kohoutek a vystřelil podruhé. Revolver musel být určený na lov slonů, protože zásah utrhnul prodavači celou ruku i s lopatkou. Krev stříkala všude okolo. Marcus začal křičet hrůzou, dřepnul si a nechtěl se na to dívat. K jeho smůle ležel zkrvavený pumpař velice blízko něj, blízko kovové podlahy, kterou Marcus nemohl opustit, díval se chtě nechtě přímo na něj, jak byl ztuhlý strachem. Mladý muž došel ještě blíž a třetí ranou tlustého a vzlykajícího mastodonta dorazil. Ustřelil mu hlavu, na zemi byla jenom kaše z lebečních kostí, krve a tkáně. Marcusovi se chtělo zvracet. Vize začala pomalu mizet, ale vytřeštěným pohledem ještě zahlédl, že si mladík rozepínal svoje kalhoty. Pevně zavřel oči a doufal, že již nikdy v životě nic podobného neuvidí.

Kdo tyhle testy proboha vymyslel? Děsila ho myšlenka toho, co přijde dál.

Další test se odehrával v hotelovém pokoji. Pokoj byl pěkný, čistý, i když poměrně malý. To na druhou stranu znamenalo, že se Marcus mohl volně procházet téměř po celém pokoji. Nahlédl otevřenými dveřmi do koupelny, podíval se z okna ven. Zapadalo slunce. Mraky zakrývaly většinu oblohy. Stál na malém balkoně a čichal vítr. Byl příjemný večer. Jeho otřesení začalo pomalu upadat. Začalo mu docházet, že minulý test ho měl zřejmě emočně vybouřit, aby pak měl kontrast s nezvyklým klidem podvečera. Ještě se trochu třásl, ale dařilo se mu zahánět myšlenky na nedávno viděné obrazy. Setrval v této pozici snad půl hodiny, neměl představu o čase.

Cinkot klíčů a jejich rachotění v zámku připoutalo jeho pozornost. Z balkonu dobře viděl do hlavního pokoje, takže zůstal na místě a byl zvědavý na toho, kdo přijde. Chichot za dveřmi napovídal, že půjde o muže a ženu.
„To je strašné, když jsi opilý, vůbec nemůžeš trefit klíčovou dírku!“ zněla žena.
„No hlavně, abych trefil jinou dírku“, zasmál se muž.
„Ty sprosťáku, ještě si se mnou nebuď tak jistý, nezapomínej, že jsem vdaná“ chichotala se.
„Říkáš to, jako bych já nebyl ženatý“ odvětil.
Oba vpadli do dveří najednou se smíchem a padli setrvačností na postel, která byla naštěstí necelý metr od vchodu. Dveře se samy zavřely a milenci se dlouho na posteli líbali. Lahev šampaňského, kterou se sebou nesli, by se byla rozlila, kdyby nebyl jen zbytek na dně. Marcus sledoval scénu pozorně, vstoupil do místnosti a obešel postel, aby se podíval na tváře obou aktérů. Obešel postel, stál u koupelny, dřepnul si a díval se. Byl překvapený. Tou ženou byla Silvie Carry, asistentka jeho testu. Marcus zapomněl na všechno, co se doposud stalo. Usmál se. Systém čte jeho myšlenky a tak se dočkal vizualizace vlastní představy. Sex s touto pohlednou brunetou. A kdo je teda ten muž, není to konečně Marcus? Ačkoliv mu bylo jasné, že ne každý potká během testu své holografické já, tak trochu se těšil, že by se mohl vidět zvenčí. A kdyby byl navíc v objetí Silvie, bylo by to ještě lepší. Přitom přemýšlení mu bylo jasné, že i tento myšlenkový pochod systém jistě zaznamenal. Nezabýval se tím hlouběji. Jenom si přál, aby ten muž, kterému doposud nebylo vidět do tváře, byl on.

