Sbohem, DS

Nemá asi smysl se loučit s veškerými platformami minulých generací, ale u DS rád udělám výjimku. Ještě se budeme muset rozloučit s XBOX 360 - ale tam bych raději ještě chvíli počkal na to, co Microsoft ohlásí, jako nástupce. Každopádně DS je extrémně důležitá konzole v herní historii a nebojím se říci, že ve své generaci se stala synonymem přenosného hraní, jako kdysi Game Boy. Samozřejmě záleží na osobních preferencích, ale pro mne bylo PSP vždy poněkud těžkopádnou konzolí s dlouhými loadingy a zaměřenou spíše na klasickou hratelnost z Playstation 1+2 - kdežto DS si razilo cestu svou, což je mi sympatičtější. Nezávisle na tom je tady ale i fakt, že v některých ohledech a situacích byla konzole zklamáním. Co tedy Nintendo udělalo dobře a co špatně?



Vžijme se do situace roku 2000, kdy SONY převálcovala veškerou konkurenci na poli domácích konzolí. SEGA zkrachovala, Microsoft startoval a Nintendo přemýšlelo, jak se zachránit. O zájem zákazníků usilovaly tři stroje - Playstation 2, XBOX a GameCube. Bitva dopadla pro Nintendo špatně - GameCube měl horší prodeje, než starý XBOX a srovnání s mastodontem Playstation 2 musí nutně vyvolat na tváři úsměv. Nintendo ale mělo jeden segment jenom pro sebe - segment přenosných konzolí. A starému Game Boy Color docházel pomalu dech - dočkali jsme se tedy v roce 2001 nástupce Game Boy Advance. O další tři roky později se SONY odvážila vstoupit do stejných vod a sebevědomě si ujmout i tento trh pro sebe - v roce 2004 (o rok později na západě) přišlo PSP.

Nintendo zareagovalo pružně. Z hlediska hardwaru nemohlo konkurovat, nemělo dost peněz na vývoj. Také životní cyklus byl narušený - vydávat pouhé čtyři roky po GBA novou generaci bylo na pováženou. A tak zvolili novou a nutno říci úspěšnou taktiku - nabídli něco úplně nového, co nikdo do té doby neměl. Pamatuji si hlasy, které odmítaly DS, jako imitaci tehdy relativně populárních PocketPC se stylusem, kde se již několik let hrály hry jako Bejeweled. Každopádně na sklonku svého života má DS prodáno celkem 154 milionů kusů (včetně všech svých variant), což čistě z obchodního hlediska z této platformy dělá nejprodávanější herní hardware všech dob.

První verze DS, dnes láskyplně nazývané "fatko", byla příšerná. Vzhled bakelitového typu, podsvícení slabé, rozměry nelákavé. Ale mít dvě obrazovky a z toho jednu dotykovou? To bylo něco, co dokázalo přilákat masy. K čemu by byl ale hardware bez her? Tady Nintendo provedlo zásadní inovativní krok vpřed. Hry, které DS prezentovaly při jeho startu, byly něčím, co jsme dosud zkrátka nemohli vidět. Tituly jako Metroid Prime Hunters - první pořádná FPS na přenosném systému se nemusela stydět vedle předlohy z GameCube. Nintendogs - unikátní varianta tamagotchi s možností multiplayeru přes WiFi. Kawashima's Braintraining - neherní software s prokazatelnými výsledky. Přidejte hry jako remake Super Mario 64, Warioware Touched a Polarium a máte před sebou všestranně zaměřenou a zajímavou konzoli jak pro casual nehráče, tak pro hardcore jádro.

Hardware konzole také obsahoval připojení k internetu a tedy i online multiplayer (s naprosto příšernými friend codes, za to bych dodnes někomu nejraději jednu vrazil), samozřejmě lokální multiplayer bez drátů drahý Marconi a dokonce i funkci Download Play, kdy jednu hru mohlo hrát více hráčů z jediné cartridge - de facto šlo o lokální distribuci demoverze. Samozřejmě, že DS nedisponuje žádným úložištěm a tak jsme se nedočkali žádných multimediálních funkcí - něco, kde excelovalo PSP. Rovněž internetový prohlížeč firmy Opera se musel dokoupit zvlášť. Tím se vlastně rozhodlo o demografickém rozložení prodejů. Ty, co zajímaly "jenom hry v jakékoliv podobě", sáhli po DS. Ty, co zajímaly i extrabuřty navíc a hry jim vyhovovali takové, jak jsou zvyklí z domova, sáhli s radostí po PSP.

