System Shock @ RPGHry.cz

V srpnu 2006 jsem za hru měsíce vyhlásil System Shock. Šlo o vůbec historicky první hru, která se tohoto titulu dočkala a chtěl jsem to patřičně vypíchnout. Napsal jsem tedy vlastní recenzi pro svůj server RPGHry.cz, kterou bez zvláštních úprav najdete níže. Zajímavé na ní je i to, že jde o recenzi vesměs vzpomínkovou a je tedy velice krátká, protože předpokládám, že čtenář je již v roce 2006 se hrou rámcově seznámen, pokud jí rovnou nepropadl. Reakce čtenářů byly pozitivní, dokonce došlo na sázku, zda-li dohraju System Shock na nejvyšší obtížnost. Možná, že se blíží čas, kdy jsem na to konečně zralý... příjemnou četbu pařbu přeji!



Legenda je pojem, který se pojí s něčím, co je výjimečného, nezapomenutelného, něco, co má masivní vliv na historii a něco, na co se nedá zapomenout. Jistě se nedopustím faux pas, když označím System Shock ze jednu z Legend s velkým L. Patří jí stoprocentní hodnocení na všech frontách. O to zvláštnější je, že takto úspěšný a kvalitní titul nebyl nikdy příliš napodobován a kopírován. Respektive těch pár pokusů bylo žalostných. Takže si pojďme zavzpomínat.

Vesmírná stanice Citadel společnosti TriOptimum, řízená superpočítačem Shodan ženského pohlaví s umělou inteligencí, roku 2097, se vznáší na orbitu nad zemí. Předseda společnosti Edward Diego, má velký problém. Velmi rád by před veřejností ukryl informace o svém nekalém podnikání a korupci, což ale nebude tak snadné, protože Shodan obsahuje etické kodexy, které práci s podobnými informacemi značně znesnadňují.

Hacker beze jména se jednoho dne ocitl ve spárech společnosti TriOptimum. Při svých experimentech se mu podařilo nabourat se do hlavního terminálu, což vysocí šéfové nevidí dvakrát rádi. Za normálních okolností by následoval výplach mozku, leč Edward Diego cítí v bezejmenném hackerovi velkou šanci. Mohli by totiž modifikovat Shodan – nabourat se do Citadel a odstranit etické kodexy a tím pádem pomoci Diegovi v jeho kriminální činnosti. A nejen to – aby hackera dostatečně nalákal na opravdu těžkou fušku, nabídne mu neuvěřitelnou věc – biomechanické rozhraní na přímé propojení s počítačem – prostě čipy a dráty v hlavě. O podobné věci si může hacker nechat leda zdát, takže souhlasí. Akce se zdaří. Shodan byla nakažena virem, hacker dostane do své hlavy čipy a rozhraní a je uložen k šestiměsíčnímu řízenému komatu v léčebné sekci vesmírné stanice Citadel. Po šesti měsících otvírá oči.

Nebylo to úplně příjemné probuzení. Po zběžné orientaci v prostoru zjišťujeme, že posádka Citadel je mrtvá, že potkáváme jenom zombíky a roboty, že naše periferie pro připojení k počítačům funguje, a že jsme doopravdy plnohodnotný kyborg se vším všudy. Nezbývá, než přijmout několik emailů, které odkrývají, co se za toho půl roku našeho spánku stalo, naťukat první kód ke dveřím, uchopit do ruky ocelovou trubku a rozbít lebky několika mutantům, abychom pak byli zamražení slavným „Lo-lo-look at you, Hacker. A pa-pa-pathetic creature of meat and bone, panting and sweating as you ru-run through my corridors-s. H-h-how can you challenge a perfect, immortal machine?“. Shodan se po odstranění etiky dočista zbláznila a vymkla z rukou.

