Virtue's Last Reward

Po hrách jako 9 hours, 9 Persons, 9 Doors, se přenosná platforma může pochlubit dalším zářezem do pažby kvalitních interaktivních románů. Virtue's Last Reward je do jisté míry remakem výše zmíněného titulu, od kterého se liší samozřejmě příběhem, ale jinak jde v zásadě o stejnou hru. Nejprve čtete spousty textu, pak chvilku řešíte logické zápletky a završíte to rozhodnutím, které větví děj. A to se opakuje asi tak třikrát, což vede k úctyhodnému výčtu dvaceti možných konců. Alespoň to se nám snaží hra namluvit - skutečnost je prostší, ale to hře neubírá na kouzlu.



Interaktivní romány vlastně nemůžou bý moc jiné. Interaktivní složka hry je v zásadě celkem primitivní a drtivou většinu puzzlů vyřešíte během deseti minut - i když výjimky se najdou. Obvykle ale stačí pak hru přepnout na easy a postavy samy vám pak napovídají tak přímo, že by byla ostuda se zaseknout. Inovace je veškerá nula nula nic, jenom sázky na staré dobré chytáky. Co ale teda ten příběh, o co jde a stojí to za to?

Představte si, že jednoho dne vás někdo přepadne kapitán Chloroform a po nějaké době se proberete v karanténě, společně s osmi dalšími lidmi, které jste v životě neviděli. Počítač, respektive umělá inteligence se jménem Zero, vás pak vyzve, abyste si zahráli skupinovou hru, takovou bojovku: Nonary Game. Hra vás nutí rozdělit se do tří týmů po třech lidech, kdy procházíte skrz různé místnosti a řešíte různé úkoly, abyste se dostali k variantám děje, který poodhaluje dějové pozadí všech postav. Dohrát tuto hru tedy znamená v zásadě odemknout všech dvacet konců.

Oproti předchozí hře je zde ale aplikovaný mnohem sofistikovanější přístup k věci - hlavní hrdina má schopnost cestování v čase a pomocí principu superpozice může měnit nejen budoucnost, ale i minulost - což je zatraceně lákavý koncept. V karanténě jste odříznuti od okolního světa, nevíte datum a ani místo - no hypotéza je asi taková, že dokud nevylezete ven, nevíte, co tam doopravdy je. V rámci jedné časové linie zjistíte, že svět byl vyhlazený supervirem Radical-6, v jiné dějové iteraci lidstvo přežilo. Že to nedává smysl? Nastudujte Schrodingerovu kočku, aby vám bylo zřejmější, jak s námětem autoři pracují. A právě ta naprostá nepředvídatelnost dodává hře šťávu, díky které jsem se od ní nemohl přes dvacet hodin skoro ani odtrhnout.

Vědomé cestování časem je základním pilířem všeho v této hře. Podle toho, jak si ostatní postavy znepřátelíte nebo naopak skamarádíte, dozvíte se něco jiného o jiných a to vede k nějakému (šokujícímu) odhalení. Hlavní hrdina si ale pamatuje, co se stalo, může udělat skok v čase a s právě nabytými informacemi pokračovat v mistě, ze kterého se předtím nemohl hnout.

Protože styl vyprávění hry stojí na principu neurčitosti, ve hře se může stát prakticky cokoliv, což je super. A taky je super, že nejde o hru, ve které by nějak figurovala ztráta paměti nebo jiný scénáristický zlehčovák (s čestnou výjimkou jediné postavy). Ano, všichni hrdinové byli chvilku v bezvědomí po únosu, ale jinak sledujeme velmi reálně zahrané scény v podání lidí, co se skutečně vidí poprvé v životě, jsou vůči sobě logicky podezíraví a velice skoupí na informace. Prakticky je celá hra o získávání důvěry osmi ostatních členů týmu.

Ten, kdo první v této hře obdrží 9 bodů, může opustit karanténu, avšak ostatní nechá napospas. Jak z toho vyjít vítězně? A co se vlastně počítá, jako vítězství - že náš hrdina uteče nebo že všichni utečou...? To by všichni museli spolupracovat... a to zároveň nemá nikdo doopravdy v plánu. To je ten problém.

Hře bych vytknul volbu postav. Autoři se snažili pokrýt široké spektrum, tj. v seznamu figuruje jeden hajzl, jeden naiva, jeden tajnůstkář, jeden pohodář, jeden zatvrzelý poctivec... v tom výsledku je to vlastně neoriginální, protože jsou pokryty všechny základní varianty. Nezbyl zkrátka prostor pro jakékoliv překvapení, co se charakterových typů a interakce týče.

Je to ale vyváženo tím, že příběh je vysoce překvapivý na mnoha úrovních. Nebudu vyzrazovat více, než bych měl; ale snad nikoho neurazím, když řeknu, že v prvních desíti hodinách se zabýváte vlastně jenom omáčkou, hlavní chod přijde mnohem později. Tím nechci ani v nejmenším říci, že je příběh po prvních deset hodin nějaký špatný nebo nudný! Ale je to jako koán - po dosažení druhého či třetího konce získá váš první průchod hrou úplně jiný rozměr - a tak je to správné!

Vedle toho nebudu lhát, že bych nenarazil na nějaké ty mouchy, boty nebo rovnou bugy. Některé dialogy nejsou přeložené zrovna moc dobře, jednou jsem narazil vyslovně na přehození celých odstavců textu (jakobych udělal skok v čase, který jsem ale v daný okamžik rozhodně neudělal - při druhém hraní to už smysl dávalo). Co mne ale doopravdy rozladilo byl bug ve hře, který mi zničil save.

A to jsem byl skoro na konci celé hry, zbývaly mi jen dvě větve, resp. odhalit tři poslední konce.

Musím hrát úplně od začátku.

A to víte, že budu!

Totiž hra má skutečně poutavý příběh, i když je samozřejmě přitažený za vlasy. Stojí mi za to se těch dvacet hodin zrychleně proklikat vším tím textem a hádankami znova. Jsem napjatej jak struna a řeknu to jasně - jako interaktivní román je Virtue's Last Reward skutečně skvostná zkušenost. Herně to samozřejmě pokulhává, ale když víte, do čeho jdete, nedá vám to spát.