Banjo-Kazooie

Tak se to konečně stalo. Konečně se mi tahleta hra dostala pod kůži. A to tak, že hodně. Poslední tři dny se mi zdá jenom o ní. Teda skoro. Ale to není podstatné. Podstatné je, že v emulátoru mne to moc neoslovilo. Ale na originální konzoli je to najednou něco jiného. Něco úplně jiného, skvělého!


3D hopsaček vyšlo za ta léta spousty a i když těžko najdeme "tu první", mezi kandidáty bude jistě Bug!, ale když vezmeme v ohled ty "první pořádné", bude to jistě Super Mario 64, který stanovil standard na dlouhá léta dopředu - když vidíme ukázky ze Super Mario Galaxy 2, tak určitě dodnes. Na konzoli Nintendo 64 vznikla celá řada her, které mají velice podobný styl ovládání a celkový dojem. Namátkou Banjo-Kazooie, Banjo-Tooie, Donkey Kong 64, Conker's Bad Fur Day a vlastně i dva díly Legend of Zelda měli co do stylu hraní hodně společného s těmito 3D hopsačkami. Přitom, nejsme-li laikem, dokážeme od sebe hry identifikovat pro naprostou odlišnost náplně. Jenže Nintend 64 u nás nebylo příliš rozšířené, názvy her mnohdy nikomu nic neříkají a i když na screenshotech vypadají celkem slušně, málokdo se odhodlá si hry zahrát alespoň v emulátoru. A to je právě zásadní chyba! O popularitě žánru svědčí například i to, že Banjo-Kazooie byl před nějakým tím rokem znovuvydán pro XBOX 360, kde se na dlouhou dobu vyhříval na špici prodejnosti.

Conker's Bad Fur Day. Technologicky i hratelnostně patrně vrchol Nintenda 64 i Rareware. Banjo-Kazooie však vyšel tři roky před ním. Leč na Conkera se těším moc, až jej vydražím!

Banjo-Kazooie je v pravém smyslu slova geniální hra. Její rozmanitost, originalita, nadčasovost, preciznost a "sprostá zábavnost" v kombinaci s excelentním technologickým zpracováním, inovátorským přístupem k soundtracku a neuvěřitelnou atmosférou, humorem, obtížností a celkovým feelem ji vystřeluje do jasného platinového fondu všech her napříč žánry i platformami. A to jsem v polovině hry po nějakých sedmi hodinách úporného (neplést s "úsporného"!) hraní ;).

Gruntilda - hlavní boss, o kterého jde po celou dobu. Jelly Belly, checht.

3D hopsaček jsem osobně hrál mnoho, patří to mezi mé oblíbené žánry. Banjo-Kazooie, tato jedenáct let stará hra, mi však vyráží dech po všech stránkách. Ano, má svoje chyby. Například mi velice vadí, že si autoři místy mysleli, že vědí, jak chci mít nastavenou kameru. Mnohdy je kamera nastavená dobře, staticky, aby nebylo možné přehlédnout důležitý prvek nebo nápovědu. Avšak dost často se stává, že kamera nejenom zabírá všechno ostatní, než to, co doopravdy potřebujeme, ale navíc je takto prudká změna důvodem k převrácení ovládání (od a k kameře), čehož důsledkem je obvykle ztráta zdravíčka v lepším případě. Naštěstí zde nejsme svědky jinak běžného nešvaru "hrdina běží k nám v pevně dané kameře a nevidíme, co je před námi", protože v takových okamžicích je na autory spoleh, že je kamera umístěna jenom pro efekt, abychom se Banjovi dívali chvilku také do tváře - samotná chodba je vždy prázdná. Obecně se na to dá zvyknout, protože jakmile se začně kamera podezřele rychle hýbat, je mi jasné, že půjde o nějakou nutnou změnu, takže pouštím páčku na ovladači a chvilku počkám, abych se mohl zorientovat. Jinak po 99% herního času je kamera naprosto korektní.

Start hry je takřka romanticky zasněný.

