Nintendo 64

Takže si všichni povinně dáme jedno videjko a pak se posuneme dál.



Nintendo 64 je jedna z posledních Nintendo konzolí, které mi chybí ve sbírce. Jistě, nechávám si "do zálohy" ještě Virtual Boy, ale to je fakt všechno, co bych rád měl doma a to hlavně proto, že série NES, SNES, N64, GC, Wii, GB, GBC, GBA a DS jsou reálně použitelné hardwary pro reálně hratelné hry - teda pokud máte rádi retro. Navíc je N64 dost výjimečná tím, že ačkoliv se dá dneska v pohodě emulovat, při pokusu o hraní na klávesnici celkem hrozí fraktura všech prstů Je to zřejmé zejména po pohledu na gamepad, který disponuje celkem devíti tlačítky plus směrový kříž plus analogový joystick. Jistě, jenom málo her využívalo opravdu plnou paletu, směrový kříž obvykle ostrouhal, ale je dobré mít alternativu.


Způsob nabytí samotné konzole je unikátní. Představte si, že za nějakých pětset káčé dostanete balík a v něm je a) Nintendo 64, b) PAL zdroj k Nintendo 64, c) AV kabel k Nintendo 64, d) gamepad k Nintendo 64, e) gamepad k GameCube (?) a za f) tři hry pro SNES (?!). Takže jsem balík přijal s láskou. Navíc AV kabel je kompatibilní se SNESem i GameCube (z Nintenda 64 ani jiný nejde použít snad), takže se konečně u SNESu zbavím ladění kanálu přes anténní výstup. No radost prostě.


Samotná konzole je zajímavá z mnoha hledisek. Poprvé jsem se s ní setkal v nějakém časopise, ještě pod názvem Ultra 64, což se mi strašně líbilo, takže dodneška mám v počítači adresář U64 s ROMkami pro N64 ;). První optický kontakt proběhl v elektru na Albertově, kde jsem celkem slintal na výlohu. Ale úplně poprvé jsem si na N64 zahrál v Německu u tety. Poprvé jsem spatřil věci jako Turok, Super Mario 64, ale také jsem si zahrál Mortal Kombat Trilogy, kde jsem bravurně vysekával oponenta díky fanatické znalosti druhého dílu ;). Jenže od té doby bylo ticho. Po N64 se nikdo nesháněl, ani já ne, jenom v emulátoru.


Situace v polovině devadesátých let, kdy se na herní trh rozhodlo vstoupit SONY, byla pro Nintendo extrémně komplikovaná. Obrovské sumy vynaložené na marketing a herní vývojaře se SONY šeredně vyplatil, nehledě na to, že Playstation je po čertech dobrá mašinka. Nintendo se snažilo co to šlo a N64 je více než důstojný oponent. Přesto pohořeli. Z hardwarového hlediska je na tom N64 znatelně lépe, než klasické PSX. Možnost filtrování textur, rychlé paměti a žádných loadingů je pro "next-gen" systém naprosto žádoucí. Ale obtížnost programování, nedotažený memory management (4 kB pro texture cache?!) a nízká kapacita herního média způsobila, že se vývojaři zrovna nehrnuli. Možná právě proto se pro tento systém horko těžko hledají hry, které bych označil za vyslovené sračky. Celkový počet her je nižší, oproti konkurenci, ale suma kvality je zde výraznější, než kdekoliv jinde. A to nejenom po herní stránce, ale i technologické, filozofie Nintenda "Všechny hry na N64 budou 3D" se (pozitivně) podepsala na celkovém stylu většiny dobrých her.


Stačí si jen vzpomenout na hra jako Legend of Zelda: Ocarina of Time, Goldeneye 007, Conker's Bad Fur Day, Super Mario 64, Mario Kart 64, Perfect Dark, ale také multiplatformní či third party tituly, jako třeba Shadow Man, Indiana Jones and Infernal Machine, Duke Nukem Zero Hour, Turok 2 nebo Doom 64, které ať už reálnou kvalitou nebo kvalitou portu stojí za zmínku a zahrání. Zkrátka a dobře - na N64 je z hlediska retrogamingu opravdu hodně věcí ke hraní.


První otázkou samozřejmě bylo, kde sehnat hry? Inu, zde nastoupil Jay_Tee, velký to Nintendista, který mi zapůjčil výběr jeho her, které momentálně nehraje. Jsou tam základní hry, ale ty největší pecky si asi přece jenom budu muset koupit na eBayi, což mi nevadí. Minimálně mám v prackách Goldeneye 007, Donkey Kong 64, Banjo-Kazooie, Doom 64, Ridge Racer 64, Waverace 64 a Bomberman 64. Takže díky chlape!


Když se obecně podívám na nabídku nejlepších her pro N64, dojdeme k jednoznačnému závěru. Ty nejlepší hry má na starosti přímo Nintendo a jejich dvorní third party firma Rareware. Takto malá paleta nabídky znamená, že jednotlivé hry si jsou často v principu podobné, ale liší se právě hromadou nápadů a konkrétním zpracováním. Díky tomu lze bez uzardění většinu her adorovat a vynášet do nebes.

Když pomineme hardwarovou stránku věci, musíme uznat, že N64 vypadá i po těch letech pěkně sexy nejenom na stole, ale i na televizi (byť LCD, kde je obraz mnohem více rozpliznutý, takže sháním nějakou CRT televizku). Většina her, které jsem narychlo testoval, disponuje základními pravidly "jak být sexy". Nulové loadingy, technicky i designově zvládnutá grafika, dobře zpracovaná práce s hudbou a zvuky a navrch podařené ovládání. Co více si od konzole můžeme přát?

