Nintendoland

Nástupce Wii Sports v roli prodejního šlágru se pochopitelně nemohl opakovat, ale když se díváme na Nintendoland jako na referenční hru této relativně nové konzole, mohu s klidem konstatovat že jde o "must have", pokud konzoli máme. Opačně ale nejde říci, že byste si kvůli Nintendolandu měli kupovat konzoli - což je rozdíl proti slavným sportům před šesti lety (to to letí...). Takže upřímně bych to shrnul asi takto jednoduše. Detailnější popis je ale na místě.



Nintendoland perfektně ukazuje možnosti tolik opěvovaného "asymetrického hraní" a zároveň naznačuje, jak by se mohly "normální" tituly inspirovat ve zpracování her jak pro singleplayer, tak hlavně multiplayer. Celá selekce her se dělí do tří kategorií.

Hry pro jednoho hráče

Jak jsem očekával, tak zrovna výběr těchto her nepatří mezi nejsilnější stránky Nintendolandu. Jako seznámení se s hardwarovými možnostmi tabletu je to dobrý začátek, ale vracet se ke hrám jen kvůli překonání skóre skoro ani nejde. Hry nejsou rozhodně lehké! Donkey Kong Crash Course nebo Captain Falcon's Twister Race velice citlivě reagují na gyroskop a představují tak dobrou výzvu, kde chvíli potrvá, než se dostanete do konce - a to navíc v dost šíleném časovém limitu. Jenže jde o takové ty hry, které si pustíte jednou a konec. Produkční hodnota na úrovni libovolné flashovky nebo hry pro tablety.

Parodie na DDR či lépe na Space Channel 5 - neboli tancování s potápěčem z digiher - je doslova ostudné. Slovo chvály také nenacházím pro létání balónem (kde hráč "fouká" pomocí stylusu - WTF?) nebo házení ninja hvězdic. Překvapil mne ale Yoshi's Cart, kde má hráč za úkol kreslit cestičku hladovému dráčku, přičemž na televizi vidíme sebratelné objekty a na tabletu máme prázdnou plochu. Jako demonstrace ucházející, ale hratelnost se velice rychle okouká.

Multiplayer - kooperace

Battlequest mne překvapil. Primitivní máchání mečem za doprovodu lukostřelce na tabletu sice vypadá velice primitivně a nudně, ale ve vyšších úrovních hráči musí používat taktiku. I když je pohyb automatický a připomíná tak on-rails střílečky, existuje zde možnost se zastavit a lákat na sebe nepřátele, zatímco spoluhráči mohou útočit zezadu. Zejména bossové jsou zábavní a obtížní. Nevěřil bych tomu, ale k této hře se mám chuť vracet, než ji alespoň jednou dohraji do vítězného konce - momentálně jsem zaseklý v sedmé úrovni.

Metroid Blast je z hlediska designu celkem plnohodnotnou střílečkou, avšak fatálně jí chybí obsah. Podobně tak lze hodnotit i Pikminy. Zapnul jsem to dvakrát, nepochopil, v čem je pointa a hru vyškrtnul ze seznamu.

Multiplayer - deathmatch

Tři hry v této sekci jsou zlatým hřebem kolekce. Hra "na babu", kdy čtyři hráči honí neviditelného ducha, je natolik jednoduchá a chytlavá, že musí bavit snad každého. Element taktiky je zde zásadní - vibrace Wiimotu sice napovídají, že "duch je blízko", ale vibrace jsou i v okamžiku, kdy je blízko spoluhráč. Lovci duchů - ano, nebojím se hovořit o Ghostbusters - se tedy musí po úrovni vhodně rozdělit a nahnat ducha do slepé uličky - jenže zase když sem tam někoho duch dostane, tak se hráči musí oživit tím, že na sebe svítí svítilnami - a jsou tedy snadnou kořistí. Element docházení baterie ve svítilnách pak znamená menší dosah světla a zuřivé otáčení kolem své osy k ničemu nevede. V jednoduchosti je krása a Nintendo tyhle hříčky umí. A konkrétně u této hry si umím představit i aplikaci stejných principů na mnohem větší a komplexnější tituly.

Mario Chase funguje obráceně - čtyři hráči musí dát babu Mariovi, který musí v časovém limitu utíkat. Na rozčtvrcené obrazovce máme sice jen omezený výhled, ale podle barev podlahy se hráči musí domluvit, kdy kde kdo Maria naposledy viděl a obklíčit ho - Mario má proti ostatním hráčům výhodu rychlosti a možnost sebrat sem tam bonus k nesmrtelnosti. Po hře je pak možné analyzovat pohyb po úrovni v přehledném grafu. Opět - velice jednoduché, ale naprosto funkční, palec nahoru.