Vítejte v System Shocku, nejlepší cyberpunkové hře vůbec, která osciluje na rozhraní akční střílečky a RPG. O jejím zařazení do databáze k nám jsem nikdy nepochyboval. Hra totiž exceluje velice dobrým příběhem, inovacemi v ovládání, perfektním level designem, tunou nápadů dodnes nepřekonaných a ani nezkopírovaných (asi nikdo nechce sahat na modlu) a hlavně naprosto orgastickou atmosférou, která Vás připoutá k židli na mnoho dnů či spíše týdnů. Dohrát System Shock totiž není žádná legrace a to ani v případě nižší obtížnosti – osm pater Citadely patří mezi ty větší architektonické skvosty. Ačkoli se ve hře střílí a je vyžadována velká zručnost hráče v orientaci v prostoru a přesného zaměřování, bylo by jednoznačnou chybou říci, že se jedná o FPS střílečku. Stísněnost chodeb, hacking, cyberprostor, vylepšování implantáty, příběh a atmosféra totiž patří všemi deseti do kategorie královských her – RPG dungeonů.

Ale vezměme to po pořádku. Ovládání je na dnešní dobu velmi atypické, je vidět jasná inspirace předchozím titulem Looking Glass – Ultimou Underworld (snad má System Shock i stejný 3D engine, jen modifikovaný) – tedy čtyři+jedna klávesa pro pohyb, dvě pro rotaci a myš – kterou se nelze rozhlížet po stanici, ale slouží jako zaměřovač. Takže střelba neprobíhá tím, že zaměřujete celým tělem, ale v rámci obrazovky Vám lítá kurzor a tím střílíte. Pro hráče Doomovek nezvyklé, ale je to tak. Zvyknutí si ale je rychlé, obzvláště, máte-li za sebou zmíněnou Ultimu Underworld. To ale není vše – kurzor myši totiž doopravdy supluje Vaši pravou ruku. Přímo na hlavní obrazovce máte několik panelů a tlačítek, kterými ovládáte kyberhardware, čtete emaily, prohlížíte mapu a inventory – vyjma mapy není vlastně žádné jiné obrazovky, než té hlavní s multifunkčními panely – kde funguje intuitivní systém drag-n-drop.

Váš hacker na počátku, vyjma bourání se do cyberspace, neumí prakticky nic. Jistě, umí se plížit, chodit skrčeně, tisknout se ke zdem a nakukovat za roh, běhat a skákat (píše se rok 1994!), ale to je opravdu vše. Takže se budete muset nové věci naučit a to nejlépe nacházením kyberhardware – umělé vylepšení zraku, pohybu či dalších vlastností. Například můžete získat zadní oči – kameru, která Vám na jednom z panelů vykresluje, co se děje za Vámi či po Vašich stranách – jakési periferní vidění. Ve vyšších levelech věc k nezaplacení. Nebo tady máme antigravitační brusle, se kterými můžeme snadno překročit hranice fyziky a při dostatečné rychlosti není problém vyjet po stěně až na strop. Nebo tady máme lampičku, létající boty, noční vidění a také máme k dispozici různé energetické štíty, lepší mapu a podobně – navíc do většiny hardware si můžeme stáhnout lepší software a rozšířit tak jeho funkci. Opravdu k nezaplacení.

Krom toho nalezneme v Citadele stovky předmětů. Může se jednat o odpadky, plechovky, hadry, kosti, sliz, ale také o užitečné věci jako lékárničky, drogy, klíče, diskety či lidskou hlavu s oční sítnicí tolik potřebné pro průchod do další lokace. A samozřejmě zbraně – nepřeberné množství, každé s několika druhy munice či vylepšení. Jako lahůdka světelný meč ála Star Wars. Když k tomu přičteme velké množství druhů granátů, dostáváme z našeho bezejmenného hackera celkem solidní chodící artilerii, což koneckonců na konci hry opravdu je a při poměřování s elitními kyborgy není jiné cesty.

Nepřátel Vám totiž Shodan posílá do cesty dost. Od nemyslících vypatlaných zombií a servisních robotů přes různé mutanty rostlin, zvířat (výtečný souboj s mutantem gorily a tygra) po silnější zabijáky, assasinboty a v neposlední řadě samotného Edwarda Diega, kterého budete muset zabít dokonce několikrát. Ovšem finální boss je Shodan. Jak ale zabít virtuální bytost, krásnou, inteligentní a šílenou zároveň? Budeme se muset nabourat do cyberspace a pěkně ji vymazat – jako za starých dobrých časů.