Nebyl to Marcus. Bylo mu to vlastně jasné – ať už podle hlasu nebo podle postavy. Muž to zvednutím hlavy potvrdil. Nějaký cizí chlap. Marcus se cítil trochu zklamaný. Ale co, řekl si, takto realistické porno člověk neuvidí každý den, utěšoval se. Přiblížil se k posteli co, nejblíže to šlo, aby se nedotýkal žádné její části. Silvie měla rozpuštěné vlasy, které byly delší, než si myslel na první pohled. A velice krásnou tvář. Muž byl nakonec také pohledný, i podle mužských měřítek, není divu, že s ním Silvie spí. Povzdechl si. Silvie by s Marcusem stejně nikdy nechodila. Netrápil se tím ale dlouho. Rychle obešel postel a dřepnul si na balkon, aby měl co nejlepší výhled. Milenci se každou chvílí zvednou a půjdou se umýt do koupelny, nechtěl jim tam překážet. A také, že ano. Shodili ze sebe svršky a poprvé se tak mohl pokochat spodním prádlem na dokonalém těle Silvie. Prohlížel si každou křivku. Nejraději by byl ve sprše s ní, ale nechtěl riskovat, že by se jí nebo jeho dotknul. Chichotání se pomalu měnilo ve vzdychání. Pára z horké sprchy, kterou omývali svoje těla, se valila z malé koupelničky ven. Snad se tam začali i milovat. Ale to asi ne, protože už lezli ven. Marcus poprvé spatřil Silvii zcela nahou, lesklou od vody. Nádherné tělo, prsa, zadek, tvář, mokré dlouhé vlasy, rty, oči – všechno bylo dokonalé. Nejvíce se pubertálně soustředil na malou kudrlinku v klíně. I ta se mu zdála perfektní.

Oba ulehli a mazlili se. Dlouho se líbali a hladili. Marcus se vzrušil, ale zaháněl myšlenku na masturbaci, i když mu to dalo hodně práce. Muž, se kterým se Silvie začala před jeho očima milovat, byl pěkné postavy s dobře postaveným penisem. Bylo to jako opravdu kvalitní erotický snímek. Ne pornografie, tohle byl vkusný akt s neuvěřitelným nábojem. Marcus si představoval, že líže její prsa on. Že je to on, kdo vniká do její svatyně, že je to on, který si ji právě otočil a nabírá si jí zezadu. Silvie vzdychala a vzlykala, muž těžce oddechoval, ale střídal tempo tak, aby vydržel co nejdéle tu rozkoš. Stále si něco šeptali do ucha, to Marcus neslyšel, ani ho to nezajímalo. Byl tak zaujatý vysněným sexem se Silvií, že zcela zapomněl, že jej možná ta reálná Silvie právě teď pozoruje mimo holografický simulátor. Na kalhotech mu jeho značně ztvrdlý penis zanechal značku spermatu, jak byl vzrušený. Nevšiml si toho.

Dveře do místnosti se však rozletěly na třísky. Průvan práskl i dveřmi od balkonu, což Marcuse vyděsilo hned dvakrát, protože ho to na balkoně uvěznilo. Nemohl si otevřít holografické dveře. Západ slunce již dávno přešel, ale stále bylo venku dost světla na to, aby mu odlesk na okně znemožnil dobře vidět dovnitř. Napínal oči a uši. Uvnitř pokoje probíhal chaos. Silvie pištěla a řvala, nahý muž s ní. Rozbité vstupní dveře ležely na zemi. Ve dveřích stál další muž, který mířil na milenecký pár pistolí. Křičel na ně. Hotelové okna jsou zvukotěsné, ale přesto Marcus zaslechl něco jako:
„Ty svině! Co jsi to udělala ty kurvo!?“
„To není moje chyba ty debilní impotente!“ řvala Silvie.
„A čí asi, asi tady toho dementa?!“ křičel muž s pistolí tak, až mu chrčely hlasivky.
Marcus zvenku zaslechl sirény policie. Jde to rychle. Nebyl si jistý, co se v pokoji stane, ale podle scénáře pro žárlivé filmy dojde k hádce, rvačce a možná k vraždě, což se zdálo pravděpodobné. A to nechtěl vidět, takže si dřepnul tak, aby do pokoje neviděl. Nechtěl to vidět.

