Sisyfos 2009 - report

V pátek jsem nasázel do auta většinu své sbírky starých počítačů a herních konzolí a odpoledne jsem vyrazil na cestu do Heřmanova Městce. Nemaje dálniční známku, volil jsem cestu po okreskách - trasa Kolín, Kutná Hora, Čáslav, cíl. Co se jízdy na Kolín týče, tak to byla celkem nuda, ale za ním jsem vjel do krajiny jiného rázu, takže se dvouhodinová cesta stala celkem příjemnou (ono po dálnici by to bylo o něco rychlejší, ale ne tak pěkné). Asi tak ve dvě hodiny jsem byl na místě, začali jsme vybalovat a instalovat expozici. Takhle to nějak vypadalo, když jsme to všechno nahodili v prostorách Staré radnice, která na dveřích "hrdě" nesla název výstavy ;).




Heřmanův Městec je malé a malebné městečko, ale nepodařilo se mi ubránit dojmu, že vliv komunismu je více, než patrný. Jde zejména o hotel Heřman, kde jsem byl na dvě noci ubytován, který by se bez přehánění dal přirovnat squatu, kde jsem si připadal jak z GTA. Totiž nesouce si pouze svou tašku s osobními věcmi, připadal jsem si, jako bych šel do podobné díry balónkovat herák nebo přinejmenším pájet drátky na dálkově odpalitelnou bombu. No ale atmosféru to mělo, i když to byla celkem hrůza. Čistota byla celkem přijatelná, ale na hranici přijatelnosti. No děs, ale zároveň vděk, že nespím na ulici. I když...

Pod pojmem "vstup do hotelu" si můžeme představit všelicos...

Páteční vernisáž - František Štorm a jeho typografické heavy-metaly.

V pátek v šest večer začala vernisáž - typografická výstava Františka Štorma, která byla celkem zajímavá i kvůli hudebnímu doprovodu. Můj problém byl, že jsem při vernisáži vytrvale popíjel vínko (toho dne jsem měl jen snídani a ani tekutin jsem moc nepřijal), následně se šlo do hospody, tu jsem opustil, kouřil jsem jak fabrika nejen cigarety, obrazil další dvě hospody a pak nevim. Takže jsem se probudil na hotelu asi v sedm ráno s vybitým mobilem, ale neokradený a v pořádku. Dal jsem si sprchu a asi tak od osmi jsem už seděl ve vchodu Staré radnice, kde jsem snídal nějaké pochutiny koupené v místním krámku. Pak přišel i pan Kofila, odemkli jsme a v deset to vypuklo.

Před zahájením výstavy to vypadá, jako splnění dětského snu.

Osazenstvo v sále bylo poměrně rozpolcené. Přišlo asi deset dětí a asi deset dospělých - vesměs lidé v rámci pořadatelů festivalu. O místnost vedle bylo také vítání nových občánků, takže občas nakukovali rodiče, mimina i babičky, co že se to tady jako děje. Jak se později ukázalo, forma prezentace byla trochu dost nešťastná, ale k tomu později.

Přednáška začíná, naštěstí byla krátká, takže to snad ti kluci slyšeli a něco si zapamatovali.

Na začátku jsem měl velice krátkou přednášku o historii herních počítačů. Výstava byla zaměřená skutečně především na samotné konzole, kusy hardwaru, než na hry. Díky tomu jsem si vybral jenom mílníky v historii a počínaje Nimrodem a Edsacem (zajímavý je Nimatron z roku 1939, o kterém jsem neměl tušení) a postupně přes Atari, videoherní krach až po Playstation 3 a XBOX 360. Ve slideshow, čítající pouze 35 slidů, jsem neměl prakticky žádné hry, jenom náznaky. Na tomto místě bych rád pochválil výtečný program XYZ (název nevím), který z MacBooku udělal perfektní prezentační nástroj - v kombinaci s dálkovým ovládáním a náhledem na další screen.

Ze začátku byl poměr dětí a dospělých celkem uspokojivý.

Závěr mé přednášky, která neměla snad ani deset minut, spočívala v pozvání návštěvníků ke konzolím, aby si mohli jednotlivé hry a stroje vyzkoušet. Začalo se mi to líbit, i starosta města, odskočivší si z vítání nejmladších, se zeptal na pár věcí, zejména na to, jestli byla nějaká prezentace ve škole. Docela obtížně se mi vysvětlovalo, že děti nebyly v úmyslu, jako cílová skupina diváků.


