Fan-Tan

I když se to tak dneska nemusí zdát, byl jsem jednu dobu opravdu velký fanda románů od Jaroslava Foglara. Rychlé Šípy, byť jsem preferoval spíše komixovou verzi, se stali na dlouhou dobu předlohou pro vizi dobrodružství (mimochodem zpracovat Stínadla do nějaké hry si umím docela představit - s odlišným dějem), ale mými hrdiny jsou zejména Hoši od Bobří řeky. Každopádně jsem přečetl snad všechno důležité, co tento autor napsal. Jednou z významnějších knih je ale určitě Tajemná Řásnovka (rok vydání 1965) a to také proto, že zde Foglar píše o jakési deskové hře Fan-Tan, kterou nikdo nikdy neviděl.

Když jsem při nedávném stěhování narazil na tuto knihu, vybavil jsem si, jak jsem se na základě střípků informací pokusil hru zrekonstruovat. V knize rozhodně nenajdete žádné detailní popisy pravidel, byť se jedna kapitola jmenuje "Jak se hraje Fan-Tan". Jak se Foglar k této hře dostal není jasné, pravděpodbně půjde o nějakou kratochvíli na některém ze skautských táborů, ze kterého udělal hlavní dějovou linii celé knihy (tedy ne přímo o hře, ale o boji za vlastnické právo na hru). Hra "Fan Tan", jak jsem našel na netu, existuje jako karetní hra a pak je zde patrně původní čínská "předloha". Každopádně jsem si řekl, že bych mohl svoje myšlenky osvěžit. Zkusím rozebrat jednotlivé indicie.

Kdesi ve vnitrozemí Řásnovky bydlel - nebo snad ještě bydlí - jakýsi chlapec Tonda Menčík. Ten kdysi četl nějakou knížku o dobrodružstvích v Číně a v té našel zmínku, že Číňané prý rádi hrají svou starobylou hru Fan-Tan. V knížce nebylo ani slova o tom, jak se hra hraje a jak vypadá. Ale Tonda Menčík byl pravý podnikavý chlapec, o jaké není v Řásnovce nouze! A tak - protože se mu jméno Fan-Tan líbilo - začal přemýšlet, jak by sám takovou nějakou hru vynalezl, aby ji hráli všichni hoši a děvčata z celé Řásnovky. Pořád prý kreslil různé plánky hry, přidával a měnil pravidla. ... Ale pravidla hry se během doby přesto ustálila tak, že celá Řásnovka hrála Fan-Tan skoro úplně stejně. A nikdo už potom nevěděl, které pravidlo hry vlastně zavedl Tonda Menčík... Většina hochů a děvčat v Řásnovce ostatně ani nevěděla, kdo hru původně vynalezl! Nestarali se o to. Hlavní bylo, že Fan-Tan byl tady - a že to byla hra báječná, o jaké se jim dříve opravdu ani nezdálo! Obchody s šicími potřebami byly obléhány hochy a děvčaty, kteří nakupovali stovky špendlíků s různobarevnými hlavičkami. Tyto špendlíky byly "bojovníky", figurkami ve Fan-Tanu. Ve hře byly tři strany vzájemně proti sobě zápasící: piráti, vzbouřenci a vojsko. Každá tato strana měla sto dvanáct bojovníků (špendlíků). Piráti měli zpravidla špendlíky černé, vzbouřenci žluté, vojsko červené. Bojovníci každé z těchto tří skupin byli zase ještě rozděleni na sedm druhů a každý tento druh měl jiné úkoly a jiná pravidla svého pohybu. Aby se od sebe odlišovali, měli pod svou barevnou hlavičkou navléknutá malá kolečka z různobarevných papírů. Co barva, to jiný druh, jiná "zbraň". Za každou ze tří stran mohl hrát jeden až sedm hráčů. Jeden hráč za jednu stranu však nehrál skoro nikdy, protože samotný by hru zvládl jen s největším vypětím. Některé partie hry se táhly často několik dnů! Hráči odcházeli a svěřovali skupiny svých "bojovníků" nově příchozím, kteří hru za ně převzali - aby i oni ji předali zase dalším, když sami museli domů! Neumět hrát Fan-Tan bylo něco tak nemyslitelného jako třeba neznat kopanou nebo odbíjenou. A znamenalo to být vyřazen z báječné napínavé zábavy. Nebylo divu, že i Jindru Fan-Tan rázem zaujal. Ochotně jej učili této báječné hře hoši v klubu. Mnohou chvíli za podzimních večerů strávili v klubovně U půdy nad její odřenou deskou a sváděli zde obdivuhodné boje. Někdy ke hře přišla i Ríšova sestra Blanka. Ovládala Fan-Tan tak mistrně, že jen málokterý chlapec se jí v tomto umění mohl rovnat! "Skoda, že nás v klubu není alespoň šest," řekl jednou Míra. "Lépe by se nám hrálo! Hrály by proti sobě tři dvojice!"