Okno nad jeho hlavou se roztříštilo a těsně nad jeho profilem prolétl ven onen nahý muž. Někdo ho vymrštil z okna neuvěřitelnou silou, kdy ani nezavadil o zábradlí a jako hozená papírová vlaštovka ladným obloukem přešel z letu do pádu. Marcus si nevšiml, jestli byl muž postřelený nebo od krve, ale nejspíš ne, protože neslyšel výstřel. Marcus nevydržel zvědavostí a podíval se skrz rozbité okno. Na posteli klečela uřvaná Silvie, slzy jí tekly proudem a už vůbec nebyla tak hezká. Byla zničená, schoulená do klubíčka, měla škytavku.
„Co jsi to proboha udělal, Marcusi?“, zeptala se muže.
Teprve nyní se Marcus podíval na neznámého muže. Měl kabát a klobouk, v ruce pistoli. Byl udýchán a podrápán od bitky s nahým mužem, který touto dobou dopadl na dlažbu před hotelem po letu osmadvaceti patry. Tento muž v kabátě byl Marcus.

Reálný Marcus se vyděsil. Úplně zapomněl na to, že je v nějakém holografickém testu, že se ocitá v simulaci. Jeho zaujetí vizí sexu se Silvií jej naladila tak, že se cítil být „tam“, že je opravdovým svědkem opravdové vraždy. Neuvědomoval si, že nevidí počítačem generovaný obraz. Pouze šok mu znemožnil se jakkoliv hýbat a tak ve strnulém podřepu sledoval scénu uvnitř hotelového pokoje. Začal se potit a žaludek se mu sevřel tak, jako nikdy v životě.

Za rozbitým oknem se odehrávalo drama. Marcus v kabátě hovořil pomalým hlasem k Silvii.
„Udělal jsem to… co udělám i tobě, Silvie“.
„Proč Marcusi, proč?“ opakovala Silvie a nepřestávala plakat.
„Nesnáším, když mi někdo lže, varoval jsem tě několikrát“.
„Ale proč zabít Marcusi? Proč si ho musel zabít?“
Marcus v kabátě mlčel. Stále těžce oddychoval, nevěděl, co odpovědět.
„Rozvádíme se Marcusi, ty vole, minulý týden jsme přece podali žádost o rozvod! Sám si věděl, že náš vztah je zničený, vždyť spolu už tři měsíce ani nebydlíme!“ ryčela pláčem.
„Za to ty máš kde bydlet koukám, děvko zkurvená!“ rozeřval se na ni Marcus v kabátě.
Na schodech za pokojem se ozval dupot těžkých nohou. Policie dorazila na místo.
„Pojď Silvie, musíme jít“.
„Ale kam ty debile? Kam Marcusi? Vždyť si zabil nevinného člověka! Popraví tě a bude od tebe konečně pokoj!“ hystericky řvala.
„Nevinného? Ten kretén sáhl na tebe, odsoudil se sám, čurák! Dělej, jdeme, rychle, hned, vstávej!“
Marcus v kabátě chytil nahou Silvii surově za ruku.
„Kam mě to taháš ty imbecile?! Nech mně bejt hajzle!“
Marcus otevřel dveře na balkon. Táhl řvoucí Silvii za sebou, nebral na ní ohledy. Kopala, kousala ho, škrábala, ale Marcus nedbal. Uhodil ji dost silně na to, aby ji na chvíli omráčil. Uchopil ji celou do náručí. Silvie brečela. Marcus v kabátě se odrazil a v mžiku přeskočil zábradlí balkonu se Silvií pořád v náručí.