Jediný vážný problém ve hře je nelogičnost. Tento termín jsem si půjčil z adventur, ačkoliv se do hopsaček moc nehodí. Jde jenom o to, že mnohdy dostáváte nějaký úkol, který se nakonec splní naprosto jinak, než byste očekávali. Hned v druhém levelu se nelze vyhnout místu, kdy vás kyblík na vodu prosí (po vzoru Pee-wee Hermana zde hovoří prakticky všechny objekty), abyste našli nějakou zátku, kterou bychom mohli ucpat díru v jeho dně. Přeskočíme sexuální narážky a začneme v levelu hledat něco podobné špuntu. Po dvou hodinách naprostého zoufalství zjistíme, že na poměrně rozsáhlém ostrově není NIC podobné špuntu, takže začneme experimentovat, ze začátku poblíž samotného kbelíku. Po další hodině začneme vztekle bušit do gamepadu, čehož je výsledkem náhodné stisknutí kombinace pro sraní vajec (k tomu se vrátím), načež si všimneme, že vejce místo toho, aby se rozbilo, bylo jaksi polknuto samotným kbelíkem. Zopakujeme proceduru ze zvědavosti ještě dvakrát a hle! Kbelík je zacpán a funguje! COŽE?! TŘI VEJCE = ŠPUNT?

Kousky puzzle slouží ke skládání obrazů a tedy k odemykání dalších levelů.

Podobných věcí je ve hře vícero, skoro v každém levelu narazíme na nějakou vyfikundaci, na kterou normální člověk nepřijde jinak, než náhodou (například k poražení druhého bosse nevede žádné vodítko, takže přesto, že je boss směšně jednoduchý...). V dalším z levelů musíme pod vodou otočit obřím klíčem - naprosto "logicky" se klíčem otáčí tak, že skrz něj třikrát proplaveme. Tento úkon je sám o sobě dost těžký, ale hlavně se proplouvání skrz klíč při prvním pokusu projeví tak, že jako hráč získám dojem, že to dělám špatně - klíč se jakoby zavrtí, místo očekávaného protočení. Jak mám tedy poznat, že to mám proplavat ještě dvakrát? V kombinaci s neuvěřitelnou rozsáhlostí hry to znamená, že není problém se v tom jednoduše ztratit, protože nevíme, co jsme už udělali a co ne. Kupříkladu v prvním levelu je možné vykydlit opičáka. Když tento level navštívím o pár hodin později, protože zoufale hledám něco, čím bych zacpal díru v kbelíku, tak se pokusím opičáka opět vykydlit, "co kdyby". Při prvním hraní vydržel tři zásahy, nyní ale vydrží mnohem více. Takže to mne motivuje k tomu, abych do něj pálil ještě víc, protože to jistě něco znamená. Houbeles, došla mi munice. Proč se ten opičák vůbec ve hře objevuje, když jsem ho vykydlil?

Jedna z pokročilejších technik - létání. Je na to potřeba speciální plošina, ale pak je náš pohyb skoro neomezený.

Zvyknout se dá na všechno, jakmile přežijete prvních čtyři-pět levelů, tak vás už sotva něco překvapí. Ono je to vlastně dobře, že se s vámi hra nepáře, žádné nápovědné šipky, žádná tolerance, buď to vymyslíš nebo ne. Už samotný centrální rozcestník mezi jednotlivými levely je bludištěm, takže je vhodné si memorizovat polohu naprosto všeho. Vlastně kvůli komplexitě toho, co v jiných hrách obstarává jenom menu - výběr levelů - jsem musel celou hru spustit od nuly, protože jsem asi po třídenní přestávce zapomněl, kde jsem vlastně skončil. Nejde jenom o fyzickou polohu v prostoru, ale také o kombinaci nutných pohybů k tomu se na dané místo dostat. Hra obsahuje hodně featur a stylů pohybů, že je snadné zapomenout, jak jsme se vlastně dostali tam a tam. Takže ne tuto hru si vyhraďte HODNĚ času a v žádném případě nehrajte unavení, jelikož minutí důležitého místa nebo zapomenutí nějakého detailu zde může vést ke značně nepříjemným komplikacím.