Celkově bych rozdělil výstavu na dvě části. První část je ta dobrá - tu reprezentuje dospělé publikum. Za celé dva dny přišlo asi tak třicet dospěláků, v menších skupinkách, kteří si tu zavzpomínali nad nějakým starým osmibitem, "na kterém začínali", tu si šáhli na NES nebo Mega Drive (kupodivu o SNES nebyl moc zájem - nemluvě o tom, že se mi ho nepodařilo na televizi naladit ;). Další obdivovali MGS4 nebo GT5P a našli se i tací, se kterými jsem prohodil pár slov o Amize nebo jsem předvedl LBP včetně editoru. Ten zájem, byť laický, tam byl.


Nejvíce narváno bylo, poměrně předpokládaně, u Wii. Pohybové hraní je něco, co zaujalo i dámy či lidi hrami prakticky nepolíbenými. Poměrně rychle si osvojili základní principy ovládání a i když na ne-širokoúhlé televizi bylo občas těžké hrát tenis ve dvou. V okamžik hraní jsem viděl tu jiskru v oku, kdy se jim v hlavě opakuje myšlenka na koupi této konzole, protože je strašně chytlavá. Instantní závislost. Holt Nintendo Wii jak na to! Casual gaming v Heřmanově Městci na vzestupu.


Druhá část je ta mnohem horší. Jde o samotné děti. Velice rychle, asi tak během hodiny, se z výstavy stala maringotka s automaty. Samotný fakt toho, že děcka hrajou, mi vůbec nevadil. Je teda trochu škoda, že to tak odrazovalo od hraní náhodně příchozích dospělých, ale budiž. Horší bylo, že ta děcka byla strašně otravná a vrcholem bylo, když si někteří rodiče ze mne udělaly babysittera. Regulerně přivedly pět svých dětí a odešli si na tři hodiny někam na kafe nebo co. Pro mne z toho vyplynulo, že jsem nemohl v klidu sedět a hrát na Amize, ale pořád jsem obcházel děcka, nasazoval jim poutka Wiimotu na ruku, vyměňoval hry, kontroloval, jestli nerozbíjejí DSko či PSPčko a vysvětloval jim, že nemůžou mít puštěný zvuk, protože jinak se tady zblázníme. Výstava byla od desíti asi do sedmi večer - takže asi tak osm-devět hodin pekla, které nejlépe shrnují tyto věty dětí:

A pane, máte tuhle hru? A pane, jak se tahle hra jmenuje? A pane, o čem je tahle hra? A pane, dohrál jste tuhle hru? A pane, jak tahle hra končí? A pane, my máme doma hru, která nám v plejstejšnu nefunguje - můžeme si ji donést a vyzkoušet si ji tady u vás? A pane, kolik stojí plejstejšn tři? A pane, kolik stojí Wiičko? A pane, myslíte, že mi máma koupí PSP? A pane, jaké je to GTA na Nintendu? A pane, máte tady kreš bendikůta? Máma říkala, že tady máte kreš bendikůta. To je teda pěkně blbý, že tady nemáte kreš bendikůta. A pane, kdy zase přijedete? A pane, ...

Osm hodin v kuse. Lepší antikoncepci neznám.

Návštěva libovolného dospěláka, se kterým jsem mohl prohodit pár slov, byla pro mne vykoupením. Bohužel jen dočasným. Přišel i Kofila a viděl, jak se trápím (no on se po pěti minutách pobytu v místnosti s rozmazlenými fracky začal trápit taky), takže už přestal trvat na tom, abych to měl v neděli do čtyř odpoledne. To bych asi přece jenom nezvládl. Nejhorší byl jeden kluk, kterej ke mně hovořil asi jako řidič náklaďáku ku své utlačované manželce. Něco ve smyslu "Stará, jaktože není večeře na stole". Běhal okolo, furt vyřvával "Heléé, já jsem neporazitelnej, ty voléé". No nic, já to časem vytěsním z paměti.

Co se výběru her týče, tak jsme to udělali asi takto: PS3 - GT5P, MGS4, LBP, KZ2. Wii - Sports, Warioware, Super Mario Galaxy. PS2 - SoC, GoW2, MGS3, FF12, Rogue Galaxy. Dreamcast - Chu Chu Rocket, SF3rd, Soul Calibur. GC - Wind Waker, Twilight Princess, Twin Snakes. PS1 - Tekken 3, Legend of Dragoon. SNES - Mario World. Mega Drive - Sonic 2, Alladin. NES - Super Mario Bros. 1+3. Osobní počítače nebyly zapojeny vyjma Amigy, kde jsem měl obvyklou sérii her, které se nakonec stejně nehrály. Lidi v tom příliš viděli "PC", takže je ani nenapadlo se na Amigu ptát. Ono to asi bylo dobře.