„Ne!!“ vykřikl reálný Marcus. Pořád si nebyl vědomý toho, že je v simulaci. Ve zmatku, který v sobě cítil, se instinktivně natáhl za svým alter egem. Stihl zachytit špici jeho kabátu. Držel ho pevně. Velice pevně. Ohnul se přes zábradlí, ale převážil se. Celé to trvalo ani ne dvě vteřiny. V té první je přikrčený na balkoně, v té druhé už padá. Let vnímalo jeho vědomí zpomaleně. Dvacet osm pater. V dálce viděl rozmazaně vozovku a auta. A ani ne metr pod sebou viděl Silvii. Ta vypadala ve své nahotě, jako anděl. Vlasy jí vlály. Natahoval se po ní. Cítil konečky vlasů. Její bělostné tělo plulo vzduchem, jako by ji nepřitahovala gravitace, ale jakoby sama letěla. Marcus začal křičet, chtěl se jí dotknout, zachránit ji. Padali dolů už čtrnáct pater. Držel ji za ruku. Silvie se mu dívala do očí, ale výraz tváře měla klidný. Marcus byl zmatený. Proč se jí pokouší zachránit teď, když jsou oba jistě mrtví? Takový pád nemůže nic přežít. Objímali se. Marcusovo srdce bilo jako o blázen. Zavřel oči, asi začal plakat.

Tma.

Marcus se s leknutím probral, jako ze špatného snu. Začal křičet. Měl pocit, jakoby strávil pod hladinou vody několik minut a potřeboval se nadechnout. Otevřel oči, ale pořád byla tma. Byl mrtvý? Nepřestával křičet, prudce dýchal a mlátil rukama i nohama okolo sebe. Až teprve úzký pruh světla jej uklidnil. Uvědomil si, že je v simulační místnosti. Byl celý rudý, vydýchával, pomalu a těžce vstával a šel ke světlu. Otevřel dvoukřídlé dveře. Třásl se. Ale uvnitř to v něm pořád ještě vřelo. Jeho vžití do simulace bylo příliš silné, takže uklidnění, že se nic z toho nestalo, nepřicházelo. Za dveřmi stála Silvie Carry. Díval se na ni vyděšeným pohledem. Začal se dostávat do reality. Nezmohl se ani na slovo.
„Následujte mne pane Pierci prosím, hned se podíváme na vaše výsledky“.
Marcus šel mátoživě. Adrenalin zvolna snižoval hladinu, začal žmourat očima, světlo ho trochu oslňovalo. Minuli pár chodeb a usedli do kanceláře. Vyžádal si sklenici vody a dostal ji. Chuť opravdové vody ho dostala zpátky na nohy. Zvlaženému jazyku se vrátila schopnost normálně mluvit.

„Jak jsem dopadl?“
„Vydržte, doktor Carry tu bude za okamžik“.
„To je váš otec?“, napadlo ho ihned.
„Shodou okolností ano, ale vydržte prosím, všechno vám vysvětlí, až přijde“.
Pokrčil rameny. Pomalu mu docházelo, že její otec ho sledoval, jak slintá nad jejím nahým tělem, což je dost trapné, ale nekazil si tím náladu – však se měl chovat přirozeně. Chvíle ticha mu přišly nesnesitelné, vychutnával si vodu.

Vstoupil starší pán, v bílém plášti, bílé vousy, jinak bez vlasů, poměrně tlustý. Marcus si ihned všiml, že jeden rukáv jeho pláště je prázdný, má jen jednu ruku. A také jeho tvář byla po plastické operaci, stále byly patrné jizvy přes půl obličeje. Někoho mu připomínal, nemohl si ale vybavit přesně koho, déja vu. Doktor se nadechl, ale Marcus byl rychlejší.