Proplouvání tímto klíčem byl můj druhý zákys, kdy jsem fakt myslel, že někomu jednu vrazím.

Tohle všechno výše je ale v tom výsledku spíše pozitivum, jelikož moje volání po komplexních hrách bylo vyslyšeno. Co na tom, že jde o hopsačku. Z level designu se vám zatočí hlava, memorizace 3D prostoru jede na plné obrátky. Tahle hra vás donutí soustředit se, nehrát jen tak pro zábavku. S tím i souvisí fakt, že se nevyplácí pokoušet se hrát level na víc pokusů. Je lepší do něj vlítnout jednou a vysbírat, co se dá bez ztráty života. Po opuštění levelu či smrti se totiž všechny prvky v levelu vrací do nulové pozice (vyjma puzzle dílků). Takže za chvíli zapomeneme, co jsme už vysbírali, nemluvě o tom, že při sbírání notiček se začíná vždy od nuly a hraje se jen na rekord...

Přeměna v termita má obrovské výhody ve šplhu po stěnách. Skoro v každém levelu narazíme na nějakou originální přeměnu.

Totiž - v každém levelu je skryto 10 kousků puzzle, které jsou kriticky nutné k dohrání hry. Dále pak je v každém levelu 100 zlatých notiček, které se vyplatí samozřejmě posbírat všechny (jsou také potřeba k odemykání dalších levelů), ale pokud je nevysbíráme všechny, započítá se nám jenom nejvyšší hodnota. Takže stane-li se, že nám v levelu chybí sebrat poslední puzzle, ale máme jen 50 notiček, je dost hloupé opouštět level (nebo umírat!). Puzzle budeme muset později sebrat tak jako tak a notičky od nuly zase všechny, tj. opakovaně navštívit místa, kde jsme již byli. Rozhodně je lepší vysbírat všechno na jeden zátah, což ale znamená mít volný blok času (při prvním hraní může jít až o hodinu na level), ve kterém se musíme pekelně soustředit, neboť zdravíčka je opravdu málo. I když není v zásadě povinnost vysbírat v levelu naprosto všechno, i tak počítejte s tím, že většina předmětů je skryta tak dobře, jako by šlo o nějaký ultra secret - kdyby to bylo v jiné hře. Notičky navíc symbolizují, kolik procent z levelu jsme odhalili, chybí-li nám třicet notiček, jistě jsme přehlédli nějakou podstatnou část levelu. Pocit uspokojení z pokoření levelu je zde maximální.

Výhled do dálky je samozřejmě nejvíce patrný na vyvýšených místech, jako je toto. Nic moc. Ale zase jsou takto vysoká místa spíše výjimkou.

Takto přísně pojmutý gamedesign znamená především to, že hra z vás vymačká maximum energie. Jak říkám - hrát hru unavený je ztráta času, nedokážu projet ani výběr levelů... Nejde zkrátka o typickou odpočinkovou věc. Ale když se člověk vyspí a hned ráno šupajdí ke konzoli, tak je to ideální náhrada za povinnou dávku ranních kreslených pohádek (či v mém případě teleshoppingů). Hra na víkendy jako dělaná!

Tento boss je směšně jednoduchý až na to, že nic nenaznačovalo, že jej porazíme holým zobákem. Takže jsem hodinu hledal nějakou novou zbraň - zbytečně.

Poslední dobou jsem si všimnul, že se zase začalo opět hovořit o "cartoon kvalitě grafiky v počítačových hrách". Nevidím sice úplně souvislost mezi renderovaným filmem (plném Potěmkinových vesnic) a plnotučnou 3D grafikou, ale budiž, jde o marketingové tahy. Přesto už po shlédnutí intra ke hře Banjo-Kazooie musím konstatovat, že revoluce se už konala. Grafika hry, ačkoliv je z dnešního hlediska velice simplifikovaná, zachycuje cartoon v plné síle. Dokážu si velice snadno představit, že bych se na takovýto animovaný seriál díval. Bezchybný grafický design je jenom podpořen excelentní prací s technologií, která ždíme z konzole maximum. I když je vidět, že vykreslování vzdálenosti je na Nintendu 64 poněkud problém, Rareware se popasovali s veškerým omezením velice dobře. Pomocí triků maskují veškeré nedostatky, takže není problém uvěřit tomu, že se dívám na příjemný animák.

