Legend of Zelda - Ocarina of Time

Není to poprvé, co se chci trochu zmínit o této první trojrozměrné Zeldě. Už jsem psál ódy v recenzi před mnoha lety, kdy jsem ji poprvé pokořil (přiznávám - za pomoci návodu v kritických místech - ale musíte chápat, že tento herní styl není pro nováčka úplně přístupný) v emulátoru Project 64. Už tehdy ale pro mne Ocarina of Time znamenala merit hratelnosti, studnici originálních nápadů a symbol hardcore hraní. Těžko se to někomu vysvětluje, jak může hra s "přihřátým elfem v hlavní roli", "zachraňujícím princeznu" od "zlého bubáka" být hardcore. Ale je to tak. Náročnost na hráče je kladena od začátku do konce hry a ti opravdu vytvrdlí si splní i nějaké subquesty, což je běh na dlouhou trať. Navíc mnohé subquesty dokážou hru zásadně ulehčit, na hratelnou míru, takže je vlastně velice výhodné je dělat. Odměna není sporadická "hodně peněz" nebo prostě "lepší zbraň".

Úvodní obrazovka slibuje lákavou jízdu na koni. Avšak není snadné koníka získat. I když na druhou stranu - k dohrání hry není potřeba.

Asi největším problémem hry, zejména pro nově příchozí hráče, je nutnost přijmout "pravidla hry". Je absurdní, že máme na začátku hry omezenou peněženku na 99 penízků, když nějaké lepší věci stojí nad stovku. Není možné kupovat věci "na splátky". Abychom měli větší peněženku, musíme splnit relativně obtížný quest - sběr zlatých pavouků. Ti jsou velice šikovně poschovávani v celé hře a je velice snadné je přehlédnout - navíc se objevují jen v noci (což v jisté fázi hry nemusí být nutně problém). A samozřejmě - některé lokace můžeme navštívit jen jednou. Pavouků je celkem rovná stovka a když máte v polovině hry objevených "běžným hraním" asi tak deset, budete mít zbytečně velké problémy. Plnění subquestu / zvětšování peněženky na nákup silnější a významnější výzbroje zde hezky ilustruje vývoj postavy. Možná proto se o Zelda sérii hovoří, že jde o RPG. Poctivější by bylo hovořit o akční adventuře, ale přiznám se, že RPG mi ke hře sedí. Je to epické dobrodužství a postava se jasně vyvíjí na základě toho, jak pečlivě hrajeme. Je to hodně zjednodušené RPG a jádro je hlavně v adventuření a bloudění... no vyznejte se v tom!

Start hry je ukázkou prerenderovaného backgroundu. Vyjma některých interiérů je ale hra jinak komplet 3D.

Že je Ocarina of Time, jedenáct let po vydání, neotřesitelně na špici serveru Gamerankings nebo Metacritics, svědčí pouze o nadčasovosti tohoto díla. Dokonce i současní kritici se shodují, že tato hra není na špici náhodou. Jde o hru, která změnila vnímání už tak dost populárního fenoménu Zeldy, ale hlavně předvedla bezchybnou práci na trojrozměrných puzzlech, práci s kamerou v prostoru, perfektní souboje a obecně ovládání - díky skvělému ovladači pro Nintendo 64. Veškeré následující 3D Zeldy jsou jen deriváty Ocariny of Time, byť nelze upřít přidanou hodnotu. Nejde jenom o "hudební motiv", který tato Zelda přinesla (hraní na hudební nástroj se stalo v dalších dílech povinným standardem). Ocarina ale jako první přinesla naprosto realistický svět - realistický z hlediska fantasy pojetí samozřejmě. Plyne zde čas (i když trochu podivně - ale to je právě to pravidlo hry, které musíte dobrovolně přijmout), národy a pronárody spolu komunikují, vaše pověst se šíří rychleji, než syfilis v klášteře a celý příběh o bozích tvořících svět dostává logiku a smysl. Triforce už nejsou "nějaké trojúhelníkové úlomky". Jde o symboly, které musíte zachránit, aby...

Jeden z mnoha bossů - všichni přesně spadají do základních typů, abychom otestovali všechny zbraně a schopnosti.