„Doktore, jak mi dopadl test?“
Doktor Carry se na něj vyčítavě podíval.
„Pan Pierci, chci vám říct něco velice důležitého říct…“
„Já vím“, vykřikl Marcus, „Na konci posledního testu jsem se dotknul hologramu, byla to chyba, nechal jsem se unést, odpusťte mi to prosím! Vždyť to byla poslední fáze posledního test, no ne? Nebo to nebyl poslední test? Ale já ten test potřebuju!“
Doktor Carry se na Marcuse podíval mnohem víc vyčítavě, než poprvé. Marcus si uvědomil svou chybu a gestem dal najevo, že už bude určitě mlčet.
„Pane Pierci, vy jste sem dneska přišel proto, abyste zjistil, kdo jste, mám pravdu?“
Marcus mlčky přikývl. Jeho pohled měl jasnou otázku: „Kdo jsem?“
Doktor se zhluboka nadechl.
„Vy, pane Pierci, jste mrtvý“.
Marcus vytřeštil oči, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Doktor pokračoval.
„Byl jste uznán lékařskou komisí za mrtvého dne 2. října 2095. Důvod úmrtí – pád z dvacátého osmého patra na vozovku“.
Marcus se nevěřícně díval na Silvii. Ta ho ale svým příjemným úsměvem nabádala k tomu, aby mlčel a poslouchal dál. Otočil se tedy zpátky na doktora.
„Zároveň jste byl obviněn ze dvojnásobné vraždy prvního stupně, za což je trest umučení k smrti“.
Marcus začínal mít pocit, že je součástí nějakého dalšího testu.
„Naštěstí pro nás, váš dopad na silnici byl tlumený nákladním vozem, který převážel bavlnu. Sice jste na místě zemřel, ale váš mozek zůstal relativně nepoškozený. Bohužel pro nás, zrovna ta část mozku, kde jste měl uchovanou vzpomínku na vraždu respektive sebevraždu, byla poškozená“.
Náhlé ticho v místnosti bylo skoro nesnesitelné. Zmatený Marcus sice slídil očima po Silvii, ale nedokázal se soustředit na její sex-appeal.
„Znáte termín Posmrtné doznání, pane Pierci?“
Přikývl, ale v zápětí zavrtěl hlavou. Jednou to někde zaslechl, ale nevěděl, co to přesně znamená.
„Posmrtné doznání je, stručně řečeno, stav, kdy Váš mozek je ještě schopný provozu, i když je tělo mrtvé, po napojení na počítač. Tímto způsobem je možné získat nejen informace o vrahovi či o způsobu vraždy, ale také vrahovo doznání a tím zdokonalit soudní procesy. Jak jistě víte, číst myšlenky lze pouze živým lidem“.
Marcus naprázdno polknul.
„Jak jsem se ale zmínil, váš mozek byl částečně poškozen v paměťovém centru, což značně zkomplikovalo situaci“.
„Jakou situaci?“, vydal ze sebe přidušeně Marcus.
„Situace je asi taková, že zítra zasedá soud a my žádáme využít své právo vás zákonně umučit k smrti za zvěrstva, která jste páchal za svého života“.
„Slečno Carry, slečno Silvie, řekněte něco!“, vypískl.
„Paní. Paní Pierce. Slečna Carry jsem byla před svatbou“, řekla Silvie, „Jsme manželé. Bohužel“.
