Report z Amiga Body Blows Party 2011

Napsal jsem to dříve a napíšu to znova. Psát reporty z našich téměř pravidelných slezin je práce za trest. Obsah akcí je více méně stejný, jelikož od loňska (předloňska, předpředloňska... no prostě od roku 1996) moc nových her nevyšlo, takže se pořád věnujeme provařeným klasikám. To ale v žádném případě neznamená, že by srazy byly nuda, i když nutno přiznat, že textová i fotodokumentace může vyznívat poněkud uniformovaně. To je ovšem začátečnická chyba! Na každou akci mám unikátní vzpomínky, které se pokusím vypíchnout a zaznamenat.

Asi největší změna v této akci byla, že organizace se ujal Dami, což vyústilo v objednání dvou sudů Svijanské třináctky a tím pádem v hladký průběh akce od pátku večer do neděle odpoledne. Já sám jsem se zúčastnil pouze první části, ale co mám z doslechu, akce zrála a přestože se v neděli pařilo asi nejméně, byla atmosféra uvolněná a osvěžující. Což je podstatné. Co se ale dělo v pátek a v sobotu?

Po úvodních potížích se zámkem na papírenskcýh dveřích jsme se ocitli v našem přenádherném squatu ve Vraném, kde byl děsnej bordel. Nedbali jsme toho, rychle poklidili, srovnali stoly a naskládali na ně naše drahé Amigy. Oslavili jsme (jsem) to lahví šampaňského a pouštěl jsem dema pro 060 – postahoval jsem nové kousky od The Black Lotus, takže bylo na co koukat. Lidé se k večeru začali stahovat a asi tak v půl deváté jsme konečně narazili sud. Akce oficiálně začala.

Tématika Body Blows má v naší komunitě tradici. Tato slavná mlátička od Team17 ve své době představovala prakticky jedinou alternativu ke Street Fighterovi a nelze říct, že by šlo o špatnou hru. Zároveň bych ale neřekl, že je to nějaká klasika v tom smyslu, že bych se k ní obden chtěl vracet a snil o tom, jak ji hraji. Nebýt teda jednoho drobného zvratu. Kdysi kdesi kdosi do hry totiž vložil vlastní nasamplované hlášky. To by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby ty hlášky nebyly v češtině a navíc nebyly naprosto dementní. Zmutovaná hra nese prostý název Body Blows CZ a autorem je zřejmě někdo, kdo si říká „CBM“. Asi půjde o více lidí, tak dva nebo tři.

Hraní BBCZ se tak zvrhává v řvaní hlášek z této hry, kdy se snažíme přetlačit jeden druhého, aby se z reproduktorů ozvala „ta naše“. Místnost pařanů tak slyší výkřiky jako „nevidíš“, „chytej hajzle“, případně nechutné prdění. Po sérii výkřiků, jako vystřižených z kung-fu filmů sedmdesátých let, se ozva „fatality hláška“. Zde je těžiště hry. Vidíš ty bicepsy? Kurva, to je krása. To byla náhoda! Je můůůůůj! Naprosto špatné hlášky, zvuky a všechny samply (byť některé jsou zachovány z původné hry). Díky těmto hláškám a alternativním jménům postav získala BBCZ kultovní status. A to byla stmelovací hra letošní párty.

Nehrály se ale jenom Body Blows. Zdaleka ne. Singleplayer hráči se proháněli v Superfrogovi, multiplayer hráči brzy sesíťovali Amigy a pustili jsme se do tradičních Lotusů 2. Z nějakého důvodu, zřejmě pokročilejší stádium společenské unavenosti, jsme se nedostali přes level PEACHES, i když jsme se opravdu hodně snažili. Kabel na propojení dvou Amig ale nezmizel z našich stolů. S Předsedou jsme vyzkoušeli několik dalších her. Alien Breed 3D 2 nyní jede i na procesoru 030 velice slušně, takže jsme se ve dvou proháněli po chodbách. K mému překvapení jsou oba hrdinové v podobě robotů dvou barev. Přítomnost deathmatche ale situaci neulehčila, byla to bohužel nuda. Ale jako motivaci k rekonstrukci Doom 2 map01? Proč ne?

Po kabelu mne nejvíce bavil asi Gloom. Ve dvou hráčích na samostatných obrazovkách byla řežba velmi plynulá a to hlavně proto, že jsme oba dva mohli využít pohodlně klávesnici. Hordy nepřátel se rozprskávaly v neuvěřitelném tempu a celkem bez problémů jsme se prostříleli asi do poloviny hry, do gotických levelů. Tam už naše tempo sláblo. Každopádně léta hraní Dooma na klávesnici přineslo své ovoce i po letech, strafování dokolečka kolem nepřátel zuřivým střídáním tří kláves je lahůdka. Z dalších multiplayerů po kabelu bych vybral ještě Breathless (zklamání – nemá podporu kabelu – navíc jsem se ztrapnil při pokusech rozchodit myš...) a F-29 Retaliator (zklamání číslo dva – nikdo ho neměl). Tak jako tak pro příště máme téma vyzkoušet více her po kabelu.

Wiz’n’Liz jsou pořád nejrychlejší pařbou na Amize a pořád budí veselí. Při popíjení třešňovice ale reakce slábly a tak jsem nakonec nekontrolovatelně vytuhnul někdy během noci. Dunění Walkera, výbuchy německých Tigerů a unikající vodík ze vzducholodí mne uklimbal. O zbytku noci jsem si tak mohl nechat leda zdát.

Sobotní ráno bylo celkem klidné. Zasedl jsem k rozehrané seanci Simon the Sorcerer a dorazil jsem ji do konce. Ta hudba je pořád děsně monotónní, co naděláme. Dobrou hodinu jsme pak střídali jednu postavu za druhou právě v tématických BBCZ. Během této doby nás pár lidí z papíren opustilo, aby udělali místo dalším. Kapacity naší scény (nebudu jmenovat, ale byli tam opravdu velikáni!) zasedly a krom Flyers se také hrál ve čtyřech Payback, nejbližší to klon GTA žánru na Amize (a ve 3D, k dispozici též pro GBA). Zkrátka – nejen naše klasické Amigy byly zapojeny do procesu.

Asi ve dvě odpoledne jsem se odporoučel a s krvácejícím srdcem opustil milovaný prostor. Vidět zase stabilní sestavu asi dvacet lidí plus pár nově příchozích (a pár náhodně kolemjdoucích), to je zkrátka vždy osvěžující akce a s Amigou v čele to bylo násobené. Pro příště se jen musím vyhnout panákům, abych si toho víc pamatoval, ale resumé zní jasně – vydařená akce jako víno! Příště půjdu zas!