Jestli je něco specifikum pro Zelda sérii, tak je to nejednotnost příběhové linie. Ocarina of Time je tak jednou ze základních stavebních jednotek celého Zelda vesmíru. Totiž během hry jde o dvě základní časové linie (to je přímo ingame featura), přičemž z té první lze pokračovat Majora's Mask a Twilight Princess, kdežto z té druhé skrz hru Windwaker, Phantom Hourglass a chystané Spirit Tracks. Před Ocarinou je možná ještě Minish Cap - ale ten se váže spíše k Four Swords. Bohužel těžko pak napasovat první a druhou Zeldu, stejně jako Oracle podsérii. Sám v tom mám hokej a mám několik protichůdných teorií (ta nejpravděpodobnější zní přibližně tak, že tam žádná souvislost není) ;). Podle samotného Miyamota je právě tato Zelda úplně chronologicky první. Tak jako tak - Ocarina je hra rozhodně první temně pojatá, takže ji hráči zvyklí na sluníčkovou atmosféru předchozích dílů nemuseli přijmout úplně s otevřenou náručí (podobně, jako Link to the Past). U mne je to přesně naopak - kombinace idylického, sluncem prosvíceného života a temného dopadu Ganondorfa mi vyhovuje. Ono dneska se na tu grafiku dá dívat leda skrz prsty, takže veškerá atmosféra je ta tam, ale pokud máte v srdci trochu místa pro retro, tak Ocarina of Time uchvátí i po této stránce. A to přes poněkud naivní dialogy (kterých naštěstí není tolik). Je to opravdu jenom o tom dát hře šanci i v jednadvacátém století - byť v emulátoru s vylepšenými texturami (návod kdyžtak na mých starých stránkách + alternative download).

Pláně jsou největším kusem volné země, kde se dá doslova hodiny prohánět na koni a hledat tajné lokace.

Podruhé jsem Zeldu dojel do konce na Wii, v rámci Virtual Console. Zážitek byl mnohem lepší, což je nějak tak pochopitelné, ale tím spíše jsem toužil vidět tuto hru v originále, na pravém Nintendu 64. Stalo se tak poslední víkend, kdy mi přišel balíček z eBaye. Cartridge potichu zaklapla do konzole, došlo k agresivnímu promazání sejvů minulého majitele (podle menu měl 3-4 srdíčka, tj. zásadní start hry, tak co s tím, že jo) a že se jako mrknu, jak to vypadá na originále. Totiž intro je tam celkem dlouhé, takže jako počkám do konce intra, nasejvuju a jdu spát, páč jdu zejtra brzy do práce, že jo.

Motýlek Navi ženského pohlaví je pěkná vopruzenkyně. Budete ji milovat i nenávidět. Posuďte sami.

Nádhera. Jedním slovem nádhera. Člověk si hned všimne několika drobných rozdílů, dané "rozpliznutím" na televizi. Tyto nechtěné degradace obrazu ve skutečnosti zahlazují nedokonalosti 3D enginu. Například textury obličejů jsou patrné až zblízka, což zas tak moc nevadí, protože vykreslovací schopnost Nintenda 64 je z hlediska vzdálenosti poměrně chabá. Ale třeba přechody mezi polygony povrchu země jsou díky televizním chybám naprosto vyhlazené, což je rozhodně plus. Hudba zní také maličko jinak, ale obecně stejně dobře. Intro skončilo. Tak si jenom zkusím ovládání, no ne?

První setkání s princeznou Zeldou, zatím v dětské podobě.

A když už jsem u toho, tak si najdu meč, to je minutka.

Štít, na to potřebuji sebrat čtyřicet penízků. Tak si to rychle nasbírám, ať se tím zítra nezdržuji.

A mrknu se na Great Deku Tree. Tam je vlastně plno keců, tak to odklikám teď, aby mne to zejtra nedráždilo - začátek hry jsem viděl nejméně stokrát.

Musím bejt uvnitř, abych mohl nasejvit. No tak si alespoň odemknu první dveře že jo. A hele, první zlatej pavouk. Tak pro jistotu, abych na něj nezapomněl, ho sejmu.

Jsem nahoře. Tak si ještě skočím dolů, ať mám otevřenou cestu k bossovi. A neudělám rovnou toho bosse? Dyk je to hned a zejtra začnu hrát rovnou v hradu.

No ještě, že jsem toho bossíka dal, teď je na řadě zase plno keců o stvoření světa, to by mne zejtra sralo určitě.

Ta animačka o stvoření světa je geniální! Díval bych se na ní nejraději ještě pětkrát! Tak vyběhnu do luk a polí a nasejvím.

No jo, ale jestli nasejvím teď, tak zejtra začnu zase ve vesnici, musím dojít do města. Jo, dojdu do města a pak nasejvím.

A tady je to moc pěkné sakryš. Hele, to je Melon, dává mi vejce. Hmm, z něj vlastně dostanu za chvíli slípku a s ní pak probudím jejího tátu - tak jo, probudím ho a nasejvím.

Tak když už jsem ho vzbudil, tak se rovnou přesunu do hradu, co? Mrknu na Zeldu a jdu spát.

Rozhovor se Zeldou je dojemný, jako vždy. No ale mám to za sebou, tak můžu nasejvit a jít spát.

Ekonomičtější ale bude nasejvit v horách, přímo v goronské vesnici, ať to mám blíž zejtra, že jo.

...

