Několikrát jsem kritizoval Nintendo za to, že remaky bez přidané hodnoty, případně ždímání tématu miniher dokola, prostě není to pravé pro "normální hráče". A just - Retro Games Challenge není v zásadě nic jiného, než kompilace několika pseudoNES her ve formě - inu miniher. Jenže tentokrát - tentokrát se jim to povedlo. Koncepčně na jedničku.
Retro Games Challenge nás uvání do světa výše popsané televizní show, kde nás osloví prostřednictvím DS samotný Arino. Ten nás přenese zpátky v čase do osmdesátých let a dává nám podmínku - pokud splníme jeho herní výzvy, teleportuje nás zpátky do současnosti. Jinak máme smůlu a zůstaneme ve formě malého dítěte v 80's (a budeme muset znova prožívat pubertu). Abychom to ale neměli tak těžké, naše alterego v minulosti žije v domácnosti s kým jiným, než s malým Arinem. A s ním právě hrajeme všechny ty hry. Ujeté? No docela ano. Originální? Zcela jistě.
O co jde? Na začátku hry na nás vybafne dospělý Arino a zadá nám úkol. Dále sledujeme, jak malý Arino přijde ze školy a ukazuje nám novou hru, kterou mu koupila matka - a jako na potvoru je to právě ta hra, ze které máme výzvu. Navíc nám Arino věnuje aktuální číslo časopisu GameFan, kde jsou první postřehy o právě populárních hrách. Takže si sedneme na zadek, prolistujeme časopis, prostudujeme manuál (oba tyto studijní materiály obsahují esenciální rady, bez kterých by se hraní nepříjemně protáhlo, navíc popisují i tajné triky, které jsou často obsahem výzvy) a dáme se do hraní. Jakmile během hraní splníme úkol, napíše se nám "Clear" a jdeme na další výzvu. Ty jsou vždycky čtyři na jednu hru s inteligentním odstupem obtížnosti. Her je dohromady osm.
Jak asi logicky vyplývá - během hraní jednotlivých pasáží nám malý Arino nosí nové a nové hry, nové a nové časopisy s detailnějšími taktikami nebo i cheaty pro právě hrané hry a je možné si s Arinem i jen tak pokecat a vytáhnout z něj nějaké informace, co se dozvěděl ve škole od spolužáků. Do toho všeho se občas na scéně objevuje Arinova matka (respektive její hlas) a vyzývá nás, abychom šli dělat domácí úkoly nebo se proběhnout... aby nám pak Arino vyprávěl, že jednou přistihnul matku pařit nějakou střílečku. Jemný humor, který si udrží mou pozornost a ústa v lehkém úsměvu - ano, děkuji! Navíc ale Arino funguje jako opravdový parťák, takže během hraní sem tam komentuje naše výkony. "To bylo těsně", "To nebylo fér", "Whoa", "Minul jsi cíl", "Brnkačka" a podobně. Je to příjemná dávka přijaté hodnoty, která se nakonec podepisuje na velice dobré atmosféře při hraní. A kvůli tomu přece hrajeme, ne?
Teda ne jenom díky atmosféře, ale také díky zábavnosti, která je v tomto případě daná výběrem her a volbou výzev. Konkrétní volba her je podle mne vynikající, ale her je zatraceně málo. Na první pohled se může zdát, že osm her je v pohodě, ale ve skutečnosti z toho máme: dva díly hopsačky s identickou náplní, dvě vesmírné střílečky s podobným konceptem, dva díly autíček s minimální odlišností, jedno japonské RPG a ještě jedna chodičko-bojovka. Takže pestrost chybí - v zásadě tady máme 4 hry, s přihmouřeným okem 5. Ale na druhou stranu - je to výběr her, o kterých jsem v životě jen slyšel (no ono taky jde o hry fiktivní) a asi bych se k nim sám od sebe těžko odhodlal v emulátoru třeba. Žádná ze jmenovaných her není portem z NESu, ale jde o předělávky či inspirace v reálných hrách s novým názvem, upraveným designem a obtížností tak, aby se daly hrát v současné době bez pocitu frustrace. Stejně tak grafika mi přišla v některých případech lepší, než by NES utáhl, i když zase v případě mnoha spritů najednou realisticky zpomaluje.
Cosmic Gate a Star Prince jsou vynikající vesmírné raktetkovité střílečky. Jde vlastně o Galagu a Star Soldier. Obě hry mají perfektní hratelnost, zábavně vygradované levely, perfektní grafiku, odladěný systém bonusů a správnou obtížnost. Výzvy zde obvykle obsahují - dosažení nějakého score, sesbírání všech bonusů v prvním levelu, zabití bosse ve třetím levelu a podobně. Sice to jsou "jen střílečky", ale na začátek je to moc dobrá esence osmdesátých let. Dobrý vtip - Star Prince je bez autofire skoro nehratelný - takže po splnění první výzvy nám Arino koupí gamepad s danou featurou. Docela jsem se zasmál ;).