Pátek večer "U Šikuly".

Perličkou bylo, že jsme s Kofilou instruovali lidi, aby na svoje oblíbené platformy nalepili "todo lístečky" (já tomu říkám lepíky prostě), aby bylo vidět, co obecně frčí. Pár se jich usadilo na ZX Spectru, pár na Atari 800 XL/XE. Nejvíce jich nakonec měl tuším Playstation 2. Kupodivu nejméně jich bylo na Wii, ačkoliv se od toho nikdo nemohl odtrhnout (i děcka) - asi v zápalu hry zapoměli lepit ;). A také Dreamcast - můj favorit výstavy, si nevedl nějak extrémně dobře. Ale to je fuk.

Sobota večer "U Šikuly".

Jestli jsme s Kofilou následně k něčemu došli, tak to byla modifikace podobné výstavy do budoucna. V zásadě je několik možností, které lze kombinovat. Jednak by se dalo zavést vstupné, které by odradilo některé hráče, ale to asi není dostatečné. Babysitting za tři kila a rodiče mají volný den? Ne, děkuji. Dalším nápadem, který se mi zamlouvá nejvíce, jen zákazání vstupu dětem. To by skutečně řešilo většinu problémů. Raději bych tam v klidu celý den hrál sám... (Mezi námi - i tak jsem stačil s přestávkami dohrát Killzone 2 za dvě dopoledne). Posledním nápadem je pak odpojení veškerých joysticků - nechat tam jen běžet hry dokola, ale nikdo by si je nemohl zahrát - pouze na požádání bych nějakou hru předvedl. To je taky dobrej nápad.

Milý vzkaz v návštěvní knize. Znalci si tam najdou jeden über-joke.

Takže ono je vlastně tak trochu smutné, že se ze záměru "hraní není jen pro děti" v tom výsledku stal opak. Ale na druhou stranu - nějakej záměr byl většině návštěvníků celkem fuk, hlavně, že se pařilo ;). Možná mám z toho divnej pocit taky kvůli tomu, jak krásně mou výstavu propagovali na serveru Hrej.cz ;).

V sobotu večer jsem se opět zpráskal v Krčmě U Šikuly - a to z důvodu oficiálního zakončení festivalu. Asi tak v deset hodin si ke mně na bar sednul neznámý člověk, který s festivalem neměl nic společného. Asi se nudil, tak nahodil řeč. Původně mne podezíral, že jsem motorkář, jakmile zjistil, že dělám do počítačových her, rozjásal se a vyklubal se z něj retroPChráč. No bomba. Ve dvě ráno jsem už o sobě nevěděl a jelikož jsem měl vybitej mobil, nemohl jsem si na něj uložit číslo, což je možná škoda. No tak že zdravím. Doplazil jsem se na hotel a usnul spánkem spravedlných.

Neděle byla v klidu. Jednak se expozice zkrátila o čtyři hodiny, což se dalo snést. Asi tak v jednu hodinu jsme vyhnali děti, přišli pořadatelé festivalu a těm jsem řekl ještě pár slov o zajímavých konzolích, předváděčka několika her a někteří si i zahráli. Vypil jsem litr Coca Coly a postupně jsem začal balit. Asi tak ve tři hodiny jsem se již loučil a odjížděl k domovu.

Může se zdát, že jsem s výstavou nespokojený. Není to tak docela pravda. I když mne opravdu srala ta děcka, tak si říkám, že to byla cenná zkušenost k tomu, jak příště udělat výstavu více exhibiční, než maringotkovou.

Závěrem bych rád poděkoval Kofilovi za bezchybný servis (včetně hotelu a kuře na kari), jeho sestře Adéle a přítelkyni Gábině, které se o mne velice dobře postaraly (jedna nalejvala víno, druhá mi nosila Coca Colu ;) a samozřejmě všem okolo, jejichž jména si nepamatuji. Díky moc, byla to akce, na kterou budu rád a dlouho vzpomínat!

Hospoda v hotelu U Bílého Beránka. Nechtějte vědět, co se tam dělo.

P.S.: Krčma U Šikuly by se měla přejmenovat na Krčmu Paradoxu. Všichni nadávají na pomalou až nepříjemnou obsluhu, všichni nadávají na více než hodinu trvající přípravu jídla (i když vaří celkem dobře zase) a všichni nadávají na dost vysoké ceny vzhledem k městu - přesto tam VŠICHNI POŘÁD CHODÍ! Ta hospoda musí mít geniálního manažera, gratuluji!

A retro koutek v plné síle.