Hned z kraje je zajímavý koncept tří stran, kdy za každou hraje 1-7 hráčů. Na každé straně je navíc obdivuhodných 112 jednotek, rozdělené do sedmi druhů, takže jeden typ jednotek má na starosti vždy jeden hráč - při maximálním počtu hráčů. To navíc odpovídá šestnácti jednotkám na typ, ale není zřejmé, jestli každému typu odpovídal stejný počet jednotek - spíše ne, jak jsem se dopídip později. Rozlišení typů jednotek pomocí papírku na špendlíku je každopádně velice vtipné. Nejzajímavější konstatování ale je, že se jednotky neliší pouze svým pohybem, ale svým úkolem, což je dost zásadní informace. Šlo snad o jednotlivé úkoly, jako dobýt nějaké město či přístav a teprve splněním všech sedmi úkolů dojde ke konci hry?

Z tohoto vratkého popisu bych hru nejvíce přirovnal ke klasickému Warhammeru, se zaměřením na současnou bojovou techniku. Ovšem samotné herní mechanismy jsou určitě širší, o čemž svědčí tato pasáž.

Ačkoliv bylo už šero, celé skupiny chlapců a dívek pořád ještě byly skloněny nad deskami své podivuhodné hry se spoustami špendlíků. Jindra se u jedné takové skupiny zastavil a zeptal se jednoho z chlapců: "Co to vlastně hrajete? Jak se to jmenuje?" A kývl přitom na hru, zpola zakrytou hlavami hráčů. Chlapec se na Jindru nepřítomně podíval, ale neodpověděl. Byla na něm právě řada hrát. "To je přece Fan-Tan," odpověděla místo něj Jindrovi asi dvanáctiletá dívka. "Vždyť to hraje celá Řásnovka!" A v jejím hlasu byl zřetelně slyšet údiv nad tím, že Jindra o hře nic neví. Chvíli hru pozoroval a snažil se marně vniknout do jejích tajů. Hráči byli do hry tak zabráni, že se ani neodvážil ptát na to, jak se hraje. "Obkličujeme přístav Zlatého písku!" jásala vzrušeně dívka, která předtím Jindrovi odpověděla, a s ní ještě chlapec, o trochu větší než ona. Jakýsi starší spoluhráč na ně vykřikl: "To se vám, holenkové, asi nepodaří! Máme už na cestě svoje letadla, podívejte se!" "Jen aby doletěla včas! Nezapomínejte, že hrajeme před vámi a že si přístav obklíčíme dřív, než vy se k němu dostanete!" "Tři bojovníci do zajetí! To koukáte, co, modráčkové!" volal dychtivě jiný hoch a vyndal z desky tři modré špendlíky. "Máte co dělat, Pepku, abyste se udrželi!" Ale chlapec, který byl nazván Pepkem, jen klidně odpověděl: "No, to je krámů! Tak zrušíme říční přechody - a je to! Máme jich šest! To je dvanáct lidí!"
...
Chvílemi potkávali cestou hochy a děvčata, se kterými se Jindrovi noví přátelé kamarádsky pozdravili. Někteří z těchto potkávaných nesli opatrně desky s Fan-Tanem. Opatrně proto, že v deskách byly dosud zapíchány celé lesy špendlíků s barevnými hlavičkami. Partie hry zřejmě nebyly dohrány.

Z tohoto popisu (prakticky na začátku knihy) vyplývá, že mapa je skutečně různorodá. Minimálně je zde přítomné moře, řeky, souš a hraje se i na letadla, takže vzdušný prostor. Logicky to odpovídá tomu, že sedm typů jednotek má útočné možnosti na několik druhů terénů či vzduchu. Dále vyplynulo, že se přes řeky dají stavět přechody, jejichž výroba nás stojí dvě jednotky. Když odhadnu, že jde o průběh tahu, tak je možné v rámci jednoho postavit i zrušit libovolný počet říčních přechodů. Ty slouží evidentně k rychlému přesunu pozemních jednotek. Jeden tah hrají hráči po sobě, klasicky, jako šachy.