Rally King a Rally King SP jsou dvě prakticky identické hry, které nejsou nezábavné, ale přišly mi zbytečně komplikované na to, o jak primitivní věc jde. Systém boostování ve smyku je prakticky neovladatelný a vyjma první výzvy, kdy je nutné udělat dva boosty, je jeho použití ve hře spíše ku neprospěchu. Přesto má hra prima rychlou grafiku, vtipný systém bodování a dobré ozvučení. V okamžiku, kdy mne hra přestávala bavit, skončily výzvy a posunuli jsme se dál. (Hra vychází titulu Road Fighter).
Robot Ninja Haggle Man je ve hře zastoupen dokonce ve třech dílech. Divné je, že jsem o předloze "Ninja Jajamaru-kun" nikdy neslyšel a ještě podivnější je, že podle screenshotů jde o naprosto odlišné hry. A ještě podivnější je, že třetí díl je ze všeho nejvíce podobný Ninja Gaidenu. První dvě hry jsou si velice podobné, ale překvapivě dobré! Pobíháme po několikapatrovém bludišti, kde jsou desítky nepřátel a hlavně - desítky dveří. Tyto dveře jsou barevně odlišeny a mají jednu zvláštnost - otevřou-li se jedny dveře, tak všechny ostatní dveře na obrazovce se shodnou barvou otevřou taky. Vtip je v tom, že otvíráním a zavíráním dveří lze zabíjet nepřátele, takže vlastně pobíháme po levelu, naháníme hloučky enemáků ku stejnobarevným dveřím a otvíráme... krom toho po nich můžeme házet ninja hvězdice, skákat jim po hlavách a využívat několika bonusů. Navíc je možné vyprovokovat bosse dříve, než zabijeme všechny nepřátele, díky odladěnému ovládání skákat po všech čertech ďáblech a jelikož AI bossů je celkem pokročilá, pobavíme se v posledním levelu solidní výzvou, završenou prima animačkou.
Robot Ninja Haggleman 3 je diametrálně odlišný. Má mnohem dospělejší a kvalitnější grafiku (něco mezi osmibitovým Ninja Gaidenem a šestnáctibitovým Shinobi) a i herní náplň je jiná. Ze zabitých nepřátel (konečně máme katanu) vypadávají matice, za které si kupujeme nejrůznější bonusy, které na sebe ládujeme, jako na správného robota. I menu či inventory jsou designově moc pěkně zpracované, zbraní (tedy upgradů či bonusů) je hodně, nepřátelé jsou dobře rozmístění a respawnují se. Docela rád bych tohle viděl na původním hardware, to by bylo "Nintendon't" pro Segisty! ;)
Poslední hrou je Guadia Quest, což je celkem čistokrevná kopie prvního dílu Dragon Quest / Warrior série. Japonské RPG v této kompilaci her jednoznačně vybočuje. Výzvy jsou od jednoduchých přesunů z bodu A do bodu B (ovšem musíme zjistit, kde ten bod B je), přes grinding na sedmý level až po poražení bosse v prvním dungeonu (což po pečlivém grindu není problém, ale že by ten grind byl zábava se říct nedá). Zajímavostí jsou právě ony "Guadia", což jsou něco jako průvodci. Toho můžeme najít v rámci random encounteru a vyzvat ho, aby se k nám přidal. Pokud jej porazíme, tak se tak stane. Funguje pak jako čtvrtý člen party s vlastní inteligencí, kdy náhodně vstupuje do bitek. Je to celkem prima prvek. Ve hře lze také najít inkarnaci "GameGuadia", což je samotný Arino - téměř neporazitelný. Ale jinak celkem prima hra.
__________________________
Žádná ze jmenovaných her není vysloveně plnohodnotnou hrou. Každá hra má méně levelů, nižší obtížnost a intenzivněji dávkovanou hratelnost, oproti vzorům, ze kterých vychází. Přesto je to přesně to správné kouzlo her z osmdesátých let, které je na obou displayích vyčarováno. Co je už nyní jasné, že Retro Games Challenge se dočká pokračování a celkem to vítám, pokud bude pestřejší výběr více her. Vzít to od roku 1985-1995 a sáhnout si na SNES či GENS klasiky v jiném kabátě - jednoznačně pro. Této kompilaci miniher bych dal hodnocení 7/10, protože i přes možnost Freeplay je herní doba relativně krátká (může oscilovat mezi 10-20 hodinami dle vašeho herního výkonu), i když je relativně nabitá dobrou zábavou. Ale na další díly se rozhodně těším!
P.S. - Na začátku hry si můžeme zvolit i ženské pohlaví, to bych rád viděl kecy Arina v dětské verzi ;).
hehe, dik za tip na TV show, uz to sosam :)
OdpovědětVymazat