Je to asi zaviněno tím, že v době rozmazlených CD nosičů, kam šlo nacpat hafo dat bez ladu a skladu museli programátoři správně využít každý byte na datově krutě limitované cartridge (obvyklé maximum 32 MB, některé hry měly ale až 64 MB). Trochu pomohlo, když do N64 vyšel memory expansion pack (tj. další 4 MB paměti navíc - naštěstí jsem toho vlastníkem také), ale i tak - precizně odvedená práce je vidět skoro na každé hře. Je sice hloupé, že je pak velice málo her namluvených (maximálně tak intro) a že se nedočkáme vyleštěných renderovaných animací nebo lepší hudby (takže si představte na ECTS když vedle sebe uvidíte Waverace 64 a intro k Final Fantasy 7 - co si budete pamatovat víc?). Ale na druhou stranu jsou kouzla s hudbou ve hrách opravdu fantastické. Třeba když skočíte s postavičkou do vody, nezačne prostě "hrát jiná hudba", ale některé nástroje se vynechají, jiné přidají a nasadí se na to podvodní ozvěna. Toto mixování v reálném čase dovede pěkně vytáhnout atmosféru nahoru.

Přes datové omezení ale musím konstatovat, že většina her ja rozsahem naprosto obrovská! Když si představím vývojovou linii například Super Mario série, je každá další hra rozsáhlejší a rozsáhlejší (mimochodem u toho Maria to tak funguje dodneška). Po nějaké té hodince hraní Donkey Kong 64 mám v zádech mrazení, že se tady mrcasím se startem hry, protože nemám odemčenou ani jednu postavu, takže se de facto plácám v tutorialu. A když se pak koukám na rolling dema, tak vidím několik úžasných ukázek z pokročilejších fází hry, takže mám obrovskou motivaci se hrou hnout. Nejde ale jenom o rozhlehlost celkovou, ale obecně i jednotlivé levely, lokace, jsou "na kilometry čtvereční" úctyhodně rozlehlé, nejbližší vhodné přirovnání z konkurenční platformy je asi Spyro the Dragon, který měl ale méně objektů na scéně, o filtrování textur nemluvě (v rámci Playstation platformy jde ovšem o majsterštyk, o tom žádná).

Hry jako Super Mario 64, Donkey Kong a Banjo Kazooie mají navíc opravdu roztomilou grafiku, úroveň karikatur je vysoká, barvy krásně syté a kontrastní. Na jednu stranu to bohužel přispívá infantilnímu pohledu na konzoli jako takovou, ale na druhou stranu je to pro oko opravdu potěšení, že se nekoukáme na "černobílé" hry z Playstation 3, ale na opravdu pestrou a živou paletu.

Většina her, které se mi dostaly do ruky, stojí za samostatný rozbor v nějakém budoucím článku. Ovšem některé si dovolím zkritizovat v krátkých popisech již nyní. Například Bomberman 64 od Hudson Soft je jedním slovem... sofistikovaný. Kecám - je odporný. Došlo ke změně jedné naprosto kriticky zásadní věci a sice směr výbuchu bomby. Již nejde o křížový rozptyl, ale "realisticky" prostorový výbuch - trojrozměrná koule. Tento princip totálně hatí jakoukoliv dosavadní zkušenost s Bombermanem. K tomu si přidejme stupidní single player příběh, nehratelný Battle režim (díky moderním "3D" arénám) a špatné, opravdu nedoladěné ovládání (čtyři směry a dvě tlačítka - a ještě blbě). No fuj!

Ridge Racer 64 je docela prima, ale je to prostě "jen Ridge Racer". Grafika je celkem pěkná, i když jí chybí nějaké ty odlesky a eye-candy efekty (na které jsem byl zvyklý třeba z Rage Racer). Každopádně je velice rychlá, což je hlavní deviza série. Samotná hra je ale celkem nuda. Po třech vyhraných závodech se mi sice odemykají nové auta a tratě, ale že by se mi to chtělo hrát... to ne. Možná je to současným letopočtem, ale takováto hra neurazí, ale ani neuspokojí.

Wave Race 64 je dost divná hra. Na jedné straně je nutno uznat, že na na launchovku má hra prima grafiku - samotná voda je opravdu úchvatná vzhledem k hardwaru, vše je naprosto plynulé, i když panáčci a okolí velice jednoduché. Na straně druhé je tady odporný soundtrack, trochu těžkopádné ovládání a vyjma stunt mode minimální motivace "chtít hrát". Zachraňuje to tak trochu fyzika vln, takže se dá konstatovat, že Wave Race 64 je nejlepší závodní hrou s vodními skútry. Ehm.

Doom 64 - toho asi rozeberu stranou, ale nebude to med, protože bez externí memory karty nelze ukládat pozice a samotný systém passwordů je příšerně udělaný - strašně dlouhé hesla s opravdu obskurními znaky, takže uvidím, jestli se k tomu dokopu, protože jinak je ta hra celkem zajímavá (nejmenovat se Doom, tak řeknu že skvělá ;).

Takže jsem si na eBayi nahodil pár věcí do aukce. Konečně si zahraju Legend of Zelda Ocarina of Time a Majora's Mask na originálním hardwaru. To samé ale platí také pro Super Smash Bros., Perfect Dark, Mario Kart 64 nebo konečně toho Conkera plus bych rád viděl Infernal Machine. V současné době jsem rozehrál Goldeneye 007 a je to vážně super hra, dost těžká, ale opravdu super, nadčasová. Rovněž Banjo-Kazooie vypadá nadějně a Donkey Kong 64 také. Mám se věru na co těšit!