Zajímání jednotek je další aspekt, který je překvapivý - obvykle v klasických "válečných hrách" není často přítomen. Vyvstává otázka, jestli je možné zajmuté jednotky osvobodit. Jde zejména o to, že ačkoliv jde o bitvu, v knize jsem nenašel zmínku o tom, že by se jednotky ničily či zabíjely. Jediná konfrontační zmínka je právě zajmutí a nic víc. Bylo by to ale logické. Pokud je úkolem každého ze sedmi typů jednotek něco jiného, nastal by konec hry v okamžiku, kdyby se soupeři podařilo zničit jeden typ jednotky. Navíc zde hrají vždy tři strany, takže riziko zničení je poměrně vysoké - a hlavně by se to jistě stalo hlavním smyslem hry, místo plnění úkolů.

Ve zbytku knihy jsou zmínky o pravidlech Fan-Tanu velice sporadické. Obvykle se jen točí o tom, že hlavní hrdina potkává hromady dětí s deskami propíchaných špendlíky, nedohrané partie Fan-Tanu. Předposlední zajímavá zmínka je z výpovědi samotného Tondy Menčíka, autora Fan-Tanu.

Například to, že piráti mohou ve hře obsadit říční přechody, jen když mají alespoň dvě džunky, místo jedné - jak jsem ustanovil já.

Vyplývá z toho, že říční přechody se pravděpodobně nestavěly kdekoliv na řece, ale pouze ve vyhrazených místech (brody), které bylo nutné obsadit dvěma jednotkami, které pak nebyly použitelné v boji. Je ale docela možné, že jeden typ jednotek má schopnost stavět říční přechody kdekoliv.

Úplně poslední důležitá citace pochází přímo z pravidel hry - jde o pasáž, kde se podaří původní pravidla najít a hlavní hrdina z nich cituje:

.... piráti mohou opanovat říční přechody tehdy, když mají pro obsazení každého z nich alespoň po dvou mužích ... Obyvatelstvo se brání hradbami, utvořenými z trojic, jež obsadí hlásky na okrajích města... Cesty se pokládají za zatarasené, když je pět mužů (špendlíků) za sebou na jejich jednotlivých kolečkách ..."

Vyvstala poslední, převelice důležitá otázka. Jak se ve hře vlastně posouvaly jednotky? Za celou knihu máme jenom zmínky o hraní na "desce", ale není nijak upřesněno, o jaké desky jde. Doplním to ještě touto citací:

A nebyly to už jen ručně kreslené a vyráběné desky, ale krásné, pestrobarevné tištěné a strojně vyráběné Fan-Tany, vyšlé z Reduty, továrny na stolní hry!

Desky byly z počátku ručně kreslené a vyráběla je firma na stolní hry - tištěně. Všechno míří k tomu, že deska byla pravděpodobně dřevěná, či spíše habrová (kvůli špendlíkům). Jenže při opakovaném hraní se stovkami špendlíků (tři strany x 112 = 336 na jednu hru) musel být papír velice rychle proděravělý a nepoužitelný. Ovšem podobně by dopadla kresba či malba, byla-li by na desce namalovaná přímo. V případě továrně vyráběné varianty tedy mohlo jít snadno o papírové nebo plastikové (či dřevěné) figurky, modely.

Nejde teď o technologii, ale o čistý posun. Pokud na hrací desce bylo 336 jednotek, musel být počet polí nejméně trojnásobný (včetně hluchých míst), aby hra měla smysl a nekumulovala se. Navíc v textu výše je naznačeno, že se jednotky posouvají po kolečkách. Kolečkovaný papír je samozřejmě nesmysl, ale v určitém smyslu slova mohlo jít o šestiúhelníky. Takový papír se ale za Foglara zcela jistě nevyráběl továrně, hráči Fan-Tanu si jej museli vyrábět sami. Napadlo mne, že pomocí hrdla od lahve nebo od nějaké lahvičky od léků by šlo pomocí inkoustu celkem rychle "pokolečkovat" celý papír v poměrně pravidelných řadách, přičemž by se kolečka částečně kryly a vytvářely tak šestiúhelníkovou síť. Zároveň však je v knize několik zmínek o "opotřebované hrací desce", takže je také pravděpodobné, že šlo o malbu přímo na dřevo - což nijak nevyvrací teorii o otiscích hrdla láhve.