Vůbec nejvíce jsem si oblíbil "sbírání sladkostí". Čtyři hráči na televizi, každý ve své čtvrtině, pobíhají po úrovni a sbírají bonbóny. Pátý hráč na tabletu ovládá dvě nezávislné postavičky - každou jedním joystickem - a jeho obrazovka umožňuje zoomovat a vytvářet tak prostor pro obkličování. Postavičky se s přibývajícími bonbóny zpomalují, ale za to je můžou tu a tam vyhazovat a tím utéci. Chytře je navržený systém stromů, u kterého se musí potkat 2-3 hráči najednou, aby shodili bonbóny na zem. Vystavují se riziku chycení, ale pro úspěšné dohrání je nutné se občas sejít. Hráč na tabletu musí prokázat slušnou koordinaci rukou a očí, což není zas tak těžké, jak se na první pohled může zdát. Pokud ale čtveřice protivníků podezřele často vyhrává, je možné si přizvat šestého hráče, který se podělí o tablet - a náhle dvě postavičky ovládá dvojice hráčů, což usnadňuje koordinaci.

Takže co Nintendoland? Nintendo nám v podstatě předvedlo, že má v rukávech pár es, co se týče herních mechanismů. Jsou originální a v několika zmíněných případech i velice zábavné. Problém je, že ani jedna z her není "wow" na to, aby to člověk "prostě chtěl". Tomu teda nepřeje ani doba a zřejmě to ani nebylo záměrem - jinak by nevydali tak nanicované hříčky pro jednoho hráče. Pokud ale WiiU máte nebo o něm uvažujete a pokud vám ve hrách jde spíše o to "jak" se hra hraje než o "co" ve hře jde, je Nintendoland velice dobrou ukázkou.

Na druhou stranu je tady fakt, že WiiU svým konceptem není tak "jednoduché", jako bylo ve své době Wii. U sportů jste jen vzali do ruky ovladač a okamžitě jste byli ve hře, ať už jako starý pařmen nebo jako naprostý nováček. Nintendoland je ve srovnání se sporty relativně komplikovaný (třeba Metroid Blast je pro nováčky nehratelný). Nutnost komunikace mezi hráči je super pro případné párty - zde se Nintendo předvedlo v dobrém světle. Ale nutnost hru celkem zdlouhavě vysvětlit poněkud brzdí instantní hratelnost. A navíc - vnitřní herní mechanismy jsou opravdu hodně vyvážené a tím pádem brzy přijde okamžik, kdy se z "mindless fun" stane dost precizní strategie a vyvstane nutnost taktizovat více, než by se na první pohled zdálo. Pro prvotní seznámení s konzolí je to zkrátka trochu těžkopádné.

To by se ale dalo vnímat i jako pozitivum. Že hry vyžadují čas na zvládnutí a že se v ních (tedy u těch 3-4 konkrétních titulů!) dá najít více, než jen prvoplán. Vedle toho je ale kontrast přístupu Nintenda k této hře jako takové. Věnovat jí tak velký prostor při prezentacích bylo prostě nepatřčné. Chtít za tento titul plnou sazbu je prostě nesmysl. Mělo jít o předinstalovaný titul zadarmo ke každé konzoli. To by hře pomohlo. Nejsou to sporty, není to instant wow, není to system seller, není to bomba. Ale pokud konzoli máte, je to nutnost.

Nezávisle na tom bych třeba rád pochválil, že vyhrané mince napříč všemi minihrami je možné utrácet za bonusy, což je další mikrohra - to je přesně ten přístup Nintenda, který se mi líbí. Jenže hned to museli zkazit tím, že veškeré bonusy jsou absolutně k ničemu. Neodemkly se mi žádné další úrovně, prostě nic. A to zrovna tři deathmatchovky disponují POUZE 2-3 úrovněmi. Z hlediska množství obsahu je to velice slabé i v rámci tohoto žánru, obávám se, že se Nintendoland brzy omrzí. A to je chyba. Ono takové sporty sice taky měly nulový obsah - ale alespoň se tam zvyšovala obtížnost a mělo smysl hrát dokola. Tady si nejsem jistý. Jak skončí párty, na hru zapomínám.

Jako launchový titul je to poněkud vlažné. Vlastně jen tři "deathmatch" hry stojí opravdu za to, plus teda Battle Quest, zbytek je spíše slabý až žádný. Střízlivě bych hodnotil 5/10, pokud bych vyseknul jen povedené hry, tak klidně o bod nebo dva víc (v případě bonbónů i o tři). Ale hlavně s vědomím, že jde jen o technologické demoverze, samozřejmě.