Opravdový hit se z DS stal až s vydáním DS Lite v roce 2006. Odtud pochází slavné "It prints money" animované GIFy, společně s právě vycházejícím Wii. Mnohem kompatnější rozměry a lepší displaye zaručily nesmrtelnost této platformě. Nezapomínejme ale také na problém s prasklým kloubem u displaye, což také postihlo skoro všechny. No ale k věci - co hry?

Shodou okolností jsem zhruba v této době zakládal i server RPGhry.cz a tak jsem se zajímal zejména o tento žánr na nové platformě. Byl jsem poněkud fanaticky nadšený, abych pak došel k jistému zklamání. Nový styl ovládání her - například slavné "kreslení run" ve hrách typu Lost Magic a mnoha dalších - se ukázal být v praxi poněkud těžkopádný a zpomalující. Podobně dopadly i hry jako Final Fantasy XII Revenant Wings nebo Blue Dragon Plus - touchpad je v rámci přenosných konzolí inovace, ale její implementace není tak snadná, jak se zdá.

Některé hry dokonce využívaly vestavěný mikrofon - a bylo převážně foukání, které bylo ve hrách tu a tam potřeba, suplujíce tak jen další tlačítko. Dokonce i Zelda - jmenovitě Spirit Tracks - se na víc nezmohla, přestože je tam hraní na flétnu důležitým prvkem hry. Ve Spirit Tracks se teda alespoň navíc stylusem pohybovalo flétnou, tak se to dá omluvit, ale drtivá většina bylo jen zlověstné funění. Čestnou výjimkou budiž Tony Hawk Pro Skater, který v online multiplayeru podporoval voice chat.

Z hlediska first party podpory na tom bylo DS možná až překvapivě dobře. Obnova klasického Maria ve formě New Super Mario Bros. obstálo na výbornou, podobně tak obě Zeldy, stejně tak Metroid Prime a dokonce i Star Fox se zablýskl ve formě hry Command, která nebyla z nejhorších. Donkey Kong dostal novou minisérii s mikro Mariem, Kirby unikátní hopsačku, kde si kreslíme plošinky dle potřeby. Dokonce i Tetris DS je navzdory očekávání opravdu skvělou hrou. O Pokémonech nemluvě. A celá řada spinoffů - v čele s Mario Kart DS samozřejmě.

Third party podpora byla všelijaká. Byly zde hry jako Advance Wars, Castlevania, Trauma Center, GTA Chinatown Wars, Civilization Revolution, Okamiden, Scribblenauts, ale na každou hitovku jakoby připadal jeden propadák či provar typu Assassin's Creed, Call of Duty, Sims, Tenchu, Sim City, C.O.P. a mnoho dalších (i dost velkých) značek. Jak tomu u populárních platforem bývá, poměr kvality a balastu je zde na pováženou. U zmíněných titulů to chápu, že jde o nějakou marketingovou podporu velkých frenčíz, ale i tak je plejáda pseudologických kravinek k podivení, proč je Nintendo nezakázalo.

Doteková obrazovka přímo vyzývá k návratu tradičních poin'n'click adventurami, které se tu skutečně objevovaly celkem často, ale jen málokdy v opravdu tradiční podobě (jako třeba Broken Sword Director's Cut). Místo toho ale bylo k dispozici velké množství pseudoadventur s různou, ale převážně vyšší kvalitou - od Another Code přes Ace Attorney až po Professora Laytona, 999, Hotel Dusk nebo Ghost Trick. A také kolik RPG jsme dostali - zejména těch japonských tedy, dost často od firmy Atlus. Etrian Odyssey, Infinite Odyssey, The World Ends with You. A také dost výběrových remaků - několik dílů starých Final Fantasy, Dragon Quest a samozřejmě Chrono Trigger.  Žánrově DS zkrátka pokrylo všechno dokonale, snad krom MMORPG.