Cyberspace je svět sám pro sebe, panují v něm zcela jiné podmínky a jiná osobnost. Cyberspace je trojrozměrná simulace prostoru, který je uvnitř počítače. Tam se musíme nalogovat (díky vestavěnému čipu a drátům nebude zas takový problém) a pak v cyberprostoru létat a zařídit patřičné věci – třeba otevření dveří, odstranění záznamu, vyčištění viru a podobně. V cyberprostoru se pohybujete zcela volně a potkáváme antihackerské programy, které pomocí softwaru musíme tu a tam vymazat. A to samé musíme provést se Shodan, pokud chceme shlédnout závěrečnou sekvenci. Nemusím snad dodávat, že software užívaný v cyberspace se také musí upgradovat a že je ho slušná řádka, včetně několika miniher. Nutno na rovinu přiznat, že samotná existence cyberspacu je jediná věc, která bývá některými lidmi kritizována. Myslím, že neoprávněně. Díky možnosti nastavení obtížnosti cyberspace separátně od ostatních aspektů hry v něm můžete trávit velmi málo času. Osobně si snižuji obtížnost na druhý ze čtyř stupňů a nemohu si stežovat.

Odpojme se nyní od virtuální reality a povězme si něco o Citadele, vesmírné stanici, kde se celá hra odehrává. S hackerem v hlavní roli projdeme osm obrovských pater stanice a prohlédneme si nejdivočejší fantazie level designérů. Pokusné biologické zahrádky, laboratoře, skladiště, centrální generátory, vysílací stanice a další. Všude na nás bude číhat radiace, toxická otrava, poloviční gravitace a děsivé úkoly. Jeden z nejoblíbenějších je nastražení bomby s časomírou jedné minuty – tedy dost času na únik – kdyby Vám Shodan před nosem nezapnula neprůstupnou energetickou bariéru. Vědomí, že máte na zneškodnění bomby sotva dvacet vteřin udělá hnědý flek na zadku i velmi otrlým hráčům. A takových situací je ve hře spousta – vlastně celá hra je jedna veliká ampule adrenalinu, která se Vám pomalu tlačí do hlavy se zvyšující se silou.

To vše je podtrhnuto perfektním grafickým zpracováním, funkčním fyzikálním modelem (nafetovat se drogami, rozjet se na antigravitačních bruslích, nahodit štít, vyjet na strop, hodit granát mezi skupinku mutantů a nechat se výbuchem odmrštit před cyborga, následně rozšvihnutého laserovým mečem patří mezi nejlepší akční pasáže vůbec – a v System Shocku si jich užijete mnoho a moc), výtečnou hudbou a hlavně dabingem. Každičký email je atmosféricky namluven a vychutnáváte si každé slovo. To pochopitelně patří pouze pro CD verzi, kterou Vám tímto vřele doporučuji – také autoři v jednom rozhovoru přiznali, že disketovou verzi (osm disket, instalace trvala přes hodinu, jsem majitelem tohoto vydání) nikdy neměli vydávat, protože CD verze je díky dabingu zcela jinou hrou.

Zbývá jen dodat, že více než desítkového hodnocení nejsem jediný zastánce. Redakce časopisu SCORE, ještě ve svých zlatých dobách, vyhlásila System Shock za nejlepší hru vůbec, těsně následovaná Dungeon Masterem. S tím má právě recenzovaná hra společnou zejména atmosféru a stísněné prostředí. Možná proto se u mne osobně dělí tyto dvě hry o pomyslné první místo nejoblíbenějších her – za fantasy a scifi RPG. A pokud jste tuto perlu nikdy nehráli, styďte se a napravte to. Výkřiky pak pište sem do komentářů.

P.S.- Druhý díl se vydal trochu jinou cestou, ale jinak mu také není moc co vytknout. Takže doporučuji.