Pak mi ale došlo, že tady musí být ještě jeden fór. V úplně první citaci se hráči velice jasně vyjadřují k situaci na hrací ploše: "Obkličujeme přístav Zlatého písku!" Jednak je zajímavé, že přístav má vlastní název a podle pozice v textu usuzuji, že je tento konkrétní přístav velice důležitý. Proč? Protože hrací plocha byla s největší pravděpodobností jenom jedna!

Bylo by to logické - aby všichni hráči hráli stejnou, odladěnou hru, aby všichni hráči mohli znát taktiku, jako v šachách, aby jeden hráč mohl předat hru druhému hráči, když musel domů, je to jediné řešení. Herní plocha existovala jenom jedna a překreslovala se v různých měřítcích. Nebylo by to poprvé, existuje mnoho moderních válečných her, které na jedné a té samé desce umožňují sehrát mnoho scénářů. Jelikož se na hrací plochu musí vejít 336 jednotek, tak jsou špendlíky ideálním hracím kamenem, jelikož se jich na přenosnou desku vejde hodně i s rezervami pro taktický pohyb. No jo, ale co v případě továrně vyráběné hry, kde byly jednotky s největší pravděpodobností vytištěné na papíře nebo vyrobené z plastu / dřeva? Nelze si představit, že by se jednotky vyráběly ve velikosti stejné, jako špendlíky, při zachování inteligentního rozměru hrací desky.

Musela být ale deska rozdělena na políčka?

Totiž - za celou dobu jsem nevyřešil poměr velikosti mapy k jednotkám. Na jednu stranu víme z citací, že se "obkličuje přístav". Ale na druhou stranu je potřeba na obyčejné zaterasení silnici pět vojáků. Kolik figur je tedy potřeba k dobytí tak velkého objektu, jako je přístav? Nemám představu. S tím také souvisí fakt, že není zcela zřejmé, k čemu vlastně slouží silnice - proč je nutné je během hry zaterasit. Předpoklad zní, že některý ze sedmi typů jednotek se nemůže pohybovat jinak a chce-li projet záterasem, je to pro ni nemožné. Ale přístav je jiné kafe, podobně, jako město. Když má hráč k dispozici 112 špendlíků celkem, 2 jsou potřeba na říční přechod, 5 na silniční záteras, tak na dobytí města či přístavu odhaduji, že bude potřeba cca 15-20 jednotek. To je ovšem celkem málo, město bude z hlediska realismu hry nejméně 5x větší, než silnice, takže to bude chtít 25+ jednotek. Silnice má pět a více koleček, zaterasí ji pět jednotek. Město bude mít desítky koleček, možná i třicet, takže na jeho dobytí by v tomto smyslu bylo potřeba téměř třetina celé armády. A to je neudržitelný stav z hlediska dlouhodobé taktiky.

Proto se domnívám, že mapa nebyla rozdělena na hrací pole, ale byla volně nakreslena na desku. Díky tomu, že Foglar několikrát píše, že hráči Fan-Tanu "obléhali obchody s šicími potřebami", se domnívám, že pohyb na desce byl realizován pomocí nitě. Pro každé měřítko desky byla stanovena nit, která značila, jak daleko se daná jednotka může pohnou v daném kole (princip je podobný, jak u určování vzdálenosti v Petánque). Jednotky se liší pohybem - patrně jde o druh terénu, o který běží. Ta jednotka může přes les, ta jen po silnici, ta létá a může všude. Ta samá nit by mohla určovat i vzdálenost dostřelu (proč ne identická s pohybem), jenom je dle typu jednotky jasné, kdo může útočit na koho.

Zároveň to řeší i problém s obklíčením přístavu. Najednou stačí pár jednotek, které musí okolo přístavu udělat okruh takový, aby to k sobě měly na vzdálenost jedné nitě a přitom fyzicky obléhali přístav. Podobně tak silnice je blokována, je-li na vzdálenost nitě pět jednotek a podobně. Hodně věcí se tak vyřeší, deska tak může mít libovolnou velikost a každá bude mít vlastní grafický styl při zachování hlavních prvků mapy.

Hloupé jenom je, že se o niti v knize nepíše lautr nic, což mou teorii značně podkopává. Jednu dobu jsem se domníval, že by tento nitkový systém mohl být nahrazen papírovými kotouči, napíchnuté na každém špendlíku. Princip by byl stejný, ale dost pochybuji, že by si někdo dal péči s vystříháváním 336 identických kotoučků. Stejně tak se mi ale nezdá, že by hráči hráli na hexové ploše. Kouzlo hry zcela jistě spočívá i v tom, že je každá deska každé hrající partičky unikátní v kresbě. Dávat přes tuto kresbu ještě hexovou síť znamená kresbu znehodnotit. To se mi nezdá. Ovšem v případě tovární výroby to není problém.

