8. 6. 2011

Dead or Alive: Dimensions


Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu hrát na handheldu mlátičky, pousmál bych se. Od dob prvního GameBoye, Advance, DS i PSP jsem sice měl v ruce docela dost mlátiček, ale „nějak to nebylo ono“. Na Nintendo přenosných konzolích jsou obecně mlátičky dost o ničem, ale i na těch „velkých“ je to diskutabilní. Napadá mne jenom Killer Instinct blahé paměti, ale až teprve relativně nedávno získalo Wii zářez ve formě Tatsunoko vs Capcom. Jinak? Absolutně nic. (Super Smash Bros. nepočítám mezi normální mlátičky – ta hra se mi líbí, ale mlátička to v klasickém smyslu slova není). PSP je na tom lépe, díky remakům Tekkena a Soul Caliburu. Porty jsou to téměř dokonalé a chybějící tlačítka proti DualShock ovladači nejsou zásadní problém. Vyjma těchto dvou her ale považuji žánr bojovek na přenosných konzolích za neperspektivní.

Ohlášení Super Street Fighter 4 pro Nintendo 3DS mne zpočátku překvapilo, ale nakonec to dává smysl. Nintendo bojovky neumí, takže proč to nesvěřit veteránům z Capcomu? Verze je to podle mne perfektně převedená pro přenosnou platformu, upravenou pro začátečníky, ale při správném nastavení jen minimálně zjednodušenou pro profíky. Zkrátka plnotučná hra, která se hraje opravdu dobře – hlavně díky ovládání. Takže následující ohlášení Dead or Alive Dimensions mi přišlo jako velice dobrý nápad.


Nevím, jestli je to náhoda, ale začátkem roku jsem dobré dva měsíce nehrál nic jiného, než Dead or Alive 2 na Dreamcastu. Takže když jsem vrazil cartridge do 3Dska, byla moje herní nálada okamžitě zpátky na maximální úrovni. Tento port můžeme bez uzardění nazvat téměř dokonalým. Je to další mlátička na naše přenosné konzole, která se hraje stejně dobře, jako na velké konzoli.

Určitou výhradu ale mám – D-pad je na 3DS dost tvrdý a ostrý, takže se na něm hůře dělají countery v šikmém směru. Logika velí přejít na analog, ale zrovna u tohoto typu hry na něj nejsem zvyklý, takže mám poněkud sedřený palec. Snad si zvyknu (ať už na analog nebo na nepřítomnost kůže na levém palci).

Takto nás příběhový režim učí základům. Společně s odemykáním postav je to hlavní důvod, proč se "příběhem" zabývat.

Dead or Alive je ale jinak vyladěný titul. Dolní obrazovka nám dynamicky ukazuje komba, takže začátečníci rychleji přijdou na styl hraní. Streetpass a streetspot jsou využité k vyměňování figurek a zápasům – oproti Street Fighterovi se nám vygeneruje počítačem řízený protivník, který údajně kopíruje styl hraní toho, koho jsme potkali (údajně). Figurek k sesbírání je rovnou tisíc – neboli od každé postavy máme přibližně 50 bojových póz. Tyto pózy pak slouží pro pořizování 3D (ale i 2D) fotografií, které ukládáme na SD kartu. Mimochodem – nastavování kamery se děje pomocí pohybu celým DS, jako fotoaparátem – díky gyrospokopům tak máme k dispozici libovolný úhel pohledu. Docela dobře to naznačuje, jak by se daly ovládat FPS / on-rails střílečky na 3DS (a mimochodem v hlavním menu tato funkce je skryta také).


Pro jednoho hráče je zde také rozsáhlý příběhový režim, kde se nejen dozvíme, co kdo s kým kdy, ale také dostaneme tutorial ovládání a nápovědu při hraní. Příběh je vyprávěný pomocí ingame i renderovaných animací a je velice zamotaný, komplikovaný, zdlouhavý a pitomý. Člověk si ho projde jednou pouze kvůli tomu, že se tím odemykají i nové postavy. Animace samotné jde přeskočit, ale poprvé jsem proklínal Nintendo za konstrukci tlačítka START, které k tomu slouží. Sedřel jsem si tak i kůži na pravém palci. Nezávisle na příběhu je zde trénink, survivor režim, online hraní, arcade režim a pak pár nehratelných režimů, jako je focení postaviček. Nejčastěji se má smysl pouštět do Freeplay, kde si nastavíme namíru zápasy a hrajeme donekonečna. Dlouhodobě má tato bojovka smysl samozřejmě jen v multiplayeru, na kterém nebylo co zkazit a také nebylo nic zkaženo. Dobré je, že si lze zapnout japonský dabing a že v bonusech jsou skryty i hlasy postav do hlavního menu. Také lze získávat nové oblečky a figurky pomocí nasbíraných mincí – za deset kousků (tj. 1000 kroků).


Graficky je hra na vysoké úrovni, u Dead or Alive na tom záleží a Team Ninja si nechal záležet. Diskutabilní je implementace 3D. Sice během bitek díky dynamickým změnám kamery dokáže 3D pěkně vyniknout, na hru pražádný vliv nemá. A jelikož ve 2D režimu jede hra naplno rock solid 60 fps, není zde důvod hrát ve 3D. Jako ukázka hezké, ale v praxi je více žádoucí plynulost. Jelikož je komplexita grafiky na vyšší úrovni, než u Street Fightera, je tento krok celkem ospravedlnit. Dead or Alive ale celkově vypadá famózně, zapadá do kvalitativní úrovně série bez zaváhání.

Za jediný objektivní nedostatek tak považuji podivnou implementaci TAG soubojů. Nevím, jestli jsem něco nepochopil, ale za druhou postavičku hraje vždy počítač (!), nám se doplňuje zdraví (!?) a proti nám je vždy jen jedna postava (??!!). TAG má v podstatě smysl jen v multiplayeru, kdy dva hráči hrají na jedné straně, ale zkrátka a dobře – uniká mi smysl této implementace. Vtipné je, že i původní verze na Dreamcast měla TAG divně implementovaný (nešlo hrát kontinuálně 1on1 ani 2on2), ale rozhodně to byl TAG, kdy jsem si přepínal postavy dle libovůle a navazoval jedno kombo za druhým.


Výběr postav a jejich množství je uspokojivé, platí i pro arény (včetně implementace Metroid franchizy)

Nevím, jestli je spravedlivé říct, že Dead or Alive je důstojné pokračování dosavadní série, jelikož nepřináší žádné zásadní novinky. Působí to na mne jako perfektní port Dead or Alive 2 s novými postavami a rozšířenými bonusy pro jednoho hráče. Vše, co jsem napsal dříve, lze aplikovat beze změny i zde. Beru to zkrátka jako port, který se zatraceně povedl. Z Nintenda 3DS se tak poněkud překvapivě začíná stávat bojovkářův ráj (viz. oznámení Tekkena). Dead or Alive je kvalitním přírůstkem, kterému bych dal hodnocení 8/10. Taková hra je zábavná nezávisle na platformě.

Žádné komentáře:

Okomentovat