Pro zajímavost obrázky z XBOX 360 verze. Ten samý boss v širokoúhlém podání.

Ruku v ruce jde samozřejmě i animace všeho v dohledu. Není tomu co vytknout. Grafika je pestrá, přehledná, plynulá a hlavně jí je hodně! Na to, že má hra 32 MB, obsahuje velice širokou paletu motivů, které ilustrují každý z deseti nezvykle rozsáhlých levelů. Až si jako tak trochu říkám, že by Nintendo 64 utáhlo ekvivalentně udělaného Super Mario Galaxy. Tak moc je grafika působivá technologicky i designově. A to říkám přesto, že nejsem fanda "klasického Disney stylu", tady se mi to vážně moc líbí.

Výhled do dálky byl zachován dle tradice.

Tak trochu jsem se zapomněl zmínit, o čem vlastně hra je ;). Takže zlá čarodějnice Gruntilda unese Banjovo sestru, aby z ní pomocí obskurního přístroje vysála veškerou krásu, kterou Gruntilda pojme a stane se tedy krásnou. To by bylo v pořádku, kdyby se naopak z Banjovo sestry nestala zrůda. Medvídek Banjo v dobrovodu ptáka Kazooie se tedy vydává na cestu za Gruntildou, aby jí nakopal zadek. V tom mu pomáhají dvě hlavní vedlejší postavy. Jednak krtek Bottles, který nás učí nové pohyby, dává nápovědu a vůbec slouží jako průvodce a pak šaman Mumbo, který nás v případě potřeby dokáže přeměnit v nějaké zvíře, se kterým se pak dostaneme na jinak nedostupná místa (dost častý problém). Story hry je velice primitivní, ale krom toho, že je po volbě "Save and Quit" k vidění krásné outro se špatným koncem, jsou to hlavně dialogy, které mne dokážou rozesmát.

A přesně tady v těchto místech se přeměňujeme na alternativní zvířátka - ale baťůžek na zádech máme pořád ;).

Zvuková stránka věci je naprosto v pořádku, ale z technických důvodů bylo nemožné do cartridge nacpat namluvené dialogy. Místo toho se musíme spokojit s (místy roztomilým) kuňkáním, huhňáním a prděním. To je ovšem vyváženo krásně psanými dialogy. Slovní přestřelky mezi Banjem a Bottlesem jsou minimálně k pousmání, ale teprve sarkastický a místy cynický Kazooie mne přesvědčil, že celá hra je určena pro širokou věkovou kategorii hráčů. Nepokrytá infantilnost celého námětu a grafického designu je tak vyvážena hardcore hratelností a místy až dospěláckými vtipy. Takže ono to jde i bez dabingu.


Pozastavení se u zvukové stránky věci ale znamená zmínit hudbu, která je na hře snad tou nejlepší trešničkou na dortu. Všeobecně se hovoří o "interaktivním soundtracku", což je sice v informativní rovině sdělení pravdivé, ale nevýstižné. Myšlenka mít pro každou unikátní situaci jinou hudbu je samozřejmě stará. Ale zpracovat to tak, že se každičký takt hudby přizpůsobuje aktuální situaci, to dělá strašně moc! Pod vodou se odmlčí jedna sada nástrojů, přidá se nějaká píšťala a podvodní efekt. V blízkosti významných nepřátel se rozezní bubny, při létání se hudba skoro vypne, aby dala prostor svistu větru. Hudba se skoro neustále mění podle toho, jak se pohybujete. Nejde tedy o více skladeb, které se střídají, ale o jednu superstopu, kde se zapínají a vypínají jednotlivé kanály, které nikdy nezní najednou, ale jen podle potřeby. Mění se rytmus, tempo, zkrátka všechno. Klobouk dolů, tohle jsem zažil leda na Live Fast Tracker 2.0 party.