Marcus zkoprnělý nebyl schopen ničeho, jen se pevně držel opěradel židle a začal se třást.
„Jak začínáte chápat, pane Pierci, potřebovali jsme do vašeho paměťového centra dostat vzpomínku na vámi spáchané události. Dneska jste se nezúčastnil žádného testu Poznej, kdo jsi. Využili jsme situace. Pokud by ve vašem mozku nebyla vzpomínka identická se vzpomínkou mé zavražděné dcery, soud by nám odepřel právo vás mučit. Mozek mé dcery byl naštěstí po pádu jen minimálně poškozený, takže jsme jen vzpomínky zkopírovali a reprodukovali je vám formou fiktivního testu“.
Doktor si nalil vodu do sklenice a napil se.
„Pane Pierci, to, že jste mrtvý, je jenom první poznatek, který musíte vědět. Ten druhý poznatek je, ale to jste již jistě sám odhalil, že jste hologram“.
Marcus s sebou trhnul. Tohle rozhodně ve svém stavu neodhalil, ale najednou mu to přišlo logické.
„Momentálně se nacházíme v holografické místnosti, jedinou živou bytostí jsem zde já. Jediné reálné předměty – tento stůl, tato láhev a sklenice s vodou. Ostatní je hologram, včetně vás a včetně Silvie. Vaše mozky jsou napojeny na holografický generátor. Proto jste se mohl během simulace klidně dotýkat čehokoli a nic by se nestalo. Interakce hologramů není problém. Ale pro uvěřitelnost situace, aby se vám dostala do paměti opravdu jasná vzpomínka na vraždu, jsme vás museli přesvědčit o opaku a to se podařilo, jak se zdá“.
Marcus se potil. Začala se mu točit hlava, ale napil se z vlastní sklenice vody. To mu udělalo trochu lépe.
Do ticha promluvila náhle Silvie.
„Promiň miláčku, že jsme tě takhle podrazili, ale chtěli jsme jen pomstu, na kterou máme ze zákona právo. Protože ty! Ty jsi strašný kretén! Nikdy jsem si tě neměla brát! Já píča! Ale ty, ty jsi mnohem horší, prolezlý žlučí a semenem, podváděl jsi mne dávno předtím, než jsem si našla náhradu za zkurveného manžela, kterým jsi mi byl! Ty grázle zasranej!“ křičela. Ale pak utichla a začala plakat. Utírala si slzy papírovým kapesníkem. Doktor se chopil slova.
„Víte, co je na tom pane Pierci… Vlastně Marcusi, vždyť jsi můj zeť. Víš co je na tom nejlepší? Že budeš trpět a ani nevíš pořádně za co. Nepamatuješ si, jak jsi týral moji dceru ty kurvo, nepamatuješ si, jak ses choval k ní, co jsi udělal mně a jak ses choval k svému okolí. A to je na tom nejlepší. Zítra začne soud a na důkazním stolku budou tři předměty. Dva mozky, počítačem zaměřené na vzpomínku okamžiku vraždy a jeden papír s tebou podepsaným doznáním. A pak tě budeme mučit, až chcípneš zmetku! Budeš trpět, jako zvíře, jako pes, který neví, za co je bitý a to je na tom to nejlepší, to je ta uzákoněná pomsta!“
Doktor skoro řval, byl brunátný a prudce oddychoval.