Bylo šest hodin ráno a já šel do práce. Ve hře mezitím upynulo sedm let.

Takže takhle nějak to chodí.

Není bez zajímavosti, že hra bere v ohled i detaily, jako nošení štítu. Tento je určený pro dospělé osoby, takže s ním Link nemůže odrážet čelní útoky. Skvěle se ale hodí proti padajícímu kamení.

Hraní Ocariny na originálním hardware přineslo několik věcí, které mne ve snu nenapadly. Například jsem objevil dva další subquesty (i když u jednoho si nejsem jistý, v čem vlastně spočívá). Lost Woods jsou naprosto šíleným bludištěm, kde se dá orientovat jedině pomocí hudby (když jste tam poprvé) nebo pomocí jednoho grafického bugu. Tento bug je však na originální konzoli díky rozpliznutí grafiky mnohem méně patrný, takže jsem se v tomto lese, kde obvykle netrávím moc času, nechutně zaseknul. Tento zásek znamenal, že jsem si začal kreslit mapu a naslepo jsem začal zkoušet slepé uličky, které jak se ukázalo, nebyly vždy úplně slepé. Objevil jsem hned dvě nové lokace. V jedné je skryté podzemí s módní přehlídkou (?! - ještě nevím, co tady dělat) a v druhé jsem našel skomírajícího chlapa, který reaguje na modrou slípku, přičemž nám dá za odměnu houby, ze které do tří minut musíte udělat lektvar v Kariko vesnici a vrátit se zpátky a pak... No je toho moc a ještě více.

Hraní na okarínu je hlavní (hudební) motivy hry. Melodií je k dispozici mnoho, fandové údajně nacházejí i tajné, ve hře nepoužité melodie (pět tlačítek, šest pozic).

Ocarina of Time je velice dlouhá hra a její první dohrání, nikoliv na 100%, odhaduji na nějakých 40-50 hodin s přehledem. Zkušenější hráči to mohou udělat za polovinu. Světový rekord ve speedrunu s využitím bugů má hodnotu 2:26, bez využití bugů 4:46 a speedrun se 100% je rekord 6:35. Obdivuhodná čísla - já se za nějakých osm hodin dostanu spolehlivě za polovinu hry. Ale nejde o nějakou ryzí obtížnost. Spíše je počet lokací a pozornost odvádějících elementů tolik, že přibližně ve třetině hry se přistihnu, že si už něco nepamatuju ideálně a musím na to znova přijít. A těchto situací pomalu přibývá. Je to dlouhá hra, jejíž návod by byl složen ze stovek kroků. A je velkou zábavou tyto kroky odhalovat.

Pokud se rozhodnete hru hrát v emulátoru, doporučím rovnou nový texture pack.

Nosit dříví do lesa nemá smysl. Pokud máte odpor k Nintendu a Zeldě, tak vás nic nepřesvědčí, abyste si hru vyzkoušeli s trochou toho upřímného nadšení. Pokud patříte do nějaké jiné kategorie lidí, je docela velká šance, že jste nějakou Zeldu již hráli, ale Ocarina vám prostě unikla. Je to možné a tak doporučuji to napravit. Já se dneska těším, až si vytáhnu z Lon Lon Ranche Eponu a projedu se po pláních. Jo a taky bych si měl sehnat tu rybí šupinu na lepší potápění. A posbírat nějaké ty duchy. Mám jenom dvě prázdné lahve, chce to alespoň tři. Taky mi ta víla slibovala nové skilly do souboje, musím se tam zastavit. Jo a nesmím zapomenout na ten obří meč v goronské vesnici, ten se zatraceně hodí, i když se nedá používat štít. Taky jsem slyšel od kamaráda, že se dá zahrát tahle písnička na okarínu na tomto místě a něco se prej stane. A na hřbitově jsem to ještě neprozkoumal všechny hroby! Šmankote a málem bych zapomněl si vyzvednout odměnu od pavoučí rodinky za třicátej medajlón! Anebo se na to všechno vykašlu a půjdu na ryby. S tou novou návnadou to půjde raz dva!

Grafika hry pak hodně připomíná Windwaker a vůbec je to cool!

P.S.: Pořád nejste přesvědčeni, že je hra hardcore? Zkuste ji dohrát. Vážně, zkuste to. A pak vám předložím seznam věcí a událostí, které jste minuli. Tahle hra je obrovská, šíleně obrovská. A přitom obsahuje tu správnou atmosféru hrdinského eposu, kdy se nepřesouváte z bodu A do bodu B, alébrž cestujete krajinou a užíváte si to. Nedá se to pořádně popsat.

Ti nejtvrdší z nás mohou zkusit dojet Master Quest - rozšířená a zobtížněná reedice Ocarina of Time (GameCube).

P.S.2: Majora's Mask mne tolik nechytla, ani jsem ji nedohrál :(.