Bez zajímavosti není, že DS bylo kompatibilní s GBA, což hráči nesli velice libě. Pozdější inkarnace DSi ale tuto kompatibilitu již neměla, nemluvě o tom, že i  DS Lite cartridge ze starého GBA nevzhledně vyčuhovala a málokdo se tak ke klasikám této platformy doopravdy vracel. To také ale znamenalo, že již nebylo možné hrát s podporou rumble packu nebo externích tlačítek jako měl třeba Guitar Hero. Vadilo to v tom výsledku málo, ale stojí za to se o tom zmínit.

Dlouhá výdrž baterie byla rovněž plus, DS Lite vydrželo bez větších problémů 10 hodin, s trochou ohleduplnosti i 15. Je to logické - vnitřní hardware byl de facto jen aktualizovaný Game Boy Advance. To také znamenalo, že konzoli došel v jistém bodě dech. Podobně jako Wii, i na DS začalo Nintendo ke konci životního cyklu trochu kašlat. Místo toho, aby si ho hýčkalo, jako rodinného spasitele, kvalita her začala v roce 2010 upadat. Proč se tomu tak stalo?

Už v roce 2009 vydalo Nintendo další, již třetí revizi hardwaru DSka. Nové DSi obsahovalo vnitřní pamět, možnost přehrávat hudbu a také zabudovaný prohlížeč na internet a přístup na nový eShop. Nintendo si spočítalo dvě a dvě a opřelo se do podpory relativně levných hříček pro eShop. Přestože DSi mělo výkonnější hardware a přestože se Nintendo vyjádřilo v tom smyslu, že některé hry budou tento hardware využívat, nakonec skoro k ničemu nedošlo a "enhanced" her bylo pomálu a přínos nulový. DSi postupně nahradilo klasické DS Lite a s DSi XL variantou jsme tak mohli okouzlovat sebe i své okolí nepřenosnou přenosnou konzolí (ale za to s velice sexy obrazovkami). Lze se domnívat, že nástup eShopu a blížícího se 3DS bylo pro Nintendo znamením, že můžou povolit otěže.

Dočkali jsme se tak nepříliš vydařených her jako Golden Sun (který se po chvíli hraní začně strašně natahovat a nudit), Kirby Mass Attack (z malého nápadu velkou hru nevytvoříš), Puzzle Quest 2/Galactrix (které byly prostě "jen" nehratelné), Miles Edgeworth Investigation (velký propad proti klasické sérii) a tak dále. Je škoda, že Nintendo neudrželo u klíčových značek kvalitu od začátku do konce. Pohled na vydávané novinky byl za poslední dva roky DSka dost bolestný.

K dobru bych přidal také homebrew, vážně. Těch her, emulátorů a aplikací, co pro DS vzniklo - jakoby to Nintendo zamýšlelo. Mohli jsme tak udivovat kolemjdoucí spuštěným Quake 2, online hrou Dooma, SCUMMVMDS, Flashbackem a kdo ví čím ještě. Uznávám, že tento argument je poněkud invalidní, ale mám-li být upřímný, tak homebrew je pro mne jeden z důvodů, proč se nebojím DS (Lite) i v dnešní době s vážnou tváří doporučit všem hráčům.

Takže jak? Nintendo uteklo hrobníkovi z lopaty a potvrdilo svou dominanci na poli přenosných zařízení. Připravilo si ideální půdu pro nástupce 3DS, u kterého zanechalo kompatibilitu s DS - takže hráči s radostí měli důvod přejít. Přesto bych některá rozhodnutí v minulosti změnil, třeba bych zásadně zpřísnil kvalitu vydávaných third party her. Nejvíce ale DS jako platformu poškodila slabší podpora ke konci života. Proto bych tuto epizodu Nintenda hodnotil za dva, jako ve škole - naplnili, co slíbili.

A herně? Tady se nebojím přejít do superlativu. DS splnilo a překonalo očekávání, byly to ne stovky, ale spíše tisíce propařených hodin na cestách i doma. Pořád bylo po čem sáhnout a  nebyl problém od sebe rozeznat srágoru a kvalitu. Vedle Playstation 2 je pro mne DS jedinou další platformou po roce 2000, u které se nebojím herní nabídku označit za bezchybnatou ve všech ohledech.

Sbohem, DS. A díky!