Xybots

Existuje celá řada her, o kterých jsem jen slýchával, ale přestože mám tu možnost si je zahrát, nedokopal jsem se k nim. Jednou z těchto her je i Xybots, hit od Atari z roku 1987. Zatímco porty pro Amigu a Atari ST jsou prakticky v arcade-perfect kvalitě (verze pro osmibity je na tom překvapivě hůře, kuriozitkou je verze pro Atari Lynx), k hraní na automatu se nemohly blížit díky jednoduchému triku - a sice ovládání. Ano, Xybots je vedle hry Commando jedna z těch her, která používá otočný joysticky pro rotaci pohledu nezávisle na směru pohybu. Můj arcade panel pochopitelně tímto joystickem nedisponuje, avšak podařilo se nám nastavit si klávesy na přebytečná tlačítka a tím se přiblížit alespoň trochu dané vizi. Samozřejmě jsem nehrál sám - děkuji touto cestou Flaremu, že mi hru představil!



Grafika

Hra má sice velice omezenou paletu asi šestnácti barev, což mi ale na rok 1987 přijde celkem v pohodě. Paleta mi sice chvilkami trhala oči, jelikož kontrastní růžovo-fialová nebo tyrkysová až příliš nápadně připomínala CGA/EGA paletu. Samotné sprity postaviček i nepřátel jsou hezky prokreslené a ani animace neurazí. Největším zklamáním je ale použití obrazovky. Každý hráč má k dispozici pouze 25% z celkové plochy, takže se z Xybots stává jakási miniatura. V horní oblasti je pak mapa a informace potřebné pro hru - proč ale hra nebyla udělaná ve full- / splitscreenu nechápu. Koukat se na to dá a po chvíli jsem si zvykl, ale moc prezentační vzhled to není, většina prvků se opakuje dokola jen s jinými barvami. Na druhou stranu čistě z koncepčního hlediska - jde snad o první third person over the shoulder 3D střílečku. Pohyb po mapě je sice ála Dungeon Master, ale s plynulými přechody i rotací kamery. Atari umělo zaujmout, to zase ano. Jenom v pidiokně, což kritizuji.

Zvuk

Zvuků je velice málo, ale zase musím ocenit, že například varování před smrtí je zde singalizováno tlukotem srdce, což je v zápalu boje mnohem informativnější, než se neustále koukat nahoru a ztrácet tak přehled nad bojištěm.

Hratelnost

Hra je sérií bludišť, které postupně nabývají na velikosti a obtížnost. Hráč má za úkol najít východ a tím se posunout dál. Pro bodový zisk je ale výhodnější vyčistit patro od všech monster a také posbírat bonusy, jak se jenom dá. Při dvouhře se hráči nemohou zranit, takže dojde k parádní kooperaci, kdy se občas vyplatí se rozdělit a napadnout nepřátele ze dvou směrů - ve hře má tato taktika široký prostor. Velice brzy potřebujete dostat do oka grif, kdy jedním okem sledujete pidiokno dole s výhledem do bludiště a druhým okem sledujete mapu v horní části obrazovky. Díky tomu je koordinace pohybu a bloudění dobře implementováno, hra v žádném případě nefrustruje a naopak motivuje. Většina nepřátel vydrží jeden až tři zásahy a naše postavy naopak vydrží zásahů asi deset, přičemž se dá sbírat zdravíčko a lepší zbraně.

Obtížnost

Hra obsahuje dva elementy obtížnosti. Jeden z nich mi přijde naprosto dokonalý. Prvních sedm úrovní je vlastně tutorial (a lze je nalezením zkratky v první úrovni přeskočit), kdy nám hra ukazuje všechny možnosti. Máme tedy k dispozici mapu, kde vidíme nejen celé bludiště, ale také nepřátele a veškeré bonusy, stejně jako východ. Od osmé úrovně výše si ale musíme tyto elementy začít kupovat za nasbírané peníze. Nejde vysloveně o levnou záležitost a tak máme parádní motivaci procházet úrovně do posledního políčka a čistit a čistit. Tento element obtížnosti je skvěle zapracovaný. Jenže - je tady ta věc s našim zdravíčkem. Zdravíčko totiž funguje jako časový limit a ubývá i v okamžiku, kdy nic neděláme. Xybots nás tak staví do velice stresové situace, kdy najít východ z úrovně je často výhodnější, než sbírat peníze. Má to samozřejmě svoje výhody i nevýhody. I když časový limit ve hrách bytostně nesnáším, zde je ale implementovaný s citem - zdravíčko si můžeme doplňovat a většinou celý level nakonec projdeme tak jako tak. Faktem zůstává, že bez časového limitu by byla hra dětsky snadná - většina nepřátel se dá vytrikovat s prstem v nose. Takže pár mincí jsem nakonec potřeboval.

Atmosféra

Xybots jsou správě futurističtí. Grafika i design odpovídají tomu, co byste od hry čekali. Akce není zdaleka frenetická, spíše se blíží taktické střílečce, neboť rychlost mačkání FIRE neodpovídá rychlosti střílení - koncept omezeného střílení je podobný, jako ve hře Galaga. Celá řada bonusů se dá sebrat při průchodem úrovní, ale ty hlavní bonus je potřeba kupovat. Takže dá se koupit rychlejší střelba, pomalejší ubývání zdravíčka (čti: delší časový limit), klíče, lepší zbraně. Podstatná informace ale je, že na hru je si potřeba zvyknout. S ovládáním jsem sice vysloveně nezápasil, ale naučit se interní logiku hry. kdy se vyplatí utíkat a kdy útočit. Při správném používání mapy při hře dvou hráčů je atmosféra vybičovaná na maximum. Máte-li koupené všechny bonusy k mapě, navigujete se většinou podle ní (je to rychlejší), jenom v případě kontaktu s nepřítelem se kouknete dolů a "rasíte". Koordinace obou hráčů je obrovským benefitem pro kvalitu hry. To sice platí vždy a všude, ale tady je to krásně patrné.

Závěr

Xybots jsou překvapivě dobrou hrou, i na dnešní dobu hratelnou, byť bez rotačního joysticku. Na druhou stranu mne hra začala trochu srát. U finálního bosse jsme totiž chcípli a hra nás nemilosrdně kopla o čtyři úrovně dozadu. Jakože tohle bylo sprosté. Nedohráli jsme to. Přesto dávám velkou šanci tomu, že se na hru ještě s někým později podívám. Hodnocení 645/M.