Rayman Legends

Pravidelní čtenáři blogu jistě ví, že mám rád skákačky, že mám rád Raymana, ale že předchozí titul Origins mne nikterak nevyzul z ponožek. Oproti tomu na Legends jsem se docela těšil a to z několika důvodů. Za prvé - mělo jít o launchovou hru pro WiiU. Za druhé - první trailery ukázaly, že Ubisoft má na víc, než na recyklaci starých principů a umí jim vdechnout život. Za třetí - poslední 2D Mario mi přišel tak těžký, že jsem si potřeboval spravit chuť nějakou procházečkou. A v tomto smyslu Rayman Legends skutečně boduje.



Spíše než o hopsačce bych se nebál referovat k běhačce. Rayman má paletu pohybů podobnou, jako Mario - umí skákat, bouchat pěstí (i směrem do země), běhat a když dostane výjimečně bonusovou rukavici, tak umí i střílet. Přesto, že tři tlačítka jsou na hopsačku více než dost, samotné využití ovládacích prvků je minimalistické. Vyjma prodlouženého skoku a odrážení od stěn vlastně Rayman neumí nic moc víc. Tam, kde Mario kombinuje dvě tlačítka s propracovaným level designem a pomocí hromad bonusů dociluje různého typu hratelnosti, tam je Rayman více v roli pouhého závodníka a utíká zleva doprava jako elektrická myška.

Díky tomu jsou úrovně uzpůsobené a poněkud zploštělé, navíc jsou obvykle velice krátké. Není problém dohrát level za minutu, mnohé úrovně jsou dokonce limitované časem na 40 vteřin. Hra velice rychle odsýpá díky srozumitelnému zpracování - jsou tady plošinky, odrážedla a nepřátelé - skoč sem, přeběhni tady, bouchni tam. Sem tam se může stát, že člověk zařve no ale nevadí - checkpointů je ve hře jak naděláno a životů je neomezeně. Frustrace z Maria je ta tam, tohle je prostě hra na užívání si pro hopsačkové začátečníky.

Ale i fajnšmekři si užijí, to zase ano, ale trochu v jiném smyslu slova. Hra je sice extrémně lehká, ale za to působivá. Level design má tu úžasnou schopnost, že v hráči evokuje obrovskou, nezvladatelnou rychlost pohybu - ale ve skutečnosti se v drtivé většině případů jedná o pečlivě rozestavěné prvky úrovně, které ani nelze proběhnout jinak (v některých momentech nám hra dokonce bere možnost postavičku ovládat a připomíná to tak naskriptovanou animačku...). V praxi pořád držíme směr doprava a utíkáme, přičemž tu a tam narazíme na velice zřejmé takzvané tajné místnosti. Na první pokus jsem dohrál hru s 280 z celkového počtu 700 sebratelných modrých štrajchpudlíků, přičemž v základní hře (série pěti světů po cca šesti úrovních každý) jich je kolem 350 (odhaduji) - neboli bez jakéhokoliv opakování úrovně jsem na první průchod sebral téměř 80% všeho. To je něco, co v Mariovi dociluji po třech letech usilovného hraní ;).

Neomezený počet životů a poměrně husté checkpointy pak posouvají hranici obtížnosti do komicky snadné, což nevítám zrovna s libostí. Hra to ale vyvažuje grafickou kreativitou, kde Ubisoft předčil moje očekávání. Hra opravdu vypadá a zvučí fantasticky, je to jako hodně rychlý a krásný videoklip. I když pořád preferuji klasický pixelart, Rayman Legends (a i Origins) rozhodně bodují svým malebným stylem, který jakoby z oka vypadl nějakému dobrému, ručně animovanému filmu.

Každý z pěti světů je stylizovaný do jednoho tématu a podle mého vkusu narazili povětšinou na správnou notu. Nejvíce se mi líbí třetí svět - 20.000 Lumenů pod mořem - tam jde chvílemi o mix bondovky a verneovky. Jenom je blbé, že úrovně jsou tak kratičké, že si je člověk nemůže užít. Z jednotlivých světů bych pak ještě vyňal skutečně výjimečné honičky s hordami černých záporáků v posledním světě. Obecně jsem si nejvíce užil turbolevely, kde se člověk musel skutečně zamyslet, jak zrychlit svůj pohyb vhodným skokem nebo odrazem - ale bohužel jde o úrovně vedlejší a i tak docela lehké. Klidně bych si uměl představit celou hru postavenou jenom na těchto výzvách - ale k tomu až za moment.