Na druhou stranu by hexový systém zapadal do pojmu záterasu silnice. Ilustroval bych to následovně:


Šipka naznačuje, kudy vede silnice. Jak je vidět, pět černých teček - jednotek, tvoří záteras, skrz který není možné projet. Kdyby chyběla byť jediná jednotka, mohlo by být v pravidlech ustanoveno, že je možné záteras objet bez nějakých překážek. Jinak je nutný boj. Není-li boj možný nebo výhodný, je silnice prostě neprostupná.

Tak jako tak zbývá vyřešit soubojový systém a úkoly pro jednotlivé strany. Jelikož ve hře nijak nefiguruje kostka nebo jiná forma náhody, lze se domnívat, že jde o systém "kámen - nůžky - papír". Jsem ale pevně přesvědčen, že podle typu terénu se vyhodnocuje, kdy se na koho smí zaútočit. Například letadlo nemůže útočit na pěší jednotku, je-li schovaná v hustém lese - nevidí ji. Podobných pravidel by šlo vymyslet několik a souboje a strategie by pak dostaly správný říz. Jde de facto o hlavní prvek, který zajišťuje rovnováhu ve hře - společně s pevně danou mapou hry. Nezapomínejme, že by v podobných výjimkách mohlo být usneseno, že lze za určité terénní výhody jednotky zajmout automaticky, ačkoliv jde o jednotku silnější. Co se ale bude dít se zajmutou jednotkou a jak ji dostat zpátky do hry, to jsem ještě nedomyslel. Možná nějaký miniquest s útokem na vězení? Nebo automatické posily o tři kola později?

Úkoly pro jednotlivé jednotky bych rozdělil dle počtu lokací na mapě. Těch bych udělal celkem čtrnáct, přičemž pro vítězství by každá ze tří stran potřebovala dobýt právě sedm "těch svých" (pro každý typ jednotky jeden). Takže by během jedné partie nemělo smysl uzavírat žádné pakty, všechny tři strany budou v neustálém napětí.

Jeden z detailů, který jsem nevyřešil je, jestli má každá strana stejné počty identických jednotek. Docela snadno by se mohlo stát, že například "bojovníci" mají větší převahu na zemi a "piráti" naopak ve vzduchu.

Během psaní tohoto článku jsem průběžně hledal informace na webu a teprve nyní mi padlo oko na tento text na Foglarwebu (díky Cyberwolf).

Jak to bylo doopravdy se hrou Fan-Tan? Jestřáb kdysi četl časopis, ve kterém bylo napsáno, že námořníci hrají hru Fan-Tan. Marně však hledal nějaké další informace o ní a tak si pravidla vymyslel sám. Později se hrála na táborech, ale díky velkému počtu možných kombinací se hrála několik dní a téměř nikdy se nedohrála. Protože to však nebyla původní hra Fan-Tan, nazval ji Foglar Válka v Tichomoří. Po čase hra zmizela a Foglar si na ní vzpomněl až při tvorbě knihy Tajemná Řásnovka. Dokonce se dostala i do Rychlých šípů, kde se ji pokoušelo ukrást Bratrstvo kočičí pracky. Mnoho čtenářů se pak ptalo Jestřába po skutečných pravidlech, ale on hru nemohl najít. Až jednou ji náhodou našel Jestřábův přítel ing. Jiří Raba. Foglar se k ní vrátil a snažil se vylepšit určité slabé místo v původních pravidlech. Práce se mu však nedařila a Fan-Tan zůstal nedokončen. Někteří výrobci her pro děti se s ním pokoušeli uzavřít smlouvu na sériovou výrobu, ale on váhal, protože si asi nebyl jistý, zda by stačil pravidla upravit.

Poměrně přesně jsem se trefil do teorie, jak se hra dostala do zájmu Foglara. Možná, že právě kniha Tajemná Řásnovka je tak trochu splněním jeho snu, který v reálu nebyl sto naplnit. Každopádně tímto vyzývám všechny možné Skauty, co mají nějaké kontakty, aby se na hru "Válka v Tichomoří" poptali, protože všechno nasvědčuje tomu, že by mohlo jít po úpravách o skvělou hru.