Ovládání hry je snadné, možná bych si uměl představit rychlejší rotaci kamery, ale jinak je to v pořádku přesto, že je paleta pohybů skutečně pestrá. Základní tlačítka A a B slouží ke skákání a mlácení, pomocí tlačítka Z pak aktivujeme Kazooie, který má čtyři základní schopnosti namapované na C tlačítkách - rychlý běh, obrněný běh, pak střelba bojových vajec ze zobáku a následně možnost vejce snést jako bombu ("Sounds painfull", aby ocitoval Kazooie) - prostě je vysrat. Další triky jsou pak kombinacemi tlačítek A a Z plus speciální plošiny v rámci levelu, které nám mají umožnit projít nějakou pasáž. Tady je zajímavost, že mnohé pasáže je možné projít jinak, než autoři zamýšleli. Například ve třetím levelu je před námi chodba plná rotujících nožů. V původním záměru jsme měli v tento okamžik poklábosit z krtkem, který nás obeznámí s technologií obrněného běhu, kdy jsme dočasně nezranitelní. Jenže já jsem krtka přehlédl a skrz brutálně rychle rotující nože proběhl bez ztráty zdravíčka, na druhém konci sebral puzzle a běžel zpátky - opět bez ztráty zdravíčka. Teprve PAK jsem si všimnul krtka a po jeho sdělení jsem se upřímně rozesmál (až to vzbudilo ženu, které jsem to pak musel vysvětlit, předvést a pak se taky zasmála ;).


Umím si představit skupinu lidí, kterou nebude Banjo-Kazooie bavit. Určitě to chce někoho, kdo má rád klasické hopsačky a zároveň někoho, kdo je dostatečně hardcore vytvrdlý, aby nástrahy hry odhalil a zvládl zahrát. Přitom samotná obtížnost skákacích pasáží není z nejvyšších, pohybuje se okolo průměru. Problém je v tom CO JAK KDE udělat. Realizace je pak sranda. Na druhou stranu je hra natolik kouzelná, že vás bude bavit hru jenom sledovat, jak ji hraje váš kamarád a třeba se u gamepadu střídat po ztrátě života. Moje žena, která k smrti nesnáší 3D hry, ačkoliv jinak miluje hopsačky, se mnou vydrží celý večer sedět a sledovat hru. Její přitažlivost (hry i mé ženy) je na abnormálně vysoké úrovni bez ohledu na to, jestli vám padne do oka na první pohled. Měli byste jí dát šanci, bohatě se vám odmění (tentokrát hovořím pochopitelně jenom o hře).

Roztomilý mechanický drtič odpadků v podobě žraloka Clankera.

Nevím, jestli znáte ten pocit, že nějaká hra sice možná není nejlepší pod sluncem, ale přitom je vám jasné, že ta hra je mnohdy "historicky důležitější", než jiné, mnohdy výše hodnocené hry. Banjo-Kazooie má upřímně řečeno jen krůček od vrcholu jako takového. Nelogické úkoly a překomplikovaný leveldesign jsou patrně jediným problémem, byť spíše s neutrálním nábojem - časem si na to člověk zvykne. Hra možná není zcela bezchybná, ale její významnost je extrémní. Po Super Mario 64 jde o předskokana mnoha dalším hrám, jmenovaných v začátku článku, které by se jinak asi ani nerealizovaly, nebýt Banjo-Kazooie. Je to ekvivalent Svatého Grálu her. Dát hře minimálně 9/10 mi přijde jako povinnost. Proč ne 10/10? Protože je tady ještě pokračování Banjo-Tooie, ale také dospěleji pojatý Conker's Bad Fur Day. Tyto hry mne zatím čekají. Já se zatím budu těšit domů, kde snad dodělám ten zpropadený šestý level. A vám doporučím v nejbližším bazaru koupit Nintendo 64, na eBayi za pár dolarů sehnat balíček her, s Banjo-Kazooie v čele, a hrát. Nebo si to stáhnout pro XBOX 360. Berte to jako rozkaz.