Dva typy úrovní ale musím vyzdvihnout nade všechny. Nejprve úrovně hrané na dotykovém displayi. Ty jsou parádní. Každý svět má dvě úrovně, které lze dohrát pouze ve spolupráci s tabletem a ta koordinace pohybu hráče skákače a hráče matlače je unikátní. Nebojím se říci, že jde o nejvýznamnější část hry, kterou si jinde neužijete (i když samozřejmě - po připojení PS Vita nebo XBOX Smartglass docílíte de facto identického systému i na nonNintendo konzolích, ale kdo to dneska má?) a díky nezvyklosti designu těchto úrovní jsem pořád fascinován. A to se mi u her nestává často. Asynchronní hraní má zkrátka hodně co do sebe.

Druhým typem úrovní, které musím vyzdvihnout, jsou hudební pasáže. Na konci každého světa je jeden bonusový level, který si bere nějakou populární skladbu a tu... zherní. Už jsem viděl stovky rytmických her, ale Rayman Legends je první hra, která je skutečně rytmickou hopsačkou. Pochopitelně, že zde existuje jeden ideální průchod, to ano (v tomto směru hra vzdáleně evokuje hry typu DDR). Ale během učení je nám dovoleno experimentovat, sem tam zpomalit nebo jít alternativní cestou - hraje se to zkrátka jako hopsačka, než jako DDR. Hudební podklad je navíc zvolený velice lacině - což nyní myslím pozitivně - každý bude spokojený. Když pak v třetím světě odhalíte motiv skladby Eye of the Tiger, budete se tetelit radostí, na to vemte jed.

Je mi trochu líto, že utíkací levely, hudební a dotykové, nehrají ve hře podstatnější roli. Dohromady jich je relativně dost, ale zasloužily by si prohloubit, rozšířit a hlavně znásobit jejich počet.

Kdyby hra skončila v tomto místě, byl bych vlastně docela naštvaný nedotažeností, ale autoři naštěstí sáhli k nouzovému řešení - recyklace. Obsahu má totiž hra ve skutečnosti kvanta. Jak jsem naznačil výše - časově omezené úrovně zde hrají velkou roli v takzvaných výzvách, což byla původně free aplikace pro WiiU, kde jste každý den mohli překonávat rekordy v čase, vzdálenosti nebo v počtu sebraných bodů v krátkých a turborychlých úrovních. Tato funkce byla v plné verzi zachována a tak si můžete každý den sednout na deset patnáct minut a překonávat sami sebe a své přátele. Hezký sociální prvek, ale spíše jen malý bonus.

Za větší bonus považuji implementaci čtyřiceti remasterovaných úrovní z Rayman Origins - jak jsem pochopil, tak odemknout se dá v podstatě celá hra, takže za jedny peníze získáváte dvě hry zároveň. Plus hromada mini výzev v každém světě, plus odemykání nových postaviček (přičemž je to trochu podfuk, jsou to spíše jen oblečky pro staré postavičky, leč hra se tváří, že je to úplně nový charakter) plus mini fotbal (více zábavný, než se zdá na první pohled) plus sbírání stíracích losů plus multiplayer (což je hlavní vysvětlení, proč je hra tak komicky lehká - ve čtyřech by to asi byl děsnej masakr). Takže i když s odřenýma ušima, musím uznat, že Rayman Legends se povedli.

A taky se mi líbí, že během loadingu je možné nasbírat bonusové srdíčko ;). Sice je to trochu otřepané, ale rozhodně lepší, než jen pohled na nápis "Loading".

Na závěr jsem si nechal polemiku. Kdyby Ubisoft totiž dobrovolně nespadl do sítí Microsoftu a nevydal hru s více než půlročním zpožděním, hra by získala mnohem větší popularitu, i když asi nikoliv prodejnost. Zcela chápu rozhořčené hráče, kteří kvůli tomu hru sabotovali (patřím k této skupině). Na druhou stranu musím uznat, že utřu-li si pěnu od úst, dostal jsem do rukou moc hezkou hru, sice trochu primitivní, ale zábavnou. Do konce života budu Ubisoftu vyčítat jejich prostituci, ale když dojde na lámání chleba - Rayman Legends jsou dobrou hrou. Chvílemi originální, dává pocit dobře odvedené práce, krásný na pohled, i když na můj vkus nesmyslně lehký. Hodnotím 7/10.