Marcusovi začalo docházet, co se stalo. Začaly mu docházet všechny souvislosti. On je hologram, může se dotýkat všeho, i Silvie kdyby chtěl, ale iluze jeho reálného bytí byla příliš přesvědčivá. Ale nepamatoval si zhola nic. Nejen včerejšek, ale najednou si nebyl jistý celým svým životem, v paměti mu zůstaly jen fragmenty, které mu situaci nijak neulehčovaly. A hlavně – stejně nemá svoje fyzické tělo. Je vyřízený. Ale myšlenka toho, že by měl trpět za to, co si nepamatuje, se mu nelíbila. Usilovně přemýšlel.

„Počkejte!“ dostal ze sebe nakonec. „Říkal jste, že jsem byl lékařskou komisí uznán za mrtvého druhého října přece! A podle vzpomínek jsem spáchal sebevraždu k večeru! A přece dneska je druhého října, vstával jsem do tohoto rána! To soud prohlédne!“
Doktor se posměšně zasmál.
„Dnes je pátého října, holobrádku. Takže v paměti máš přesné datum i čas události tak, jak se to doopravdy stalo. Jsi mrtvý tři dny, ale to neznamená, že nezemřeš ještě jednou mojí rukou, bastarde!“.
Marcus se nechtěl vzdát.
„A nemáte přece moje doznání!“
Doktor s tím evidentně počítal a vítězoslavně hodil svou jedinou rukou na stůl Marcusem podepsaný elektronický papír. Došlo mu to. Na tomto papíře se může libovolně měnit text. Datum pátého října i doznání je na svém místě. A jeho originální podpis. A jedině na tento papír můžou psát jak osoby fyzické, tak holografické. Proč mu to nepřišlo podezřelé?
„Doktore…“
„Ale říkej mi klidně tcháne, Marcusi, vždy jsi mi tak říkal, ono to jen umocní požitek z pomsty, když tě trochu přiblížíme k tvým starým vzpomínkám“, zasmál se až sadisticky bělovousý stařík.
„Pane Carry, proboha, já si na nic nevzpomínám, jsem už mrtvý, přece to není spravedlivé! Nechte mně být!“
„Marcusi,“ zvážněl doktor, „Uvědom si, že toto není o tvé… jak bych to řekl… současné osobnosti. Tvoje tělo, tvoje DNA, tvoje částečně ztracená mysl, udělala mnoho špatných věcí. Ztráta paměti a následné mučení – to je zkrátka část trestu. Smiř se s tím. A že to není spravedlivé? Tobě teď se to tak nezdá, tomu celkem rozumím, ale mně, tady Silvii a zdaleka nejen nám, se to spravedlivé zdá. Že zlé činy, by měly být potrestány. Ale k tomu potřebujeme rozhodnutí soudu. A to by bez dnešní akce nešlo. Na jednu stranu ti dlužím omluvu za dnešní podvod, ale všechno ostatní? Je spravedlivé, věř mi. Stejně, jako ty jsi spravedlivě zavraždil mou dceru, stejně, jako jsi ji spravedlivě bil a týral po několik let, stejně tak, jako jsi zohavil mne. Kompletní seznam tvých hříchů ti snad ani nebudu dávat“.
„Proč ne?“
„Protože bychom zmeškali zítřejší soud!“ rozesmál se na celé kolo doktor.
Silvie měla studený pohled. Marcus se jí podíval do očí a nedělalo se mu dobře. Měl pocit, jakoby se mu vracely střípky paměti, jenom opravdové zlomky, kdy si začal vybavovat, byť jen mlhavě, že se Silvií opravdu měl vztah a že se k ní opravdu asi nechoval zrovna nejlépe. Ale pořád měl pocit, že to jsou vzpomínky někoho jiného, protože on sám teď, při představě, že by žil s touto nádhernou ženou, nenacházel jediný důvod k nepřípustnému chování. Nechápal to. Nemohl to chápat.
„Podívej se Marcusi, moje dcera bude ještě pár let žít v holografické formě. Není to žádný zázrak, ani současná technika nedokáže udržet mozek naživu mimo tělo příliš dlouho. Ale ty jsi odsouzený k smrti, prakticky již teď. Takže se s tím smiř, teď jsi v cele smrti a zítra to budeš mít za sebou. Ono by stačilo stisknout jediné tlačítko na počítači, ale zákon nám dává možnost se pomstít. A to je to, co já a Silvie chceme. Trest jsi již dostal, teď je na řadě pomsta“.

Marcus se naposledy podíval na Silvii. Už neplakala. Cítila se zřejmě dobře, že nakonec dosáhla svého s otcovou pomocí. Prohlížel si její oči a rty. Naposledy. Přitom ho napadla mimoděk otázka.
„Pane Carry, jak mne vlastně chcete umučit k smrti, když jsem hologram?“
„To je velice dobrá otázka, mladíku. Co se stane s hologramem, který přijde do kontaktu s hmotou, to víš. Ale co se stane s hologramem, napojeným na nervovou soustavu, kterého se dotkne hmota? Co se stane? Nevíš? Tak se to dozvíš“ dořekl větu, natáhl se k Marcusovi a dotkl se ho.